ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.1978.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 1978/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce J. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1/ České republice – Pozemkovému fondu České republiky se sídlem v Praze 1, Ve Smečkách 33, a 2/ Obci N., zastoupené advokátkou, o určení oprávněné osoby, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp.zn. 10 C 122/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.4.2003, čj. 8 Co 157/2003-130, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.dubna 2003, čj. 8 Co 157/2003-130, a rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 3.října 2002, čj. 10 C 122/2001-104, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Bruntále k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce uplatnil u pozemkového úřadu nárok na vydání nemovitostí – bývalé zemědělské usedlosti čp. 4 v T. podle §9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"zákon o půdě\"). Nárok opíral o to, že je syn J. a A. K., jímž byla tato usedlost odevzdána do vlastnictví přídělem, přičemž jeho rodiče byli nuceni se tohoto přídělu pod psychickým tlakem vzdát. Poněvadž nebyla nalezena přídělová listina, vyzval jej pozemkový úřad k uplatnění nároku domnělé oprávněné osoby podle §4a zákona o půdě.
Okresní soudu v Bruntále jeho návrh zamítl poprvé rozsudkem ze dne 23.11.2001, čj. 10 C 122/2001-59 proto, že nebylo prokázáno vydání přídělové listiny, nebyla prokázána držba a zejména nabytí vlastnického práva přídělu, protože přes obsáhlý spisový materiál, který byl nalezen v archivech, nebyl nalezen ani jediný nepřímý důkaz o tom, že přídělové řízení bylo zakončeno vydáním přídělové listiny.
Tento rozsudek byl v odvolacím řízení zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 16.7.2002, čj. 8 Co 494/2002-91, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vyslovil na rozdíl od soudu prvního stupně názor, že \"samotná skutečnost, že žalobce nedoložil rozhodnutí o přídělu, není důvodem k zamítnutí návrhu s tím, že žalobci neprokázali vlastnické právo právních předchůdců k předmětným nemovitostem\". Pokud by takový doklad měl, nebylo by třeba odkazovat jej na řízení podle §4a zákona o půdě; smysl uvedeného ustanovení spočívá právě v tom, že je třeba vycházet nejen z listin o přídělu, ale hodnotit celkový proces přídělového řízení. Nesouhlasil rovněž se závěry soudu prvního stupně, že ve spisu neexistují ani nepřímé důkazy o tom, že řízení bylo zakončeno vydáním přídělové listiny. Uložil soudu prvního stupně zabývat se znovu důkazy založenými ve spisu a znovu je posoudit jednotlivě i ve vzájemné souvislosti, i s pohledem na časovou posloupnost jednotlivých údajů a událostí.
Soud prvého stupně pak dalším rozsudkem z 3.10.2002, čj. 10 C 122/2001-104, návrh znovu zamítl. Podrobně se zabýval výkladem dekretu č. 28/1945 Sb. z hlediska jeho účelu – tj. řízení poválečného procesu osídlování pohraničí a postupu státních orgánů při vydávání přídělových listin a naplňování podmínek přídělu se strany přídělců. Žalobce dle něj neprokázal, že by jeho právní předchůdci nabyli vlastnictví na základě smlouvy či jiného právního úkonu ve smyslu §4a odst. 3 písm.a) zákona o půdě. Prokázal, že jeho rodiče měli předmětné nemovitosti v držbě, ale nedokázal, že doklad o vlastnictví nemohl předložit jen proto, že nebylo realizováno zápisové řízení. Nedošlo proto k nabytí vlastnictví konfiskovaného majetku podle dekretu č. 28/1945 Sb. pravomocným rozhodnutím pověřeného Osídlovacího úřadu a Fondu národní obnovy, a přídělové řízení nebylo dokončeno. Uzavřel, že ani skutečnost, že \" nedošlo k náhradě za vyvlastněné nemovitosti v Z. a případné platby přídělové ceny … nemůže nahradit administrativní rozhodnutí o přídělu. Proto bylo nutno ze shora uvedených důvodů návrh žalobce zamítnout, v celém rozsahu, a to nikoli jen z toho důvodu, že nebyla nalezena přídělová listina, jak se mylně domníval žalobce\". Zamítnutí žaloby proti prvé žalované České republice – Pozemkovému fondu České republiky (dále jen \"Pozemkový fond\") odůvodnil i nedostatkem její pasivní věcné legitimace – s odůvodněním, že Pozemkový fond vystupoval jako správní orgán rozhodující v těchto právních věcech.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě shora uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Dle odvolacího soudu žalobce prokázal, že jeho právní předchůdci měli předmětné nemovitosti v držbě, ale nepodařilo se mu prokázat, že by doklad o vlastnictví nemohl předložit jen proto, že nebylo realizováno zápisové řízení. Odvolací soud vyslovil právní závěr, že podle §5 odst. 1 a 2 dekretu č. 28/1945 Sb. přecházela přidělená půda do vlastnictví přídělce dnem převzetím držby, který byl stanoven v rozhodnutí o přídělu. Nutným předpokladem bylo rozhodnutí o přídělu, i když mohlo být vydáno později. Není-li existence takového rozhodnutí prokázána, nelze, a to ani na základě listinných důkazů, které jsou založeny ve spisu, (seznam přídělců v přídělovém spisu č. 4, výpis povinností a plateb osídlence, přípisy Osídlovací komise z 9.2.1948 a 3.5.1948) dovodit, že rodiče žalobce byli přídělci předmětných nemovitostí. Souhlasil také se závěrem soudu prvního stupně, že prvý žalovaný není ve věci pasivně legitimován, protože \"účastníky řízení jsou oprávněné a povinné osoby ve smyslu §5 zákona o půdě, tj. stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona nemovitosti držely\".
Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost odůvodnil ustanovením §237 odst. 1 písm.c) OSŘ. Zásadního právní význam přisuzuje otázce, která dle něj dosud nebyla judikaturou řešena, tj. prokázání řádné držby při neschopnosti předložení přídělové listiny vedle nerealizace zápisového řízení. Takový význam má i určení okruhu účastníků na straně žalované. Dovolatel zastává názor, že pokud by měl v držení listinu prokazující jeho vlastnictví, neměl by pozemkový úřad důvod ho odkázat na soudní řízení podle §4a zákona o půdě. Předmětné nemovitosti byly přiděleny rodičům žalobce osídlovací komisí jako příděl č. 3 v obci T. Držby se ujali řádně dne 1.9.1947 a vydání přídělové listiny lze dovodit z listin, které představují završení přídělového řízení. Pokud jde o pasivní legitimaci v řízení, měl ke dni účinnosti zákona o půdě pozemky č. 22/1 a 22/2 v T. v držení Státní statek S. L., státní podnik. Ten zanikl bez likvidace a sporné pozemky přešly pod správu Pozemkového fondu. Povinnou osobou je proto stát, zastoupený Pozemkovým fondem. Dovolatel navrhl, aby rozsudky Krajského soudu v Ostravě i Okresního soudu v Bruntále byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil prvý žalovaný. Závěry soudů považuje za správné a uplatňuje, že není povinnou osobou podle §5 zákona o půdě.
Dovolání splňuje náležitosti stanovené v §241 a 241a OSŘ a soud se proto zabýval jeho přípustností. Protože napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, přičemž tento soud rozhodl sice podruhé, po předchozím zrušení prvého rozsudku odvolacím soudem, avšak stejným způsobem, nelze přípustnost dovolání dovodit z §237 odst. 1 písm.a) a b) OSŘ. Dovolací soud však dospěl k závěru, že je dána přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm.c) OSŘ, protože odvolací soud vyšel z výkladu ustanovení §4a zákona o půdě, který je odlišný od judikatury dovolacího soudu (§237 odst. 3 OSŘ).
Výkladem ustanovení §4a zákona o půdě se dovolací soud zabýval v rozsudku z 4.12.2001, sp.zn. 28 Cdo 1580/2000, v němž dovodil, že ustanovení o možnosti uplatnit nárok \"domnělé oprávněné osoby\" se vymyká z pojetí občanského zákoníku a řídí se hledisky zvlášť stanovenými v zákoně o půdě. S tím je spojena i problematika vzniku vlastnictví v důsledku pouhé držby založené v rámci zahájeného přídělového řízení podle dekretu presidenta republiky č. 28/1945 Sb., o osídlení zemědělské půdy …, a v této souvislosti i výkladu §5 tohoto dekretu. Smysl ustanovení §4a odst. 2 až 5 zákona o půdě spočívá v tom, aby při zohlednění celospolečenské situace vzniklé po roce 1948, která mohla v průběhu let vést ke ztrátě potřebných listin, včetně těch, které měl evidovat stát, se hodnotil celkový proces přídělového řízení. (Tento závěr zastával odvolací soud ve svém zrušujícím usnesení z 16.7.2002, v napadeném rozsudku však jej opustil, když dospěl k závěru, že bez předložení přídělové listiny nelze statut osoby oprávněné na základě přídělu zemědělského majetku přiznat). V rozsudku ze dne 18.8.2003, sp.zn. 28 Cdo 136/2003, dovolací soud vyslovil, že ustanovení §4a je samo o sobě ustanovením zvláštním i v rámci zákona o půdě. Jeho smyslem je uznat práva fyzických osob, jež nemohou prokázat své vlastnictví v souladu s občanskoprávními předpisy, platnými v době, kdy zemědělskou nemovitost získali, a stanoví další, specifický okruh oprávněných osob. Nevyžaduje totiž obvyklé prokázání vlastnického práva původního vlastníka příslušnou listinou– jinak by totiž nemělo samo o sobě smysl, protože na základě dokladu o vlastnictví by rozhodl pozemkový úřad podle §9 zákona o půdě běžným postupem. Při rozhodování o nároku \"domnělých oprávněných osob\" zkoumá soud jen ty okolnosti, které jsou v tomto ustanovení dány. Měl proto s ohledem na tvrzené skutečnosti zkoumat, zda žalobce nebo jeho právní předchůdce měl předmětný nárok v držbě, a pokud ano, že nebylo realizováno zápisové řízení. V dané věci soud konstatoval, že držba byla prokázána, a okolnost, že nebylo realizováno zápisové řízení, je rovněž zřejmá. Dovolací soud proto považuje za potřebné zkoumat jen okolnost, zda držba byla oprávněná, založená na probíhajícím přídělovém řízení.
Je zřejmé, že s touto judikaturou není rozsudek odvolacího soudu, ale ani rozsudek soudu prvního stupně, v souladu. Proto je musel dovolací soud zrušit podle §243b odst. 2 a §243d odst.1 OSŘ a věc vrátit k dalšímu řízení. Dovolací soud ovšem nepředjímá výsledek dalšího řízení, v němž bude třeba posoudit nejen oprávněnost držby s ohledem na probíhající přídělové řízení, jak vyplývá z listin založených ve spisu (jakými jsou listiny ve spisu o přídělu č. 4 v T., včetně např. jmenného seznamu přídělců, stanovení a splácení přídělové ceny, postupní listiny přídělců J. a A. K., výkazu úhrad za příděl, vzdání se přídělu s ponecháním jeho části a pod.), ale i průběh tohoto řízení a řízení o přídělu domu čp. 23 tamtéž. Zvláštnost těchto přídělů je dána tím, že zřejmě ani tak nesledovaly obecný zájem na osídlení pohraničí, ale měly podle obsahu připojených listin vlastně sloužit jako náhrada za státem odebranou nemovitost rodičů žalobce v Z. v souvislosti se zřízením vojenského výcvikového prostoru L., přičemž postupem času částečně došlo ke změně této náhrady u budov a s nimi souvisejících pozemků - zemědělská půda z přídělu č. 4 údajně zůstala ve vlastnictví rodičů žalobce. Není rovněž zhodnoceno, zda a v jakém rozsahu byla vyúčtována náhrada a zda a jaké nároky byly uplatněny ve vztahu k původní usedlosti rodičů v žalobce v Z. a jak s nimi bylo naloženo. Všemi těmito hledisky, jež by mohly vést k závěru, zda a jak bylo přídělové řízení ukončeno, se odvolací soud nezabýval a dovolací soud je proto nemohl přezkoumat.
Pokud jde o určení pasivní věcné legitimace prvé žalované, nemá tato právní problematika zásadní význam, dovolací soud však závěry odvolacího soudu ani nemohl přezkoumat. Soud prvního stupně uvedl pro svůj závěr o nedostatku pasivní legitimace nesprávný argument, když Pozemkový fond považoval za správní orgán, který v těchto právních věcech rozhoduje – zřejmě měl na mysli pozemkový úřad. Odvolací soud pak pasivní věcnou legitimaci posuzoval ve vztahu k Pozemkovému fondu přímo, a nevzal v úvahu , že je žalován jen jako správce majetku České republiky. Pro závěr o tom, zda Česká republika je v dané věci žalována správně, nejsou tedy k disposici žádné závěry odvolacího soudu a už proto musel být rozsudek odvolacího soudu zrušen.
V novém rozhodnutí soud rozhodne nově i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2004
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu