ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.1983.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 1983/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání 1. J. T. a 2. E. T., zastoupených advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 20. 2. 2002, sp. zn. 15 Co 38/2002, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 75/97 (žalobců A. Ing. E. Ž., B. Z. P. a C. M. F., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1. J. T. a 2. E. T., zastoupených advokátem, o uzavření dohody o vydání věcí), takto:
I. Dovolání dovolatelů J. T. a E. T. se zamítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 24. 4. 1991 (v průběhu řízení upravovanou), byl původním žalobcem Č. B. uplatněn nárok na vydání domu čp. 1948 v P., U. 9. V žalobě bylo uvedeno, že tento dům byl spolu s dalším majetkem, který patřil původní majitelce J. G., znárodněn výměrem Ministerstva těžkého průmyslu z 20. 7. 1951, č. j. 1598188/50/A-I-3. V roce 1971 byl dům čp. 1948 v P. prodán Obvodním podnikem bytového hospodářství v P. žalovanému J. T., i když se o koupi domu ucházel dědic J. G. Č. B. Podle názoru uváděného v žalobě byla smlouva o koupi domu čp. 1948 v P. uzavřena s J. T. na základě protiprávního zvýhodnění.
Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s tím, že dům čp. 1948 v P. koupili od Obvodního podniku bytového hospodářství v P. po řádném výběrovém řízení bez jakéhokoli protiprávního zvýhodnění.
Obvodní soud pro Prahu 6 vynesl dne 24. 2. 1993 rozsudek č. j. 10 C 140/91-35, jímž vyslovil, že „žalobce Č. B. a žalovaní J. T., E. T. a E. T. mladší uzavírají podle zákona č. 87/1991 Sb. dohodu o vydání věcí, jejíž znění je nedílnou součástí výroku tohoto rozsudku“. Podle zmíněné dohody byl dům čp. 1948 v P. vydáván žalovanými žalobci, když už pozemky parc. č. 2454 a parc. č. 2455 byly vydány žalobci Č. B. dohodou z 23. 7. 1991, jež byla registrována bývalým Státním notářstvím v Praze 5 pod sp. zn. 5 REH 345/91.
O odvolání žalovaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně z 24. 2. 1993 rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 24. 11. 1993, sp. zn. 23 Co 283/93,. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že byla zamítnuta žaloba žalobce, jíž se domáhal uzavření dohody o vydání věcí. Bylo rozhodnuto, že žalovaní nemají právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
K dovolání žalobce Č. B. Nejvyšší soud rozsudkem z 27. 11. 1996 3 Cdon 448/96, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze z 24. 11. 1993, sp. zn. 23 Co 283/93, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud poukazoval v odůvodnění svého rozsudku na to, že je třeba v tomto řízení posoudit dodržení prekluzívní lhůty podle ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. v důsledku změnění této lhůty nálezem Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb.
Městský soud v Praze pak usnesením z 13. 2. 1997, sp. zn. 16 Co 35/97 zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 z 24. 2. 1993, č. j. 10 C 146/91-35, a věc vrátil tomuto soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že ponechal bez povšimnutí zjevně nesprávnou formulaci žalobního návrhu žalobce a převzal ji do výroku svého rozsudku (i s formou odkazu na připojenou listinu dohody o vydání věcí), dále že v řízení nebylo objasněno splnění předpokladu stanoveného v §6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 87/1991 Sb. ohledně v žalobě uváděného znárodnění majetku původní majitelky domu čp. 1948 v P. J. G. a také nebylo v řízení přesvědčivě doloženo, zda tu na straně žalovaných jsou splněny zákonné předpoklady povinných osob podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., a posléze nebylo objasněno, zda je žalobce oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb.
V dalším průběhu řízení Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl rozsudkem z 10. 9. 1998, č. j. 10 C 75/97-101. Tímto rozsudkem byla zamítnuta žaloba žalobce Č. B., kterou se domáhal vůči žalovaným uzavření dohody o vydání věcí. Žalobci bylo uloženo uhradit žalovaným na náklady řízení 2.645,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání ze strany žalující proti rozsudku soudu prvního stupně z 10. 9. 1998 bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze 16. 2. 2000, sp. zn. 19 Co 21/99. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve vztahu k žalované Mgr. E. T., avšak ve znění, že se zamítá žaloba o vydání ideální třetiny domu čp. 1948, zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu P. pro katastrální území S. Ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyněmi a žalovanou Mgr. E. T. byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobkyně Ing. E. Ž., Z. P. a M. F. jsou povinny zaplatit žalované Mgr. E. T. na náhradu nákladů řízení 2.585,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobkyním bylo také uloženo zaplatit žalované Mgr. E. T. na náhradu nákladů odvolacího řízení 875,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Naproti tomu ve vztahu k žalovanému J. T. a žalované E. T. byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo především uvedeno, že původní žalobce Č. B. v průběhu řízení dne 11. 1. 1999 zemřel a podle výsledků řízení o dědictví po něm, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 (sp. zn. D 105/99), se staly jeho dědičkami Ing. E. Ž., Z. P. a M. F. a s nimi bylo pokračováno v dalším řízení o této právní věci.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo dále uvedeno, že ohledně žalované Mgr. E. T. byl odvolací soud toho názoru, že ohledně ní původní žalobce Č. B. nesplnil všechny předpoklady potřebné k uplatnění nároku vůči ní, a to hlavně pokud šlo o výzvu k vydání v žalobě uvedených nemovitostí vůči této žalované, jako vůči jedné z podílových spoluvlastníků nemovitosti. Ohledně této žalované proto odvolací soud zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný.
Ohledně žalovaných J. T. a E. T., kteří jsou manželé, vycházel odvolací soud z právního názoru, že v případě věcí, patřících do společného jmění manželů postačí, že oprávněná osoba vyzve ve lhůtě zákonem stanovené k vydání věci alespoň jednoho z manželů. Jestliže tedy žalobce Č. B. (který podal původně žalobu v této právní věci) vyzval žalovaného dopisem ze 4. 3. 1991, doručeným žalovanému J. T., bylo nutno dovodit, podle názoru odvolacího soudu, že takto vyzval o vydání věcí oba manžele v rozsahu jejich spoluvlastnického podílu na nemovitosti, tj. jejích dvou ideálních třetin. Zamítnutí žaloby žalobců s odůvodněním, že původní žalobce Č. B. nevyzval k vydání věcí všechny tři žalované, neshledal proto odvolací soud správným. Proto ve vztahu k žalovaným J. T. a E. T. odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud ukládal pro další průběh řízení soudu prvního stupně, aby se zabýval tím, zda výzva původního žalobce Č. B. měla i ostatní náležitosti výzvy stanovené v §5 zákona č. 87/1991 Sb., dále zda tu došlo ke způsobu přechodu věcí na stát ve smyslu ustanovení §6 zákona č. 87/1991 Sb. a zda žalovaní jsou povinnými osobami podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Obvodní soud pro Prahu 6 pak rozhodl rozsudkem z 3. 9. 2001, č. j. 10 C 75/97-252. Žalovaným J. T. a E. T. bylo uloženo uzavřít do 30 dnů od právní moci rozsudku se žalobkyněmi Ing. E. Ž., Z. P. a M. F. dohodu o vydání dvou ideálních třetin domu čp. 1948 na pozemku parc. č. 254 v katastrálním území S., zapsaných na listu vlastnictví č. 1542 u Katastrálního úřadu P. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaným J. T. a E. T. bylo uloženo zaplatit státu na zálohované znalečné 5.340,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že původního žalobce Č. B. pokládal tento soud za oprávněnou osobu podle ustanovení §3 odst. 2 písm. e/ zákona č. 87/1991 Sb., do jehož práv vstoupily žalobkyně jako dědičky tohoto zůstavitele. Žalovaní jsou, podle názoru soudu prvního stupně, povinnými osobami jako vlastnice dvou ideálních třetin domu čp. 1948 v P., které jsou ve společném jmění těchto manželů, a vztahuje se na ně ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., když bylo v řízení zjištěno, že podle kupní smlouvy z 22. 4. 1974 koupili v žalobě uváděné nemovitosti za kupní cenu 137.585,- Kč, třebaže podle znaleckého posudku, podaného v tomto řízení, měla být kupní cena stanovena částkou 207.730,- Kč; šlo tu tedy o rozpor z cenovými předpisy, ale nikoli již o jiné protiprávní zvýhodnění. Bylo také v řízení zjištěno, že dům čp. 1948 v P. – S., který patřil původní vlastnici J. G., byl pak znárodněn výměrem Ministerstva těžkého průmyslu z 20. 7. 1951 se zpětnou účinností k 1. 1. 1948; podle ustanovení §4 dekretu č. 100/1945 Sb. bylo možné znárodnit pouze nemovitosti sloužící k provozu znárodňovaného podniku, jakož i pomocné závody téhož vlastníka. Dům patřící J. G. nepatřil ke znárodňované továrně v M. H. (která nebyla vlastnictví J. G.); rozpor znárodňovacího výměru s právními předpisy tehdy platnými tu tedy spočíval v tom, že byly jedním výměrem znárodněny nemovitosti rozdílných vlastníků a byl takto znárodněn dům, který prokazatelně nesloužil pro potřeby továrny, výroby a provozu továrny, a tento dům byl znárodněn dne 20. 7. 1951 se zpětnou platností k 1. 1. 1948.
Žalobě žalobkyň bylo proto soudem prvního stupně vyhověno a o nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §150 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobkyň i žalovaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně z 3. 9. 2001 (č. j. 10 C 75/97-252 Obvodního soudu pro Prahu 6 (bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 20. 2. 2002, sp. zn. 19 Co 38/2002. Tímto rozsudkem odvolacího osudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobkyním společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení 7.890,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyň, ani odvolání žalovaných nebylo shledáno důvodným , a to co do zjištění skutkového stavu i co do právního posouzení.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně byl toho názoru, že dům čp. 1948 v P. byl znárodněn v rozporu se znárodňovacími předpisy, konkrétně v rozporu s ustanovením §4 odst. 3 dekretu č. 100/1945 Sb., neboť tento dům nesloužil, ani nebyl určen k provozu znárodňovaného podniku. Stejně tak byl odvolací soud i toho názoru, že výzva k vydání nemovitostí v daném případě splňovala náležitosti stanovené v §5 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud měl za to, že „i vadné podání (žaloba) s sebou nese účinky uplatnění práva u soudu, a to i za předpokladu, že v následujícím řízení postupem podle ustanovení §43 odst. 1 občanského soudního řádu, případně samotnou činností účastníků řízení bez výzvy, bylo takové podání opraveno“. I co do výsledků dokazování provedeného v tomto řízení neshledal odvolací soud důvody pro doplnění dokazování, když znalecký posudek, vypracovaný v řízení před soudem prvního stupně o ceně domu, nevzbuzoval pochybnosti a soud prvního stupně z tohoto posudku také správně vycházel.
Odvolací soud neshledal důvodným odvolání ani proti výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalované v řízení zastupoval, dne 25. 3. 2002 a dovolání žalovaných bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 16. 5: 2002, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
V dovolání dovolatelů J. T. a E. T. bylo navrhováno, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé byli přesvědčeni, že jejich dovolání je přípustné, a jako dovolací důvody uplatňovali, že odvolací řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé ve svém dovolání zdůrazňovali, že odvolací soud pochybil zejména v tom, že neshledal důvody pro doplnění dokazování novým znaleckým posudkem o ocenění domu čp. 1948 v P. ke dni jeho prodeje žalovaným. Dovolatelé poukazovali na to, že již ke svému odvolání předložili znalecký posudek znalce Ing. M. S. z 15. 12. 2001, který potvrzoval správnost námitek, jež žalovaní vznesli proti posudku znalce Ing. L. K. z 29. 1. 2001, z něhož soud vycházel; odvolací soud však se tímto předloženým znaleckým posudkem vůbec nezabýval. Oba znalecké posudky se liší zejména v zařazení stavby a jejích jednotlivých prvků do kvalitativních tříd, tedy jednotlivé znaky jsou uvažovány odchylně, což je způsobeno i jiným hodnocením a zjištěním skutečného stavu, tedy skutečnostmi, které nelze objektivně zjistit jiným způsobem než prohlídkou na místě, popřípadě exaktním měřením.
Dovolatelé dále vyslovovali svůj názor, že nesprávně bylo posouzeno odvolacím soudem, zda výzva k vydání věci, adresovaná jen jednomu z bezpodílových spoluvlastníků, je způsobilá vyvolat právní účinky ve vztahu k oběma spoluvlastníkům. Dovolatelé na rozdíl od odvolacího soudu jsou toho názoru, že výzva k vydání věci učiněná jen vůči jednomu z bezpodílových spoluvlastníků nemůže mít právní účinky shledávané odvolacím soudem.
Dovolatelé jsou přesvědčeni, že vydání nemovitosti žalobcům v tomto případě koupě nemovitostí za cenu stanovenou státním orgánem (přičemž ocenění byl přítomen i právní předchůdce žalobkyň) by byla vůči žalovaným křivdou.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), platí i na řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1. 1. 2001).
Přípustnost dovolání dovolatelů, které směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu, když tu šlo o případ potvrzení (odvolacím soudem) rozsudku soudu prvního stupně (Obvodního soudu pro Prahu 6 z 3. 9. 2001, č. j. 10 C 75/97-252), kterým bylo rozhodnuto jinak než v dřívějším zamítavém rozsudku téhož soudu (z 10. 9. 1998, č. j. 10 C 75/97-101) vzhledem k vázanosti soudu prvního stupně právním názorem odvolacího soudu. Šlo tu tedy o dovolání přípustné.
Dovolatelé uplatňovali ve svém dovolání, že řízení před odvolacím soudem bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé.
Dovolací soud v této souvislosti vychází z právního názoru, že o vadu řízení jde tehdy, jestliže se vytýkaný postup v řízení projevil v průběhu řízení (např. odnětí možnosti zúčastnit se jednání před soudem) a nikoli při rozhodování a byl-li tento postup nespráný (srov. k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Za takovou vadu nelze považovat úvahu soudu o tom „proč neprovést i další důkazy“, jak tato možnost vyplývá i z ustanovení §157 odst. 2 občanského soudního řádu. Výtky údajného nesprávného postupu v řízení se nemohou týkat hodnocení důkazů, které soudu náleží podle ustanovení §132 občanského soudního řádu. Jak již bylo vyloženo v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vady při hodnocení důkazů nelze posuzovat jako dovolací důvod podle ustanovení občanského soudního řádu (srov. nyní §241a občanského soudního řádu).
Dovolatelé dále uplatňovali dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu) může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (srov. z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45/).
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení §4 odst. 2, §5 odst. 1 a 2 a §6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 87/1991 Sb., která se nepochybně projednávané právní věci týkala. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda si odvolací soud uvedená ustanovení také správně vyložil.
Podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění.
Rozpor s tehdy platnými předpisy je třeba chápat ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku. Cenovými předpisy jsou míněny předpisy (dříve vydávané) o cenách staveb, pozemků, porostů a úhradách za užívání pozemků (jako např. vyhlášky č. 128/1984 Sb., vyhláška č. 43/1969 Sb. a vyhláška č. 74/1964 Sb.); srov. k tomu stanovisko uveřejněné pod č. 16/1996, str. 50/128/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Podle ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 8/1991 Sb. vydá povinná osoba věc na písemnou výzvu oprávněné osoby, jež prokáže svůj nárok na vydání věci a uvede způsob jejího převzetí státem. K vydání věci vyzve oprávněná osoba ve lhůtě uvedené v §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 (na str. 110/244/ a na str. 115/249/) Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo v souvislosti s výzvou podle zákonů č. 87/1991 Sb. a č. 403/1990 Sb. ohledně věcí v dřívějším bezpodílovém spoluvlastnictví manželů (nyní ve společném jmění manželů), že právo jednoho z manželů k věcem v bezpodílovém spoluvlastnictví není omezeno velikostí a poměrem podílů spoluvlastníků a že oběma z bezpodílových spoluvlastníků náleží ve vztahu k třetím osobám ochrana vlastnických práv k věcem patřícím do tohoto spoluvlastnictví, protože jim náleží nedílné právo k celé věci.
Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 87/1991 Sb. se vztahuje povinnost vydat věc podle zákona č. 87/1991 Sb. na ty případy, kdy v rozhodném období (25. 2. 1948 až 1. 1. 1990) věc přešla na stát znárodněním vykonaným v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy.
Podle ustanovení §4 dekretu č. 100/1945 Sb. bylo možné znárodnit nemovitosti sloužící k provozu znárodněného podniku a pomocné závody téhož vlastníka.
Z těchto právních závěru, vycházejících ze znění citovaných ustanovení a z právních závěrů obsažených v uveřejněné judikatuře soudů, jež pokládá dovolací soud za použitelné i v daném případě, vycházel v podstatě i odvolací soud ve svém rozhodnut, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelů. Nemohl tedy dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že toto rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu), jak měli za to dovolatelé.
Nebylo proto možné dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu pokládat za nesprávné rozhodnutí, jak to má na zřeteli ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu. Dovolací soud tedy přikročil k zamítnutí dovolání dovolatelů podle téhož ustanovení, když neshledal doloženými dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ a b/ občanského soudního řádu, na něž dovolatelé ve svém dovolání poukazovali.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně náklad vynaložených žalobkyněmi na vyjádření k dovolání žalovaných použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení. Dovolací soud tu vycházel z povahy projednávané právní věci i z obsahu zmíněného vyjádření k dovolání, rekapitulujícího procesní stanovisko žalobkyň vyjádřené už v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 15. ledna 2004
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu