ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.1985.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 1985/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání 1. E. F., a 2. P. F., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze 4. 3. 2003, sp. zn. 20 Co 457/2001, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 C 243/93 (žalobců E. F. a P. F., zastoupených advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra ČR, 170 89 Praha 7, Nad štolou 7, o vydání nemovitostí), takto:
I. Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Brně ze 4. 3. 2003, sp. zn. 20 Co 457/2001.
II. Věc se vrací Krajskému soudu v Brně k řízení o odvolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Brně z 12. 7. 2001, čj. 34 C 243/93-74.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 12. 12. 1991 (v průběhu řízení upravovanou), se původní žalobkyně M. F. domáhala, aby žalované České republice – Ministerstvu vnitra ČR bylo uloženo uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání domu čp. 145 a pozemků parc. č. 105 a parc. č. 407, které byly zapsány ve vložce č. 142 pozemkové knihy pro katastrální území Z. V žalobě bylo uvedeno, že původním vlastníkem těchto nemovitostí byl manžel M. F. – A. F., který byl v roce 1952 přinucen tyto nemovitosti prodat smlouvou z 24. 3. 1952 Čs. státu – Ministerstvu státní bezpečnosti; tato smlouva byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, jak to má na zřeteli ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb.; za prodané nemovitosti nebyla zaplacena kupní cena. A. F. zemřel 7. 6. 1988 a nynější žalobci jsou po něm oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Původní žalobkyně M. F. vyzvala k vydání těchto nemovitostí, ale bezvýsledně.
Za žalovaný stát navrhlo Ministerstvo vnitra ČR zamítnutí žaloby s tím, že k převodu nemovitosti na stát tu došlo řádně uzavřenou smlouvou a kupní cena 529.560,- Kč byla prodávajícímu A. F. poukázána na účet u S. b. č., Krajské pobočky v B., s tím, že prodávajícímu bude každoročně vyplácena z této složené kupní ceny částka 20.000,- Kč; tento účet byl pak později převeden na krajskou pobočku SBČS v P.
V řízení o žalobě žalobkyně M. F., po její smrti 29. 10. 1992, bylo jednáno se žalobkyní E. F. a se žalobcem P. F., jako se závětními dědici.
Rozsudkem Městského soudu v Brně z 12. 7. 2001, čj. 14 C 243/93-74, bylo rozhodnuto, že žalované České republice – Ministerstvu vnitra ČR se ukládá vydat do 15 dnů od právní moci rozsudku žalobkyni E. F. a žalobci P. F., každému z nich jednu polovinu pozemku parc. č. 292 (o výměře 406 m2) s domem čp 219, zapsaných na listu vlastnictví č. 82 katastru nemovitostí pro katastrální území T. u Katastrálního úřadu B. Žalovanému státu bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení 6.290,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění tohoto rozsudku bylo uvedeno, že ve výroku rozsudku uváděné nemovitosti původního vlastníka A. F. přešly na stát v rozhodném období (25. 2. 1948 až 1. 1.1990) kupní smlouvou z 24. 3. 1952, která však byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Soud prvního stupně poukazoval na to, že původní vlastník A. F. byl od roku 1933 jediným vlastníkem firmy B. F., před hrozícím protižidovským pronásledováním nacisty uprchl do zahraničí, za války 5 roků působil v čs. armádě v zahraničí (ve Francii a v Anglii), po válce začal znovu se svou firmou podnikat, ale to mu bylo počátkem 50. let opět znemožněno, a když pak žádal o povolení navštívit své děti ve Francii, bylo mu nabídnuto tehdejším Ministerstvem národní bezpečnosti odkoupení jeho nemovitostí státem. Za uvedené situace A. F. tyto nemovitosti státu prodal, třebaže tu nebyla k tomu jeho svobodná vůle a jednal při uzavření smlouvy v tísni; kupní cena za nemovitosti byla mu opakovaně snižována a zaplacena měla být postupně v době trvající 26 let. Měl proto soud prvního stupně za to, že daný případ je třeba posoudit podle ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. a žalobě žalobců (kteří jsou dědici původní žalobkyně M. F., manželky A. F.) vyhověl; o náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání, podaném Ministerstvem vnitra proti uvedenému rozhodnutí soudu prvního stupně, rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze 4. 3. 2003, sp. zn. 20 Co 457/2001. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně z 12. 7. 2001 tak, že byl zamítnut žalobní návrh žalobců, aby jim žalovaný stát – Ministerstvo vnitra ČR vydal každému ze žalobců ½ pozemku parc. č. 292 s domem čp. 219 v katastrálním území T., okres B. Žalovanému nebyly přiznány náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně, ani náklady odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že po zopakování dokazování konstatováním obsahu kupní smlouvy z 24. 3. 1952 (s dodatkem k této kupní smlouvě ze 6. 6. 1952), výměrem Krajského velitelství národní bezpečnosti v Brně z 31. 5. 1952, jakož i konstatováním obsahu korespondence mezi původním vlastníkem nemovitostí A. F. a bývalým Ministerstvem národní bezpečnosti, dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání, podané žalovaným, je třeba pokládat za opodstatněné.
Podle názoru odvolacího soudu v daném případě nebyly splněny u převodu nemovitostí z 24. 3. 1952 (s dodatkem ke kupní smlouvě ze 6. 6. 1952) podmínky podle ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., tj. uzavření kupní smlouvy v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Odvolací soud byl přesvědčen, že žalobcům se nepodařilo v řízení prokázat tíseň původního vlastníka nemovitostí jako jeden z nezbytných předpokladů k naplnění ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. Žalobci také, podle názoru odvolacího soudu, neprokázali, že se kupní cena, sjednaná ve smlouvě z 24. 3. 1952 (s dodatkem ze 6. 6. 1952), vymykala z ustanovení §1 nařízení č. 175/1939 Sb. o zákazu zvyšování cen; odvolací soud neshledal nápadně nevýhodné podmínky kupní smlouvy ve formě výplaty kupní ceny postupně z deponovaného vázaného účtu. Odvolací soud v této souvislosti poukázal i na to, že platba kupní ceny byla postižena důsledky peněžní reformy z roku 1953, která odčerpala finanční zdroje u fyzických osob na celém území tehdejší Československé republiky a její důsledky postihly obyvatele Československa jako celek; podle názoru odvolacího soudu nelze „pod tímto zorným úhlem na projednávanou právní věc nahlížet“ negativně při posuzování nápadně nevýhodných podmínek.
Z uvedených důvodů změnil odvolací soud podle ustanovení §220 odst. 2 občanského soudního řádu ve vazbě na ustanovení §205 odst. 2 písm. g) téhož právního předpisu rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu žalobců zamítl ve věci samé. Ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně i ve výroku o nákladech odvolacího řízení pak odvolací soud poukazoval na ustanovení §142 odst. 1 a §150 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 22. 4. 2003 a dovolání bylo ze strany žalobců podáno u Městského soudu v Brně dne 4. 6. 2003, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání dovolatelé odkazovali na to, že jejich dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně. Jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé zdůrazňovali, že při nabídce ke koupi nemovitostí, učiněné původnímu vlastníku A. F. tehdejšímu Ministerstvem národní bezpečnosti, nebyla v té době jiná možnost, než nemovitost státu prodat. A. F., původní vlastník nemovitostí, který byl v době války účastníkem bojů čs. armády ve Francii a v Anglii, riskoval by v případě odmítnutí nabídky tohoto ústředního bezpečnostního orgánu svou svobodu; byl si vědom i toho, že by mu nebylo vůbec umožněno pokračovat v provozování své firmy, kterou vedl již v době před válkou a jejíž činnost rozvinul i v době před 25. 2. 1948. Také pokud šlo o cenové podmínky ve smlouvě z 24. 3. 1952, byla kupní cena jednoznačně určena ze strany kupujícího státu – Ministerstva národní bezpečnosti. Tato cena byla dokonce ještě po podpisu smlouvy opakovaně snížena a celá částka kupní ceny byla deponována na vázaném účtu a vyplácena měla být postupně v době trvání 26 roků po podpisu smlouvy a posléze nebyla vyplácena již vůbec; šlo tedy nepochybně o podmínky nápadně nevýhodné při uzavírání uvedené kupní smlouvy.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), platí i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2001), neboť tu nebyly dány předpoklady výjimek uvedených v bodu 15 a 17 přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb.
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatel uplatňoval jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc podle ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., které se nepochybně projednávané právní věci týkalo a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo však třeba zabývat se ještě tím, zda si odvolací soud toto ustanovení také správně vyložil.
Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. se povinnost vydat věc podle tohoto zákona vztahuje i na případy, kdy věc přešla v rozhodném období (25. 2. 1948 až 1. 1. 1990) na stát na základě kupní smlouvy uzavřené v tísní a za nápadně nevýhodných podmínek.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo k ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. vyloženo: „Tíseň a nápadně nevýhodné podmínky ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. je třeba posuzovat odděleně, třebaže věcně, případně skutkově spolu často úzce souvisí jako dva předpoklady, bez jejichž současného naplnění v době právního úkonu nelze opodstatněně uplatňovat právo podle uvedeného ustanovení.
Tísní se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav (např. rozrušení, obavy o blízkou osobu apod.), jenž takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodném rozhodování natolik, e učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila.
Rovněž nápadně nevýhodné podmínky musí objektivně existovat v době právního úkonu a nemohou spočívat v subjektivním cítění dotčené osoby. Zda jde o nápadně nevýhodné podmínky, je nutno posuzovat vždy konkrétně podle okolností jednotlivého konkrétního případu. U úplatných smluv půjde především o posouzení toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění. Jinou v tomto smyslu relevantní skutečností by mohly být pro kupní smlouvou dotčenou osobou značně nevýhodné smluvní podmínky či vedlejší ujednání, souvisící s předmětem plnění, které by ji ve svých důsledcích významně a zjevně znevýhodňovaly v porovnání s před smluvním stavem.
Uvedené právní závěry z uveřejněné judikatury soudů pokládá dovolací soud za použitelné i v daném případě. Při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu (proti němuž směřuje dovolání dovolatelů) ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 občanského soudního řádu (v rozsahu dovoláním napadeného výroku rozsudku) i ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 občanského soudního řádu (z důvodu uplatněného v dovolání dovolatelů) musel tedy dovolací soud při posouzení toho, zda je tu dán dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (tedy zda rozhodnutí odvolacího soudu spočívá nebo nespočívá na nesprávném právním posouzení věci) hodnotit, zda aplikaci a výklad ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. v rozhodnutí odvolacího soudu lze ve smyslu citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů označit za odpovídající obsahu a účelu tohoto ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích.
Zatím co soud prvního stupně vycházel v daném případě z jednoznačného právního závěru o tom, že je tu rozhodné, že v řízení bylo „prokázáno, že kupní smlouva (z 24. 3. 1952) byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek“, odvolací soud byl toho názoru, že je tu na místě „spíše výklad restriktivní než extenzivní“. Tento restriktivní výklad dovozoval odvolací soud z názoru, že „úmyslem zákonodárce při vydávání restitučních předpisů bylo pouze zmírnění následků křivd nikoli jejich odstranění, a dále zmírnění některých křivd a nikoli zmírnění všech aktů, které by se daly považovat za křivdu“.
Pokud šlo o posouzení tísně na straně původního vlastníka nemovitostí, o něž v tomto řízení jde, vyznívá přesvědčivěji výčet konkrétních okolností, za nichž původní vlastník A. F. přistoupil k uzavření kupní smlouvy z 24. 3. 1952 (s dodatky k této smlouvě), jak je soud prvního stupně uvedl na str. 3 odůvodnění svého rozsudku z 12. 7. 2001 (čj. 34 C 243/93-74 Městského soudu v Brně), než obecná úvaha odvolacího soudu, že „tíseň, jako duševní stav postiženého subjektu, podle konkrétního individuálního případu v projednávané věci dovodit nelze“. V této souvislosti poukazoval odvolací soud na to, že z korespondence, vedené mezi tehdejšími orgány bývalého Ministerstva národní bezpečnosti s původním vlastníkem A. F. nevyplývalo, že by vůči němu byla činěna aspoň pohrůžka nátlaku. Při uvážení uvedené argumentace soudů obou stupňů dovolací soud dospěl k závěru, že při výsledném hodnotícím závěru je třeba přisvědčit názoru soudu prvního stupně, že totiž jím konkrétně zjištěné a vyčíslené okolnosti vedou ke skutkovému i právnímu závěru, že smlouva z 24. 3. 1952 (s dodatky) byla ze strany původního vlastníka A. F. uzavřena v tísni.
Pokud pak jde o objasnění a posouzení dalšího zákonného předpokladu uvedeného v §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., tj. nápadně nevýhodných podmínek při uzavření kupní smlouvy, nedošly soudy obou stupňů v daném případě rovněž ke shodnému závěru. Soud prvního stupně poukazoval na to, že „kupní cena byla na základě úředních rozhodnutí opakovaně snižována a navíc měla být z rozhodnutí Ministerstva národní bezpečnosti plně zaplacena až po více jak 26 letech po podepsání kupní smlouvy, bez jakékoli inflační doložky“. Odvolací soud naproti tomu při svém výkladu zákonného předpokladu nápadně nevýhodných podmínek při uzavření kupní smlouvy zdůraznil, že „žalobci neprokázali, že by se snad kupní cena vymykala z ustanovení §1 nařízení z 20. 7. 1939 Sb., o zákazu zvyšování cen (čili o tzv. stop cenách), a že odvolací soud neshledává nápadně nevýhodné podmínky ani ve formě výplaty předmětné kupní ceny“, tj. z vázaného účtu ve splátkách trvajících období 26 let. V této souvislosti poukazoval odvolací soud „na směrnice Ministerstva financí, uveřejněné pod č. 15 rozkazu ministra národní bezpečnosti č. 3/1951“ a poté také na zákon č. 41/1953 Sb., o peněžní reformě. Tyto uvedené směrnice byly ovšem označeny jako „směrnice pro placení nájemného soukromníkům subjekty veřejného sektoru“; zákon č. 41/1953 Sb., o peněžní reformě, pak nabyl účinnosti až dnem 1. 5. 1953. Uváděnou argumentaci odvolacího soudu nelze proto zatím považovat za úplnou a postačující k doložení toho, zda tu při uzavírání smlouvy mezi A. F. a Čs. státem – Ministerstvem národní bezpečnosti ze dne 24. 3. 1952 s dodatkem ze 6. 6. 1952) byly nebo nebyly sjednány nápadně nevýhodné podmínky či vedlejší ujednání, souvisící s předmětem plnění podle smlouvy, které by převádějícího ve svých důsledcích výrazně a zjevně znevýhodňovaly ve srovnání s předsmluvním stavem (srov. již citované rozhodnutí uveřejněné pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jiné argumenty, opírající o doplnění či o opakované provedení dokazování, vedoucí ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak rozhodnutí odvolacího soudu neobsahovalo.
Vzhledem k těmto všem uvedeným okolnostem nemohl dovolací soud zatím přesvědčivě dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, spočívá na správném či nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 2 a 3 občanského soudního řádu ke zrušení odvolacího soudu a k vrácení věci odvolacímu soudu k opětovnému projednání odvolání žalované České republiky – Ministerstva vnitra ČR proti rozsudku Městského soudu v Brně z 12. 7. 2001, čj. 34 C 243/93-74. V tomto dalším řízení se odvolací soud zaměří (v součinnosti s účastníky řízení a s uvážením jejich důkazních návrhů) vzhledem k závěrům zrušovacího rozsudku dovolacího soudu na zevrubné objasnění a všestranné posouzení zákonem stanoveného předpokladu (v §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb.) existence či neexistence nápadně nevýhodných podmínek při uzavírání kupní smlouvy z 24. 3. 1952.
V dalším řízení bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta první, občanského soudního řádu) a v případě rozhodování o dosavadních nákladech řízení bude odvolací soud mít na zřeteli i náklady řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. května 2004
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu