ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.1988.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 1988/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ireny Hladíkové, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců A) Bytového podniku v P. a B) Městské části P., zastoupených advokátem, za vedlejšího účastenství na straně žalobců: manželů V. a S. V., proti žalovaným 1) V. Z., 2) J. Z., zastoupenému advokátkou, 3) B. Z., 4) A. Z., 5) O. Z., 6) L. Z., 7) nezletilému D. Z., zastoupenému B. Z., o určení částečné neplatnosti dohody o vydání nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 61/2000, o dovolání druhé žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19.3.2004, č.j. 18 Co 593/2003-85, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 23.3.2000, domáhal se původně první žalobce určení, že žalovaný má právo hospodaření k pozemku blíže popsanému v petitu žaloby.
Obvodní soud pro Prahu 6 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 17.9.2001, č.j. 14 C 61/2000-91, nepřipustil přistoupení manželů V. a S. V., jako vedlejších účastníků do řízení. K odvolání vedlejších účastníků Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 31.12.2001, č.j. 19 Co 561/2001-21, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že připustil vstup výše uvedených vedlejších účastníků do řízení na straně žalobce. Poté soud prvního stupně usnesením ze dne 20.3.2002, č.j. 14 C 61/2000-22, připustil, aby do řízení na straně žalobce vstoupila Městská část P. K odvolání druhého žalovaného odvolací soud usnesením ze dne 31.1.2003, 18 Co 27/2003-36, potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
Soud prvního stupně dále usnesením ze dne 19.5.2003, č.j. 14 C 61/2000-51, připustil změnu žalobního návrhu učiněnou podáním žalobců ze dne 17.4.2003 a rozsudkem ze dne 4.9.2003, č.j. 14 C 61/2000-67, zamítl žalobu na určení, že dohoda o vydání domu blíže popsaná ve výroku rozsudku soudu prvního stupně je neplatná v části, již byla vydána část pozemku p.č. 3981 zastavěná garážemi. Dále zamítl žalobu na určení, že druhý žalobce má svěřenou správu majetku ve vlastnictví obce k pozemkům blíže popsaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalovaní jsou ideálními spoluvlastníky mimo jiné pozemku parcely č. 3981 v k.ú. D. Z dohody o vydán věci ze dne 16.12.1991, registrované Státním notářstvím pro Prahu 6 dne 14.1.1992 pod reg. č. 6 REH 22/92 vzal za prokázané, že Bytový podnik v P., s.p. vydal na základě výzvy oprávněných osob ze dne 24.7.1991 kromě dalších nemovitostí i pozemek - parcelu č. 3981 v k.ú. D. Dále zjistil, že v 70.letech byly na části předmětného pozemku postaveny zděné garáže. Z geometrických plánů č. 1262-31/92 a 958-4/2003 vzal za prokázané, že původní pozemek parcela č. 3981 v k.ú. D. byl rozdělen na pozemek parcelu č. 3981/2 a 3981/3, a to až po vydání věci na základě dohody o vydání věci. Dospěl k závěru, že žalobci nemají naléhavý právní zájem na určení neplatnosti části neplatnosti dohody ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř. Dále vyslovil závěr, že předmětná dohoda není neplatná ve smyslu §39 o.z. pro rozpor s §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., neboť toto ustanovení není kogentního charakteru, proto povinná osoba mohla vydat i zastavěný pozemek či jeho zastavěnou část. Rovněž zaujal názor, že předmětná dohoda ( v části, v níž byla vydána zastavěná část pozemku - parcela č. 3981 v k.ú.D.) nemůže být neplatná ani z důvodu omylu podle §49 a) o.z., neboť relativní neplatnosti právního úkonu se podle §40 a) o.z. se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Konstatoval, že nelze přezkoumávat předmětnou dohodu o vydání nemovitosti z hlediska její platnosti podle občanského zákoníku za situace, když byla uzavřena podle zákona č. 87/1991 Sb., který má povahu lex specialis a neplatnost dohody z namítaného důvodu neupravuje.
K odvolání druhého žalovaného odvolací soud rozsudkem ze 19.3.2004, č.j. 18 Co 593/2003-85, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Podle odvolacího soudu určovací žaloba podle §80 c) o.s.ř. nemůže mít preventivní povahu, neboť k faktickému vydání předmětných pozemkových parcel došlo na základě dohody o vydání věci uzavřené dne 16.12.1991, registrované bývalým státním notářstvím pro Prahu 6 pod č. 6 REH 22/92 a žalobce správu nemovitostí, o nichž tvrdí, že jsou ve vlastnictví Obce m. P., nikdy nevykonával. Zaujal názor, že jeho právní postavení má tedy jen akcesorickou povahu a vyplývá z právního postavení Obce m. P., která se podle žalobkyně stala vlastnicí na základě zákona č. 172/1991 Sb. Vyslovil, že do práv a povinností účastníků předmětné dohody o dočasném užívání pozemků, uzavřené podle §9 vyhlášky č. 104/66 Sb. a §397 tehdy platného o.z. vstoupili i jejich právní nástupci (srovnej Právní rozhledy ročník 1999, číslo 10, strana 546 ). V této souvislosti odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 2 Cdon 452/96, který k obdobné problematice zaujal stanovisko, že vrácení zastavěného pozemku dohodou o vydání věci podle restitučních zákonů nemá povahu porušení kogentního ustanovení zákona, nýbrž je odpovídajícím prostředkem odčinění majetkové křivdy. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že druhé žalobkyni právo hospodaření s předmětnými pozemkovými parcelami nepřísluší, neboť vlastnické právo k nim přešlo na žalované a nepřísluší jí ani věcná aktivní legitimace k uplatnění určovací žaloby.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala druhá žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítala, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a to výkladu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. ve vztahu k §3 a §19 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze. Podle dovolatelky by mělo být jednoznačně určeno, zda se městská část v hlavním městě Praze může domáhat samostatnou žalobou určení své svěřené správy k obecnímu majetku. Tvrdila, že dosud nebyl judikován výklad ustanovení §3 a §19 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, v čemž spatřovala zásadní právní význam. Poukazovala na §3, 19 a 34 odst. 3 zákona č. 131/2000 Sb. se zdůvodněním, že městská část hlavního města Prahy se může svým jménem určovací žalobou ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř. domáhat určení, že má k určité nemovité věci svěřenou správu obecního majetku. Nesouhlasila rovněž s odkazem odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 2 Cdon 452/96 s tím, že citované rozhodnutí vychází z odlišné situace, kdy dohodu o vydání věci uzavíral vlastník věci, přičemž v dané věci se jedná o situaci odlišnou, která by též měla být odlišně vykládána. Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 4.9.2003, tedy za účinnosti o.s.ř. ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Odvolací soud proto důsledně postupoval rovněž podle ustanovení tohoto předpisu. Tomu odpovídá, že i Nejvyšší soud jako soud dovolací posuzoval přípustnost dovolání podle těchto předpisů.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.
Jak je patrno z obsahu odůvodnění odvolacího soudu, posouzení důvodnosti žaloby na určení v této věci bylo závislé na zjištění, zda je v projednávané věci dán naléhavý právní zájem na určení částečné neplatnosti dohody o vydání nemovitosti. Je nutno přisvědčit odvolacímu soudu, pokud uzavřel, že v projednávané věci určovací žaloba nemůže mít preventivní povahu, neboť k faktickému vydání předmětných pozemků došlo na základě dohody o vydání věci uzavřené dne 16.12.1991 a registrované Státním notářstvím pro Prahu 6 dne 14.1.1992 pod č. reg. REH 22/92. Dovolací soud se ztotožnil s právním závěrem odvolacího soudu o tom, že v posuzované věci není dán naléhavý právní zájem na žalobkyní požadovaném určení. Dovolací soud nemá důvodu se odchýlit ani od právního závěru odvolacího soudu, že Městské části P. právo hospodaření s předmětnými pozemkovými parcelami nepřísluší, neboť vlastnické právo k nim platně přešlo na žalované. Pak ovšem posouzení věci odvolacím soudem se opírá o dnes již ustálené závěry soudní praxe. Uvedené právní závěry nelze podřadit pod pojem právních otázek, jejichž řešení by činilo uvedené rozhodnutí odvolacího rozhodnutím, které by mělo po právní stránce zásadní význam.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 ost. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Druhá žalobkyně neměla v dovolacím řízení úspěch a žalovaným v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. října 2004
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu