ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.2034.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 2034/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců A) V. K., B) V. K., C) Ing. V. K., D) Ing. P. K., E) N. E., F) M. M. a G) P. M. komanditní společnost, všech zastoupených advokátem, proti žalované d. – d. m. s.r.o., zastoupené advokátem, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 214/99, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4.6.2001, č.j. 20 Co 149/2001-59, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 14.10.1999, domáhali se žalobci uložení povinnosti žalované vyklidit a vyklizené žalobcům předat nebytové prostory blíže popsané v petitu. Tvrdili, že jsou spoluvlastníky domu č.p. 961 v P., N. 25, který pronajali společnosti P. M. P., spol. s r.o. smlouvou ze dne 15.11.1993, přičemž tato společnost měla na základě výše uvedené nájemní smlouvy právo uzavírat podnájemní smlouvy a nebyla tedy zmocněna k uzavírání smluv nájemních. Podle žalobců nájem uvedené společnosti trval v období od 1.1.1994 do 31.12.1998, nebylo tedy možno dne 10.12.1996 uzavřít nájemní smlouvu s žalovanou společností. Neplatnost nájemní smlouvy uzavřené mezi P. M. P., spol. s r.o. a žalovanou společností opírali též o skutečnost, že jejímu uzavření nepředcházel souhlas příslušného obvodního úřadu ve smyslu §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6.3.2001, č.j. 31 C 214/99-37, žalobě vyhověl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalobci jsou spoluvlastníky předmětné nemovitosti. Vzal za prokázané, že smlouvou ze dne 15.11.1993 přenechali žalobci jako pronajímatelé společnosti P. M. P., spol. s r.o. do nájmu a správy veškeré nebytové prostory v domě na dobu 26 let za účelem provozování jeho obchodní činnosti a s právem jejich přenechání jiným osobám bez souhlasu pronajímatelů. Rovněž vzal za prokázané, že dodatkem č. 3 k této smlouvě zmocnili pronajímatelé uvedenou společnost k jednání jejich jménem, včetně uzavírání nájemních smluv ohledně všech bytových i nebytových prostor v domě. Dále zjistil, že dne 10.12.1996 uzavřel P. M. P., spol. s r.o. v zastoupení žalobců ohledně předmětných nebytových prostor se žalovanou nájemní smlouvu na dobu určitou od 10.12.1996 do 30.4.2007. Též vzal za prokázáno, že dopisem ze dne 14.9.1998 vypověděli žalobci ke dni 31.12.1998 nájemní smlouvu, a to pro neplacení nájemného. Dospěl k závěru, že P. M. P., spol. s r.o. jakožto nájemkyně předmětných nebytových prostor mohla za trvání tohoto nájmu uzavírat pouze smlouvy podnájemní, a to ve smyslu §6 zákona č. 116/1990 Sb. Uzavřel, že nájemní smlouva, kterou uzavřela žalovaná se společností P. M. P., spol. s r.o. jakožto zástupcem vlastníků domu je neplatná, neboť žalovaná užívá tyto prostory bez právního důvodu. Současně považoval za nadbytečné zabývat se dalšími tvrzenými důvody neplatnosti smlouvy ze dne 10.12.1996 a za nerozhodné též označil investice žalované do nemovitosti.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze 4.6.2001, č.j. 20 Co 149/2001-59, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Podle odvolacího soudu za trvání nájemního vztahu společnosti P. M. P., spol. s r.o. ke všem nebytovým prostorám v domě žalobců, jak byl založen smlouvou ze dne 15.11.1993, nemohla být platně sjednána k žádné části těchto prostor duplicitní nájemní smlouva. Dále vyslovil, že dodatek č. 3 ke smlouvě ze dne 15.11.1993 neruší ani nijak neomezuje touto smlouvou navázaný nájemní vztah, naopak z ujednání o změně výše nájemného je zjevná vůle účastníků k jeho dalšímu trvání. Zaujal názor, že smlouva sjednaná mezi P. M. P., spol. s r.o. a žalovanou dne 10.12.1996 je absolutně neplatná pro právní nemožnost plnění ve smyslu §37 odst. 2 o.z., když předmět nájmu nebyl právně volný. Dále vyslovil, že za smlouvu podnájemní ji považovat nelze, neboť P. M. P., spol. s r.o. nejednala při jejím uzavírání jako nájemkyně nebytových prostor svým jménem, ale na základě plné moci jako zástupce žalobců ( §31 o.z. ). Dospěl k závěru, že žalované tak od počátku nesvědčil právní důvod k užívání předmětných nebytových prostor. Dále s poukazem na §80 písm. c) o.s.ř. odmítl námitku žalované, že mělo být prvotně žalováno na určení neplatnosti nájemní smlouvy. Uzavřel, že investice žalované do nebytových prostor nejsou předmětem tohoto řízení a žalované zůstává zachováno právo na odpovídající náhradu ve smyslu §667 odst. 1 o.z.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s §237 odst. 3 o.s.ř. Namítala, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Tvrdila, že rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam. Vytýkala odvolacímu soudu, že povinností potenciálního nájemce před uzavřením smlouvy by muselo být detailní prozkoumání veškerých právních vztahů, které potenciální pronajímatel před uzavřením případné vlastní nájemní smlouvy založil. Poukazovala na skutečnost, že podstatnou měrou přispěli k neplatnosti předmětné nájemní smlouvy žalobci, kteří se nyní dovolávají svého práva v rozporu s §40a a §49a zákona č. 40/1964 Sb. Konstatovala, že uzavřela platnou nájemní smlouvu se žalobci a předmětem nájemní smlouvy nebylo plnění nemožné, neboť tento právní úkon byl učiněn přímo obchodní společností P. M. spol. s r.o., která jednala jako zástupce spoluvlastníků nemovitosti. Podle dovolatelky tedy případné neplatnosti právního úkonu by se mohla dovolávat jen obchodní společnost P. M. spol. s r.o., jejíž práva by uzavřením jiné nájemní smlouvy mohla být eventuelně omezena. Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení tomuto soudu k dalšímu řízení.
Rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 6.3. 2001, tedy za účinnosti o.s.ř. ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Odvolací soud proto důsledně postupoval rovněž podle ustanovení tohoto předpisu. Tomu odpovídá, že i Nejvyšší soud jako soud dovolací posuzoval přípustnost dovolání podle těchto předpisů.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.
Jak je patrno z obsahu odůvodnění odvolacího soudu, posouzení důvodnosti žaloby bylo závislé na zjištění, zda svědčí žalované platný právní titul k užívání předmětných prostor. Z nesporných skutkových zjištění učiněných již soudem prvního stupně, z nichž odvolací soud vycházel, vyplývá přitom dostatečně srozumitelný právní závěr odvolacího soudu, podle něhož smlouva sjednaná mezi P. M. P., spol. s r.o. v zastoupení žalobců a žalovanou je absolutně neplatná podle §37 odst. 2 o.z. pro právní nemožnost plnění. Dovolací soud se ztotožňuje i s právními závěry odvolacího soudu o tom, že za této situace tak žalované od počátku nesvědčil právní důvod k užívání předmětných nebytových prostor. Lze rovněž přisvědčit odvolacímu soudu pokud dospěl k závěru, že za trvání nájemního vztahu mezi žalobci a P. M. P., spol. s r.o. založeného smlouvou ze dne 15.11.1993 nemohla být platně sjednána k žádné části těchto prostor duplicitní nájemní smlouva. Dovolací soud nemá důvodu se odchýlit ani od právního závěru odvolacího soudu, že investice žalované do předmětných nebytových prostor nejsou předmětem řízení, žalované proto zůstává právo na odpovídající náhradu ve smyslu §667 odst. 1 o.z.
K tomu se sluší připomenout závěry ustálené judikatury - viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne ze dne 22.5.2003, sp. zn. 28 Cdo 870/2003, ze dne 27.11.2003, sp. zn. 28 Cdo 1862/2003, ze dne 9.12.2003, sp. zn. 28 Cdo 2488/2003 a ze dne 29.5.1997, sp. zn. 120/96.
V projednávané věci - jak vyplývá z výše uvedeného - odvolací soud z této ustálené judikatury vycházel. Posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Nelze proto přisvědčit žalované, že by přípustnost dovolání byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o.s.ř. za použití
§224 odst. 1 o.s.ř., §151 ost. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatelka sice neměla se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalobců k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 až 3 vyhl.č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. června 2004
JUDr. Josef R a k ov s k ý, v.r.
předseda senátu