ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.2037.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 2037/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobkyň A) L. K., B) A. K., obou zastoupených advokátkou, proti žalované E. S., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 8 C 366/98, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2001, č.j. 15 Co 44/2001-81, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2001, č.j. 15 Co 44/2001-81, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 7. 6. 2000, č.j. 8 C 366/98-47, tak, že se zamítá žaloba, aby žalovaná byla povinna vyklidit a vyklizený žalobkyním odevzdat byt č. 3 o velikosti 2 + 1 I. kategorie, situovaný v přízemí domu čp. 1186 v P., do 30 dnů od právní moci rozsudku. Žalobkyně byly zavázány zaplatit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel z právního názoru, že prohlášení jednoho ze společných uživatelů bytu F. H. ze dne 8. 2. 1990, kterým se tento vzdává užívacího práva k bytu ve prospěch žalované vzhledem k přestěhování do T., není jednoznačným a nepochybným oznámením uživatele o tom, že dále nechce byt užívat. Takové prohlášení by museli učinit oba tehdejší společní uživatelé, tedy i manželka jmenovaného. Z listiny také není zřejmé, že by byla určena vlastníku domu (tehdy státu). Vycházeje z tohoto názoru, dovodil odvolací soud, že žaloba nemůže mít úspěch v žádném případě. Pokud by totiž v důsledku opuštění bytu H. právo užívání resp. nájmu bytu na žalovanou přešlo, bylo by nutno žalobu zamítnout. Jestliže by však užívací právo nepřešlo, nastoupila by neúčinnost prohlášení ze dne 8. 2. 1990 a trvalo by právo společného nájmu manželů H. Za takové situace by žalovaná nebyla pasivně věcně legitimována a žalobu by bylo nutno zamítnout z tohoto důvodu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání. Namítly, že odvolací soud opomenul některé prokázané rozhodné skutečnosti, především tu, že se F. H. z bytu v roce 1990 odstěhoval a nikdy se do něj (stejně jako nikdo další z rodiny) nevrátil a ani se o to nepokoušel. Dovolatelky též zpochybnily výklad prohlášení F. H. ze dne 8. 2. 1990 jednak ve světle §183 občanského zákoníku (tehdejšího znění zákona č. 40/1964 Sb., dále „o. z.“), jakož i podle §35 o. z. Podle dovolatelek je zřejmé, že projevená vůle autora prohlášení směřovala k tomu, že nechce byt užívat, a užívací právo k bytu tedy zaniklo (i když není jednoznačné, ke kterému dni). Za tohoto stavu věci odvolací soud nevzal v úvahu, že žalovaná užívá byt bez právního titulu, což mělo vést k potvrzení prvostupňového rozsudku. Dovolatelky označily dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a navrhly, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání podrobně argumentovala, že prohlášení F. H. ze dne 8. 2. 1990 nemohlo být oznámením uživatele podle §183 tehdejšího znění o. z., že nechce byt dále užívat. Navrhla, aby dovolání žalobkyň bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud projednal dovolání žalobkyň, vzhledem k datu vydání rozsudku soudu prvního stupně, podle ustanovení o. s. ř. platných před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., tedy před datem 1. 1. 2001 (Přechodná ustanovení cit. zák., část dvanáctá, hlava I, body 15, 17).
Žalobkyně splnily požadavek povinného zastoupení advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání bylo sice podáno dne 28. 2. 2002, tedy po uplynutí jednoměsíční lhůty dříve počítané od právní moci rozsudku odvolacího soudu (14. 1. 2002), avšak dovolací soud posoudil dovolání žalobkyň jako podané včas. Učinil tak vzhledem k tomu, že dovolatelky byly odvolacím soudem nesprávně poučeny, že lhůta k podání dovolání je dvouměsíční od doručení rozsudku (k vadnému poučení srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2001, sp. zn. 26 Cdo 3001/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí NS, svazek 5, str. 29 a násl.).
Přípustnost dovolání vycházela při diformitě rozhodnutí nižších instancí z ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Označené dovolací důvody odpovídaly ustanovení §241 odst. 3 písm. b/, d/ o. s. ř.
Dovolání je opodstatněné.
Odvolacímu soudu nešlo vytknout opomenutí rozhodných skutečností tvrzené v dovolání, důvodná je však dovolací námitka o jeho nesprávném právním posouzení věci.
Odvolacímu soudu bylo možné přisvědčit potud, že prohlášení F. H. ze dne 8. 2. 1990 nelze samo o sobě posoudit jako splňující podmínku zániku práva užívání bytu podle §183 o. z. Odvolací soud pak zřejmě vycházel z právního názoru, že faktické uvolnění bytu nemělo za následek zánik užívacího práva a že by pronajímatelky mohly dát i nyní manželům H. (po čtrnácti letech od uvolnění bytu) výpověď
Dovolací soud poznamenává, že na rozdíl od prohlášení z 8. 2. 1990, u něhož projev vůle směřoval především ve prospěch žalované, vyjádřil podstatně zřetelněji vůli předchozích uživatelů bytu dopis F. H. ze dne 5. 2. 1990, sepsaný v T. a adresovaný bytovému odboru Obvodního národního výboru P. jako tehdejšímu správci bytu. Listina je nadepsána Oznámení o změně trvalého bydliště a uvádí se v ní, že se jmenovaný v průběhu ledna 1990 odstěhoval z předmětného bytu do T. za manželkou a dětmi. Oba se rozhodli trvale užívat byt v T. Podle razítka podatelny došel dopis adresátovi 9. 2. 1990.
V dřívějším §183 o. z. se upravuje zánik práva užívání bytu též písemným oznámením uživatele, že nechce byt užívat. V oznámení musí být uvedena lhůta, kdy má užívání skončit, a to v délce nejméně jednoho měsíce s uplynutím ke konci kaledářního měsíce; není-li lhůta uvedena, skončí užívání bytu koncem měsíce následujícího po měsíci, v němž oznámení došlo organizaci spravující byt.
Dovolací soud má zato, že dopis F. H. ze dne 5. 2. 1990 splňuje náležitosti výše citovaného ustanovení.
Společnými uživateli bytu byli manželé H., jak bylo zjištěno již před soudem prvního stupně. Dopis ze dne 5. 2. 1990 sice napsal jen manžel a paní H. jej nepodepsala, ovšem z jejího již předchozího opuštění bytu a bydlení s dětmi v T. je zřejmé, že s jeho obsahem konkludentně souhlasila a že text dopisu o záměru obou manželů trvale užívat byt v T. (tedy opustit byt v P.) vyjadřuje ve smyslu §35 odst. 1 o. z. vůli obou manželů.
Druhý požadavek zákona při zániku užívacího práva k bytu písemným oznámením, totiž uvedení lhůty pro skončení užívání bytu, se jeví být naplněn dokonce již faktem, že oba dosavadní uživatelé již v době sepisu oznámení F. H. bydleli s dětmi v T. Nicméně v zájmu právní jistoty výkladu zákona lze uzavřít, že lhůta vedoucí ke skončení nájmu uplynula koncem kalendářního měsíce následujícího po doručení dopisu (9. 2. 1990), tedy dnem 31. 3. 1990.
V bytě v té době zůstala bydlet pouze žalovaná, a to bez právního důvodu – tento právní závěr soudu prvního stupně zůstal ze strany odvolacího soudu nezpochybněn. Směřovala–li tvrzení žalobkyň k závěru, že při užívání bytu žalovanou bez právního důvodu je po právu jejich žaloba na vyklizení bytu, pak tomu je nutno přisvědčit.
Dovolací soud tedy shledal naplnění toho dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. před novelou č. 30/2000 Sb., podle něhož rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Proto dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta první o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu. Rozhodne v něm též o nákladech řízení, které vznikly žalobkyním v řízení o dovolání.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. dubna 2004
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu