ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.2037.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 2037/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatelů: 1. V. T., a 2. H. K., a 3. A. T., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 8. 1. 2004, sp. zn. 8 Co 678/2003, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 C 132/92 (žalobců V. T., H. K. a A. T., zastoupených advokátem, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, 128 00 Praha 2, Rašínovo nábřeží č. 42, o uzavření dohody o vydání věci), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 1. 3. 1992, se žalobci domáhali, aby původně žalovanému Městu O. bylo uloženo vydat žalobcům pozemky parc. č. 51 (stavební plocha), parc. č. 58 (stavební plocha), parc. č. 183/1 (zahrada), parc. č. 183/6 (ostatní plocha) a parc. č. 183/17 (ostatní plocha) v katastrálním území M. H. V žalobě bylo uvedeno, že tyto pozemky patřily firmě Stavební a podnikatelské sdružení v M. H., společnosti s ručením omezeným; tato společnost zanikla dnem 6. 6. 1950 a vstoupila do likvidace podle ustanovení §18 zákona č. 243/1949 Sb. Podle smlouvy, uzavřené v rámci této likvidace dne 12. 5. 1952, se stali podílovými spoluvlastníky uvedených nemovitostí J. B., A. T. a J. T.; po smrti J. T. zůstali spoluvlastníky J. B. a A. T. Tito dva spoluvlastnící v prohlášení o bezúplatném odevzdání majetku z 21. 6. 1961, učiněném v tísni, nabídli uváděné nemovitosti státu. Po smrti původních spoluvlastníků J. B. (zemřelém 31. 1. 1975) a J. T. (zemřelé 14. 6. 1961) se stali jejich právními nástupci V. T., H. K. a A. T. Žalobci vyzvali Město O. o vydání věci (s poukazem na ustanovení §6 odst. 1 písm. d/ zákona č. 87/1991 Sb.), ale bezvýsledně.
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě z 20. 5. 1997, čj. 54 C 132/92-79, byla zamítnuta žaloba žalobců proti žalované České republice – Úřadu Městského obvodu M. H. a H. o uzavření dohody o vydání pozemků parc. č. 57, parc. č. 58, parc. č. 183/1, parc. č. 183/16, parc. č. 181/1 a parc. č. 163/17 v M. H. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobců byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení usnesením Krajského soudu v Ostravě z 30. 3. 1998, sp. zn. 8 Co 184/98. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že v řízení řádně nerozhodl o změně žalobního návrhu podle ustanovení §95 občanského soudního řádu, pokud šlo o předmět tohoto řízení; dále vytýkal odvolací soud soudu prvního stupně, že žalobci neodůvodnili ohledně označení žalované, zda tu je účastníkem řízení žalovaná obec anebo ještě další žalovaný subjekt.
Okresní soud v Ostravě pak vydal usnesení ze 7. 12. 1999, čj. 54 C 132/99-113, jímž zastavil řízení o žalobě žalobců proti Městu Ostravě – Úřadu Městského obvodu M. H. a H. o uzavření dohody o vydání pozemků parc. č. 57, parc. č. 58, parc. č. 183/1, parc. č. 183/16 a parc. č. 163/17 v katastrálním území M. H. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Toto usnesení soudu prvního stupně bylo k odvolání žalobců zrušeno usnesením Krajského soudu v Ostravě z 28. 3. 2000, sp. zn. 8 Co 208/2000. Odvolací soud byl toho názoru, že tu nebyly splněny podmínky k tomu, aby bylo zastaveno řízení podle ustanovení §43 odst. 2 občanského soudního řádu, zejména proto, že nedostatek v označení úkonu účastníka řízení nemůže mít za následek postup podle ustanovení §43 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu.
Okresní soud v Ostravě pak vynesl rozsudek z 31. 10. 2000, čj. 54 C 132/92-139, jímž byl zamítnut žalobní návrh žalobců vůči žalované České republice, zastoupené Úřadem Magistrátu města O., na uložení povinnosti uzavřít se žalobci dohodu o vydání pozemků parc. č. 57, parc. č. 58, části pozemku parc. č. 183/1 (sestávající z původních pozemků parc. č. 183/1, parc. č. 183/1, parc. č. 183/18, parc. č. 58 a parc. č. 57), dále pozemku parc. č. 183/18, parc. č. 183/16 (sloučené do pozemků parc. č. 181/1 a parc. č. 183/17) a části parcely č. 751/1 (jako části původní parcely č. 58) v katastrálním území M. H. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Také tento rozsudek soudu prvního stupně z 31. 10. 2000 byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě z 8. 1. 2002, sp. zn. 8 Co 611/2001, a věc byla opět vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu byly uvedeny závěry tohoto soudu, a to v tom smyslu, že v daném případě přešly nemovitosti na stát a byly stále drženy orgány státu a že žalobci uplatněný nárok byl uplatněn včas ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud však byl toho názoru, že se soud prvního stupně nezabýval všemi potřebnými skutečnostmi, které by doložily, že jsou žalobci oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a že tu jsou splněny i další zákonné předpoklady k vydání nemovitostí. Podle názoru odvolacího soudu musí být v dalším řízení také objasněno, který orgán je v této právní věci oprávněn jednat za žalovanou Českou republiku.
V dalším průběhu řízení byla rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze 7. 7. 2003, čj. 54 C 132/92-246, zamítnuta žaloba žalobců V. T., H. K. a Ing. A. T. na uložení povinnosti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových uzavřít se žalobci dohodu o vydání části pozemku parc. č. 183/1 (o výměře 4.940 m2), dále pozemku parc. č. 183/17 (o výměře 56 m2), části pozemku parc. č. 183/20 (o výměře 666 m2) a pozemku parc. č. 183/23 (o výměře 15 m2), zapsaných na listu vlastnictví č. 2048 pro katastrální území M. H. (obec O.), jakož i části pozemku parc. č. 751/9 (o výměře 87 m2), zapsaného na listu vlastnictví č. 1729 pro katastrální území M. H. (obec O.) a také části pozemku parc. č. 750 (o výměře 37 m2), zapsaného na listu vlastnictví č. 1645 pro katastrální území M. H. (obec O.). Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že písemná výzva k vydání nemovitosti z 26. 3. 1991 byla tu ze strany žalobců učiněna včas podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., dále že žalobci vymáhané nemovitosti přešly na stát prohlášením o bezplatném odevzdání z 21. 9. 1961 a přijetím tohoto odevzdání nemovitostí. Na základě tohoto prohlášení z 21. 9. 1961 bylo vloženo vlastnické právo k nemovitostem zapsaným ve vložce č. 46 pozemkové knihy pro katastrální území M. H. (tj. k pozemkům parc. č. 183/1, parc. č.57, parc. č. 58 a parc. č. 183/18 a k domům čp. 50 a čp. 51 v katastrálním území M. H.) pro Čs. stát – Obvodní národní výbor v O. Citované prohlášení z 21. 9. 1961 bylo podepsáno J. B. a A. T., jako jednateli Stavebního podnikatelského sdružení v M. H. (v likvidaci).
Soud prvního stupně měl za to, že nárok žalobců byl uplatněn u soudu včas po učiněné výzvě k vydání věcí podle ustanovení §5 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb. a poté, co výzvě k vydání nemovitosti nebylo vyhověno. Nárok žalobců byl jimi uplatněn jako jedinými dědici ze zákona po zemřelém A. T. Soud prvního stupně však přesto dospěl k závěru. že žalobci nejsou oprávněnými osobami podle ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb. V řízení bylo totiž prokázáno, že dnem 6. 6. 1950 vstoupilo již uvedené Stavební a podnikatelské sdružení v M. H. do likvidace; funkci likvidátorů vykonávali jednatelé uvedeného sdružení v rozsahu oprávnění podle ustanovení §18 zákona č. 243/1949 Sb., o akciových společnostech (který nabyl účinnosti 6. 12. 1949). V době převodu nemovitostí do vlastnictví státu) (na základě přijatého prohlášení z 21. 9. 1961 o bezplatném odevzdání majetku státu byla tu vlastníkem nemovitostí soukromá právnická osoba – společnost s ručením omezeným v likvidaci. Podle ustanovení §18 zákona č. 243/1949 Sb., o akciových společnostech, se mohla společnost s ručením omezeným přeměnit bez likvidace na akciovou společnost, bylo-li jí na žádost uděleno do 6 měsíců ode dne účinnosti zákona č. 243/1949 Sb. povolení a byly schváleny její stanovy; to se však v daném případě nestalo. Stavební a podnikatelské sdružení v M. H., s.r.o., zaniklo likvidací. O této likvidaci platily tehdy platné předpisy, a to obecný zákoník obchodní – zákon č. 1/1863 ř.z. a zákon č. 58/1906, o společnostech s ručením omezeným (které byly pak zrušeny zákonem č. 141/1950 Sb. k 1. 1. 1951). Ve smyslu ustanovení §18 zákona č. 243/1949 Sb. tedy v daném případě Stavební a podnikatelské sdružení v M. H., s.r.o., zaniklo ze zákona, neboť nedošlo k její přeměně na akciovou společnost. Likvidátoři společnosti s ručením omezením mohli v případě provedení likvidaci požádat o její výmaz v příslušném rejstříku vedeném u rejstříkového soudu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že likvidátoři v daném případě takto nepostupovali, takže nebyla v době převodu majetku společnosti na stát ukončena její právní existence a šlo tedy o převod majetku nikoli fyzických osob. Společníci této společnosti (J. B., A. T. a J. T.) provedli likvidaci, rozdělili majetek společnosti a stali se vlastníky majetku společnosti jako fyzické osoba, což „nemůže být z hlediska restitučních nároků, uplatněných potomky těchto osob podle zákona č. 87/1991 Sb., právně významné, protože nebyla v době převodu společnosti na stát skončena právní existence“ společnosti.
Soud prvního stupně proto žalobu žalobců zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobců proti rozsudku soudu prvního stupně ze 7. 2. 2003 rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem z 8. 1. 2004, sp. zn. 8 Co 678/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobců nebylo shledáno důvodným. Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně učinil správná skutková zjištění, s nimiž se odvolací soud ztotožnil. Žalobci jsou dědicové ze zákona po A. T., zemřelém 7. 5. 1988. A. T., J. V. a J. M. byli v podnikovém rejstříku, vedeném u Okresního soudu v Ostravě, zapsány již od 16. 2. 1911 jako jednatelé společnosti s ručením omezeným Stavební a podnikatelské sdružení v M. H. V tomtéž rejstříku bylo pak až 20. 10. 1950 zapsáno, že uvedená společnost s ručením omezeným je v likvidaci a že funkci likvidátorů vykonávají v rozsahu dosavadních oprávnění k zastupování jednatelé společnosti.Tato společnost s ručením omezeným zanikla dnem 6. 6. 1950 a vstoupila do likvidace. Písemným prohlášením z 21. 9. 1961, byla učiněna nabídka k bezplatnému odevzdání majetku do vlastnictví Čs. státu ohledně nemovitostí, zapsaných ve vložce č. 46 pozemkové knihy pro katastrální území M. H.; toto prohlášení bylo podepsáno J. B. a A. T. a nabídka byla Čs. státem přijata. Prohlášení o bezúplatném odevzdání majetku bylo vázáno na podmínku, že Čs. stát převezme dluh u S. s. v O. k zůstatku půjček, poskytnutých se státní zárukou v rámci stavební obnovy k 31. 12. 1960, částkami 110.420,90 Kč a 21.933,20 Kč, včetně úroků a splátek z těchto dvou hypoték. Odvolací soud pak ještě po doplnění dokazování pokládal za zjištěno, že ke dni vstupu společnosti s ručením omezeným Stavební a podnikatelské sdružení v M. H. do likvidace (k 6.6.1950) byl jednatelem uvedené společnosti již pouze J. B.
Stavební a podnikatelské sdružení v M. H., s.r.o., se v minulosti svou likvidací nezměnilo na akciovou společnost podle ustanovení §18 zákona č. 243/1949 Sb., o akciových společnostech. Po ukončení likvidace mohl likvidátor žádat v obchodním rejstříku o výmaz likvidované firmy a teprve vyhlášením výmazu v obchodním rejstříku nastal konečný zánik společnosti; v daném případě k výmazu společnosti tu však nedošlo. Odvolací soud se proto ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že v době bezúplatného odevzdání majetku do vlastnictví státu šlo o převod majetku soukromé právnické osoby na stát, když právní existence Stavebního a podnikatelského družstva v M. H., s.r.o., nebyla v té době ukončena.
Pokud žalobci v řízení poukazovali na smlouvu z 12. 5. 1952, v níž bylo kromě jiného uvedeno, že při likvidaci Stavebního a podnikatelského sdružení v M. H. vykoupili J. B., A. T. a J. T. společnostní podíly (takže je možné považovat za faktické vlastníky a držitele uvedených realit), byl odvolací soud toho názoru, že z této smlouvy nebylo možné doložit jaké podíly uvedené fyzické osoby nabyly a v jakém rozsahu. Dospěl tedy odvolací soud k výslednému závěru, že žalobci v tomto občanském soudním řízení neprokázali, že by v době převodu majetku společnosti na stát byla nikoli právnická osoba vlastnicí nemovitost, ale že ty tyto nemovitosti patřily jako předmět spoluvlastnictví právním předchůdcům žalobců.
Proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný (včetně rozhodnutí o nákladech řízení) a ohledně nákladů odvolacího řízení poukázal na to, že žalovaná Česká republika se náhrady nákladů řízení vzdala.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 27. 2. 2004 a dovolání ze strany žalobců bylo podáno u Okresního soudu v Ostravě dne 27. 4. 2004, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod uplatňovali dovolatelé, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé zdůrazňovali, že Stavební a podnikatelské sdružení v M. H., společnost s ručením omezeným, zaniklo ke dni 6. 6. 1950 a vstoupilo do likvidace, o čemž byl proveden zápis v podnikovém rejstříku dne 20. 10. 1950. K zániku společnosti jako právnické osoby tu došlo podle ustanovení §18 zákona č. 243/1949 Sb., jelikož se společnost s ručením omezeným nepřeměnila na akciovou společnost s udělením státního povolení. Do funkce likvidátorů byli jmenování stávající jednatelé společnosti s ručením omezeným – J. B. a A. T. Likvidace společnosti se tu řídila podle ustanovení §89 a násl. tehdy platného zákona č. 8/1906 ř.z., ale v daném případě likvidace nikdy nezačala a nikdy nebyla realizována. Podle ustanovení §18 zákona č. 243/1949 Sb. bylo nesplnění povinnosti k přeměně existující společnosti s ručením omezeným na akciovou společnost jako jiný právní subjekt spojeno se zánikem právní subjektivity společnosti s ručením omezeným. Nešlo tu tedy o zrušení společnosti s ručením omezeným ve smyslu ustanovení §84 zákona č. 243/1949 Sb., ale o zánik této společnosti. Také stát se v době od 6. 6. 1950 nedomáhal likvidace uvedené společnosti s ručením omezeným a po žádném z jednatelů této společnosti likvidaci společnosti nepožadoval. V daném případě nebyl zánik společnosti vázán na výmaz z podnikového rejstříku, respektive obchodního rejstříku, ale společnost s ručením omezeným tu zanikla jako právní subjekt dne 6. 6. 1950. Je tedy zřejmé, že jednotlivé právní úkony, tázající se darování majetku společnosti státu, učinili jednatelé společnosti J. B. a A. T. jako fyzické osoby, které jednaly svým jménem a nikoli jménem společnosti. Prohlášení o bezúplatném odevzdání majetku společnosti státu učinili tedy J. B. a A. T. jako fyzické osoby a nikoli jménem společnosti s ručením omezeným. Jejich podpisy na uvedeném prohlášení postrádají označení funkce likvidátorů a z titulu této funkce ostatně nemohli úkon o bezúplatném odevzdání majetku ani učinit, protože jejich povinností bylo zpeněžení majetku společnosti a nikoli jeho darování.
Při posuzování tohoto dovolání dovolatelů vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.) platí zásadně i pro řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1. 1. 2001). Výjimky uvedené v bodech 15 a 17 uváděných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. se na daný případ nevztahují.
Přípustnost dovolání dovolatelů tu bylo možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovolání napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplynulo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 54 C 132/92 Okresního soudu v Ostravě), ani z dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, byla řešena právní otázka, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda byla rozhodnutím odvolacího soudu řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. č 87/1991 Sb. je oprávněnou osobou podle tohoto zákona fyzická osoba. Takovou oprávněnou osobou je i ta osoba, která založila takové sdružení nebo byla členem takového sdružení, jež nebylo právnickou osobou (viz stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993, str. 116 /259/, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
V daném případě šlo u Stavebního a podnikatelského sdružení v M. H. o společnost s ručením omezeným (na kterou se v období jejího zákoníku, tj. k 6. 6. 1950, vztahovala ustanovení zákona č. 58/1906 ř. z., o společnostech s ručením omezeným) a tedy o právnickou osobu ve smyslu ustanovení §26 obecného zákoníku občanského z roku 1811. Nešlo tu o fyzické osoby, které by např. provozovaly pod společnou firmou obchodní činnosti veřejné obchodní společnosti (srov. článek 85 dříve platného obecného obchodního zákoníku z roku 1863 /zákona č.l/1863 ř.z./, jak na tuto situaci bylo poukázáno v již uvedeném stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993, na str. 116/250/, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Žalobci se domáhali v daném případě uložení povinnosti žalovanému státu – České republice, aby uzavřel se žalobci dohodu o vydání v žalobě uváděných nemovitostí s odůvodněním, že tyto nemovitosti přešly na stát v rozhodném období (25. 2. 1948 až 1. 1. 1990) smlouvou o darování nemovitostí, uzavřenou jejich právním předchůdcem v tísni. K doložení svého tvrzení poukazovali žalobci pouze na to, že ve smlouvě „o užívání zahrady par. č. 183/1 v katastrálním území M. H.“, uzavřené dne 12. 5. 1952 mezi bývalým Jednotným národním výborem v O. – Obchodní radou v M. H., na straně jedné, a mezi J. B., A. T. a J. T., na straně druhé, bylo v článku I. uvedeno, že zahrada parc. 183/1 v Katastrálním území M. H. (stejně jako domy čp. 52 a 51 na stavební parcele č. 58 v tomtéž katastrálním území) je podle zápisu ve vložce č. 46 pozemkové knihy pro katastrální území M. H. vlastnictvím Stavebního a podnikatelského sdružení v O., avšak zároveň v tomto článku smlouvy z 12. 5. 1952 byl uveden tento údaj: „Jelikož při likvidaci Stavebního a podnikatelského sdružní v M. H. vykoupili J. B., A. T. a J. T. společné podíly, jest je považovali za faktické vlastníky a držitele uvedených realit, kteří jsou tudíž oprávněni uzavírat veškerá právní jednání, týkající se těchto realit“. Jiná listina nebo doklad, prokazující nárok fyzických osob (a nikoli právnické osoby) na vydání věci (viz §5 odst. 1, věta první, zákona č. 87/1991 Sb.), nebyly soudu v tomto řízení předloženy. Listina citované smlouvy z 12. 5. 1952, obsahující protichůdné údaje o tom, že „Stavební a podnikatelské sdružení v M. H. je podle zápisu v pozemkové knize vlastníkem realit (a to i pozemků parc. č. 58 a parc. č. 183/1, zapsaných ve vložce č. 46 pozemkové knihy pro katastrální území M. H.), a naproti tomu, že je nutno „považovat J. B., A. T. a J. T. za faktické vlastníky a držitele uvedených realit“, lze stěží považovat za doklad postačující k bezpečnému doložení toho, že tu v daném případě přešly žalobci uváděné nemovitosti ze společnosti s ručením omezeným (v likvidaci) na fyzické osoby a teprve z nich přešly na stát smlouvou o darování nemovitostí (uzavřenou v tísni) ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. d) zákona č. 87/1991 Sb. Šlo tu o nemovitosti, jejichž převod či přechod byl jak v obecném zákoníku občanském z roku 1811 vázán zvláštními ustanoveními (srov. např. §1468 tohoto zákoníku o prokazování nabytí nemovitých věcí soudními spisy a jinými listinami), tak i v zákoně č. 141/1950 Sb. vázán výslovnými ustanoveními o způsobu a formě převodu vlastnictví (srov. §112 a §113 zákona č. 141/1950 Sb., dříve platného občanského zákoníku). Šlo tu v tomto občanském soudním řízení o nárok týkající se vydání věcí a nikoli o jiný nárok ohledně nemovitostí jako např. o odškodnění za ně.
Za těchto uvedených okolností nebylo možné přesvědčivě vytýkat odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, spočívá na nesprávném právním posouzení věci, pokud šlo o jeho výsledný právní závěr, že tu podle výsledků provedeného dokazování šlo v době bezúplatného odevzdání majetku do vlastnictví státu a o převod majetku ze strany soukromé právnické osoby na stát a nikoli o darování nemovitostí státu fyzickými osobami, jak to má za zřeteli ustanovení §6 odst. 1 písm. d) zákona č. 87/1991 Sb.
Neshledal tedy dovolací soud, že by tu rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelů, řešilo při aplikaci ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. právní otázku v rozporu s hmotně právními ustanoveními tohoto zákona. Nebylo také shledáno dovolacím soudem, že by tu odvolací soud řešil právní otázku, která by byla odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně (jak již bylo shora uvedeno) nebo že by tu šlo o řešení právní otázky, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, jak jsou všechny tyto předpoklady přípustnosti dovolání stanoveny v §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. října 2004
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu