ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.2042.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 2042/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc. v právní věci žalobce J. P., zastoupeného advokátem, proti žalované Č. n. b., o vydání věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 236/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2003, č.j. 13 Co 63/2003-51, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 10. 9. 1998 u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhal se žalobce vydání rozsudku, jímž mělo být uloženo žalované vydání movitých věcí blíže uvedených v enunciátu, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 24. 3. 1999, č.j. 31 C 236/98-10, řízení zastavil. K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 30. 9. 1999, č.j. 20 Co 307/99-15, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně nato rozsudkem ze dne 9. 9. 2002, č.j. 31 C 236/98-31, žalobu zamítl. Vyšel ze zjištění, že původním vlastníkem předmětných movitých věcí byl otec žalobce, J. P., který byl rozsudkem Krajského soudu v Uherském Hradišti ze dne 28. 4. 1958, sp.zn. 1 T 08/58 odsouzen k trestu odnětí svobody a propadnutí veškerého majetku. Vzal za prokázané, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 1991, sp. zn.1 RT 276/91 byl otec žalobce rehabilitován podle zákona č.119/91 Sb. o soudních rehabilitacích tak, že odsuzující rozsudek byl zrušen a to i ve výroku o propadnutí majetku, v důsledku čehož se obnovilo žalobci původní vlastnictví předmětného majetku. Rovněž zjistil, že žalobce uplatnil proti stejnému žalovanému restituční nárok, kdy žádal o vydání stejných věcí podle §19 ve spojení s §3 odst. 4 písm. c) a §20 zákona č. 87/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů, přičemž jeho žaloba byla zamítnuta rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 9. 1994, sp. zn. 19 C 417/92, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 1995, sp.zn. 13 Co 64/95, který nabyl právní moci dne 19. 9. 1995. Ve výše uvedeném rozsudku byl vysloven závěr, že žalobce neprokázal, že by žalovaný byl osobou povinnou vydat věci podle §20 zákona č. 87/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů, tj. že by ke dni 1. 4. 1991 předmětné movité věci držel. Vyslovil, že žalobce žádal o vydání mincí, tedy věcí určených druhově a z ustanovení §5 odst. 1 věty druhé zákona č. 87/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů vyplývá, že oprávněná osoba u vydání věcí individuálně určených musí prokázat, kde se věc nalézá. Ve věci bylo podáno dovolání, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1488/96, odmítnuto. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalobce vznesl nový nárok na vydání stejných věcí podle ustanovení §126 odst. 1 o.z., který opřel zejména o nález Ústavního soudu ČR č. 117/1993. Zaujal názor, že v projednávané věci účastníci nenavrhli žádné nové důkazy a skutkové zjištění nebylo změněno, v řízení žalobce opět předmětné movité věci neindividualizoval. Dospěl k závěru, že žalobu je třeba zamítnout, neboť žalovaný neprokázal vlastnické právo ke svým věcem, které žalovaný drží a jsou identické s věcmi, které byly zabaveny jeho otci.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. 3. 2003, č.j. 13 Co 63/2003-51, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Podle odvolacího soudu vzhledem k tomu, že zákon č. 87/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů v části druhé a třetí upravuje jiné nároky než o.z. v ustanoveních o ochraně vlastnictví, není mezi ustanovením §3 odst. 4, 4 odst. 1, 19 a 20 zákona č. 87/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů a §126 odst. 1 o.z. vylučující vztah předpisu zvláštního k předpisu obecnému. Proto zamítavé pravomocné rozhodnutí o majetkové restituci týkající se těch samých movitých věcí zde netvoří překážku rei iudicatae (§159 odst. 3 o.s.ř.) a nebrání projednání a vydání rozhodnutí o požadavku téhož žalobce vůči témuž žalovanému na vydání věcí ve smyslu §126 odst. o.z. Převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením s tím, že věci, jejichž vydání se žalobce domáhá, musí být natolik individualizovány, aby bylo možno bezpečně odlišit od věcí stejného druhu nebo věcí podobných. Uzavřel, že slitek zlata a zlaté a stříbrné mince, které žalobce žádal vydat však takto nepopsal, jeho reivindikační žaloba proto nemohla být úspěšná. V této souvislosti odkazoval na usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 17. 10. 1995, sp. zn. IV. ÚS 166/95. Odvolací soud v souladu se zásadou neúplné apelace ve smyslu §205a odst. 1 os.ř. nepřihlédl k nové skutečnosti spočívají ve tvrzení, že žalovaný má ve svém držení jen tři slitky zlata, z nichž u dvou je jejich původ znán.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 17. 7. 2003 dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť věc byla soudy obou stupňů řešena v rozporu s hmotným právem. Tvrdil existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Poukazoval na skutečnost, že žaloba byla konstruována tak, že žalobce je vlastníkem věci a podle §126 o.z. se jako vlastník domáhá vydání své věci. Podle žalobce otázka vlastnictví tedy nebyla v rámci řízení zpochybněna. Konstatoval, že s dostatečnou přesností vymezil předmět sporu, neboť určil, které movité věci žádá vydat. Zdůvodňoval, že pokud postačil popis předmětných movitých věcí k odnětí věcí, musí identický popis logicky postačit pro jejich reivindikaci. V případě vyhovění žalobě se dovolával uspokojení vydáním předmětných mincí jakékoli numizmatické hodnoty, tedy i hodnoty numizmaticky nejnižší. Dále tvrdil, že v dané věci nepochybně došlo k záměně hmotněprávních pojmů pokud jde o nároky na individualizaci movitých věcí. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.“).
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.
Jak je patrno z obsahu odůvodnění odvolacího soudu, posouzení důvodnosti žaloby na vydání věci v této věci bylo závislé na zjištění, zda v projednávané věci přichází v úvahu možnost vydání předmětných movitých věcí ve smyslu ustanovení §126 odst. 1 o.z. Z nesporných skutkových zjištění učiněných již soudem prvního stupně, z nichž odvolací soud vycházel, vyplývá přitom dostatečně srozumitelný právní závěr odvolacího soudu, podle něhož předmětné movité věci nebyly natolik individualizovány, aby bylo možno je odlišit od věcí stejného druhu nebo věcí podobných. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že reivindikační žaloba nemohla být proto v dané věci úspěšná. V této souvislosti správně odkazoval na právní názor, vyjádřený v usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 1995, sp. zn. IV. ÚS 166/95, podle něhož v případě peněz jde o věci vymykající se možnosti jejich individualizace, tedy o druhově určené věci, u nichž právě vzhledem k této jejich povaze je vindikační žaloba vyloučena.
Posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Nelze proto přisvědčit žalobci, že by přípustnost dovolání byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 ost. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalované v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady řízení zřejmě nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. července 2004
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu