ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.2048.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 2048/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně K. ž., a.s., proti žalované J. K., o vyklizení ubytovny, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 4 C 39/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12.3.2002, č.j. 23 Co 81/2002-48, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 19.2.2001 u Okresního soudu v Berouně domáhala se žalobkyně uložení povinnosti žalované vyklidit a vyklizenou odevzdat žalobkyni ubytovací buňku blíže popsanou v žalobě, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Tvrdila, že žalovaná užívá předmětnou ubytovací buňku na základě nájemní smlouvy ze dne 31.1.1997 a dodatkem č. 1 ze dne 30.11.2000 byla změněna doba, na kterou se nájem uzavírá, a to na dobu určitou do 31.1.2001.
Okresní soud v Berouně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7.9.2001, č.j. 4 C 39/2001-34, žalobu zamítl. Vyšel ze zjištění, že dne 9.10.1995 uzavřela žalobkyně (tedy K. ž., a.s.) s Králodvorskými železárnami službami s.r.o. nájemní smlouvu, na základě které pronajala této nájemkyni mimo jiné Domov mladých. Vzal za prokázáno, že dne 31.1.1997 byla mezi účastníky uzavřena nájemní smlouva, kterou K. ž., a.s. jako vlastnice ubytovny Domov mladých v B. pronajala žalované buňku č. 15, přičemž nájem byl uzavřen na dobu určitou, blíže neurčenou k přechodnému pobytu. Rovněž vzal za prokázáno, že dodatkem ze dne 30.11.2000 (uzavřeným mezi K. ž., a.s. a J. K.) byla nájemní smlouva v článku I. změněna tak, že nájemní smlouva ze dne 31.1.1997 se uzavírá na dobu určitou do 31.1.2001 za situace, kdy žalovaná byla a stále je zaměstnankyně žalobkyně. Vyslovil závěr, že žalovaná uzavřela řádnou nájemní smlouvu na nájem bytu a tento nájem dosud neskončil. Zaujal názor, že ujednání účastníků týkající se změny doby nájmu není v souladu s ustanovením §3 o.z.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12.3.2002, č.j. 23 Co 81/2002-48, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, která doplnil o zjištění, že na základě nájemní smlouvy ze dne 9.10.1995 měla ubytovnu do 31.12.1999 v nájmu společnost K. ž. s., s.r.o., se sídlem v K. D. od vlastnice K. ž., a.s., se sídlem v K. D. a tento nájemní vztah mezi uvedenými společnostmi skončil dne 31.12.1999. Dále vzal za prokázáno, že žalované byla učiněna nabídka o možnosti zakoupení bytu v ubytovně za 120.000,- Kč, avšak tuto nabídka nepřijala pro nedostatek finančních prostředků. Odvolací soud též zjistil, že do bytu se nastěhovala jako zaměstnankyně žalobkyně v roce 1997. Dovodil, že pracovní poměr žalované u této společnosti nadále trvá a dodatkem k nájemní smlouvě ze dne 30.11.2000 byla nájemní smlouva na dobu určitou časově omezena do 31.1.2001. Věc posoudil podle §717 odst. 1, §718 o.z. Shodně se soudem prvního stupně považoval časové omezení nájemní smlouvy ze dne 30.11.2000 do 31.1.2001 v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 o.z., když ke změně podmínek pro zrušení nájemní smlouvy v článku IV. tímto dodatkem ke smlouvě nedošlo.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 2.5.2002 dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Tvrdila existenci dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř. Namítala, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném posouzení věci, v důsledku čehož byla vydána nesprávná rozhodnutí, která nemají ani oporu v dokazování ani v hmotném právu. Poukazovala na skutečnost, že žalobkyně není a nikdy nebyla zaměstnankyní žalobkyně a tudíž zde nepracovala, navíc žalobkyně žádnou válcovnu ani neprovozuje. Podle dovolatelky tedy není pravdou, že pracovní poměr žalované
u žalobkyně trvá. Dále vytýkala odvolacímu soudu, že pro zrušení nájemní smlouvy byly sjednány podmínky, mimo jiné skončení pracovního poměru žalované u žalobkyně. Nesouhlasila se závěry soudů obou stupňů, že časové omezení nájemní smlouvy dodatkem ze dne 30.11.2000 do 31.1.2001 je nutno považovat za rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 o.z. Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona
č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s ohledem na povahu právní otázky řešené dovolacím soudem, jmenovitě o poměru mezi dispozitivní povahou úkonů směřujících k ukončení smlouvy o ubytování a mezí použití ustanovení §3 odst. 1 o.z. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spojena se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, kterým je možno dovolání odůvodnit, je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost takového dovolání nezakládají).
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívalo, jinými slovy bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Vzhledem k tomu bylo vyloučeno, aby se dovolací soud zabýval přezkumem správnosti skutkových otázek, na nichž soudy obou stupňů založila svá rozhodnutí. To se týká námitek skutkové povahy, které dovolatel uplatňoval ve vztahu k tomu, zda a vůči komu je žalovaná vázána pracovní smlouvou, jakož i toho, zda a jaká je povaha prostor, které žalovaná užívá.
Dovolacímu přezkumu tak podléhá – při shora uvedených skutkových zjištěních odvolacího soudu, která jsou shrnuta přehledně a srozumitelně na straně 2 – 4 jeho rozsudku (včetně závěru o trvání pracovního poměru žalované u svého původního zaměstanvatele), pouze posouzení, zda odvolací soud aplikoval v úvahu přicházející zákonný předpis a zda si jeho obsah správně vyložil.
V tomto směru se připomíná, že dovolací soud kvalifikoval právní poměr založený mezi žalovanou a dřívějším vlastníkem ubytovny jako vztah vyplývající z ustanovení §717 odst. 1 o.z., podle něhož v zařízeních určených k trvalému bydlení vzniká nájem obytné místnosti nájemní smlouvou uzavřenou mezi pronajímatelem a nájemcem. Právní skutečností, na jejímž základě nájem vzniká, je tedy i zde nájemní smlouva. Ustanovení §685 a 686 o.z. je třeba aplikovat analogicky. Z toho plyne definiční obor ve vztahu k době sjednaného užívání, které může být sjednáno na dobu určitou nebo bez určení doby užívání. V tomto směru jde nepochybně o ustanovení dispozitivní povahy, záleží tudíž na vůli účastníků, zda a v jakém směru uzavřou spolu předmětnou nájemní smlouvu, jakož i případné dodatky k ní, které mohou zásadně modifikovat i dobu ukončení nájmu. I v těchto případech nelze platnost takových úkonů posuzovat bez zřetele k aspektu plynoucímu z citovaných ustanovení, jímž je existence kauzy, neboli hospodářského důvodu uzavření smlouvy, resp. dodatku k ní.
V této věci při posuzování délky takto sjednaného právního poměru dovodil odvolací soud jednak závěr, že předmět nájmu nevylučoval trvalé bydlení, jednak závěr, podle něhož nájemní smlouva ze dne 31.1.1997, jejíž uzavření uvedeného dne s tam uvedeným obsahem ostatně ani dovolatel nezpochybňuje, zakládala práva žalované předmětnou buňku užívat po dobu jejího zaměstnání u žalobce (míněno zřejmě tehdejšího zaměstnavatele žalované, jímž podle znění smlouvy byla V. z. s., s.r.o.), přičemž nevylučovala další podmínky pro zrušení nájemní smlouvy, mimo jiné skončení pracovního poměru žalované.
Za této situace považuje i dovolací soud za správný závěr odvolacího soudu, podle něhož důsledky plynoucí z citované smlouvy z 31.1.1997 zakládaly právo žalované předmětnou buňku užívat po dobu trvání jejího pracovního poměru. Uvedené ujednání citované smlouvy mohlo být odklizeno pozdějším ujednáním, na nějž dovolatel poukazuje, to za předpokladu uzavření dodatku ke smlouvě, jež by (jak správně konstatoval odvolací soud) zahrnoval i změnu článku IV. smlouvy). Ke změně smlouvy v tomto ohledu nedošlo, samotný dodatek uzavřený mezi žalobcem a žalovanou tak nemohl vést k zrušení účinků původního smluvního ujednání vážícího dobu nájmu žalované na dobu trvání jejího pracovního poměru. Dovolací soud se shoduje s právním posouzením odvolacího soudu rovněž v tom, že ujednání v podobě dodatku ze dne 30.11.2000, je třeba považovat za úkon příčící se dobrým mravům ve smyslu §3 odst. 1 o.z. Rozhodnutí odvolacího soudu je přesvědčivé v tom, že zohledňuje existenci kauzy smlouvy o ubytování, kterou byla na straně žalované okolnost, že tato mínil byt v ubytovně užívat po dobu trvání svého pracovního poměru u svého zaměstnavatele, tento právní důvod v době uzavírání dodatku ze dne 30. 11.2000 nejenže neodpadl, ale nadále trval. Pak ovšem žalované svědčí dosud platný právní důvod k užívání prostor, jejichž vyklizení se žalobce domáhal. Tomu odpovídající závěry odvolacího soudu je třeba považovat z výše uvedených důvodů za správné.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 o.s.ř. dovolání zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně neměla se svým dovoláním úspěch a žalované v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. června 2004
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu