ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.2066.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 2066/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatelů: 1. Ing. J. R., 2. Ing. P. R., 3. J. R., 4. Z. R. a 5. M. L., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 26.3.2003, sp. zn. 25 Co 408/2002,vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 13 C 112/95 (žalobců: Ing. J. R., Ing. P. R., J. R., Z. R. a M. L., zastoupených advokátem, proti žalované České republice-Ministerstvu financí, 118 00 Praha 1, Letenská 15, o 202.247 Kč), takto:
I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové z 26.3.2003, sp. zn.
25 Co 408/2002, i rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové z 26.6.2002, čj.
13 C 112/95-246.
II. Věc se vrací Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 20.7.1995, se žalobci domáhali, aby žalované České republice – Ministerstvu financí ČR bylo uloženo poskytnout jim finanční náhradu 202.247 Kč za dům čp. 157, dům čp. 158, dům čp. 159 a za pozemky parc. č. 166, parc. č. 167, parc. č. 168, parc. č. 277/2 a parc. č. 277/3 v katastrálním území K. (obec N.). V žalobě bylo uvedeno, že tyto nemovitosti patřily původně J. R. (který zemřel 22.8.1964), otci žalobkyně M. L.
a dědečkovi ostatních žalobců. Nemovitosti byly vyvlastněny spolu s celým objektem cihelny rozhodnutím odboru pro výstavbu bývalého Okresního národního výboru v D. z 8.12.1956, čj. Výst.1539/56, podle ustanovení zákona č. 280/1949 Sb.
a vládního nařízení č. 93/1950 Sb. Po 1. 1. 1990 proběhlo u Okresního soudu v Náchodě občanské soudní řízení (pod sp. zn. 5 C 2/92), v němž bylo rozsudkem soudu uloženo Obci N. uzavřít se žalobci dohodu o vydání nemovitostí, které byly původně součástí cihelny. Nemohly však být vydány domy čp. 157, čp. 158 a čp. 159 v N., které byly kupními smlouvami z 3.12.1987, z 15.12.1983
a z 25.1.1968 převedeny na kupující V. V., manžele R. a manžele V. Celková výše náhrady za nevydané nemovitosti činí podle znaleckého posudku 202.247 Kč.
Za žalovanou Českou republiku navrhlo Ministerstvo financí ČR zamítnutí žaloby s tím, že nemovitosti uváděné žalobci byly vyvlastněny za náhradu (která činila 110.727 Kč). Kromě toho cihelna a řada pozemků z původního majetku J. R. byla již vydána.
Rozsudkem z 25.3.1996, čj. 13 C 112/95-34, byla zamítnuta žaloba žalobců
o poskytnutí finanční náhrady 202.247 Kč [za dům čp. 157, dům čp. 159 a za pozemky parc.č. 166, 167 a 168 v katastrálním území K. (v obci N.)]. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení; také státu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení.
K odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Hradci Králové usnesením z 8.10.1997, sp. zn. 21 Co 367/96, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že v řízení nebylo dostatečně objasněno, zda domy čp. 157, 158 a 159 s pozemky parc. č. 166, 167, 168, 277/2 a 277/3 v N. přešly
na stát některým ze způsobů uvedených v §6 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb. [např. podle §6 odst. 1 písm. i) a písm. j) tohoto zákona] a zda vyvlastněné nemovitosti sloužily účelu, pro který byly vyvlastněny. Rozsudek soudu prvního stupně byl tedy zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Okresní soud v Hradci Králové pak vynesl rozsudek z 13.3.2000, čj. 13 C 112/94-141, jímž zamítl žalobu s návrhem, aby žalované České republice-Ministerstvu financí ČR bylo uloženo poskytnout žalobcům (společně a nerozdílně) finanční náhradu 202.247 Kč podle zákona č. 87/1991 Sb. za nemovitosti, které nelze vydat (stavební parcelu č. 166, stavební parcelu č. 168, zahradu parc. č. 277/2, stavební parcelu č. 277, dům čp. 157 na stavební parcele č. 166, dům čp. 158 na stavební parcele č. 167, dům čp. 159 na stavební parcele č. 168 v katastrálním území K. v obci N.). Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Také státu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobce pokládá tento soud za oprávněné osoby podle ustanovení §3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. jako dceru a vnuky původního vlastníka J. R.
Soud prvního stupně pokládal za prokázáno, že domy čp. 157, 158 a 159
a pozemky parc. č. 166, 167, 168, 277/2 a277/3 v N. byly vyvlastněny na základě rozhodnutí bývalého Okresního národního výboru v D. z 8.12.1956, čj. Výst. 1539/56, že náhrada za vyvlastnění byla složena na bezúročný účet J. R. u spořitelny, že tato náhrada však propadla státu na základě rozsudku bývalého Lidového soudu v N. z 22.7.1959, sp. zn. 1 T 37/59
(a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 11.8.1959, sp. zn. 3 To 272/59). Soud prvního stupně tu pokládal za rozhodující, že tu byla splněna povinnost vyvlastnitele vůči vyvlastněnému tím, že byla zaplacena stanovená náhrada za vyvlastnění v plné výši způsobem a na místě stanoveném právním předpisem. Podle názoru soudu prvního stupně tu nebyla tedy splněna podmínka podle ustanovení §6 odst. 1 písm. j) zákona
č. 87/1991 Sb., že by v rozhodném období (25.2.1948 až 1.1.1990) věc přešla na stát vyvlastněním bez vyplacení náhrady.
Při úvaze o tom, zda žalobci uváděné nemovitosti v daném případě přešly na stát vyvlastněním za náhradu případně nikdy nesloužily účelu, pro které byly vyvlastněny
[§6 odst. 1 písm. i) zákona č. 87/1991 Sb.], vycházel soud prvního stupně ze zjištění, že v rozhodnutí o vyvlastnění bylo o vyvlastňovaných nemovitostech uvedeno, že tvoří jeden hospodářský celek, že jde o objekt cihelny včetně pozemků, které byly vyvlastněny k realizaci úkolů hospodářského plánu ve výrobě a výstavbě podniku, přičemž z výpovědi svědků, slyšených v řízení, bylo zjištěno, že nemovitosti sloužily k ubytování zaměstnanců cihelny a pozemky sloužily jako zahrádky pro tyto zaměstnance, takže nejde o vyvlastnění nemovitostí, jež by nikdy nesloužily účelu, pro který byly vyvlastněny.
Soud prvního stupně proto žalobu žalobců zamítl a o nákladech řízení rozhodl s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
K odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové z 13.3.2000 (čj. 13 C 112/95-141) Krajský soud v Hradci Králové usnesením z 27.3.2001, sp.zn. 25 Co 515/2000, zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu byl vysloven souhlas s právním názorem soudu prvního stupně, že tu nemovitosti, uváděné v žalobě žalobců, nebyly vyvlastněny bez vyplacení náhrady ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. j) zákona č. 87/19914 Sb. Způsob vyplácení náhrad za vyvlastnění byl tehdy upraven ustanoveními vyhlášky č. 231/1956 Úředního listu; podle ustanovení §5 odst. 3 této vyhlášky, šlo-li
o úplatu vyšší než 3.000 Kč, byla nabývající organizace povinna vyplatit takovou úplatu složením na bezúročný účet původního vlastníka u státní spořitelny, což se i v daném případě uskutečnilo, a to na účet původního vlastníka J. R., takže tu vyvlastnitel splnil vyplacení náhrady za vyvlastnění.
Odvolací soud však nesdílel názor soudu prvního stupně o tom, že v tomto řízení bylo již také doloženo, že tu nedošlo k tomu, že by byly vyvlastněné nemovitosti nikdy nesloužily účelu, pro který byly vyvlastněny. Tento účel vyvlastnění si soud prvního stupně vyložil příliš široce jako všeobecné plnění úkolů ve výrobě i ve výstavbě podniku, aby tak byl zaručen řádný provoz a plnění hospodářského plánu. Nebyl však doložen konkrétní účel vyvlastnění. Proto pro tuto vadu řízení musel odvolací soud postupovat podle ustanovení §221 odst. 1 písm. a) a b) i odst. 2 občanského soudního řádu, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V tomto dalším řízení bude třeba vést dokazování k tomu, zda tu byl splněn konkrétní účel vyvlastnění, zda byly provedeny v rozhodnutí o vyvlastnění stanovené generální opravy, zřízení sociálního zařízení a zřízení trafostanice. Soudu prvního stupně bylo uloženo
i to, aby se zabýval tím, zda v daném případě nepřešly nemovitosti na stát způsobem předvídaným v ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
V dalším průběhu řízení vynesl Okresní soud v Hradci Králové rozsudek z 26.6.2002, čj. 13 C 112/95-246, jímž byla žaloba žalobců zamítnuta. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně dovozoval, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle ustanovení §3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., dále že žalobci uváděné nemovitosti přešly na stát vyvlastněním s vyplacením náhrady, která byla složena na bezúročný účet J. R. u státní spořitelny, čímž došlo k vyplacení této náhrady a „skutečnost, že později v rámci realizace trestu propadnutí majetku tato náhrada propadla státu, je právně bezvýznamná“.
Majetek vyvlastněný původnímu vlastníku J. R. tvořil jeden hospodářský celek. Předmětem vyvlastňovacího řízení byly objekty cihelny včetně pozemků a účelem vyvlastnění bylo „zajištění a rozvoj úkolů, daných hospodářským plánem, a zajištění řádného plnění úkolů jak ve výrobě, tak i ve výstavbě podniku, bez nichž nelze zaručit řádné plnění hospodářského plánu“; v rozhodnutí o vyvlastnění nebyl tedy přímo specifikován účel vyvlastnění. Soud prvního stupně uváděl, že „slyšení svědci potvrdili, že nemovitosti sloužily k ubytování zaměstnanců cihelny a pozemky sloužily jako zahrádky pro tyto zaměstnance“. V roce 1961 bylo vydáno stavební povolení budov sociálních zařízení a kanceláří cihelny v N. – K.; místním šetřením bylo pak prokázáno, že v cihelně je od roku 1966 objekt trafostanice, která je nyní v majetku V. e., akciové společnosti, H. Tímto tedy soud prvního stupně pokládal za prokázáno, že vyvlastněné nemovitosti sloužily účelu, pro který byly vyvlastněny, i po přechodu na stát.
Soud prvního stupně se zabýval i tím, zda žalobci uváděné nemovitosti nepřešly na stát způsobem, který má na zřeteli ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. V této souvislosti dospěl soud prvního stupně k závěru, že tu nedošlo k vyvlastnění nemovitostí v přímé souvislosti s politickou perzekucí původního vlastníka nemovitostí, nýbrž k vyvlastnění tu došlo podle stavebněprávních předpisů (srov. §20 tehdy platného zákona č. 280/1949 Sb. a §40 tehdy platného vládního nařízení č. 93/1950 Sb.)
za náhradu ve výši 110.727,60 Kč. K vyvlastnění došlo rozhodnutím příslušného správního orgánu, které z hlediska formy, účinnosti a srozumitelnosti nelze považovat za nicotné, a nebylo ani později zrušeno nebo změněno.
Dospěl proto soud prvního stupně k výslednému závěru, že tu chybí způsob přechodu věcí na stát ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. i) a j) zákona č. 87/1991 Sb. i způsob přechodu podle ustanovení §6 odst. 2 téhož zákona, takže za těchto okolností nenáleží žalobcům ani finanční náhrada ve smyslu ustanovení §13 zákona č. 87/1991 Sb. Žaloba žalobců byla proto zamítnuta a o nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně z 26.6.2002 rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem z 26.3.2003, sp. zn.
25 Co 408/2002. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl tento rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího rozsudku bylo uvedeno, že odvolací soud sdílí názor soudu prvního stupně na to, že byla-li přiznaná náhrada za vyvlastnění (podle §5 vyhlášky č. 231/1956 Úředního listu, tehdy platného) složena ve prospěch právního předchůdce žalobců na vázaný účet u peněžního ústavu, splnil vyvlastnitel svou platební povinnost; skutečnost, že byl právní předchůdce žalobců omezen v nakládání s touto peněžní částkou, nebyla, podle názoru odvolacího soudu, v této právní věci právně významná.
Dále bylo v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu uvedeno, že v řízení bylo prokázáno, že stát vyvlastnil nemovitosti, uváděné v žalobě žalobců, za účelem generální opravy objektu, sociálního zařízení cihelny a za účelem zbudování trafostanice v cihelně a že tyto akce byly také realizovány. Podle názoru odvolacího soudu nebyla tu rozhodná skutečnost, že tyto dvě uvedené stavební akce nebyly dokončeny do konce roku 1957, jak se předpokládalo při rozhodování o vyvlastnění, protože toto časové hledisko by mělo význam jen tehdy, jestliže by účel vyvlastnění nikdy nebyl splněn.
Odvolací soud shledal správným i názor soudu prvního stupně, že tu nedošlo k přechodu nemovitostí na stát v důsledku politické persekuce nebo v důsledku postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. Odvolací soud byl toho názoru, že byly-li nemovitosti dány v roce 1948 pod národní správu a trestní stíhání právního předchůdce žalobců bylo zahájeno až po vyvlastnění nemovitostí, schází tu přímá souvislost mezi tímto vyvlastněním a trestním stíháním právního předchůdce žalobců; nebylo také doloženo, že by původnímu vlastníku J. R. bylo odňato vlastnické právo v přímé souvislosti s jeho tehdejšími politickými postoji nebo v důsledku jeho příslušnosti k zákonem vymezené skupině či vrstvě obyvatel [§2 odst. 2 písm. b) zákona č. 87/1991 Sb.].
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení rozhodl s poukazem na to, že v řízení odvolacím žalované, která byla v řízení úspěšná, náklady nevznikly.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 8.7.2003 a dovolání žalobců bylo podáno u Krajského soudu v Hradci Králové dne 30.7.2003, tedy způsobem a ve lhůtě odpovídajícími ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé ve svém dovolání navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé zdůrazňovali, že nelze pokládat za správný právní názor odvolacího soudu, že totiž v daném případě splnil vyvlastnitel svou platební povinnost tak, že částka rovnající se přiznané náhradě za vyvlastnění byla poukázána na zřízený účet oprávněného k převzetí této náhrady, a to i v tom případě, že této oprávněné osobě byla protiprávně znemožněna jakákoli dispozice s touto peněžní částkou. Částka peněžní náhrady byla sice v tomto případě poukázána na účet k tomu zřízený, ale celá propadla ve prospěch státu (spolu s dalším majetkem původního vlastníka nemovitostí), a to
na základě rozsudku, kterým byl ovšem porušen zákon (jak bylo následně pravomocně rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze z 5.9.1994, sp. zn. 5 Tz 105/93), takže původní vlastník nemohl jakkoli s peněžitou částkou náhrady nakládat.
Nesprávně byla také, podle názoru dovolatelů, posouzena odvolacím soudem otázka, zda v daném případě byly nemovitosti používány k účelu, pro který byly vyvlastněny. Žalobci od počátku tohoto řízení trvale poukazovali na to, že „generální oprava“, která byla účelem vyvlastnění, nikdy na objektech cihelny provedena nebyla; došlo jen k provedení „částečných oprav“, které se netýkaly celého vyvlastněného komplexu staveb i pozemků. Za těchto okolností tedy účel vyvlastnění nebyl nikdy naplněn.
Dovolatelé vyslovovali své přesvědčení, že vyvlastnění v daném případě bylo důsledkem politické perzekuce porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody; tato perzekuce byla uplatněna vůči původnímu vlastníku J. R. jako podnikateli
a vlastníku cihelny. V tomto smyslu poukazovali dovolatelé na to, že Okresní soud v Náchodě ve svém pravomocném rozhodnutí (sp. zn. 5 C 2/92), týkajícím se rovněž týchž žalobců a nemovitostí po původním vlastníku J. R., dospěl stejně jako dovolatelé k závěru, že tu u nemovitostí původního vlastníka J. R. došlo vůči němu k majetkové křivdě, a to jednáním sledujícím politickou perzekuci vůči bývalému soukromému podnikateli.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož tento zákon (jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád – zákon č. 99/1963 Sb.) platí i na řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001), pokud v tomto zákoně není stanoveno jinak (např. v bodech 15 a 17 přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb.).
Přípustnost dovolání dovolatelů bylo tu možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 30/2000 Sb.), podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci smé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu (v již uvedeném znění) má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Podle ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se finanční náhrada (o niž v daném případě šlo v řízení před soudy obou stupňů) poskytuje oprávněné osobě jen
za tu nemovitost, kterou jí nelze vydat, nebo požádá-li tato osoba o finanční náhradu podle ustanovení §7 odst. 3, 4 a 5 zákona č. 87/1991 Sb.
Podle ustanovení §19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou oprávněnými osobami podle tohoto zákona i osoby rehabilitované podle zákona č. 119/1990 Sb., splňují-li podmínky uvedené v §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a v případě jejich úmrtí osoby uvedené v §3 odst. 4 téhož zákona.
Podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je oprávněnou osobou podle tohoto zákona fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., pokud je tato osoba občanem České republiky. Zemřela-li oprávněná osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., jsou dalšími oprávněnými osobami ti, kdož jsou uvedeni v §6 odst. 4 téhož zákona; to se týká zejména dětí původní oprávněné osoby a pokud některé z dětí již zemřelo, jsou na jeho místě dalšími oprávněnými osobami jeho potomci.
Podle ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se povinnost vydat věc podle tohoto zákona vztahuje na ty případy, kdy v rozhodném období (25.2.1948 až 1.1.1990) věc přešla na stát, a to také vyvlastněním bez vyplacení náhrady ( §6 odst. 1 písm. j) zákona č. 87/1991 Sb.).
Povinné osoby (§20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.) jsou povinny věc vydat oprávněným osobám (§19 odst. 1 a §3 odst. 1, 2 a 4 téhož zákona) podle ustanovení
§5, §7 až §12 zákona č. 87/1991 Sb.; není-li to možné, mají oprávněné osoby právo žádat o poskytnutí náhrady podle ustanovení §13 zákona č. 87/1991 Sb.
Podle ustanovení §7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb jde-li o nemovitost zhodnocenou tak, že její cena určená ke dni podání písemné výzvy oprávněnou osobou podstatně převyšuje cenu původní věci, je na vůli oprávněné osoby, zda bude požadovat finanční náhradu nebo zda bude požadovat vydání nemovitosti.
Z ustanovení §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. vyplývá, že nárok na přiznání náhrady podle ustanovení §13 odst. 1 téhož zákona je nárokem na náhradu, kterou poskytuje stát. Za příslušný ústřední orgán státní správy republiky ve smyslu tohoto ustanovení lze považovat Ministerstvo financí ČR.
V daném případě, v němž bylo nutno při projednávání právní věci mít na zřeteli shora uvedená právní ustanovení, byla žádost o finanční náhradu podána oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení §19 odst. 1 a §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., jak shodně konstatovaly soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích. Finanční náhrada byla těmito oprávněnými osobami požadována za prokazatelně vyvlastněné nemovitosti, jak rovněž shodně konstatovaly shodně soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích v daném případě.
V řízení před soudy obou stupňů nebylo zatím vyvráceno tvrzení žalobců o tom, že se jim, ani jejím právnímu předchůdci (původnímu vlastníku J. R.)
ve skutečnosti nedostalo jakékoli peněžní náhrady za nepochybné vyvlastnění všech nemovitostí, které uvedly žalobci ve své žalobě. Nedošlo ze strany právního předchůdce žalobců ani k žádnému čerpání z účtu u státní spořitelny, na který byla ze strany státu složena (jak bylo dokládáno ze strany žalované) částka 110 727,60 Kč; další případné čerpání peněz z tohoto účtu byla pak zcela znemožněno rozsudkem soudu, vydaným v trestním řízení, jež bylo proti původnímu vlastníku nemovitostí J. R. vedeno u bývalého Lidového soudu v Novém Městě nad Metují pod sp. zn. 1 T 37/59, přičemž pravomocná rozhodnutí v této trestní věci byla již v rozsudku Vrchního soudu v Praze z 5.9. 1994, sp. zn. 5 Tz 105/93, jednoznačně prohlášena za rozhodnutí porušující zákon a byla také zrušena včetně svého výroku o propadnutí majetku takto nedůvodně odsouzeného (rozsudkem z roku 1959) původního vlastníka nemovitostí J. R. Žalovanou uváděné vyplacení náhrady, které se ve skutečnosti dělo
ze strany státu zase vůči státu, nelze označit za poskytnutí náhrady za nemovitosti, vyvlastněné jejich původnímu vlastníku; jiné plnění náhrady za vyvlastnění nebylo
v řízení před soudy obou stupňů zjištěno. Nelze tedy přesvědčivě mít za to, že tu ohledně nemovitostí, uváděných v žalobě žalobců, došlo k vyvlastnění za náhradu [jak to předpokládá ustanovení §6 odst. 1 písm. j) zákona č. 87/1991 Sb. v běžných případech vyvlastnění] a že tedy již právním nástupcům původního vlastníka nemovitostí nenáleží žádná finanční náhrady za vyvlastnění nemovitostí, jejichž reálného vydání se již žalobci nedomáhají, vzhledem k tomu, že tyto nemovitosti získaly v mezidobí od státu jiné osoby v době před více jak 16 roky, takže tyto nemovitosti ve srovnání s dobou jejich nabytí byly novými nabyvateli udržovány a zhodnocovány,
a proto žalobci za ně požadují jen finanční náhradu.
Za těchto okolností bylo nutno pokládat rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovalatelů, za rozhodnutí, které je svým výkladem ustanovení §6 odst. 1 písm.j) zákona č. 87/1991 Sb. v rozporu s hmotným právem; dovolání dovolatelů bylo proto třeba posoudit jako dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a zároveň i jako dovolání důvodné ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu. Přikročil proto dovolací soud podle téhož ustanovení ke zrušení rozsudku odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelů.
Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu platí
i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá, občanského soudního řádu). V tomto dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu ( 243d odst. 1 a §226 občanského soudního řádu) a zaměří se zejména na to, zda tu nejsou jiné okolnosti, které by bránily přiznání finanční náhrady za vyvlastněné nemovitosti, které nelze vydat, jak jsou tyto nemovitosti uvedeny v žalobě žalobců, když za tyto nemovitosti se podle dosavadních výsledků dokazování nedostalo žalobcům, ani jejich právnímu předchůdci, ve skutečnosti žádné peněžní náhrady; nebude-li takových bránících okolností, musí soud prvního stupně přikročit
ke zjištění a posouzení odpovídající výše náhrady za vyvlastnění nemovitosti.
V tomto dalším řízení rozhodne soud prvního stupně i o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 22. července 2004
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu