ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.2080.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 2080/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobce M. L., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J. P., zemřelému bez právního nástupce, 2) P. b. a t. h. V., s. p. v likvidaci, zastoupenému advokátem, 3) J. V. a 4) A. V., oba zastoupeni advokátem, o určení neplatnosti dohody o vydání nemovitostí, o určení neplatnosti kupní smlouvy a o povinnost uzavřít dohodu o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 4 C 376/94, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 1. 2003, č. j. 44 Co 385/2000-165, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 1. 2003, č. j. 44 Co 385/2000-165, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně výše označeným byl změněn rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 23. 4. 1997, č. j. 4 C 376/94-52, a to ve všech třech meritorních výrocích tak, že se žaloba zamítá. Týkalo se to jak výroku o neplatnosti dohody o vydání domu č.p. 64 s pozemkem parc. č. 1151 v k. ú. V., uzavřené dne 21. 5. 1991 mezi druhým a prvním žalovaným, tak i výroku o neplatnosti kupní smlouvy o převodu týchž nemovitostí ze dne 12. 7. 1991, sjednané mezi prvním žalovaným a třetím spolu se čtvrtou žalovanou, a konečně i výroku o uložení povinnosti druhému žalovanému uzavřít se žalobcem dohodu o vydání uvedených nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“). Odvolací soud poučil účastníky o opravném prostředku tak, že „Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.“ Žádný z účastníků nebyl zavázán k náhradě nákladů řízení před některou ze soudních instancí.
V mezidobí od vydání prvostupňového rozsudku zemřeli původní žalobkyně ing. M. L. a první žalovaný. Zatímco sukcesorem žalobkyně se stal její syn - nynější žalobce, první žalovaný zemřel bez právního nástupnictví. Odvolací soud převzal skutkové závěry nižší instance a ty právní závěry, podle nichž se předchozí žalobkyně stala osobou oprávněnou podle §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. ve znění zákona č. 116/1994 Sb. a podala včas a platně výzvu k vydání věcí (druhému žalovanému). Byla-li však usnesením Okresního soudu ve Vyškově ze dne 25. 1. 1949, sp. zn. Nc I 440/47, prohlášena podle zákona č. 128/1946 Sb. neplatnost kupních smluv ze dnů 28. 3. a 30. 4. 1940, kterými převedli předmětné nemovitosti prarodiče žalobkyně A. a A. T. na prvního žalovaného a jeho (též již zemřelou) manželku, pak odvolací soud přiznal s odkazem na judikaturu tomuto rozhodnutí pouze deklaratorní povahu. Dodal dále, že třetí žalovaný spolu se čtvrtou žalovanou kupovali nemovitosti od prvního žalovaného v dobré víře, neboť nárok žalobkyně byl založen až pozdější právní normou a po kupujících nebylo důvodu požadovat, aby zkoumali splnění podmínek vydání nemovitostí (které bezprostředně předcházelo) dohodou mezi druhým žalovaným jako předávajícím a prvním jako přejímajícím. Vyhovět žalobě by sice znamenalo napravit dřívější křivdu, ale podle odvolacího soudu by tak byla zjevně založena křivda nová.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítl, že první žalovaný nemohl platně restituovat nemovitosti dohodou z 21. 5. 1991, neboť tomu bránila překážka daná §1 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. – restituční předpis nemohl být pro získání nemovitostí v důsledku rasové perzekuce (židovské vyznání převodců) vůbec použit. Dobrou víru posledních dvou žalovaných při následném nabytí nemovitostí pak nelze dovodit; neplatnost dohody z 21. 5. 1991 znamenala i neplatnost kupní smlouvy z 12. 7. 1991, neboť nikdo nemůže na jiného převést práva, která mu nenáleží. Dovolatel navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádřeních k dovolání navrhli jak druhý tak i zbylí dva žalovaní, aby dovolání bylo odmítnuto pro opožděnost.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolatel je právně zastoupen (§241 odst. 1 občanského soudního řádu – dále „o. s. ř.“), a ještě před posouzením dalších podmínek vůči dovolání se musel zabývat včasností jeho podání.
Vzhledem k datu vydání prvostupňového rozsudku bylo nutno posuzovat otázku dodržení dovolací lhůty, jakož i další procesní aspekty dovolacího řízení, podle textu o. s. ř. ve znění platném před datem 1. 1. 2001, tedy před účinností novely č. 30/2000 Sb. (body 15, 17 hlavy I - Přechodných a závěrečných ustanovení citované novely). Lhůta v délce jednoho měsíce (§240 odst. 1 o. s. ř.) tedy dovolateli počala běžet od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
Zmíněný rozsudek nabyl právní moc 12. 5. 2003. Dovolání žalobce bylo podáno na poštu dne 7. 7. 2003, tedy po uplynutí jednoměsíční lhůty. Žalobce nebyl o přípustnosti dovolání, ač se rozsudky nižších instancí neshodovaly, poučen. To by však, podle stávajícího výkladu dovolacího soudu, nic neměnilo na závěru o opožděnosti dovolání: Nejvyšší soud totiž opakovaně, například v usnesení z 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1450/2002 (Soubor rozhodnutí NS sv. 19, str. 97 a násl.), dovodil, že poučení o dovolání nebylo před 1. 1. 2001 obecně nezbytné a že jeho nedostatek nezaložil jakékoli (zákonem ostatně tehdy neupravené) prodloužení dovolací lhůty. Chtěl-li ale dovolací soud zachovat ústavní konformitu své interpretace, musel respektovat stanovisko Ústavního soudu. Ten se po počátečních argumentačních výkyvech podle všeho ustálil na právním názoru, že nepoučení o dovolání proti měnícímu rozsudku vyšší instance je v rozporu s právem účastníka na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (nález ze dne 16. 6. 2003, sp. zn. IV. ÚS 92/03, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení sv. 30, str. 383 a násl.). Pro posuzovanou věc to znamenalo akceptovat dovolání žalobce, jakoby bylo podáno včas.
Dovolání bylo přípustné pro diformitu rozsudků nižších instancí (§238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) a tvrzeními dovolatele byl označen dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., tedy meritorně nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání je důvodné.
Právnímu posouzení věci odvolacím soudem lze přisvědčit potud, že původní žalobkyně ing. M. L. podala dne 16. 12. 1994 včas a řádně výzvu (čl. II bod 1. zákona č. 116/1994 Sb.); jmenovaná se také stala oprávněnou osobou poté, co vstoupil v účinnost posledně citovaný zákon, jehož čl. I byl vložen jako §3 odst. 2 do zákona č. 87/1991 Sb. Není též pochyb, že k přechodu nemovitostí na stát ve smyslu §6 zákona č. 87/1991 Sb. došlo v rozhodném restitučním období; stalo se tak znárodněním nemovitostí na základě zákona č. 115/1948 Sb. vyhláškou ministryně výživy č. 2141 ze dne 12. 8. 1948, po níž následoval výměr o rozsahu znárodnění z 12. 1. 1950; nehledě na zjevné nevyplacení náhrady nebyl posledně uvedený výměr podepsán ministrem, jde tedy o znárodnění v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy podle §6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 87/1991 Sb. (viz již nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 1994, sp. zn. III. ÚS 114/93, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení sv. 1, str. 165 a násl.).
Odvolací soud však nevzal v úvahu, že byl splněn i další předpoklad §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., totiž spojení nároku žalobkyně podle zákona č. 128/1946 Sb. se dnem shora popsaného přechodu věcí na stát znárodněním. V této souvislosti nemá právní význam argument odvolacího soudu o pouhém deklaratorním charakteru usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 25. 1. 1949 o neplatnosti kupních smluv z roku 1940. Jednak podle dikce zákona č. 87/1991 Sb. postačí již samotná existence nároku na prohlášení neplatnosti právního úkonu z doby okupace (bez ohledu na jeho uplatnění), a kromě toho po vyslovení neplatnosti předmětných smluv již ztratil smysl další postup předvídaný zákonem č. 128/1946 Sb., totiž zápis do katastru (§12) – nemovitosti byly v téže době již znárodněny.
Samotný odvolací soud pak, přisvědčil-li předtím části právních závěrů nižší instance, nezpochybnil ani význam ustanovení §1 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. pro posuzovanou věc. Smlouvy o převodu nemovitostí z doby německé okupace, na jejichž základě nabyli nemovitosti první žalovaný a jeho manželka, byly prohlášeny poválečným soudem za neplatné a nutno je považovat za následek perzekuce podle §1 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., vylučující status J. P. jako restituenta. Vyloučení aplikace restitučního předpisu ovšem znamená neplatnost dohody o vydání věcí ze dne 21. 5. 1991.
Důsledkem tohoto závěru je i neplatnost následujícího právního úkonu, tedy kupní smlouvy uzavřené mezi J. P. jako prodávajícím a manželi V. jako kupujícími. Nestal-li se první žalovaný vlastníkem nemovitostí, pak nemohl převést na třetího a čtvrtou žalovanou práva, která mu nenáležela. Dovolací soud zde nemůže souhlasit s odvolacím soudem, který se ve prospěch nabyvatelů z kupní smlouvy opřel o tezi, že – vzhledem k založení nároku původní žalobkyně až zákonem č. 116/1994 Sb. – je přijatelnější chránit dobrou víru nabyvatelů při koupi a nezaložit novou křivdu, než napravit křivdu dřívější. Zmírnění následků alespoň některých majetkových křivd, které bylo restitučními předpisy sledováno, však v širším dosahu chrání i vlastnické právo osob, jimž byl majetek neoprávněně odňat (jejich právních nástupců); v ústavní rovině pak ochranu vlastnictví zakotvuje především čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Celospolečensky aprobovaným oprávněním restituentů, jejichž nároky mají svůj původ již v minulosti, je nutno dát přednost před úvahami o vedlejších následcích naplnění restitučního předpisu.
Nabyvatelům z kupní smlouvy ze dne 12. 7. 1991 nelze přiznat ani takovou dobrou víru v době nabytí vlastnictví k nemovitostem, která by byla ex lege relevantní. Kritérium dobré víry při jinak objektivně vadném nabytí věci používají české soukromoprávní předpisy jen v limitovaném rozsahu (držba, ochrana oprávněného dědice apod.); posuzovaná věc mezi takto zákonem předvídané skutkové podstaty nepatří.
Z těchto důvodů dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 1, 2 o. s. ř.).
Odvolací soud bude dále vázán právním názorem Nejvyššího soudu (§243d odst. 1 o. s. ř.) a v intencích závěrů dovolacího soudu k otázkám platnosti obou určovací žalobou napadených právních úkonů rozhodne též o uplatněném restitučním nároku. Dovolací soud současně neshledává důvod, proč by – s ohledem na ztrátu účastnické způsobilosti bez sukcese – měl být první žalovaný nadále považován za účastníka řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. února 2004
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu