ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.2096.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 2096/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců 1) L. K., a 2) R. F., zastoupených advokátem, proti žalovanému Z. d. P. R., zastoupenému advokátem, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp.zn. 5 C 1302/2000, o dovolání prvého žalobce Ing. Luboše Kurze proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19.6.2003, čj. 11 Co 700/2003-53, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. června 2003, čj. 11 Co 700/2003-53, a rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 30. srpna 2001, čj. 5 C 1302/2000-24, se v části, kterou byl zamítnut návrh žalobce L. K. a rozhodnuto o nákladech řízení ve vztahu mezi ním a žalovaným, zrušují, a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Lounech k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Lounech shora uvedeným rozsudkem zamítl návrh žalobců na náhradu za budovy bývalé zemědělské usedlosti uplatněný podle §14 a §16 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen „zákon o půdě“). Krajský soud na základě odvolání žalobců tento rozsudek potvrdil svým shora uvedeným rozsudkem. Těmito rozsudky soudy rovněž uložily žalobcům povinnost nahradit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyslovil shodně se soudem prvního stupně závěr, že nárok žalobců byl v době uplatnění u soudu prekludován. Náhrada měla být poskytnuta za budovy, které původně patřily právním předchůdcům žalobců a následně byly prodány fyzickým osobám. Žalobci však podali žalovanému výzvu k náhradě až 14.7.1998 a nárok uplatnili u soudu teprve 27.10.2000, ač o tom, že předmětné nemovitosti jim vydány nebudou, protože jsou ve vlastnictví fyzických osob, rozhodl pozemkový úřad pravomocně už 20.9.1993 a 19.3.1996. Okolnost, že žalobci 17.12.1993 podali žalobu na přechod vlastnického práva proti současným vlastníkům nemovitostí podle §8 odst. 1 zákona o půdě, která byla posléze pravomocně zamítnuta soudem dne 28.1.1998, nepovažoval za relevantní. Právo žalobce dle něj záviselo od rozhodnutí pozemkového úřadu, a šestiměsíční prekluzivní lhůta pro uplatnění práva a náhrady ve smyslu §16 odst. 3 zákona o půdě počala běžet od právní moci jeho rozhodnutí. Nárok žalobců na poskytnutí náhrady za nevydané nemovitosti není dle názoru odvolacího soudu závislý na výsledku sporu o přechod vlastnického práva, protože tím nedošlo k prodloužení lhůty k uplatnění náhrad podle §14 odst. 1 zákona o půdě. V takovém případě bylo možno řízení o poskytnutí náhrad přerušit a vyčkat rozhodnutí o žalobce podle
§8 odst. 1 zákona o půdě. Fyzické osoby, proti nimž směřuje žaloba podle §8 odst. 1 zákona o půdě, nejsou totiž povinnými osobami k poskytnutí náhrad podle jeho §14 odst. 1 a neobstojí proto argument žalobců, že to, kdo je povinnou osobou k poskytnutí náhrad, bylo možno zjistit až podle výsledku sporu o přechod vlastnického práva.
Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podal dovolání prvý žalobce a uplatňoval v něm důvody, obsažené již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Za zásadně významný po právní stránce považoval právní názor odvolacího soudu o prekluzi nároků na náhradu, s nímž nesouhlasí, a uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Dle názoru dovolatele je třeba zjistit, zda osoba povinná k náhradě je skutečně povinna náhradu poskytnout, když je uplatněn nárok na vydání věci proti fyzické osobě, a do doby, než bude návrh zamítnut, nelze oběma návrhům vyhovět. Protože tedy teprve rozsudkem v řízení podle §8 odst. 1 zákona o půdě je možno najisto zjistit, „že fyzická osoba není povinna věc vydat“, je takový rozsudek soudu vydaný podle §8 odst. 1 zákona o půdě rozsudkem, od nějž závisí právo na náhradu podle §16 odst. 3 téhož zákona. Na takový případ se dle dovolatele vztahuje zvláštní šestiměsíční lhůta k k uplatnění nároku na náhradu, plynoucí od právní moci rozsudku. Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen v části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalobci L. K.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání splňuje náležitosti stanovené §241 a 241a OSŘ. Protože napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek první rozsudek soudu prvního stupně v této věci, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle §238 odst. 1 písm. c) OSŘ. Dovolací soud proto zkoumal, zda napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam a dospěl k závěru, že takový význam je dán, protože rozhodnutí řeší právní otázku v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu při výkladu §16 odst. 3 zákona o půdě.
Dovolací soud se danou problematikou zabýval již ve věci sp.zn. 24 Cdo 2093/99, v níž byla namítána prekluze nároku na náhradu, když výzva k náhradě byla podána po vydání zamítavého výroku v řízení podle §8 odst. 1 zákona o půdě. Soudy obou stupňů rozhodly ve prospěch žalobce. tj. že k prekluzi nároku na náhradu nedošlo, a dovolací soud v této věci v rozsudku ze dne 5.1.2000, jímž dovolání žalovaného zamítl, uzavřel: \"Předmětem přezkumu v dovolacím řízení je závěr odvolacího soudu, že se žalobci teprve v důsledku pravomocného rozsudku, jímž byla zamítnuta jejich žaloba proti manželům N., podaná podle ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě, dozvěděli, že povinnou osobou k vydání náhrady za předmětné budovy je žalovaný. Dovolací soud sice považuje za správný názor dovolatele, že nárok podle §8 odst. 1 a nárok podle §14 odst. 1 zákona o půdě jsou nároky odlišné, a že je dokonce možno uplatnit oba nároky souběžně. Na druhé straně nelze oba nároky vedle sebe přiznat, protože jeden vylučuje druhý. V případě, že byly uplatněny současně, bylo by třeba vyčkat s rozhodnutím o náhradě za budovy, které nelze vydat, na výsledek řízení o přechodu vlastnického práva. Pokud totiž v řízení podle §8 odst. 1 zákona o půdě soud návrhu oprávněné osoby na vyslovení přechodu vlastnického práva vyhoví, nelze dojít k závěru, že právnická osoba, která věc převedla na osobu, jejíž vlastnické právo k nemovitosti přechází na žalobce, je osobou povinnou poskytnout podle §16 odst. 2 věta prvá zákona o půdě oprávněné osobě náhradu za tyto nemovitosti. Jinými slovy teprve na základě výsledku sporu podle §8 odst. 1 zákona o půdě lze dojít k bezpečnému závěru o tom, zda právnická osoba, uvedená v ustanovení §16 odst. 2 věta první zákona o půdě, je osobou povinnou k poskytnutí náhrady za nemovitosti, které převedla na osobu, která nemovitost podle tohoto zákona nevydává.\"
V projednávané věci dovolací soud dodává, že pojem „vydání nemovitosti“ se nekryje s pojmem „přechod vlastnického práva k nemovitosti“, takže dikce §16 odst. 3 zákona o půdě zakládající pasivní legitimaci žalovaného, tj. že převedl nemovitosti na osoby, jež je podle zákona o půdě nevydávají, je dána od doby pravomocného rozhodnutí pozemkového úřadu, jak správně uvedl odvolací soud. Přesto je třeba s ohledem na shora uvedené závěry dovolacího soudu vyjít z účelu zákona, jímž je náprava křivd vzniklých v minulosti vlastníkům zemědělských nemovitostí, a vztáhnout ustanovení o počátku šestiměsíční prekluzivní lhůty v případě, že probíhal spor o přechod vlastnického práva, k pravomocnému rozhodnutí soudu o tomto sporu, protože teprve na základě výsledku tohoto sporu byla odstraněna překážka kladného rozhodnutí soudu o nároku žalobců na náhradu za prodané budovy.
Protože tedy dovolací soud již rozhodoval o dané právní otázce, a to odlišným způsobem, než jako rozhodly soudy v dané věci, nemohl jejich rozhodnutí považovat za správná a postupoval podle §243b odst. 2 věta za středníkem OSŘ; ve vztahu k dovolateli zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, a protože důvody zrušení se týkají i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i jeho rozhodnutí a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst.3 OSŘ). Nově bude též v tomto rozsahu rozhodnuto podle §243d odst. 1 OSŘ o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. ledna 2004
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu