ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.2105.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 2105/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobců A/ ing. arch. S. K., B/ M. K., C/ ing. J. V., zastoupeného advokátem, D/ S. V., proti žalovanému J. M., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 138/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2002, č. j. 18 Co 462/2001-223, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl změněn zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 10. 2000, č. j. 4 C 138/2000-149, tak, že žalovaný je povinen vyklidit byt II. kategorie o jedné místnosti s příslušenstvím v přízemí domu č.p. 1117 v D. 6 v P. a vyklizený byt předat žalobcům do patnácti dnů od právní moci rozsudku. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Se současným návrhem na odklad vykonatelnosti rozsudku uvedl, že soud prvního stupně správně považoval žalobu za podanou v rozporu s dobrými mravy. Skutečnost, že se oženil a žije v S. a že o něj v době nemoci pečuje manželka, neznamená – jak dovodil odvolací soud -, že si své bydlení zařídil jinde. Je volbou žalovaného zvolit si léčebné zařízení v USA, zejména když obdobné pracoviště v ČR neexistuje. Ze závěrů odvolacího soudu je patrný názor, že žalovaný již pražský byt nepotřebuje a že se nepředpokládá jeho uzdravení a návrat; to způsobilo jeho hluboký psychický otřes a narušilo i léčbu jeho choroby. Žalobci nejsou omezováni ve svých právech vlastníků domu, neboť žalovaný nadále platí regulované nájemné a nabízel jim uzavření smlouvy se smluvním nájemným. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Ze strany žalující se k dovolání vyjádřil třetí ze žalobců. Ten navrhl jeho zamítnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací posuzoval věc po procesní stránce, vzhledem k datu vydání rozsudku soudu prvního stupně, podle znění občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) platného před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., tedy před datem 1. 1. 2001 (viz Přechodná a závěrečná ustanovení cit. zákona, hlava I, body 15, 17). Dále tedy bude odkazováno na ustanovení o. s. ř. ve znění před zmíněnou novelou.
Dovolací soud zjistil, že dovolání podala včas k němu oprávněná osoba, zastoupená advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání bylo přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a v něm vylíčený dovolací důvod odpovídá ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., tedy tvrzenému nesprávnému právnímu posouzení věci.
Dovolání však nelze přisvědčit.
Podle odvolacího soudu nelze v posuzované věci žalobcům za situace, kdy žalovaný nemá právní důvod užívání bytu, jakož i s přihlédnutím k dalším zjištěným okolnostem, odepřít právo na ochranu jejich vlastnictví (§126 odst. 1 občanského zákoníku – dále jen „o. z.“) tím způsobem, že bude aplikováno ustanovení §3 odst. 1 o. z. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy.
Dovolací soud musí při posuzování možné aplikace v zásadě extralegálních pojmů (dobré mravy), vtělených do zákona za účelem přiblížení jeho výkladu hodnotovým kritériím či zmírnění tvrdosti jeho působení, zachovávat jistou zdrženlivost, vyplývající i z procesních limitů dovolacího přezkumu (vázanost skutkovými zjištěními nižších instancí). Otázkou tedy bylo, zda jsou úvahy odvolacího soudu natolik nepřiměřené, že by z důvodu opětovného posouzení věci podle §3 odst. 1 o. z. mělo dojít ke zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolací soud nebyl takového názoru.
Nejpozději dnem 30. 4. 1992, kdy došlo k vydání domu žalobcům (jejich právním předchůdcům) jako restituentům, zaniklo žalovanému právo nájmu bytu, časově omezené dohodou o užívání bytu v souvislosti s výkonem práce domovníka ze dne 4. 6. 1991, uzavřenou s Bytovým podnikem v P. Žalovaný poté v roce 1993 odcestoval do USA, kde se později oženil; setrvává tam dosud a je tam též specializovaně léčen pro nádorové onemocnění.
Jak se opakuje v dovolání, žalovaný spojuje možnost návratu do bytu s citovými motivy; tuto možnost se snaží udržet placením nájemného ve výši odpovídající částce dříve vyměřené. Nelze ovšem opomenout, že žalovaný vyjádřil v dopise žalobcům z 9. 12. 2000 ochotu platit zvýšené nájemné, ale vázal ji na předchozí souhlas vlastníků s přenecháním bytu do podnájmu jiné osobě, eventuálně též na umožnění výměny bytu. Žalovaný tedy neměl v úmyslu v dohledné době byt užívat.
Tyto skutečnosti bylo nutno poměřit s požadovanou ochranou vlastnického práva žalobců, zakotvenou v obecné rovině, kromě §126 odst. 1 o. z., zejména v článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Významným faktorem pro rozhodnutí se stal i závěr, že právo na bydlení na straně žalovaného, které je interpretováno jako základní lidské resp. sociální právo (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2000, sp. zn. IV. ÚS 511/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení sv. 20, str. 35 a násl.), je v posuzované věci výrazně oslabeno jak dlouhodobým bydlením žalovaného v USA vázaným na stálou tamní lékařskou péči, tak i skutečností, že žalovanému po více než deset let nesvědčí jakýkoli právní důvod užívání bytu.
S ohledem na tyto úvahy nepovažoval dovolací soud právní názor odvolacího soudu, preferující vlastnické právo žalobců a stanovící povinnost žalovaného vyklidit byt, za zjevně nepřiměřený či nesprávný. Žalobu na vyklizení bytu zde nelze označit za takový výkon práva, který by se ocitl v rozporu s dobrými mravy a nepřípustně by zasahoval do práv a oprávněných zájmů žalovaného (§3 odst. 1 o. z.).
Odvolací soud nezatížil své rozhodnutí ani procesní vadou ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř.; dovolací soud proto dovolání žalovaného pro správnost napadeného rozsudku zamítl (§243b odst. 1 o. s. ř.).
Oprávněným nebyl shledán požadavek třetího žalovaného, aby mu byly nahrazeny náklady dovolacího řízení, vzniklé vyjádřením se k dovolání. Použití §150 o. s. ř. o nepřiznání náhrady nákladů řízení pro důvody hodné zvláštního zřetele bylo, s přihlédnutím k osobním poměrům žalovaného, namístě nejen před odvolacím, ale i před dovolacím soudem.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 22. dubna 2004
JUDr. Ludvík David, CS, v. r.
předseda senátu