ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.2120.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 2120/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání A. W., zast. advokátem, které bylo podáno proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2003, sp. zn. 30 Co 134/2003 (v právní věci žalobce A. W., zast. advokátem, proti žalované M. L., zast. obecným zmocněncem, o vydání nemovitosti, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 4 C 805/1995) takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 9.4. 2003, č.j. 30 Co 134/2003–235 potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 9.10. 2002, č.j. 4 C 805/1995-211, kterým byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti žalované vydat žalobci jednu ideální polovinu nemovitostí specifikovaných v enunciátu tohoto rozhodnutí. Právo na náhradu nákladů řízení nebylo žádné ze stran sporu přiznáno ani nalézacím ani odvolacím soudem.
Žalobce se vydání předmětných nemovitostí domáhal s tím, že jeho matka I. W. byla jejich vlastníkem na základě trhové smlouvy ze dne 27.4. 1934. Na předmětné nemovitosti byla následně nejprve nařízením říšského protektora dne 7.1. 1941 uvalena nucená správa, a později, dne 5.8. 1945 na ně byla rozhodnutím Místního národního výboru v M. zavedena národní správa. Zároveň byl ustanoven národní správce a v této funkci se pak postupně vystřídalo několik osob, poslední z nich byl V. L. – manžel žalované.
I. W., která se v roce 1949 legálně vystěhovala do Izraele, byla až do roku 1965 vedena v pozemkových knihách jako vlastnice předmětných nemovitostí. Místní národní výbor v M. v průběhu 60. let pátral po jejím pobytu. Rozhodnutím Okresního národního výboru P. ze dne 30.6. 1965 byly tyto nemovitosti převedeny do operativní správy Místního národního výboru v M. s tím, že pátrání po vlastnici I. W. bylo bezvýsledné, nebyl zjištěn ani její oprávněný zástupce, a je třeba ve smyslu ustanovení §453 odst. 2 občanského zákoníku považovat její majetek za opuštěný a připadlý do vlastnictví státu.
Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že žalobce prokázal, že je oprávněnou osobou dle §3 odst. 4 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích , a to jako syn původní vlastnice, jejíž nemovitosti přešly do vlastnictví státu v rozhodném období (25.2. 1948 – 1.1. 1990), způsobem předpokládaným v ustanovení §6 odst. 1 písm. c/ cit. zákona („věc přešla na stát v případech, kdy občan zdržující se v cizině věc zanechal na území republiky“).
K argumentaci žalobce, zda je dán restituční důvod dle §3 odst. 2, §6 odst. 1, písm. a/, či §6 odst. 1, písm. c/ cit. zákona, odvolací soud uvedl, že takovéto úvahy jsou pro výsledek sporu zcela bez významu. Pro úspěch sporu je třeba prokázat, že je dán kterýkoliv z restitučních důvodů uvedených v §6, případně §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., aniž by byl pro postavení žalobce ve sporu jakýkoliv rozdíl v tom, zda je naplněn ten či onen restituční důvod.
K zamítnutí žaloby vedlo nenaplnění podmínky obsažené v ustanovení §4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. Podle tohoto ustanovení jsou povinnými osobami fyzické osoby, které nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele. Žalobci se nepodařilo prokázat splnění žádné z těchto podmínek.
Tvrzení žalobce o tom, že při převodu nemovitostí na manžele L. kupní smlouvou ze dne 12.12. 1965 došlo k „podcenění nemovitostí“, tedy v rozporu s tehdy platnými cenovými předpisy, bylo vyvráceno znaleckým posudkem Ing. arch. M. Č. Neuspěla ani námitka žalobce poukazující na skutečnost, že výměra pozemku, který byl žalované a jejímu manželu přidělen, překračovala tehdy nejvýše možnou mez. Jak totiž uvedl odvolací soud, po datu 1.1. 1992 již není možný obsahový přezkum okolností, za nichž bylo vydáno související rozhodnutí správního orgánu.
Nabývací úkon se řídil podle tehdy platné vyhlášky č. 117/1964 Sb. o správě národního majetku a nebylo zjištěno, že by se postup MNV v M. tomuto předpisu příčil. Před uzavřením kupní smlouvy bylo jednáno i s další uživatelkou M. U., která o koupi nemovitosti pro nedostatek finančních prostředků neměla zájem. Podle odvolacího soudu tedy žalobce neunesl důkazní břemeno, a tato skutečnost se ve výsledku řízení musela projevit tak, že žaloba nemohla být úspěšná.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu ČR k posouzení dvě právní otázky. Zda v dané věci došlo či nedošlo v době nesvobody k převodu či přechodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem, a zda na základě žalobcem doložených (označených) důkazů lze dospět k závěru, že došlo k protiprávnímu zvýhodnění žalované osoby. V rámci prve vymezené otázky dovolatel rozvádí, že i při absenci intabulace znamenalo zabavení předmětného majetku německou říší v době druhé světové války faktickou ztrátu vlastnického práva matky žalobce. Ohledně druhé otázky dovolatel uvádí, že protiprávním zvýhodněním bylo již to, že V. L., který měl plnit své povinnosti řádného správce v souladu s veřejnými zájmy, využil svého postavení k nabytí svěřeného majetku. Stát neprojevil vážnou snahu kontaktovat matku žalobce, přestože žila ve státě, do kterého v roce 1949 legálně odešla. Došlo tak k preferenci těch, kteří se oháněli svým vztahem k režimu a deklarovali svůj nezákonný postoj k výkonu státní správy.
K tomuto dovolání podala žalovaná vyjádření. Po skončení doby nesvobody byla dne 5.8. 1945 rozhodnutím MNV v M. na předmětné nemovitosti zavedena národní správa, a to z důvodu opuštěné majetkové podstaty, tedy v zájmu I. W., jejíž pobyt nebyl znám. Matka žalobce po svém návratu v roce 1946 neoznámila, že pominuly důvody zavedení národní správy. Žalovaná dále rozebírá otázku občanství dovolatele a zpochybňuje skutečnost, zda včasně vyzval k vydání nemovitosti.
Dovolací soud věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1. 2001, a to v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř.).
Dovolací soud se nejprve musel zabývat tím, zda je podané dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolatel vyvozuje přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobce, jehož dovolání splňuje požadované obsahové i formální náležitosti (§241a odst. 1, §214a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), bylo podáno včas (§240 odst. 1 o.s.ř.), v zastoupení advokáta (§241 odst. 1 o.s.ř.), napadá výrok odvolacího soudu z důvodu subsumovaného v ust. §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., neboť podle jeho názoru spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy). Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu, jinými slovy jestliže na tomto – nesprávném – právním posouzení napadené rozhodnutí spočívalo.
První otázkou, kterou žalobce dovolacímu soudu předestírá, a která by podle něj měla naplňovat podmínky ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., tedy která by měla být klasifikována jako otázka, jejíž posouzení by rozhodnutí odvolacího soudu přiřklo zásadní právní význam, je otázka, zda v dané věci došlo či nedošlo v době nesvobody k převodu či přechodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Nejvyšší soud ČR nehodlá nijak zpochybňovat argumentaci žalobce upozorňující na zoufalou – nejenom právní – situaci židovských spoluobčanů, kterým bylo v době nesvobody spolu s právem disponovat svým majetkem bráno i právo na holý život. Dovolací soud však musí souhlasit se soudem odvolacím, který upozornil na to, že pokud se žalobce snaží prokázat odnětí vlastnického práva jeho matky k předmětným nemovitostem v roce 1941, nemůže to nikterak změnit jeho pozici oprávněné osoby za situace, kdy soudy vycházely z bezprávního odebrání nemovitostí v roce 1965. V této souvislosti nelze přehlédnout, že eventuální závěr o zásadní právní významnosti otázky projednávané odvolacím soudem ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. musí předcházet nejenom zjištění relevance z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), ale i závěr o významnosti řešení dané otázky pro konkrétní projednávaný spor. Protože však otázka, zda žalobci, který je osobou oprávněnou k vydání nemovitosti ve smyslu zák. č. 87/1991 Sb., slouží kromě ustanovení §6 odst. 1 písm. c/, ještě i nějaký jiný restituční titul předpokládaný tímto zákonem, nemůže nijak ovlivnit průběh a výsledek předmětného sporu, nemůže být považována za zásadně právně významnou, a nemůže tudíž založit přípustnost podaného dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Jako druhou otázku předložil dovolatel úvahu, zda na základě žalobcem doložených důkazů lze dospět k závěru, že došlo k protiprávnímu zvýhodnění žalované osoby. Ani v této záležitosti nedospěl Nejvyšší soud ČR k názoru, že by posouzení této otázky zakládalo zásadní právní významnost napadeného rozhodnutí. Pozornosti dovolacího soudu nemohlo uniknout, že podstata předestřeného podnětu žalobce směřuje k hodnocení důkazů týkajících se podmínek aplikace ustanovení §4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. na souzený spor, tedy zjištění, zda žalovaná (tehdy společně se svým manželem) nabyla věc v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění. K tomu dovolací soud uvádí, že v řízení o dovolání nelze s úspěchem napadat samotné hodnocení důkazů. Na nesprávné hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. V daném případě však odvolacímu soudu nelze vytknout, že by v jeho postupu byl z hlediska závažnosti nebo věrohodnosti logický rozpor. Manželé L. nemovitosti nabyli v souladu s režimem vyhlášky č. 117/1964 Sb., když nepatřili do okruhu osob, které by z nabývání takového majetku byly vyloučeny. Byli jedinými zájemci, protože další uživatelka neměla o koupi z finančních důvodů zájem. Zaplatili odpovídající cenu, sníženou o náklady nezbytných oprav špatně spravovaného objektu. Provedeným zhodnocením těchto i dalších okolností, za kterých byly předmětné nemovitosti převedeny v roce 1965 na žalovanou a jejího manžela, odvolací soud nezatížil své rozhodnutí vadou, které by z hlediska dovolacího přezkumu byla relevantní při zjišťování případné přípustnosti uplatněného mimořádného opravného prostředku.
K vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám podle §229 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti), jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nezakládají.
Vzhledem k výše uvedenému proto rozhodnutí odvolacího soudu nemohl být po právní stránce přiřazen zásadní význam, neboť nebyla splněna žádná z podmínek vytýčených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř., ve znění účinném od 1.1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř., za použití ustanovení §218 písm. c/ o.s.ř., dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř., za použití §224 odst.1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř., protože dovolatel nebyl v dovolacím řízení úspěšný a vyjádření žalované k podanému dovolání nebylo možné zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ust. §11 odst. 1 až 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. května 2004
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.
předseda senátu