ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.2161.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 2161/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobkyně R. P., zastoupené v dovolacím řízení advokátem, proti žalovanému Městu O., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 7 C 115/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 3. 2003, č. j. 13 Co 324/2002-113, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně výše označeným byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 23. 9. 2002, č. j. 7 C 115/99-80, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobkyně je vlastnicí pozemků parc. č. 51 a 60/1 v k. ú. a obci O. Žalobkyně byla zavázána nahradit žalovanému náklady řízení před oběma instancemi. Odvolací soud převzal výsledky dokazování i právní názor soudu prvního stupně, že žalobkyně, která nebyla úspěšná v řízení o restitučním nároku podle §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“), opřela svou určovací žalobu o taková tvrzení, která naplňují skutkovou podstatu §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Nebyla-li kupní smlouva, kterou žalobkyně převedla – tehdy na stát – dne 17. 5. 1979 předmětné nemovitosti, opatřena předepsanými náležitostmi, jde o smlouvu nicotnou; to znamená přechod na stát v rozhodném období bez právního důvodu. Žalobkyně tak obchází obecně koncipovanou určovací žalobou ustanovení restitučních předpisů.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání. Namítla, že nesměřovala k podřazení svých skutkových tvrzení pod §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.; odvolací soud pochybil, jestliže její argumentaci v odvolání k právnímu posouzení věci (nedošlo k faktickému odnětí věcí státem v rozhodném období, nelze tedy použít restitučního předpisu) odmítl jako předestření nových skutečností. Za právní otázku zásadního významu označil kvalifikaci skutkového stavu v posuzované věci, kdy vlastnici nemovitostí byly tyto odňaty jen formálně (neplatnou smlouvou), nikoli však fakticky (pozemky s domem užívala žalobkyně až do asanace domu v roce 1996, nyní jsou pozemky zastavěny obytnými domy). Dovolatelka dovodila, že odvolací soud v těchto směrech zatížil řízení vadou procesní (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) i hmotněprávní (písm. b/ téhož ustanovení), a že svou žalobu oprávněně opřela, vzhledem k neplatné převodní smlouvě i k faktickému převzetí pozemků obcí až po uplynutí rozhodného období, o obecná ustanovení občanského zákoníku o ochraně vlastnického práva. Navrhla zrušení rozsudků obou instancí a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný popsal ve vyjádření k dovolání chronologicky průběh faktických vztahů k nemovitostem a navrhl, aby bylo dovolání pro nedostatek naléhavého právního zájmu na žalobě odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že žalobkyně, zastoupená advokátem, podala dovolání v otevřené lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 občanského soudního řádu – dále „o. s. ř.“). Z hlediska přípustnosti dovolání, která je předpokladem přezkumu označených dovolacích důvodů podle §241a o. s. ř., přicházela – při konformitě rozsudků obou nižších instancí bez předchozí kasace - v úvahu pouze přípustnost pro zásadní význam napadeného meritorního rozhodnutí po právní stránce (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.).
Nutno však zdůraznit, že smyslem a účelem posledně citovaného ustanovení je sjednocení judikatury, včetně hmotněprávních otázek, které se staly určujícími pro rozhodnutí. Tím spíše podrobuje dovolací soud posuzovanou věc vlastní úvaze; předpokládá se sice označení právní otázky dovolatelem, ale posouzení významu právních aspektů věci i věcné správnosti napadeného rozhodnutí leží, ještě větší měrou než u přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř., na dovolacím soudu. Pravidelně se pak, jak vyplývá i z textu §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 (zejm. in fine) o. s. ř., stává předmětem dovolacího přezkumu nikoli procesní, ale hmotněprávní stránka věci.
Části námitek dovolatelky bylo nutno přisvědčit. Odvolací soud procesně pochybil, nezabýval-li se blíže námitkou o nerestituční povaze žaloby. Stejně tak by se dalo – za předpokladu převzetí právního závěru v dovolání o neplatnosti, nikoli nicotnosti smlouvy ze 17. 5. 1979 – dospět k názoru, že výklad nižších instancí o obcházení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. není namístě a že žalobní tvrzení, opřená o obecný předpis, by mohla mít své opodstatnění.
Dovolací soud však neshledal správným právní posouzení věci nižšími instancemi.
Soud prvního stupně (a ve shodě s ním i soud odvolací) zcela upustil od právního posouzení kupní smlouvy, uzavřené dne 17. 5. 1979 mezi žalobkyní jako prodávající a Městským národním výborem v O. jako kupujícím (nemovitosti po účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. přešly na obec). Není tedy ani správné presumovat, že by tato smlouva měla být „nicotná“ pro nedostatek podpisu tajemníka NV či pro až dodatečné schválení finančním odborem Okresního národního výboru v G. (31. 5. 1979). Podepsal-li smlouvu předseda MěNV, pak tento postup zcela postačuje a také odpovídá ustanovení §45 odst. 1 zákona č. 69/1967 Sb. o národních výborech, podle něhož předseda zastupuje národní výbor navenek. Stejně tak není důvodu interpretovat ustanovení §29 odst. 3 vyhlášky č. 156/1975 Sb. o správě národního majetku tak, že by požadavku řádného schválení úplatného nabytí věci do tehdejšího státního socialistického vlastnictví od občanů bránila skutečnost, že národní výbor nejblíže vyššího stupně (jeho příslušná složka) schválil převod až po projevu shodné vůle smluvních stran. Zmíněná schvalovací doložka naopak dovršila proces obstarání všech podmínek nezbytných k tomu, aby smlouva obstála před tehdejšími zákony.
Předmětná smlouva tedy není neplatná, natož nicotná (viz např. odůvodnění rozsudku NS ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 11/2000, str. 109/57/; nemohlo by jít o takovou „zápornou kvalitu“ vady smlouvy, která by znamenala dokonce nulitu právního aktu). Neobstojí ani sofistikované odůvodnění soudu prvního stupně o potenciální aplikaci §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., neboť o převzetí věcí státem bez právního důvodu nelze hovořit v případě existující smlouvy, bez ohledu na její platnost (rozsudek NS ze dne 28. 1. 1997, sp. zn. 3 Cdon 503/96, Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9/1998).
Právním názorům nižších instancí tedy nebylo možno přisvědčit. Jinou věcí však je, že tyto názory nevedly k nesprávným meritorním rozhodnutím. Převedla-li žalobkyně platně nemovitosti na stát, pak bez ohledu na faktický stav jejich užívání, tolerovaný státními a obecními orgány takřka po dvě desetiletí, vědomě pozbyla svého vlastnictví a nemůže být úspěšná při určovací žalobě.
Dovolací soud proto neměl, i při dílčích pochybeních obou nižších soudů, důvod pokračovat v dovolacím přezkumu a uzavřít ho zrušením a vrácením věci soudu prvního stupně. Vázanost právním názorem dovolacího soudu by přivodila opět stejná rozhodnutí; další pokračování v nalézacím řízení by vedlo k rozporu s principy včasné ochrany práv účastníků a procesní ekonomie. Dovolací soud tedy, vycházeje i z konstantní judikatury, dovolání žalobkyně pro nesplnění předpokladů §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Přes odmítnutí dovolání nepřiznal dovolací soud protistraně podle §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Důvod hodný zvláštního zřetele shledal ve smyslu §150 o. s. ř. v tom, že dovolatelka brojila z velké části proti pochybením, kterými bylo napadené (i prvostupňové) rozhodnutí skutečně zatíženo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. února 2004
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu