ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.2164.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 2164/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce 1) K. J. a 2) M. J., zastoupených advokátem, proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu P., o stanovení povinnosti vykonat úkony k uzavření smlouvy o převodu družstevního bytu žalobcům a o povinnosti takovou smlouvu uzavřít, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 Cm 1402/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29.5.2002, č.j. 11 Cmo 49/2002-72, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 28.12.1998 u Krajského soudu v Českých Budějovicích domáhali se žalobci uložení povinnosti žalovanému, aby na své náklady vykonal práce a výkony podle zákona č. 72/1994 Sb., směřující k vymezení bytové jednotky bytu č. 13 ve IV. podlaží domu v P., Z. 521, a ve stejné lhůtě uzavřel smlouvu
o převodu předmětného bytu. Tvrdili, že jako členové žalovaného družstva a nájemci předmětného družstevního bytu vyzvali dne 20.5.1992 žalovaného k uzavření smlouvy
o odprodeji družstevního bytu do soukromého vlastnictví. Podle žalobců žalovaný sice potvrdil přijetí výzvy dne 25.5.1992, avšak svou povinnost ze zákona nesplnil. V průběhu řízení pak změnili výrok rozsudku tak, že žádali, aby soud nejprve rozhodl částečným rozsudkem a v případě nečinnosti žalovaného se domáhali uložení povinnosti žalovanému uzavřít smlouvu o převodu družstevního bytu do jejich vlastnictví.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud prvního stupně částečným rozsudkem ze dne 7.11.2001, č.j. 12 Cm 1402/98-61, uložil žalovanému povinnost vyhotovit prohlášení vlastníka budovy, mající náležitosti podle §5 zákona č. 72/1994 Sb., navrhnout vklad prohlášení vlastníka budovy do katastru nemovitostí
u Katastrálního úřadu v P., tento doložit listinami podle §5 odst. 4 zákona
č. 72/1994 Sb. a řádně se starat o svůj návrh týkající se objektu bydlení (domu) v P., Z. 521, č.p. 521, nacházející se na parcele č. 1026 v katastrálním území P. zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v P. na LV č. 747 pro obec a katastrální území P., ve kterém bude vymezen byt
č. 13, užívaný žalobci, o velikosti 2 + 1 ve čtvrtém podlaží se sklepem a podílem na společných prostorách. Vyšel ze zjištění, že žalobcům vzniklo v roce 1968 právo užívání družstevního bytu o velikosti 2 + 1 ve čtvrtém podlaží domu č.p. 521
ve Z. ulici v P., tedy v domě, který je vlastnictvím žalovaného, jež vystupuje jako právní nástupce SBD P. Vzal za prokázáno, že žalobcům se společným užíváním vzniklo i členství v družstvu a ti 25.5.1992 podali žádost žalovanému o odprodej bytu do soukromého vlastnictví a žalovaný tentýž den příjem žádosti potvrdil. Dále zjistil, že představenstvo žalovaného přijalo dne 29.8.1997 usnesení č. 119/97, v němž přijalo zásady pro zpracování Prohlášení vlastníka podle §5 zákona č. 72/1994 Sb., v němž zdůrazňuje jeho schválení za předpokladu, že všichni členové bytů - nájemníci bytů a nebytových prostor budovy požádají o převod bytu do vlastnictví a splní též další podmínky uvedené v zásadách. Dospěl k závěru, že žalobci mají právo, aby s nimi byla uzavřena smlouva o bezplatném převodu vlastnictví k družstevnímu bytu. Dále uzavřel, že pokud jsou splněny podmínky §24 zákona
č. 72/1994 Sb., bytové družstvo má podle §23 odst. 2 zákona č. 72/1992 Sb. povinnost uzavřít smlouvu o převodu bytů a současně provést i všechny úkony, které uzavření smlouvy musí předcházet, tedy i učinit písemné prohlášení vlastníka budovy podle §4 odst. 1 a 2 zákona č. 72/1994 Sb.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem
ze dne 29.5.2002, č.j. 11 Cmo 49/2002-72, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, týkající se povinnosti žalovaného učinit prohlášení vlastníka budovy a navrhnout vklad tohoto prohlášení do katastru nemovitostí, a to ve znění blíže specifikovaném v rozsudku odvolacího soudu. Současně v odstavci II. v části, týkající se uložení povinnosti řádně se starat o návrh na zápis vkladu rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a vyslovil, že žalobci splnili všechny podmínky ve smyslu §23 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb.
ke vzniku práva na uzavření smlouvy o převodu družstevního bytu do jejich vlastnictví
(jsou jako fyzické osoby členy družstva, jsou nájemci předmětného bytu a vyzvali žalovaného v zákonné lhůtě k uzavření příslušné smlouvy). Ztotožnil se rovněž se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný je povinen učinit prohlášení o vymezení bytových jednotek v domě ve smyslu §4 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., neboť jinak není vymezen předmět převodu jako věci ve smyslu §118 a §119 o.z. a bez daného prohlášení nelze určit podstatný obsah smlouvy o převodu vlastnictví. V této souvislosti odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.3.2002, č.j. 30 Cdo 1069/2000-181. Dále zaujal názor, že neobstojí námitka žalovaného, že budova, ve které se nachází byt, není dostatečně identifikována svým číselným označením. Podle odvolacího soudu není důvodné ani tvrzení žalovaného, že ustanovení §23 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb. je protiústavní a nebylo nutno aplikovat ani ustanovení §109 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dále zaujal názor, že nelze vyhovět uložení povinnosti žalovanému, aby se staral o návrh na zápis prohlášení do katastru nemovitostí, neboť v případě nuceného vykonávání návrhu by mohl vyvolat nepřípustný zásah soudu do správního řízení, a tedy vybočení ze soudní pravomoci (§7 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dne 16.9.2002 dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrdil, že ustanovení §23 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb. je v rozporu s článkem 11 Listiny základních práv a svobod. Vytýkal odvolacímu soudu, že řízení nepřerušil a nepodal
u Ústavního soudu návrh na zrušení ustanovení §23 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb., přestože Ústavní soud již v obdobné věci jednal a nálezem č. 280/1996 Sb. zrušil ustanovení §22 odst. 4. Podle dovolatele povinnost bytového družstva uzavírat smlouvy o převodu bytu se členem nelze podřadit zákonným možnostem omezení vlastnického práva a zákon č. 72/1994 Sb. by měl převody bytů umožňovat, nikoli povinně ukládat. Poukazoval na rozsudek ze dne 13.6.2000, sp. zn. 33 Cdo 817/99 s tím, že je pouze věcí vlastníka budovy, zda vymezí jednotky v prohlášení vlastníka či nikoliv. Nesouhlasil rovněž s názorem odvolacího soudu, že převody bytů družstva do vlastnictví členů jsou transformací družstva s odůvodněním, že je v rozporu s platným právem. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu (v části I.) a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona
č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.), avšak není přípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
Odvolací soud správně poukázal v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku na dřívější rozsudek Nejvyšší soud České republiky ze dne 27. března 2002, sp. zn.
30 Cdo 1069/2000. Ze závěrů tohoto rozsudku plyne, že bytové družstvo – už vzhledem k výslovnému znění ustanovení §23 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb. – je povinno učinit prohlášení podle §5 citovaného zákona. Prohlášení vlastníka je „conditio sine qua non“ pro uzavření smlouvy o převodu bytu. Akceptačí opačné interpetace by soudy nemohly poskytnout nájemcům ochranu jejich práv, což úmyslem zákonodárce nebylo. Formulace §5 odst. 1 zákona s obratem „může“ se sice vztahuje jako ustanovení obecné povahy na všechny vlastníky budov, nejen na budovy ve vlastnictví bytových družstev. Má-li však bytové družstvo povinnost uzavřít smlouvu o převodu vlastnictví k bytu, jak mu to ukládá ustanovení §23 odst. 2 citovaného zákona, je potom logicky zavázáno učinit všechny úkony, které jsou nezbytným předpokladem pro uzavření této smlouvy. V opačném případě ustanovení §23 odst. 2 zákona by pozbylo smyslu a právo nájemce na uzavření smlouvy by bylo nevymahatelné.
Uvedené rozhodnutí rovněž vyřešilo otázku souladu uvedeného ustanovení s ústavněprávními předpisy s tím, že nelze v takovém případě argumentovat zněním článku 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož nemůže být nikdo nucen k něčemu, co zákona neukládá, neboť o takový případ se zde nejedná.
Pro úplnost se připomíná, že v tomto rozhodnutí zaujal dovolací soud stanovisko rovněž k výkladu pojmu sekce se samotným vchodem, pokud je samostatně označena číslem popisným a je tak stavebně technicky uspořádána, že může plnit samostatně základní funkci budovy s tím, že pro takový případ se může prohlášení vlastníka týkat i jen jednoho z vchodů budovy jako stavebního celku.
Uvedené závěry sdílí Nejvyšší soud České republiky konstatně ve své rozhodovací praxi, jak to o tom svědčí závěry obdobného rozsudku ze dne 30.5.2003, sp. zn. 28 Cdo 2165/2002.
Poukaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
13. června 2000, sp. zn. 33 Cdo 817/99, není případný. Uvedené rozhodnutí řeší mj. výklad ustanovení §5 odst. 1 zákona v obecné rovině, tedy ve vztahu ke všem vlastníkům budov, kterým zákon dává možnost (srov. formulace „může“) učinit prohlášení vlastníka podle citovaného ustanovení. Při respektování důsledků plynoucích ze zásady smluvní autonomie tak citované rozhodnutí vyslovilo obecný závěr, podle něhož je věcí takového vlastníka, zda prohlášení učiní či nikoliv. Přitom však skutkový stav v popsané věci naprosto neposkytoval důvod k aplikaci zákona č. 72/1994 Sb., jak je z odůvodnění tohoto rozsudku patrno, prostě proto, že šlo o situaci plynoucí z podílového spoluvlastnictví k ideálním částem domu, nikoliv o vlastnictví jednotlivých bytových jednotek.
Z výše uvedeného tak plyne závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na otázce, kterou by bylo možno podle shora uvedených ustanovení podřadit pod pojem otázky zásadního právního významu. Přípustnost dovolání v této věci tak není objektivně dány. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř.
za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný neměl se svým dovoláním úspěch a žalobcům v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. června 2004
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu