ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.2195.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 2195/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání U. K., podanému proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. března 2002, sp. zn. 35 Co 29/2002, (v právní věci žalobce U. U. proti žalovanému Z. K., zast. advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 26 C 250/2000) takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému, k rukám jeho právní zástupkyně, na nákladech řízení o dovolání částku 1.975,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 svým rozsudkem ze dne 9.10. 2001 pod č.j. 26 C 250/2000-50 uznal žalovaného povinným vyklidit sporný byt a odevzdat jej žalobci do šesti měsíců od právní moci rozsudku. Žalovaný byl rovněž uznán povinným nahradit žalobci náklady řízení.
K odvolání žalovaného, se věcí zabýval Městský soud v Praze, který svým rozsudkem ze dne 15.3. 2002, č.j. 35 Co 29/2002-99, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaného uznal povinným vyklidit předmětný byt a odevzdat ho žalobci do 15 dnů od zajištění náhradního bytu. Právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nebylo přiznáno žádnému z účastníků.
Městský soud se v zásadě ztotožnil se skutkovými zjištěními nalézacího soudu, která ještě doplnil. Ze zjištěného skutkového stavu však vyvodil odlišné právní závěry.
Žalobce usiluje o vyklizení sporného bytu s tím, že žalovaný pracoval u žalobce jako strojník topných zařízení – strojní zámečník na základě pracovní smlouvy od 1.4.1981. Dohodou ze dne 28.7. 1981 mu byl přenechán předmětný služební byt k dočasnému užívání (v souladu s tehdy platným ust. §397 občanského zákoníku), a to po dobu trvání pracovního poměru. Ten byl z organizačních důvodů ukončen ke dni 30.9. 1999. Žalovaný však sporný byt nadále užívá, společně s manželkou a dvěma dospělými syny.
Obvodní soud dovodil, že dohoda o přenechání služebního bytu k dočasnému užívání ze dne 28.7. 1981 je neplatným právním úkonem ve smyslu §39 občanského zákoníku, neboť ustanovení §397 občanského zákoníku mělo zakládat pouze časově velmi omezený užívací titul k nemovitosti nebo její části (bytu), a pokud zmíněná dohoda upravovala práva žalovaného k bytu s odkazem na trvání pracovní smlouvy, která byla uzavřena na dobu neurčitou, nelze to hodnotit jako přenechání bytu k dočasnému užívání. Nalézací soud posoudil dohodu ze dne 28.7. 1981 pro obcházení zákona jako neplatnou, a protože žalovanému ke spornému bytu neslouží ani jiný užívací titul, vyhověl žalobě na jeho vyklizení.
Prvoinstanční soud se zabýval i otázkou přiznání bytové náhrady žalovanému. Vyloučil aplikaci režimu ust. §712 občanského zákoníku a uvažoval pouze o použití §3 odst. 1 občanského zákoníku. Soud sice uznal, že výkon práva žalobce na vyklizení lze kvalifikovat jako rozporný s dobrými mravy, neboť se při uzavření dohody podle §397 obč. zákoníku podílel na obcházení ustanovení o právu osobního užívání bytu, ale na druhé straně zdůraznil, že žalovaný uzavřením dohody dle §397 obč. zákoníku získal výhodu, neboť své rodině zajistil okamžitě bydlení mimo režim obvyklého pořadníku, a navíc již v okamžiku uzavření dohody musel být srozuměn s tím, že zároveň s ukončením pracovního poměru u žalobce bude nucen předmětný byt opustit. Proto nalézací soud neshledal důvody pro omezení výkonu vlastnického práva žalobce vázáním povinnosti žalovaného byt vyklidit na povinnost zajistit mu bytovou náhradu a stanovil pouze přiměřenou lhůtu pro vyklizení tak, aby byla žalovanému zabezpečena možnost zajistit důstojné bydlení sobě i své rodině.
Odvolací soud doplnil dokazování ohledně poměrů žalovaného a změnil právní posouzení věci. Podle městského soudu nelze dohodu ze dne 28.7. 1981 považovat za od počátku neplatnou. Z charakteru dočasnosti smlouvy uzavřené podle tehdy platného §397 obč. zák. vyplývá, že bylo na účastnících, zejména na organizaci, aby, pokud pominuly důvody dočasného užívání služebního bytu, bylo rozhodnuto o přidělení služebního bytu pracovníkovi a s tímto byla uzavřena dohoda o osobním užívání služebního bytu. Pokud tímto způsobem postupováno nebylo, je nutné mít za to, že žalovaný nadále užíval byt na základě platné dohody o přenechání služebního bytu k dočasnému užívání. Toto právo se však podle §871 odst. 4 obč. zák. s účinností od 1.1. 1991 netransformovalo na nájem služebního bytu, takže na základě skončení pracovního poměru žalovaný od 1.10. 1999 užívá byt bez právního důvodu.
Odvolací soud tedy rovněž dospěl k závěru o neexistenci platného užívacího titulu žalovaného ke spornému bytu, shledal však naplnění podmínek pro to, aby vyklizení bytu bylo dle §3 odst. 1 obč. zák. vázáno na zajištění náhradního bytu.
Odvolací soud vycházel z toho, že kdyby v projednávaném sporu žalobce postupoval v souladu s právní úpravou platnou v době uzavření předmětné smlouvy, musel by rozhodnout o přidělení služebního bytu žalovanému a uzavřít s ním dohodu o osobním užívání služebního bytu. Tento postup by odpovídal faktickému stavu, když pominuly důvody pro přenechání bytu k dočasnému užívání dle §397 obč. zák. Postupem žalobce tak nedůvodně žalovanému nevzniklo právo nájmu služebního bytu, ač vzniknout mělo. Pokud by žalobce postupoval lege artis, musel by celou situaci řešit výpovědí nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. b/ obč. zák. a žalovaný by pak měl nárok na náhradní byt dle §712 odst. 2 věta druhá obč. zák. Městský soud též přihlédl k tomu, že žalovaný pracoval pro žalobce více než 18 let a po tuto dobu řádně užíval sporný byt. Pracovní poměr žalovaného u žalobce byl ukončen z důvodu na straně žalobce. Sociální situace žalovaného a jeho rodiny, kde jsou vychovávány dvě dospívající děti, neumožňuje žalobci, aby si zajistil jiný byt. Ze všech těchto důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že neposkytnutí bytové náhrady žalovanému by bylo v rozporu s dobrými mravy a požadavkem spravedlnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovolatel uvádí, že ze znění ustanovení §711 a §712 občanského zákoníku vyplývá, že bytová náhrada přísluší za užívání bytu v nájemním poměru, nikoli v případě užívání bytu bez právního důvodu. Jestliže tedy soud uznal, že žalovaný byt užívá bez právního důvodu, nelze ani za použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. soudním rozhodnutím vázat povinnost byt vyklidit na zajištění bytové náhrady. Všestranné posouzení případu z hlediska výkonu práv a povinností v souladu s dobrými mravy navíc vyžaduje i zvážení požadavku obstarání bytové náhrady z hlediska možnosti splnění této podmínky žalobcem. Vzhledem k zákonem požadované přiměřenosti náhradního bytu vůči bytu dosavadnímu, která zřejmě zahrnuje i přiměřenost výše nájemného, postrádá takto podmíněné právo žalobce na vyklizení sporného bytu smysl, neboť opatření přiměřeného bytu náhradního bytu za nájemné odpovídající nájemnému ve služebním bytě je v Praze prakticky nemožné a přiznané právo je tudíž nevykonatelné.
K tomuto dovolání podal žalovaný vyjádření. Žalovaný u žalobce pracoval 18 let a působil by u něj dodnes, pokud by nedostal výpověď z organizačních důvodů. U žalobce byla dlouhou dobu zaměstnána i manželka žalovaného. Společně s nimi v předmětném bytě žijí i jejich dva studující synové. Žalovaný je na užívání sporného či přiděleného bytu bytostně vázán, neboť jeho příjem dohromady s manželkou je asi 20.000,- Kč, a není v jejich možnostech platit za nájem např. částku 10.000,- Kč. Žalobce se k žalovanému chová neohleduplně, což se projevilo v období záplav. Předmětný byt v K. byl velmi zasažen, ale žalobce o jeho stav nemá vůbec zájem, neučinil nic k možnosti dalšího užívání bytu ani k zajištění náhradního bytu.
Dovolací soud věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1. 2001, a to v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř.).
Dovolání bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným v dovolacím řízení zaměstnancem, který má právnické vzdělání (§241 odst. 1 o.s.ř.), bylo podáno ve lhůtě určené v §240 odst. 1 o.s.ř., splňuje formální i obsahové náležitosti podle ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. a opírá se o zákonem stanovený dovolací důvod (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Protože je dovolání přípustné (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) přezkoumal dovolací soud napadené rozhodnutí v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§242 odst. 1,3 o.s.ř.), když nezjistil žádné vady ve smyslu ustanovení §229 odst. l o.s.ř.
Po projednání věci Nejvyšší soud ČR dospěl k přesvědčení, že dovolání není důvodné.
Dovolací soud se nejprve zabýval argumentem dovolatele, spočívajícího v přesvědčení, že pokud vyklizovaný subjekt užívá sporný byt bez právního důvodu, nelze ani za použití ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku rozhodnutím soudu vázat povinnost byt vyklidit na zajištění bytové náhrady.
Tento názor však neodpovídá judikatuře vyšších soudů, která nalezla své vyjádření např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, sešit 1, poř. číslo 5 (dále též R 5/2001). Tento rozsudek poukazuje na judikaturu k občanskému zákoníku ve znění účinném do 1.1.1992, která dovodila, že vyklizení po zajištění bytové náhrady nemusí být dáno pouze výslovnou právní úpravou, nýbrž (kromě analogické aplikace pozitivní úpravy) může vyplynout i ze situací, kdy žalovanému sice bytová náhrada ani přímo ani analogicky nesvědčí, ale přesto žalobě o vyklizení bytu lze vyhovět - vzhledem k důvodům hodným zvláštního zřetele - výjimečně (ve smyslu tehdejších článků VI. a VII. občanského zákoníku) jen za předpokladu přiznání bytové náhrady (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 39/1986 - dále jen R 39/86). Vzhledem k tomu, že ustanovení §3 odst. 1 o.z., jehož výklad byl podán např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 16/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, plní obdobnou funkci, jakou v posuzovaných právních vztazích plnily výše označené základní články občanského zákoníku dříve platného, shledává judikát R 5/2001 principy judikátu R 39/1986 použitelnými i nadále, neboť prostřednictvím §3 odst.1 o.z. se v poměrech žalobce nezakládá povinnost, kterou dosud neměl, nýbrž jeho důsledkem je pouze omezení žalobcova práva již existujícího; toto omezení pak spočívá v tom, že se žalobci odepírá právo na bezpodmínečné vyklizení žalovaného ve lhůtě, která plyne již od právní moci rozhodnutí (viz. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, pod č.18/1982).
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud nijak nepochybil, pokud dovodil, že vyklizení žalovaného z předmětného bytu je v důsledku aplikace ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku nutné podmínit zajištěním bytové náhrady.
Pokud jde o formu předmětné bytové náhrady, odvolací soud při své úvaze vycházel z toho, že pokud by žalobce při zajišťování bytové potřeby žalovaného, který byl jeho zaměstnancem, v rozhodné době postupoval v souladu s tehdy platnými předpisy, musel by mu posléze místo původně uzavřeného přechodného užívacího titulu nabídnout kontraktaci titulu dlouhodobého, jehož ukončení by za daného skutkového stavu ústilo do aplikace ustanovení §712 odst. 2 věta druhá obč. zák. Podle citovaného ustanovení má v daném případě nájemce právo na náhradní byt, který je podle místních podmínek zásadně rovnocenný bytu, který má vyklidit (přiměřený náhradní byt). Podle téhož ustanovení může soud rozhodnout, že z důvodů zvláštního zřetele hodných má nájemce právo na náhradní byt o menší podlahové ploše, než je vyklizovaný byt.
Dovolací soud souhlasí se soudem odvolacím v tom, že v posuzovaném případě zvláštního zřetele hodné důvody, pro které by k tíži vyklizovaného nájemce bylo dostatečné poskytnout náhradní byt o menší podlahové ploše, dány nejsou. Žalovaný sporný byt dlouhodobě řádně užíval a plnil všechny povinnosti, které mu vůči žalobci z titulu užívání bytu vyvstávaly. Ani důkazně doplněná skutková zjištění o poměrech na straně žalovaného, který byt užívá společně se svou manželkou a dvěma studujícími syny nedávají prostor pro revizi závěrů městského soudu.
Pokud pak dovolatel vznáší své pochybnosti ohledně možnosti reálně zajistit přiměřený náhradní byt, podotýká k tomu dovolací soud, že tyto úvahy jdou nad rámec projednávaného řízení. V této souvislosti lze pouze odkázat na judikaturu vztahující se k exekučnímu řízení, která např. dovodila, že přiměřeným náhradním bytem nemůže být byt s podstatně nižší podlahovou plochou nebo s podstatně menším počtem obytných místností než má vyklizovaný byt, že však (se zřetelem k místním podmínkám v dané obci) nelze trvat na absolutní srovnatelností výměry podlahové plochy, počtu obytných místností, vybavení a kvality bytu (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 1994, sp. zn. 2 Cdo 100/93, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze, 1994, č. 3, pod č. 6). Přitom – jak dále dovodila rozhodovací praxe - pojmy \"zásadní rovnocennost\" a \"místní podmínky\" (§712 odst. 2 věta druhá ObčZ), nutno interpretovat v souladu s ústavními zákony v tom smyslu, že kladou na pronajímatele (oprávněného) povinnost vyvinout všechno úsilí, které lze od něj rozumně vyžadovat, aby zajistil náhradní byt, který se podle místních podmínek nejvíce blíží vyklizovanému bytu (srov. nález ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 114/94 uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 3, části I pod č. 9). Tomu odpovídá též závěr, že ačkoliv náhradní byt nesplňuje zcela požadavky uvedené v ustanovení §712 odst. 2 ObčZ, jde o přiměřený náhradní byt i v případě, že oprávněný neměl objektivně možnost zajistit povinnému byt, který by těmto požadavkům odpovídal spíše (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 1998, sp. zn. 20 Cdo 129/98 uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 1998, č. 22, pod č. 163). Soudní praxe tak vytyčila určité hranice pro výklad ustanovení §712 ObčZ, přičemž zejména s ohledem na zmíněný ústavní nález by \"zásadní rovnocennost\" neměla být vykládána tak přísně, že by z důvodu nemožnosti zajistit v místních podmínkách \"zásadně rovnocenný\" byt, bylo vyloučeno uplatnění práva oprávněného realizovat exekuční titul.
Vzhledem k výše uvedenému lze uzavřít, že odvolací soud se nedopustil pochybení, které by jeho postup zatížilo vadou ve smyslu namítaného dovolacího důvodu (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) a dovolací soud proto došel k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné (§243b odst. 2 o.s.ř.). Dovolání žalobce proto bylo nutné podle citovaného ustanovení zamítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 o. s. ř.). Žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalovanému v souvislosti s dovolacím řízením náklady vznikly následkem podaného vyjádření k dovolání; sazba za tento úkon právní služby se stanoví podle §7 písm. d/ vyhlášky č. 484/2000 Sb. (v základní výši 3.800,- Kč) s tím, že po krácení za jediný úkon v řízení (§18 odst. 1 téže vyhlášky) představuje odměna za úkon částku 1.900,- Kč. Spolu s přičtením režijního paušálu ve výši 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) činí náklady řízení žalobci přiznaných 1.975,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. února 2004
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.
předseda senátu