ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.2209.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 2209/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců A/ Ing. K. P., B/ J. P., C/ Z. P., D/ J. P., E/ H. Ž., zastoupených advokátkou, a F/ Ing. A. P., proti žalovaným 1/ D. d. L., zastoupenému advokátem, a 2/ P. f. České republiky, o náhradu mrtvého inventáře a zásob, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp.zn. 6 C 712/96, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 30.4.2003. čj. 15 Co 196/2003-432, takto:
I. Dovolání, pokud směřuje proti části rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, ze dne 30. dubna 2003, čj. 15 Co 196/2003-432, jímž byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovanému D. d. L., se zamítá.
II. V části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovanému P. f. České republiky a ve výrocích o nákladech řízení mezi žalobci (s výjimkou žlaobce Ing. A. P.) a tímto žalovaným se rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. dubna 2003,čj. 15 Co 196/2003-432 zrušuje.
III. Rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 17. ledna 2003, čj. 6 C 712/96-405, se zrušuje v části, kterou byla zamítnuta žaloba proti P. f. České republiky a bylo rozhodnuto o nákladech řízení mezi žalobci (s výjimkou žalobce Ing. A. P.) a tímto žalovaným. V uvedeném rozsahu se věc vrací Okresnímu soudu v Pelhřimově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhají náhrady za mrtvý inventář a zásoby, které v době jejich odnětí sloužily lesní výrobě. Okresní soud v Pelhřimově jejich návrh zamítl poprvé rozsudkem ze dne 7.10.1999, čj. 6 C 712/96-184, s odůvodněním, že věci, za něž žalobci požadují náhradu, byly vnitřním vybavením pily a bednárny a nešlo proto o mrtvý inventář ve smyslu §20 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě\").Tento rozsudek byl zrušen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře z 10.2.2000.Soudu prvního stupně uložil odvolací soud doplnit řízení zjištěním, zda některé věci, za něž je požadována náhrada, nemohly sloužit lesní výrobě, a zabývat se i jinými stránkami věci, jakými je pasivní i aktivní věcná legitimace účastníků v řízení, včasnost výzvy k poskytnutí náhrady, a upřesnění petitu.
Soud prvního stupně pak rozhodl znovu rozsudkem z 17.1.2003, čj. 6 C 712/96-405, a návrh opětovně zamítl. Náhradu nákladů řízení žalovanému nepřiznal. Prvého žalovaného shledal pasivně legitimovaným proto, že věci, které byly odňaty, koupil. Z toho důvodu neshledal důvodnou žalobu proti P. f. Žalobu však zamítl i proti prvému žalovanému, protože dospěl k závěru, že žalobci neprokázali včasné podání výzvy žalovanému k náhradě.
Odvolací soud pak rozsudkem, jenž je napaden dovoláním, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a náhradu nákladů odvolacího řízení žalovanému nepřiznal. Včasností výzvy k náhradě inventáře se nezabýval, protože dospěl k závěru, že žádný z žalovaných není ve věci pasivně legitimován. Druhý žalovaný proto, že není povinnou osobou, a náhrady oprávněným osobám poskytuje jen ve vymezených případech, jak to plyne z ustanovení §18a odst. 1 zákona o půdě, tj. v případě, kdy povinnou osobou je obec nebo krajský úřad, přičemž tato situace v projednávané věci nenastala. Za nesprávný považuje odvolací soud závěr soudu prvního stupně, že prvý žalovaný je povinnou osobou proto, že k věcem uvedeným v petitu žaloby nabyl právo kupní smlouvou z 22.11.1954. Už z porovnání tohoto seznamu s přílohou kupní smlouvy je zřejmé, že chybí jakákoli jednoznačná identifikace těchto věcí. Zejména však žalovaný nemůže být povinnou osobou proto, že nezískal věci bezúplatně tak, jak má na mysli §20 zákona o půdě, ani není právním nástupcem osoby, jež odňaté věci takto převzala, protože takové nástupnictví nelze dovozovat z kupní smlouvy. Další osud věcí, které převzala právnická osoba ve smyslu §20 zákona o půdě, již tento zákon nesleduje.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci A/ až E/.Přípustnost dovolání dovozují z §237 odst.1 písm. c/ OSŘ a uplatňují nesprávné právní posouzení věci a vadu řízení.Podle dovolatelů se odvolací soud nezabýval důvody, pro něž by druhý žalovaný nemohl být ve věci pasivně legitimován, přičemž ani soud prvního stupně se touto otázkou nezbýval, protože dospěl k závěru, že pasivně legitimován je první žalovaný. Odvolací soud také pochybil, když neprovedl důkaz seznamy odňatých věcí a kupní smlouvou, když se od skutkových závěrů soudu prvního stupně v tomto směru odchýlil. Nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu spatřuje zejména v tom, že opomenul ustanovení §20 odst. 2 zákona o půdě, a vycházel pouze z §18a tohoto zákona. Žalobci uvedli, že navrhli provedení důkazů o tom, že P. f. je pasivně legitimován podle §20 odst. 2 zákona o půdě, důkazy však provedeny nebyly. Navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byl zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil druhý žalovaný. Za správný považuje závěr soudu, že podle §20 odst. 2 zákona o půdě je povinnou osobou k náhradě za inventář právnická osoba, která jej jako první převzala a měla z nich užitek, nebo její právní nástupce. Stěží by povinnost mohla nést jiná osoba, která si věci později v dobré víře koupila.Povinnou osobou proto nemůže být prvý žalovaný. Není jí však ani druhý žalovaný, a to ani podle §20 odst. 2 zákona o půdě, protože nenastala situace tímto ustanovením předvídaná. Celý velkostatek L., včetně předmětného inventáře, převzal totiž podnik S. l. a s., o čemž byl sepsán zápis a vyhotoveny seznamy inventáře a zásob. To je patrno i z rozhodnutí Ministerstva zemědělství, jež bylo vydáno v roce 1994 z podnětu právní zástupkyně žalobců. Právním nástupcem přebírajícího podniku k lesnímu majetku byl národní podnik Č. s. l., nyní podnik L. České republiky, který toto nástupnictví nepopírá a náhrady oprávněným osobám v analogických případech poskytuje. Právní nástupce povinné osoby tedy existuje a P. f. ČR není proto osobou povinnou k poskytnutí náhrady. Neexistuje ani předpis, podle něhož by náhradu lesního inventáře (na rozdíl od zemědělského inventáře) mohl poskytnout.
Dovolání splňuje formální náležitosti dle §241 a 241a OSŘ a dovolací soud je považuje za přípustné, protože napadený rozsudek má zásadní právní význam (§237 odst.1 písm. c/ OSŘ.) Řeší totiž danou problematiku částečně v rozporu s hmotným právem, a to s ustanovením §20 odst.2, věta třetí zákona o půdě. Tento závěr se netýká právního posouzení pasivní věcné legitimace prvého žalovaného - Dřevozpracujícího družstva L., jejíž nedostatek odvolací soud správně dovodil z ustanovení §20 odst. 2 věta prvá zákona o půdě. Z obsahu spisu vyplývá, že prvý žalovaný nebyl právnickou osobou, která majetek velkostatku, včetně inventáře, bez úplaty převzala tak, jak má na mysli ustanovení §20 odst. 2 věta prvá zákona o půdě, přičemž okolnost, že si později část majetku v rámci své hospodářské činnosti odkoupil od přebírající právnické osoby, nezakládá jeho postavení povinné osoby. Rovněž nebylo tvrzeno, že by byl prvý žalovaný právním nástupcem bývalých S. l. a s., jež inventář převzaly. S ohledem na správnost právního názoru odvolacího soudu, že prvý žalovaný nebyl právním nástupcem právnické osoby, která inventář převzala ve smyslu §20 odst. 2 zákona o půdě, není třeba se zabývat otázkou, zda věci z tohoto inventáře jsou totožné s těmi, které prvý žalovaný od ní odkoupil - i kdyby tomu tak bylo, šlo by zjištění irelevantní pro právní posouzení pasivní legitimace prvého žalovaného.
Dovolací soud se však neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že poskytování náhrady za živý a mrtvý inventář a zásoby P. f. ČR upravuje pouze ustanovení §18a odst. 1 zákona o půdě, podle něhož P. f. poskytuje vždy náhrady zásoby za obce a za místní orgány státní správy, a může poskytovat náhrady i za státní podniky a právnické osoby, jejichž zakladatelem je stát, jestliže náhrady nebyly vypořádány před privatizací či likvidací takové právnické osoby. Vedle tohoto ustanovení (které se týká náhrad, u nichž povinná osoba je známa), totiž zvláštní ustanovení §20 odst. 2 věta třetí zákona o půdě stanoví přímou povinnost P. f. ČR k náhradě živého a mrtvého inventáře v případech, kdy povinnou osobu nebo jejího právního nástupce nelze zjistit, nebo zanikla bez právního nástupce. Toto ustanovení neodkazuje proto na §18a odst.1, ale na jeho odstavec 2, který stanoví způsob vypořádání náhrady. Jde tedy o naprosto odlišné právní vztahy, než které jsou upraveny v §18a odst. 1 zákona o půdě.
Odvolací soud při závěru o nedostatku pasivní legitimace žalovaného P. f. ČR se těmito hledisky nezabýval a nevysvětlil, proč nepřichází v úvahu pasivní legitimace druhého žalovaného z hlediska §20 odst. 2 věta třetí OSŘ. Jeho rozhodnutí nelze proto shledat v části, týkající se tohoto žalovaného, správným, a dovolací soud je proto v uvedené části zrušil. Protože důvody zrušení se týkají i soudu prvního stupně, byl v uvedené části zrušen i jeho rozsudek a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem OSŘ, §243d odst. 1 OSŘ), v němž bude třeba zjistit, kdo se stal právním nástupcem právnické osoby, jež inventář převzala v souvislosti s jeho odnětím tehdejším vlastníkům. O nákladech řízení ve vztahu mezi žalobci a druhým žalovaným, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud nově (§243d odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. ledna 2004
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu