ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.2271.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 2271/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání H. Z., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 22.4.2003, sp. zn. 17 Co 149/2003, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 14 C 338/2000 (žalobkyně H. Z., zastoupené advokátkou, proti žalovanému Bytovému podniku v P., zastoupenému advokátkou, za účasti vedlejších účastníků na straně žalované: 1. Sdružení nájemníků domu čp.1419 v katastrálním území H., a 2. Sdružení nájemníků domu čp. 424 v P., zastoupeného advokátem, o uložení povinnosti k uzavření dohody o vydání věci), takto:
I. Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze z 22.4.2003, sp. zn. 17 Co 149/2003, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze 6.9.2002, čj. 14 C 338/2000-446.
II. Věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 25.3.1992 (doplněnou 12.2.1993), se žalobkyně domáhala, aby žalovanému bytovému podniku byla uložena povinnost uzavřít s ní dohodu o vydání domu čp. 1419 a poloviny domu čp. 424 v P., a to podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. Žalobkyně uváděla, že je dcerou původního vlastníka uvedených nemovitostí A. M. Jeho majetek byl konfiskován rozhodnutím Magistrátu h. m. P. ze 7.8.1948 podle dekretu č. 108/1945 Sb.; proti tomuto rozhodnutí se A. M. odvolal, ale přípisem finančního odboru rady bývalého Ústředního národního výboru h. m. P. ze dne 11.1.1956 bylo konstatováno, že odvolání A. M. je bezpředmětné, neboť podle výměru bývalého Krajského národního výboru B. z 20.3.1951 byl majetek původního vlastníka konfiskován a toto rozhodnutí nabylo právní moci.
Žaloba žalobkyně byla zamítnuta rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 z 24.11.1993, čj. 14 C 90/92-38. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému podniku na náhradu nákladů řízení 690,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze 16.12.1994, sp. zn. 23 Co 235/94, zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle názoru odvolacího soudu bylo třeba v řízení bezpečně zjistit, zda a kdy bylo pravomocně vydáno rozhodnutí o určení podmínek pro konfiskaci majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb., když otec žalobkyně A. M. údajně podal proti výměru bývalého Ústředního národního výboru B. ze 14.11.1945 odvolání a rozhodnutí o tomto odvolání mělo být také A. M. doručeno podle ustanovení §72 odst. 2 vládního nařízení č. 8/1928; dále měl odvolací soud za to, že je třeba zjistit, zda v daném případě bylo v rozhodné době (25.2.1948 – 1.1.1990) vydáno rozhodnutí správního orgánu za podmínek, které má na zřeteli ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb.
V dalším průběhu řízení byla připuštěna změna žalobního návrhu žalobkyně, jímž změněnou žalobou požadovala uložení povinnosti žalovaného podniku k uzavření dohody se žalobkyní o vydání domu čp. 424 se stavební parcelou č. 1290 (o výměře 507 m2) v katastrálním území H. – B., jakož i vydání ideálních 30/48 domu čp. 1419 se stavební parcelou čp. 1459 (o výměře 409 m2) v katastrálním území H.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 z 28.4.1998, čj. 14 C 90/92 – 193 byla však žaloba žalobkyně opět zamítnuta. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému podniku na náhradu nákladů řízení 5.950,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobkyni bylo také uloženo zaplatit vedlejšímu účastníku řízení (Sdružení nájemníků domu čp. 1419 v katastrálním území H.) 4.300,- Kč do 3 dnů do právní moci tohoto rozsudku.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením z 26.10.1998, sp. zn. 17 Co 505/98, zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně z 28.4.1998 a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud ukládal soudu prvního stupně provést v dalším řízení důkazy směřující ke zjištění toho, zda existovala smlouva mezi žalobkyní a Dr. K. o zmocnění k podání výzvy žalobkyně o vydání věcí, tedy nemovitostí uvedených pak v žalobě žalobkyně.
Také rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 z 26.2.1999, čj. 14 C 90/92 – 230, byla žaloba žalobkyně zamítnuta a tento rozsudek byl potvrzen i rozsudkem Městského soudu v Praze z 2.11.1999, sp. zn. 17 Co 394/99.
K dovolání žalobkyně byl rozsudkem Nejvyššího soudu z 28.6.2000, 28 Cdo 331/2000, zrušen jak rozsudek Městského soudu v Praze z 2.11.1999, sp. zn. 17 Co 384/99, tak i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 z 26.2.1999, čj. 14 C 90/92 – 236; věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení. Dovolací soud byl toho názoru, že za situace, kdy správní rozhodnutí, zabývající se tím, zda tu byly dány podmínky kofiskace majetku u osoby původního vlastníka a bylo vydáno rozhodnutí v období po 25.2.1948, bylo také na místě, aby soudy obou stupňů věnovaly pozornost důsledků vyplývajícím z tohoto rozhodnutí a aby se soustředily na zjištění toho, zda rozhodnutí v obnoveném správním řízení představovalo postup, který by bylo možné podřadit pod ustanovení §6 odst. 2 ve spojení s ustanovením §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. V této souvislosti dovolací soud upozorňoval na potřebu objasnění skutečnosti, jaký význam a vliv na uvedenou obnovu správního řízení měla zpráva Ředitelství národní bezpečnosti RD č. 5556 ze dne 21.2.1947, která podle tvrzení žalobkyně neodpovídala pravdě ohledně osoby původního vlastníka A. M.
Obvodní soud pro Prahu 7 pak vynesl rozsudek ze 6.9.2002, čj. 14 C 338/2000 – 466, kterým byla zamítnuta žaloba žalobkyně o vydání ideální poloviny domu čp. 424 se stavební parcelou č. 1290 (v celkové výměře 507 m2) v katastrálním území H., jakož o vydání ideálních 30/48 domu čp. 1419 se stavební parcelou č. 1459 (o výměře 409 m2) v katastrálním území H.
Žalobkyni bylo uloženo zaplatiti žalovanému podniku 18.350,- Kč na náhradu nákladů řízení do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobkyni bylo také uloženo zaplatit vedlejšímu účastníku řízení – Sdružení nájemníků domu čp. 1419 v katastrálním území H. 7. 525,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Posléze bylo žalobkyni uloženo zaplatit vedlejšímu účastníku řízení – Sdružení nájemníků domu čp. 424 v P. 6.350,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Také bylo žalobkyni uloženo zaplatit státu na náhradu zálohovaných nákladů řízení 7.862,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uváděl, že mezi účastníky tohoto řízení „nebylo sporu“ o tom, že nemovitosti původního vlastníka A. M. byly konfiskovány podle dekretu č. 108/1945 Sb. O tom, že tento původní vlastník byl osobou spadající pod uvedený dekret, bylo vydáno radou bývalého Národního výboru v B. z 11.2.1947 rozhodnutí, které bylo k odvolání A. M. zrušeno bývalým Povereníctvem vnútra z 12.9.1947. Potom dne 25.5.1951 byla výměrem Národního výboru v B. povolena obnova uvedeného správního řízení a v obnoveném řízení bylo výměrem Ústředního národního výboru v B. ze 14.11.1949 rozhodnuto, že v případě původního vlastníka nemovitostí jsou dány podmínky konfiskace majetku. K odvolání původního vlastníka proti tomuto výměru bylo rozhodnuto bývalým Krajským národním výborem v B. z 20.3.1951, a to potvrzujícím rozhodnutím, což bylo až po smrti A. M., který zemřel 10.1.1951. Soud prvního stupně při posouzení toho, zda rozhodnutí vydané v obnoveném správním řízení představovalo postup, který by bylo možné podřadit pod ustanovení §6 odst. 2 a 3 a §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., soud prvního stupně zdůrazňoval, že se žalobkyni nepodařilo předložit soudu věrohodný důkaz toho, že tu skutečně došlo k přechodu věcí na stát ve smyslu těchto ustanovení zákona č. 87/1999 Sb. Naopak bylo v řízení doloženo, že důvodem uváděné obnovy správního řízení bylo to, že původní vlastník nemovitostí byl říšskoněmekým státním příslušníkem, hlásil se k německé národnosti a konal službu v německé armádě. Také v občanském soudním řízení byly tyto údaje potvrzeny a bylo také prokázáno, že původní vlastník požádal o členství v nacistické NSDAP, i když nebyl přijat. Nebylo proto možné dovozovat, že rozhodnutí vydané v obnoveném správním řízení by bylo důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody, jak to má na zřeteli ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. Žalobě žalobkyně proto nebylo vyhověno a o nákladech řízení bylo soudem prvního stupně rozhodnuto podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze 6.9.2002, čj. 14 C 338/2000 – 466, rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 22.4.2003, sp. zn. 17 Co 149/2003. Rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem potvrzen. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému bytovému podniku na náhradu nákladů řízení 3.175,- Kč a vedlejšímu účastníku řízení – Sdružení nájemníků domu čp. 424 v P. 6.350,- Kč, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. Ve vztahu mezi žalobkyní a dalším vedlejším účastníkem řízení (Sdružení nájemníků domu čp. 424 v P.) bylo rozhodnuto, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně nebylo shledáno důvodným. Odvolací soud poukazoval na to, že výsledky řízení před soudy obou stupňů vedly k závěru, že původní vlastník nemovitostí, o něž v tomto řízení jde, A. M. byl osobou spadající pod ustanovení §1 odst. 1 dekretu č. 108/1945 Sb., když u něho, jako u osoby německé národnosti nebyly dány předpoklady výjimky podle citovaného ustanovení dekretu č. 108/1945 Sb., tj. že by patřil mezi účastníky boje za osvobození proti nacistické okupaci z období 1939 – 1945, nebo mezi osoby, které trpěly pod nacistickým terorem (§1 odst. 1 dekretu č. 108/1945 Sb.). Ani v dalším průběhu řízení po zrušujícím rozhodnutí dovolacího soudu z 28.6.2000 (28 Cdo 331/2000 Nejvyššího soudu) nebyly v řízení doloženy, podle názoru odvolacího soudu, žádné okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že rozhodnutí o konfiskaci majetku A. M. bylo vydáno v důsledku politické perzekuce nebo porušení základních politických práv; důvodem obnovy konfiskačního řízení byly okolnosti týkající se národnosti a státní příslušnosti A. M. v době války. Tyto okolnosti se ukázaly správně zjištěnými i v průběhu občanského soudního řízení. Na tohoto původního vlastníka nemovitostí tedy dopadaly podmínky podle dekretu č. 108/1945 Sb., důvod konfiskace jeho majetku byl prokázán a nebylo u něho doložena výjimka podle ustanovení §1 odst. 1 dekretu č. 108/1945 Sb. a nebylo rovněž doloženo, že by tu k vydání rozhodnutí o konfiskaci majetku bylo přikročeno z důvodů, které má na zřeteli ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. Nebylo také v řízení zjištěno, že by rozhodnutí o konfiskaci nenabylo právní moci a že by v tomto konfiskačním řízení došlo k záměně osob.
Proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný a o nákladech odvolacího řízení rozhodl podle ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobkyni v řízení zastupovala, dne 10.7.2003 a dovolání ze strany žalobkyně bylo předáno dne 3.9.2003 na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 7, tedy ve lhůtě stanovení v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka navrhovala, aby rozsudek odvolacího soudu z 22.4.2003 i rozsudek soudu prvního stupně ze 6.9.2002 (čj. 14 C 338/2000 – 466) byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatelka byla toho názoru, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu; z obsahu dovolání dovolatelky vyplývalo, že jako dovolací důvod uplatňuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka zdůrazňovala především, že správní řízení, které předcházelo konfiskaci majetku zemřelého otce žalobkyně – A. M., nebylo řádně a pravomocně skončeno a nemohlo tedy dojít k jeho završení konfiskací majetku. Rozhodnutí o zamítnutí odvolání A. M. bylo vydáno dne 20.3.1951, ale tento odvolatel zemřel již 10.1.1951, přičemž toto správní rozhodnutí nebylo ústně vyhlášeno, ani doručeno v písemném vyhotovení, jak to tehdy ukládalo vládní nařízení č. 8/1928 Sb., o správním řízení.
Dovolatelka i v dovolacím řízení uplatňovala svůj názor, že z okolnosti, že v konfiskačním správním řízení nebyly předloženy archivní materiály o státním občanství původního vlastníka A. M., ani o jeho přihlášce do NSDAP, přesto, že existovaly a Ministerstvo vnitra je mělo k dispozici, vyplývá vysvětlení, že „zemřelý otec žalobkyně prokazoval Československé republice dobré služby a jeho přihláška k říšskoněmeckému občanství i přihláška ke vstupu do NSDP byly určitou kamufláží“. Dovolatelka ovšem v dovolání přiznávala, že „toto jsou skutečnosti, které dnes po odstupu mnoha desetiletí již nelze prokázat“.
Na uvedený případ se, podle názoru dovolatelky, vztahuje zákon č. 87/1991 Sb., neboť tu nebylo možné pokládat majetek A. M., otce žalobkyně, za zkonfiskovaný a smrtí tohoto zůstavitele přešel uvedený majetek podle tehdejšího občanského zákoníku (zákona č. 141/1950 Sb.) bez dalšího na jeho právní nástupce. Dekret č. 108/1945 Sb. tu byl uplatněn, podle názoru dovolatelky, protiprávně a stalo se tak i za okolností, na které pamatuje ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. i ustanovení §6 odst. 2 téhož zákona.
Ke svému dovolání dovolatelka připojila stejnopis rozsudku Krajského soudu v Bratislavě (Slovenská republika) z 1.10.2003, sp. zn. 11 Co 149/01, vydaného v právní věci vedené u Okresního soudu Bratislava 1 pod sp. zn. 13 C 184/92. V tomto občanském soudním řízení dospěl uvedený odvolací soud k závěru, že „na A. M. se vztahovala výjimka z konfiskace majetku podle ustanovení §1 odst. 1 bod 2 dekretu č. 108/1945 Sb. a když na základě rozhodnutí konfiskačního, které nenabylo právní moci, stát převzal věci (nemovitosti) bez právního důvodu a v rozporu se zásadami demokratické společnosti, byly tu splněny podmínky pro vydání věci podle ustanovení §1 odst. 1 a §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích“. V tomto řízení vycházel uvedený odvolací soud kromě jiného zejména z obsahu spisů Mimořádného lidového soudu v Praze sp. zn. Ls XV 325/48 i Krajského soudu trestního v Praze sp. zn. Tk XXIX 15020/48.
Při posuzování tohoto dovolání dovolatelky vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), platí i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001).
Dovolání dovolatelky směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání dovolatelky bylo tu možné posoudit jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, když tu nešlo o potvrzení (odvolacím soudem) rozhodnutí soudu prvního stupně, který by tento soud rozhodl ve věci samé jinak než ve svém dřívějším rozsudku proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který by dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil (jak to má na zřeteli ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu).
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Podle názoru dovolacího soudu je nutné uvedené ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu použít i na daný případ, v němž má dovolací soud k dispozici jednak rozsudek Městského soudu v Praze z 22.4.2003, sp. zn. 17 Co 149/2003, jako soudu odvolacího, a dále rozsudek Krajského soudu v Bratislavě (Slovenská republika) z 1.10.2003, sp. zn. 14 Co 149/01, rovněž jako soudu odvolacího; v těchto rozsudcích uvedených odvolacích soudů dospěly tyto soudy při posuzování projednávaných právních věcí podle téhož právního předpisu – zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, když vycházely v podstatě z týchž důkazů, které tu byly k dispozici (včetně soudních spisů z poválečného období, a to spisů vedených u soudů na území České republiky), k rozdílným právním závěrům. Městský soud v Praze ve svém rozsudku z 22.4.2003, sp. zn. 17 Co 149/2003, dospěl k závěru, že „z žádného důkazu nevyplynulo, že by v řízení o konfiskaci uplatnil původní vlastník A. M. tvrzení o tom, že je výjimkou ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 dekretu č. 108/1945 Sb“. Krajský soud v Bratislavě (Slovenská republika) ve svém rozsudku z 1.10.2003, sp. zn. 14 Co 149/01, dospěl naproti tomu k závěru, že „na A. M. se vztahovala výjimka z konfiskace majetku podle ustanovení §1 odst. 1 bod 2 dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb.“, takže „nebyly proto splněny podmínky pro konfiskaci jeho majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb.“.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem dospěl dovolací soud proto k závěru, že za uvedené situace je tu dána přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
Dovolatelky uplatňovala ve svém dovolání, které bylo nutno pokládat za přípustné, jeko dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje její dovolání, spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu).
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem ČR, text na str. 13 /45/ ).
V daném případě odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení §6 a §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. v souvislosti s ustanoveními dekretu č. 108/1945 Sb. Tato ustanovení se nepochybně projednávané právní věci týkala a účastníci řízení na ně v průběhu řízení také poukazovali. V dovolacím řízení bylo ještě třeba posoudit, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil např. i s využitím uveřejněné judikatury soudů.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 16/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že splnění zákonných předpokladů přechodu věci na stát ve smyslu ustanovení §6 odst. 2 a §2 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. může soud posuzovat v případech konfiskace majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb. tehdy, jestliže správní orgán rozhodoval po 25.2.1948 o tom, jsou-li splněny podmínky podle dekretu č. 108/1945 Sb., za nichž pak došlo ze zákona ke konfiskaci majetku, stanovené tímto dekretem.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 9/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl zaujat právní názor, že o převzetí věci státem bez právního důvodu (§6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.) jde tehdy, jestliže stát převzal věc, aniž k tomu existoval právní důvod; citované ustanovení nedopadá na případy, kdy stát převzal věc na základě existujícího právního úkonu.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 19.11.1996, IV. ÚS 279/95, uveřejněném pod č. 121 ve svazku 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat právní názor, že podmínka nabytí vlastnictví státem je nezbytná pro úspěšnost uplatněného nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. ze strany oprávněné osoby (při splnění ostatních zákonných podmínek) v případech jmenovitě uvedených v §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.; nemusí však být uplatněn v případech uvedených v odstavci 2 tohoto ustanovení.
Podle ustanovení §1 odst. 1 bod 2 dekretu č. 108/1945 Sb. jsou výjimkou z konfiskace movitého i nemovitého majetku bez náhrady, který ke dni skončení německé a maďarské okupace byl ve vlastnictví fyzických osob německé nebo maďarské národnosti, tj. osob, které prokážou, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinili proti českému a slovenskému národu, nebo se činně (aktivně) zúčastnili boje za osvobození od okupace, anebo trpěli pod nacistickým nebo fašistickým terorem.
V nálezu Ústavního soudu ČR ze 16.1.1999, IV. ÚS 439/98, uveřejněném pod č. 8 ve svazku 13 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat i právní názor, že ve smyslu ustanovní §1 odst. 4 ústavního dekretu presidenta republiky č. 33/1945 Sb. také osoby, které se přihlásí za Němce a Maďary, donuceny nátlakem nebo okolnostmi zvláštního zřetele hodnými, neposuzují se podle tohoto dekretu jako Němci nebo Maďaři, schválilo-li Ministerstvo vnitra osvědčení o národní spolehlivosti, které vydal příslušný bývalý okresní národní výbor (okresní správní komise) po přezkoumání uvedených skutečností. Osob takto za Němce nebo Maďary nepovažovaných se tedy nemohla týkat konfiskace jejich majetku podle dekretů č. 108/1945 Sb. a č. 12/1945 Sb. (viz i nález Ústavního soudu ČR z 12.10.1995, III. ÚS 39/95, uveřejněný pod č. 60 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
V daném případě tedy soudy obou stupňů správně využily své možnosti posoudit splnění zákonných předpokladů přechodu věcí (nemovitostí uvedených v žalobě žalobkyně) na stát při splnění podmínek podle dekretu č. 108/1945 Sb., když tu správní orgán rozhodoval o splnění podmínek konfiskace majetku i po 25.2.1948 (srov. k tomu shora již citované rozhodnutí uveřejněné pod č. 16/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Při posuzování této právní otázky však odvolací soud dospěl k zužujícímu výkladu ohledně možnosti rozsahu uvedeného posouzení a přezkoumání a měl za to, že „soud nemůže přezkoumávat správnost jednotlivých správních rozhodnutí a ani skutečnost, že v jiném správním řízení bylo rozhodnuto o českém občanství“. Tento právní názor odvolacího soudu se promítl i v tom, že tu bylo, podle názoru odvolacího soudu, rozhodné, že „ve správním řízení o konfiskaci nebylo uplatněno tvrzení o tom, že je výjimkou ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 dekretu č. 108/1945 Sb.“ původním vlastníkem nemovitostí, o něž v tomto řízení šlo, tedy A. M., otcem žalobkyně H. Z.
Nemohl tedy dovolací soud, který pokládá shora citované právní závěry z uveřejněné judikatury soudů za použitelné i v tomto případě, dospět přesvědčivě k závěru, že je rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, správné jak to má na zřeteli ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu. Přikročil tedy dovolací soud ke zrušení dovoláním napadaného rozhodnutí odvolacího soudu podle téhož ustanovení občanského soudního řádu.
Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243 b odst. 3, věta druhá, občanského soudního řádu). V tomto dalším řízení bude účelné, aby se soud prvního stupně zaměřil na objasnění a posouzení jmenovitě těch okolností a skutečností, které byly podkladem pro posouzení obdobného nároku žalobkyně jiným odvolacím soudem v jeho rozhodnutí z 1.10.2003, které je nyní po sdělení žalobkyně ze 17.2.2004 (viz čl. 1.512 spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 14 C 338/2000) založeno i ve spise soudu prvního stupně, ale zároveň i na další a zevrubnější objasnění a posouzení okolností a skutečností, na které bylo poukazováno ze strany žalovaného podniku a obou vedlejších účastníků řízení (viz čl. 1.513 až 517 téhož spisu) v písemných vyjádřeních. Pouze tímto postupem v dalším řízení bude bezpečně doloženo, zda po objasnění a posouzení této právní věci (sp. zn. 14 C 338/2000 Obvodního soudu pro Prahu 7), zda a kterým rozhodnutím bylo správně rozhodnuto ve věci, když zatím bylo ve dvou obdobných případech odvolacími soudy, ale i soudy prvního stupně, rozhodnuto rozdílně, a to i na podkladě řady totožných skutkových zjištění, která ovšem v celém rozsahu nebyla úplně stejná.
V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (viz §243d odst. 1 a §226 občanského soudního řádu). V tomto dalším řízení rozhodne soud prvního stupně také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 7. dubna 2004
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu