ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.230.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 230/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce J. Č., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Zemědělskému družstvu V. P., o náhradu mrtvého a živého inventáře, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 5 C 720/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30.9.2003, č. j. 23 Co 291/2003-41, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u Okresního soudu Praha - západ dne 20.12.2001, se domáhal žalobce uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 1.112 825,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Okresní soud Praha - západ jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11.3.2003, č.j. 5 C 720/2001-20, žalobu zamítl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že dne 25.2.1993 účastníci uzavřeli dohodu, která byla podepsána žalovaným a žalobcem. Rovněž zjistil, že v článku 3 předmětné dohody bylo konstatováno, že žalobce prokázal nárok na náhradu ve výši uvedené v příloze č. 1, která je nedělitelnou součástí této dohody. Vzal za prokázáno, že příloha č. 1 předložena nebyla a výpočtový list ze dne 16.2.1993 nelze za takovou přílohu považovat. Dovodil, že v dohodě ze dne 25.2.1993 nebyla výše nároku žalobce jednoznačně stanovena, článek 3 této dohody je tedy zcela neurčitý. Zaujal názor, že předmětná dohoda je podle §37 odst. 1 neplatná, proto je nadbytečné zabývat se otázkou promlčení restitučního nároku žalobce. Vyslovil závěr, že dohodu ze dne 25.2.1993 nelze považovat ani za písemné uznání dluhu ve smyslu §110 odst. 1 o.z., neboť v ní zcela chybí výše uznaného nároku. Uzavřel, že nedošlo-li k uznání dluhu co do důvodu a výše, nelze uvažovat o 10leté promlčecí lhůtě a po marném uplynutí obecné tříleté promlčecí lhůty je právo žalobce promlčeno.
Na základě odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30.9.2003, č.j. 23 Co 291/2003-41, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením. Konstatoval, že postačuje, aby návrh předmětné smlouvy odkazoval na již existující listinu (přílohu), avšak odkaz musí být natolik určitý, že bude srozumitelné i pro třetí osobu, o jakou listinu se jedná. Podle odvolacího soudu návrh dohody ze dne 25.2.1993, jak byl zaslán žalobci, je nutno posoudit jako neurčitý a tedy absolutně neplatný právní úkon, neboť výše náhrady není vymezena žádným určitým způsobem. Dále zaujal názor, že ve smyslu ustanovení §558 o.z. důvod dluhu nemusí být v listině obsahující uznání práva uveden výslovně, musí však být jednoznačně odvoditelný, stejně tak výše dluhu musí být vyjádřena tak, aby byla objektivně určitelná. Dále vyslovil, že určitost písemného projevu je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob. Zde odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.2.2002, sp. zn. 33 Odo 507/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí NS č. 15/2002. Shodně se soudem prvního stupně tedy uzavřel, že návrh dohody ze dne 25.2.1993 nelze považovat ve smyslu §558 za uznání dluhu, které by z hlediska §110 odst. 1 věta druhá o.z. mělo za následek běh nové desetileté promlčecí lhůty. Dospěl k závěru, že platí obecná tříletá promlčecí doba podle §101 o.z a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. V této souvislosti poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14.5.2002, sp. zn. 28 Cdo 1898/2001 s odůvodněním, že promlčecí doba u nároků podle §20 zákona o půdě počíná běžet dnem, kdy se oprávněná osoba dozvěděla, že povinná osoba nehodlá její nárok plnit. Dále vyslovil závěr, že tříletá promlčecí lhůta k uplatnění nároku vůči žalovanému počala běžet žalobci dnem následujícím po doručení, tedy dnem 6.6.1998 a skončila dnem 6.6.2001. Pokud byl nárok žalobce na plnění uplatněn u soudu až dne 20.12.2001, stalo se tak po uplynutí tříleté promlčecí lhůty.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 5.1.2004 dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Podle dovolatele řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrdil, že napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam. Namítal, že otázka promlčení pohledávky není řešena shodně s rozhodovací praxí vyšších soudů a je v rozporu s ustanovením §112 o.z. Dále tvrdil, že jednotné právní posuzování uznávacích prohlášení má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a ani tato otázka není řešena jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů. Vytýkal též odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil otázku použití námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 o.z. Poukazoval i na skutečnost, že soudy obou stupňů pochybily, pokud na projednávanou věc neaplikovaly desetiletou promlčecí dobu. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 11.3.2003, tedy za účinnosti o.s.ř. ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Odvolací soud proto důsledně postupoval rovněž podle ustanovení tohoto předpisu. Tomu odpovídá, že i Nejvyšší soud jako soud dovolací posuzoval přípustnost dovolání podle těchto předpisů.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ jde v posuzované věci, když odvolací soud posoudil rozdílně otázku povahy lhůt, v nichž měl žalobce uplatnit svůj nárok na přiznání náhrad podle §13 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.
S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.
Předmět řízení v této věci byl vymezen žalobními tvrzeními a tomu odpovídajícím petitem. Z nich vyplývá, že žalobce uplatňoval své nároky výslovně z titulu tvrzené dohody ze dne 25.2.1993 (hodnocené odvolacím soudem jako návrh dohody z téhož dne), která měla být mezi účastníky uzavřena o poskytnutí náhrady živého a mrtvého inventáře a zásob. Při zjištěních soudů obou stupňů nesoucích se k obsahu a formulaci této dohody (což je otázka skutková, jejíž posouzení z hlediska správnosti a úplnosti se vymyká možnostem přezkumu dovolacího soudu) však soudy obou stupňů dospěly k závěru o neplatnosti návrhu této smlouvy z důvodů neurčitosti, jakož i o nedostatku její akceptace ze strany žalobce. Je-li tomu tak, neunesl žalobce břemeno tvrzení o skutečnosti rozhodné pro přiznání jím požadovaného nároku.
Nesvědčí-li žalobci platný právní titul v jím tvrzené smlouvě a nelze-li písemnost mezi účastníky kvalifikovat ani jako uznání dluhu ve smyslu §558, které by z hlediska §110 odst. 1, věta druhá, o.z. mělo kromě následku běhu nové desetileté promlčecí lhůty rovněž důsledek domněnky, že žalobcem tvrzený nárok existoval v době uznání dluhu v uznané výši, pak ovšem nastupují důsledky plynoucí ze zákona.
Tím je zákon č. 229/1991 Sb., ve znění účinném ku dni vyhotovení návrhu neplatné dohody dne 25.2.1993. Nároky žalobce, v této věci uplatněné, opíraly se tak o ustanovení §20 odst. 1, odst. 2, věty první. Podle posledně citovaného ustanovení povinnost poskytnout náhradu podle odstavce 1 má právnická osoba, která tyto věci převzala, nebo její právní nástupce, a to ve lhůtě 60 dnů, nedohodnou-li se účastníci jinak. Podle §20 odst. 5 téhož zákona právo na náhradu zaniká, nebude-li uplatněno ve lhůtách uvedených v §13. Zmíněné ustanovení v odstavci 3 stanovilo, že oprávněná osoba může vyzvat povinnou osobu k vydání nemovitostí a požádat o poskytnutí náhrad podle §14 až 16 do šesti měsíců ode dne, kdy se dozvěděla, kdo je povinnou osobou, nejpozději do pěti let ode dne 24. června 1991. Podle třetí věty téhož ustanovení neuplatnění ve lhůtě tato práva zanikají.
Odvolací soud s odkazem na jím zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR hodnotil povahu lhůt, v nichž mohl žalobce jako oprávněná osoba uplatnit nárok na náhradu, podle obecného ustanovení občanského zákoníku (§101 o.z.). Odvolacím soudem zmíněné závěry však se vztahují na případy, kdy účastníci dohodnou postupné plnění časově blíže neupřesněné, tím spíše pak v případě, kdy takový závěr vyplývá z jejich písemné dohody (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. května 2002, sp.zn. 28 Cdo 1898/2001). Jde tedy o stav odlišný, vyplývající z existenci již uzavřené dohody mezi účastníky. O takovou situaci však v posuzované věci nešlo.
Dovolací soud při hodnocení správnosti závěrů odvolacího soudu se proto neztotožňuje s hodnocením lhůt, které pozůstávaly žalobci poté, co nepřijal (beztak neurčitě formulovaný, tudíž neplatný) návrh dohody s osobou povinnou, jako o lhůtách promlčecích. Dospívá k závěru, že v dané věci měl žalobce postupovat v souladu s výše citovanými ustanoveními zákona, která nevylučovala postup řádného uplatnění nároků žalobce na náhradu, ovšem v prekluzivních lhůtách v těchto ustanoveních uvedených. Skutková zjištění odvolacího soudu v tomto směru poskytují podklad pro závěr o prekluzi nároků žalobce. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak ve svých důsledcích (vzdor odlišnému nepřiléhavému hodnocení lhůt k uplatnění žalobcových nároků) správné.
S ohledem na to, co bylo výše uvedeno, postrádají důvodu další části dovolání, která se nesou k posouzení případné aplikace ustanovení §3 odst. 1 o.z. ve vztahu k vznesené námitce promlčení, uplatněné žalovaným. Tato otázka pro posouzení správnosti závěrů odvolacího soudu není rozhodná.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. února 2004
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu