ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.2354.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 2354/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce M. S., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ F. d. a m. v likvidaci, zastoupenému advokátem, 2/ L. Č. r. s.p., zastoupeným advokátem, 3/ M. N. M. n. M, zastoupenému advokátem, a 4/ J. B., zastoupenému advokáte o určení oprávněné osoby, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp.zn. 5 C 57/92 a 5 C 55/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14.6.2004, čj. 17 Co 382/2003-774, takto:
I. Dovolání, pokud směřuje proti výrokům rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14.června 2004, čj. 17 Co 382/2003-774, označeným jako I.2 I.3, III. a IV., jimiž byla zamítnuta žaloba ve vztahu k žalovaným 2) a 3) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů mezi těmito žalovanými a žalobcem, se zamítá.
II. Ve zbývající části se rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14.června 2004, čj. 17 Co 382/2003-774, zrušuje.
III. Rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 22.května 2003, čj. 5 C 55/2000-683, ve znění usnesení ze dne 17.7.2003, čj. 55/2000-696, se v částech označených I.,IV.V. a VIII., jimiž byla zamítnuta žaloba ve vztahu k žalovaným 1) a 4) a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi těmito žalovanými a žalobcem, zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Okresnímu soudu v Náchodě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce uplatnil u pozemkového úřadu – tehdy Okresního úřadu v N., nárok na vydání nemovitostí, ohledně nichž jeho otec uzavřel 26.10.1946 kupní smlouvu s jejich vlastníky JUDr.V. B. – D. a M. B. – D. Protože pozemkový úřad jeho postavení coby oprávněné osoby podle §4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), neuznal, a dopisem ze dne 2.3.1993 jej odkázal podle §4a zákona o půdě na soud,uplatnil žalobce posléze nárok na určení oprávněné osoby v soudním řízení.
Okresní soud rozhodoval o věci opakovaně, když jeho dřívější rozsudky byly odvolacím soudem zrušeny, přičemž návrhu v žádném ze svých rozhodnutí nevyhověl. Posledním rozsudkem ze dne 22.5.2003, čj. 5 C 55/2000-683, ve znění opravného usnesení ze dne 17.7.2003, čj. 5 C 55/200-696, opětovně návrh zamítl. Dospěl k závěru, že otec žalobce se nestal vlastníkem nemovitostí, jež měl nabýt podle zmíněné kupní smlouvy. Smlouva, i když platná, nenabyla dle jeho právního závěru účinnosti, protože nedošlo k jejímu schválení příslušnými správními orgány. I když by se podmínka schválení netýkala pozemků, jež byly propuštěny ze záboru podle zákonů č. 215/1919 Sb., o zabrání velkého majetku pozemkového (dále jen „zákon o první pozemkové reformě“), a zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy (dále též jen „revisní zákon“), nemohla kupní smlouva nabýt účinnosti proto, že nebylo možno dělit jednotlivé pozemky na ty, jež byly ze záboru propuštěny, a ty, jež propuštěny nebyly a byly opětovně zabrány v důsledku zákona o revizi první pozemkové reformy.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem shora uvedeným potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, i když ve výroku rozsudku to vyjádřil jako změnu rozsudku s ohledem na změněné označení jednotlivých nemovitostí. Vyšel z následujícího zjištění :
Podle platné trhové smlouvy z 26.10.1946 koupil otec žalobce nemovitosti, na něž se vztahoval zákon o první pozemkové reformě, jež však byly propuštěny ze záboru rozhodnutími z roku 1932 a 1935. Podle smlouvy mělo vlastnictví přejít po schválení smlouvy příslušným správním orgánem. K tomu nedošlo a smlouva nebyla také zaknihována. Majetek prodávajícího byl podroben revisi podle revisního zákona. Rozhodnutím ministerstva zemědělství z 21.2.1948 se staly nemovitosti, jež byly předmětem smlouvy, znovu zabranými a na jejich převod se vztahovala podmínka souhlasu ministerstva zemědělství podle §15 tohoto zákona. Souhlas nikdy nebyl udělen, revize skončila 28.5.1949, přičemž prodávajícím byly ponechány některé pozemky z těch, které byly předmětem smlouvy. Zbylé pozemky se vrátily do záboru a byly předmětem pozemkové reformy a vyvlastněny před 1.1.1951 – na základě podání z 6.4.1950 byla učiněna v pozemkové knize poznámka provedení výkupu pozemků, která měly účinky přechodu vlastnictví k vykoupené půdy na československý stát. Dle právních závěrů odvolacího soudu nezáleželo na tom, zda podmínka udělení souhlasu ministerstvem zemědělství se týkala všech nebo jen některých nemovitostí. Odvolací soud sdílel názor okresního soudu, že pokud smlouva nebyla účinná jen ve vztahu k některým nemovitostem, byla neúčinná i ve vztahu k nemovitostem zbývajícím, protože účastníci kupní smlouvy smluvili jako kupní cenu jen jednu souhrnnou částku za všechny nemovitosti. Z toho vyplývá vůle účastníků smlouvy převést nemovitosti jako celek, přičemž neexistující vůli účastníků nelze nahrazovat ani zjišťovat posudkem znalce o tehdy aktuální ceně jednotlivých nemovitost – „jednotlivé části právního úkonu o převodu některých nemovitostí jsou od sebe neoddělitelné“. Odvolací soud dále vyslovil názor, že i kdyby prodávající byli vlastníky prodávaných nemovitostí ještě ke dni k 1.1.1951, kdy nabyl účinnosti zákon č. 142/1950 Sb., opouštějící intabulační systém při převodu nemovitostí, chyběl by stále souhlas ministerstva zemědělství s převodem těch nemovitostí, které byly zabrány. Nemovitosti propuštěné ze záboru, i kdyby je nepřevzal stát, by nemohl kupující nabýt do vlastnictví pro nedělitelnost úkonů s ohledem na §44 zákona č. 141/1950 Sb. Otec žalobce nemohl nabýt vlastnické právo ani vydržením, protože nemohl být splněn předpoklad řádné držby, jestliže věděl, že k nabytí vlastnictví je třeba příslušného souhlasu .
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, jehož přípustnost zakládá na ustanovení §237 odst. 1 písm.c) o.s.ř. a dovolání odůvodňuje nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm.b) o.s.ř. Dovozuje, že smlouvou z 26.10.1946 nabyl otec žalobce od spoluvlastníků B. –D. budovy Lázní R. u N. M. n. M. s pozemky a hostinským movitým vybavením za tržní cenu 680.000 Kč, z čehož částka připadající na nemovitosti činila 650.000 Kč a 30.000 Kč na věci movité. Celá kupní cena byla zaplacena, což prodávající potvrdili ve smlouvě. Smlouva byla uzavřena pod podmínkou schválení příslušnými úřady, pokud toto schválení bude zapotřebí. Vlastnické právo kupujícího nebylo vloženo do pozemkové knihy, protože pozemky byly podle přídělového zákona ponechány prodávajícím se stanovením podmínek, že nedojde k dělení pozemků a lesní pozemky budou ponechány k dispozici obecenstvu k turistice a vědeckému zkoumání. Tyto podmínky odůvodňovaly potřebu souhlasu ministerstva zemědělství po dohodě s ministerstvem školství s uzavřením smlouvy. O souhlas účastníci žádali, nebyl však dán, a to zřejmě z důvodů politických, neboť úřady již očekávaly další krok pozemkových reforem. Rozhodnutí o ponechání pozemků bylo pak zrušeno včetně stanovených podmínek a povinného souhlasu. Sankce podle zákona č. 142/1947 Sb. se na danou smlouvu nevztahovaly, protože smlouva časově předcházela době, od níž mohl být tento zákon aplikován. Kupní smlouva nebyla zrušena, a účinností zákona č. 141/1050 Sb., tedy zrušením intabulačního systému, došlo k přechodu vlastnictví na kupujícího. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že tím, že byla učiněna v pozemkové knize poznámka provedení výkupu, nebyli prodávající k 1.1.1950 již vlastníky nemovitostí. Podle názoru dovolatele byla tato poznámka zapsána nelegálně, neboť nebyla nalezena listina, která mohla být podkladem pro takový zápis. Nesouhlasí rovněž se právním závěrem, že kupní smlouva byla nedělitelným právním úkonem. Dovozuje, že účastníci smlouvy s ohledem na její znění nevěděli, ohledně kterých nemovitostí bude třeba schválení smlouvy a měli v úmyslu převést alespoň něco. Pohnutkou převodců byl zřejmý tlak očekávaných politických změn ve státě, a důvodně lze usuzovat, že měli zájem převést jakoukoli část nemovitostí, uvedených ve smlouvě. Otec žalobce byl podnikatelem v oboru pohostinství, nikdy neprovozoval zemědělskou činnost ani lesnictví, a dlouhou dobu před podpisem smlouvy provozoval jako nájemce restauraci a ubytovnu právě v objektu Lázní R. Byl s převodci v dobrých vztazích a ti měli zájem na tom, aby vlastníkem jejich budov se stal právě on. Okolní pozemky navazující na budovy lázní samozřejmě zlepšovaly možnost využití lázní k rekreaci, ale nebyly k tomu nezbytnou podmínkou. Dovolatel nespatřuje žádnou souvislost mezi budovami lázní a restaurace s ostatními zemědělskými a lesními pozemky. To, že byla sjednána jedna kupní cena, nemůže vést k závěru, že předmět smlouvy je nedělitelný, tím spíše, když celá kupní cena byla na místě zaplacena. Podle názoru dovolatele neměly lázeňské a restaurační budovy se zastavěnými pozemky podléhat režimu nové pozemkové reformy a jejich výkup byl protiprávní.
Závěry zásadního právního významu, s nimiž nesouhlasí, dovolatel formuloval takto: A- Vlastnické právo k nemovitostem přešlo na stát před 1.1.1950, přesto, že k tomu neexistuje žádná vkladuschopná listina.
B- Účinnost §15 zákona č. 142/1947 Sb. se vztahuje ke smlouvě uzavřené 26.10.1946, která byla sepsána v době pravomocných rozhodnutí z roku 1932 a 1935.
C- Smlouva z 26.10.1946 je považována za nedělitelné plnění z důvodu jedné celkové ceny, přestože jiné okolnosti svědčí po úmyslu účastníků posuzovat platnost částí smlouvy samostatně, tedy plnění jako dělitelné.
Dovolatel proto navrhl, aby rozsudky obou soudů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V průběhu dovolací lhůty doplnil žalobce dvakrát své dovolání o další právní argumentaci. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.2.2000, zn. 24 Cdo 1232/98, vydaný v této věci, a odkazující na ustanovení §4 zákona č. 142/1947 Sb., považuje za významné jeho ustanovení v odstavci 3. Podle něj se nemovitosti dříve vyloučené, propuštěné nebo ponechané stávají opět zabranými a jsou předmětem rozhodování podle uvedeného zákona. Důležitá je druhá část tohoto ustanovení – „ ... ačli v případech uvedených v odstavci 2 nebude vydáno nové rozhodnutí o propuštění ... nebo ponechání ...“. Takové rozhodnutí bylo vydáno ministerstvem zemědělství dne 19.5.1949. Jím bylo výslovně svoleno, aby u ponechaných nemovitostí byla vymazána poznámka převzetí a poznámka revise podle zákona č. 142/1947 Sb., a pro úplnost současně odvolána daná výpověď z hospodaření. Tím je splněna podmínka ustanovení §4a odst. 3 písm.a) zákona o půdě, neboť pominuly všechny překážky účinnosti převodu kromě nedostatku zápisu do pozemkové knihy. Navíc jsou tímto rozhodnutím ponechané pozemky plně ve vlastnictví a dispozici prodávajících bez jakéhokoli omezení, a z hlediska zákona č. 142/1947 Sb. nic nebrání tomu, aby účinností zákona č. 141/1950 Sb. nenabyla účinnosti i smlouva z 26. 10.1946 a došlo k převodu vlastnictví na kupujícího i bez intabulace, kterou novela již nevyžadovala.
Účinností rozhodnutí z 19.5.1949 skončila i účinnost omezovacího ustanovení vůči předmětné smlouvě.
Dovolatel rovněž uvádí, že provedení výkupu podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, se nemohlo vztahovat na pozemky zapsané ve vložce č. 311 a ponechané prodávajícím rozhodnutím z 19.5.1949, protože uvedený zákon se vztahoval na zemědělskou půdu a byl odůvodněn zásadou, že půda patří těm, kdo na ní pracují. Dále uplatnil, že původní podmínky, stanovené podle zákona o první pozemkové reformě, jež se týkaly dispozice s předmětnými pozemky a potřeby souhlasu ministerstva zemědělství s nimi, byly zrušeny, a stanoveny podmínky nové podle zákona č. 81/1920 Sb. , ty pak byly zrušeny revisním rozhodnutím ministerstva zemědělství z 21.2.1948, vydaným podle zákona č. 142/1947 Sb. Vyplývá to z textu rozhodnutí a ze souhlasu s převodem části lesa z téže vložky, uděleným 21.5.1947. Během revize se neužívalo ustanovení §7 zákona o první pozemkové reformě, ale ustanovení revizního zákona. Nelze proto vyvozovat jako chybějící souhlas s uzavřením smlouvy to, že v posuzované věci nebylo podle §7 zákona o první pozemkové reformě vydáno žádné rozhodnutí, ani pozitivní, ani negativní.
K dovolání podal vyjádření pouze prvý žalovaný. Vyslovil názor, že dovolání není přípustné, protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá zásadní právní význam. Rozhodnutí soudů obou stupňů považuje za správná. Souhlasí sice s názorem dovolatele, že tím, že rozhodnutím ministerstva zemědělství z 21.2.1948 byla zrušena rozhodnutí z roku 1932 a 1935 vydaná v rámci prvé pozemkové reformy, čímž odpadla podmínka souhlasu jimi stanovená, ale nemovitosti se staly znovu zabranými a jejich převod byl opět podmíněn souhlasem ministerstva zemědělství podle §15 zákona č. 142/1947 Sb., a to až do 28.5.1949, kdy byla revize ukončena. Vlastnické právo k pozemkům, které byly manželům B. ponechány, přešlo na stát na základě poznámky výkupu učiněné před 1.1.1951. Souhlasu se smlouvou o převodu tedy bylo třeba od právní moci rozhodnutí z let 1932 a 1935 až do ukončení revize dne 28.5.1949. Pokud dovolatel tvrdí, že není k dispozici listina, na jejímž základě došlo k zápisu poznámky o provedení výkupu, nemá to oporu v provedeném dokazování. Podle §10 odst. 3 zákona č. 46/1948 Sb. platilo, že poznámka provedení výkupu v pozemkové knize má účinky přechodu vlastnictví k vykoupeným nemovitostem na stát. Pokud tedy tato poznámka byla provedena, došlo k přechodu vlastnického práva na stát. Skutečnost, že se žalobci nepodařilo příslušnou listinu dohledat, neznamená, že neexistovala.
Pokud jde o charakter předmětných nemovitostí, nelze s jistotou tvrdit, že se nejednalo o zemědělskou půdu. Pojem „lázně“ tehdejší katastr neznal a nelze proto přímo vyvodit, že nejde o zemědělskou půdu a že se na ni zákon č. 46/1948 Sb. nevztahoval. Pokud jde o nedělitelnost předmětu smlouvy, považuje výklad dovolatele na účelovou konstrukci a přiklání se k výkladu soudu o projevu vůle účastníků. Navrhl proto, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Dovolání splňuje náležitosti uveden v §241 a 241a o.s.ř. Rozsudkem, jenž je napaden dovoláním, potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně, i když svůj výrok formálně vyjádřil jako změnu. Změna se totiž netýkala posouzení právních vztahů účastníků, ale jen jiného označení pozemků, jež byly předmětem řízení. Dovolání proto není přípustné podle §237 odst. 1 písm.a) o.s.ř. Není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm.b) o.s.ř., protože soud prvního stupně rozhodoval ve věci svými dřívějšími rozsudky vždy stejně jako rozsudkem, jenž byl napadeným rozsudkem odvolacího soudu potvrzen. Dovolací soud však dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, a to v řešení dvou právních otázek, z nichž jedna dosud nebyla dovolacím soudem řešena, a jedna řešena byla, avšak dovolací soud dospěl k jinému právnímu závěru než soud odvolací. Prvou z nich je právní závěr odvolacího soudu, že podmínka omezující možnost drobení pozemků ponechaných vlastníkovi, jež byla stanovená rozhodnutím vydaným v rámci záborového řízení podle zákona o prvé pozemkové reformě, platila i poté, kdy rozhodnutí vydaná v tomto řízení byla zrušena podle zákona o revisi první pozemkové reformy. Druhou je právní závěr, že nemovitosti, jež byla předmětem smlouvy trhové, jíž byly převedeny na otce žalobce pozemky, tvoří nedílný celek. K přezkoumání právních závěrů odvolacího soudu z uvedených hledisek tedy dovolací soud shledává dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm.c) o.s.ř. a z tohoto hlediska rozsudek odvolacího soudu přezkoumal v dovolacím řízení.
Poněvadž za této procesní situace se dovolací soud nemůže zabývat skutkovými zjištěními učiněnými v předchozích řízeních, ponechává stranou dovolacího přezkumu hodnocení skutkového závěru odvolacího soudu, že poznámka v pozemkové knize o výkupu předmětných pozemků podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, je relevantní a nebylo prokázáno, že listina, na jejímž základě byla poznámka učiněna, (ostatně citovaná v poznámce datem i číslem jednacím), neexistovala. Ovšem i kdyby tomu tak bylo, nemělo by to vliv na skutečnost, že pozemky byly na základě tohoto zákona pro stát „vykoupeny“.
V dané věci je pro posouzení návrhu žalobce prvé řadě třeba posoudit, do kdy byla účinnost trhové smlouvy z 26.10.1946, kterou JUDr. V. B.- D. a M. B.-D. prodali předmětné pozemky otci žalobce, vázána na souhlas ministerstva zemědělství, kterým měly být povolovány výjimky z drobení pozemkových celků, ponechaných jinak při první pozemkové reformě vlastníkovi. V části, týkající se Lázní R., byly pod položkou č.27 oddílu C ve vložce č. 311 pozemkové knihy kat.území N. M. n. M., učiněn tomu odpovídající zápis : „ Poznamenán závazek, že jednotlivé komplexy nemovitostí, jak jsou uvedeny v rozhodnutí ze dne 15.ledna 1932 čj. 188500/31-II/1 a ze dne 20.prosince 1935 čj. 250.471/IX-II/1 1935 jako celky musí zůstati i nadále spojeny jak byly žadatelům ponechány a nesmí být drobeny ani právním jednáním mezi živými ani pro případ smrti.Výjimky z této zásady může povoliti jen ministerstvo zemědělství po dohodě s ministerstvem školství a národní osvěty a to zejména tehdy je-li zcizení pozemků v hospodářském zájmu velkostatku“. Podle svého článku VIII. byla tedy smlouva uzavřena pod podmínkou, že bude schválena příslušnými orgány správními, pokud tohoto schválení bude třeba. O schválení smlouvy bylo požádáno, nebylo však o něm rozhodnuto. Zabrání nemovitého vlastnictví převádějících pak bylo podrobeno revisi podle revisního zákona. Z hlediska dopadů tohoto zákona na daný případě se věcí již zabýval Nejvyšší soud, který ve svém rozsudku ze dne 3.2.2000, čj. 24 Cdo 1232/98-267, vyslovil závazný právní názor, že původní rozhodnutí učiněná podle zákona o první pozemkové reformě platila až do doby, kdy bylo vydáno rozhodnutí o revizi. Revisní zákon stanovil v §13, že převody vlastnického práva k majetku, na nějž se revisní zákon vztahoval, jsou přípustné jen se souhlasem ministerstva zemědělství. To ovšem platilo jen po dobu revise, nadto zákon sám stanovil zpětnou účinnost zakládající povinnost dodatečného schválení smluv, uzavřených po 4.4.1947.
Rozhodnutím Ministerstva zemědělství z 21.2.1948 byla v rámci revisního řízení zrušena obě rozhodnutí z let 1932 a 1935, jimiž byly propuštěny ze záboru v rámci první pozemkové reformy konkrétní pozemky a ponechány vlastníkům. Ministerstvo rozhodlo, že určení nemovitostí, které zůstávají propuštěny v rámci revise první pozemkové reformy, bude provedeno dodatečně podle podmínek po ruce jsoucích. To se stalo rozhodnutím téhož ministerstva ze dne 19.5.1949, pod čj. 11.617/49-IX/A-2, kdy B.-D. byly ponechány konkrétně vyjmenované nemovitosti, mezi nimi i některé z těch, jež jsou předmětem žaloby. Tím byly ponechané nemovitosti znovu uvolněny do dispozice vlastníků. Pokud šlo o objekty zvláštní ochrany, vyhradilo si Ministerstvo zemědělství různá práva směřující k zrušení jejich ponechání vlastníkům na základě dodatečných zjištění.
Dovolací soud dovozuje, že pokud ministerstvo zemědělství rozhodnutím z 21.2.1948 zrušilo původní rozhodnutí z roku 1932 a 1935, obsahující podmínku povolení Ministerstva zemědělství k případnému drobení ponechané půdy, a dalším konečným rozhodnutím z 19.5.1949 ponechalo vlastníkům menší množství konkrétně určených pozemků, včetně komplexu Lázní Rezek, přičemž nepodmiňovalo nově převody ponechaného majetku dalším povolením správních orgánů, ztratil zápis v pozemkové knize, který takovou povinnost deklaroval, svou závaznost, a nadále již nebylo takového povolení třeba. Ve vztahu ke znění smlouvy z 26.10.1946 tím padla i podmínka účinnosti, na takové povolení vázaná, slovy „pokud bude tohoto schválení potřebí“. Ostatně stejný právní názor vyslovil i prvý žalovaný ve svém vyjádření k dovolání. Souhlas s uzavřením smlouvy podle §13 revisního zákona pak nebyl zapotřebí proto, že smlouva byla uzavřena nejen před účinností tohoto zákona, ale i před 4.4.1947, k němuž zákon zpětně vázal povinnost dodatečného schválení smluv o převodu.
Na základě shora uvedených úvah dospěl dovolací soud k závěru, že vzniku účinnosti smlouvy z 26.10.1946 ke dni právní moci rozhodnutí ministerstva zemědělství, jímž byla ukončena revise první pozemkové reformy, nebránilo její ustanovení o schválení smlouvy příslušnými správními orgány, které nadále nebylo zapotřebí ohledně těch pozemků, které byly ponechány při revisi první pozemkové reformy prodávajícímu.
Pokud jde o druhou shora vytýčenou otázku, poukazuje dovolací soud na svůj rozsudek ze dne 24.1.2001, sp.zn. 26 Cdo 2076/2000, v němž se obdobou problematikou již zabýval. V něm dovodil, že pokud byl převáděn majetek, který byl ze záboru v době převodu již propuštěn, nebyla smlouva o jeho převodu v rozporu se zákonem o první pozemkové reformě. Dále vyšel z toho, že jednotlivé nemovitosti jsou samostatnými věcmi, což platilo i v době obecného zákoníku občanského, a pokud se jednou smlouvou převáděly pozemky, na něž se omezení dle zákona o první pozemkové reformě vztahovalo, nelze režim, jemuž podléhaly, vztahovat na pozemky touto smlouvou rovněž převáděné, ně něž se tato zákonná omezení nevztahovala. Dovolací soud i nadále vychází z uvedených právních závěrů a neshledává proto důvod, proč by právní režim nemovitostí, jež evidentně souvisely s Lázněmi R., nemohl mít samostatný právní osud. Tomu nakonec odpovídá i to, že později, po roce 1950, byl tento komplex přidělen jako jeden celek příslušnému místnímu orgánu. Argumenty odvolacího soudu, týkající se nedělitelnosti kupní ceny, nepovažuje dovolací soud za relevantní v řízení, v němž jde o restituci jednotlivých nemovitostí a otázka jejich ceny není řešena.
Dovolací soud proto v posuzovaných otázkách zaujal odlišný právní názor než odvolací soud. K tomu pak přistupuje ještě vada řízení, spočívající v tom, že soud se nezabýval okolností, zda všechny nemovitosti, jež jsou předmětem řízení, mají charakter zemědělského majetku. Žalobce uplatňuje nárok podle §4a zákona o půdě, který však může být aplikován jen v případě, že se vztahuje k majetku, jenž lze podřadit pod ustanovení §1 odst. 1 a §30 věta prvá zákona o půdě. Konkrétně je třeba posoudit, zda budovy lázní a hostince provozovaného nezemědělcem a pozemků zastavěných takovými budovami, je možno posuzovat jako hospodářské stavby sloužící zemědělské usedlosti, nebo jako součást bývalé zemědělské usedlosti. Protože soud se touto otázkou nezabýval, nemohl jeho závěry dovolací soud přezkoumat. To představuje vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( §241a odst. 2 písm.a) o.s.ř.).
Uvedené závěry se ovšem týkají pouze pozemků, jež byly v řízení podle revisního zákona ponechány vlastníkům, nikoli těch, jež zůstaly podle tohoto zákona zabrány. Z uvedených důvodů byly rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušeny ve vztahu k těm žalovaným, jichž se týkají pozemky ponechané ve vlastnictví při revisi první pozemkové reformy, a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, §243d odst. 1 o.s.ř.). Ve vztahu k žalovaným, jichž se tyto pozemky netýkají, bylo dovolání zamítnuto (§243d odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.). Soud je v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu a rozhodne nově též o nákladech řízení ( §243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. prosince 2004
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu