ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.2355.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 2355/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ireny Hladíkové v právní věci žalobců A) PhDr. J. F., B) ing. E. S., C) Mgr. P. F., všech zastoupených advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu financí ČR se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení 1.075.637,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 208/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2003, č. j. 20 Co 160/2003-188, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2003, č. j. 20 Co 160/2003-188, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 10. 2002, č. j. 22 C 208/2000-169, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem výše označeným potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit každému žalobci částku 3.333,- Kč v hotovosti a částku 355.212,- Kč s příslušenstvím v cenných papírech, nemajících povahu státního dluhopisu. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před některou z obou instancí.
Odvolací soud rozhodoval o nároku, uplatňovaném nyní právními nástupci původního žalobce ing. J. F., a opřeném o §13 zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích ve spojení s dalšími ustanoveními tohoto zákona; žalobci dovozovali, že při žádosti původního žalobce o finanční náhradu, podané dne 19. 10. 1994, neuplynula jednoroční propadná lhůta, ale na jejich nárok se vztahuje ustanovení čl. II odst. 4 zákona č. 116/1994 Sb. a ing. F. tedy požádal o finanční náhradu včas. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, tomuto názoru nepřisvědčil. Připustil sice, že zásadní otázkou sporu je dopad novely zákona č. 87/1991 Sb., provedené zákonem č. 116/1994 Sb., na předmětný nárok v tom směru, zda tento nárok podléhá prekluzi z hlediska aplikace §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. o jednoroční lhůtě k uplatnění nároku na finanční náhradu vzhledem k čl. II bodu 4. zákona č. 116/1994 Sb. Podle tohoto bodu začala lhůta pro nároky založené novelou běžet ode dne její účinnosti, tj. od 1. 7. 1994. Odvolací soud podrobil výkladu ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., vtělené citovanou novelou do zákona, a dospěl k závěru, že na skutkový základ tvrzeného nároku nelze vztáhnout podmínku, že nárok nebyl po 25. únoru 1948 uspokojen z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. O dvou tehdejších restitučních nárocích ze tří, které přicházely v úvahu, bylo soudem kladně rozhodnuto za současného vrácení do pozůstalostí - byly tedy uspokojeny. Třetí se ani za okupace nestal předmětem vyvlastnění. Proto žalobci nemohou být oprávněnými osobami podle doplněného §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ale jen podle dosavadních ustanovení §3 zákona (zejména §3 odst. 4 písm. c/, e/) s tím, že na uplatnění nároku na finanční náhradu, která v této restituční věci připadala v úvahu, dopadá pouze §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. s počátkem běhu lhůty v délce jednoho roku dnem 1. 4. 1991 a žalobní nárok je tedy prekludován.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalobci dovolání. V rámci obšírného zdůvodnění namítli nesprávnost právních závěrů odvolacího soudu ke shora popsané problematice – které připsali zásadní význam po právní stránce - a navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky případně i obou nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Strana žalovaná žádala ve vyjádření k dovolání, aby bylo dovolání zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že žalobci, zastoupení advokátem, podali dovolání včas (§240 odst. 1, §241 odst. 1 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“). Přípustnost dovolání bylo možné dovodit, vzhledem ke shodě rozsudků nižších instancí a průběhu předchozího řízení, jen podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., tedy pro zásadní právní význam napadeného rozsudku. Této podmínce přípustnosti dovolání pak obsahově odpovídal dovolací důvod vtělený do §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy eventualita nesprávného právního posouzení věci.
Dovolání je přípustné i důvodné.
Je třeba pro úplnost zmínit, že závěr odvolacího soudu o nedostatku postavení žalobců jako oprávněných osob ve vztahu ke spoluvlastnickému podílu Luisy F. na dále označených nemovitostech (8/30 na domech čp. 215, 187), je správný a lze z něj i dále vycházet.
Má-li vzniknout restituční nárok státního občana ČR jako osoby oprávněné podle §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., předpokládá se kumulativní naplnění tří předpokladů:
- přechod věci na stát v případech uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb.;
- podle současné interpretace alespoň potenciální restituční nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. či podle zákona č. 128/1946 Sb., vzniklý v důsledku neplatného přechodu nebo převodu vlastnictví za německé okupace spojeného s rasovou perzekucí (soudní prohlášení perzekučního jednání za neplatné není podmínkou);
- neuspokojení tohoto nároku po 25. 2. 1948 pro překážku perzekuce oprávněné osoby resp. jejího právního předchůdce (§2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb.).
Takto popsané předpoklady a na ně navazující odpověď na otázku dodržení zákonné lhůty k uplatnění nároku na finanční náhradu u státního orgánu (a posléze u soudu) jsou předmětem posouzení věci dovolacím soudem, a to ve vztahu k procesně neuzavřeným pozůstalostem po osobách židovské národnosti, usmrcených v koncentračním táboře. Nemovitostmi, k nimž náleželo těmto osobám vlastnictví či spoluvlastnické podíly, jsou jednak dům čp. 237 (s pozemkem parc. č. 201), a dále domy čp. 215, 187 (s pozemky parc. č. 202, resp. 109), vše v k. ú. M. H.
Pozůstalost po R. (R.) F. – výlučné vlastnictví domu čp. 237
Jmenovaná byla prohlášena za mrtvou ke dni 7. 8. 1944. Již předtím, dne 16. 1. 1943, byly nemovitosti v jejím vlastnictví převedeny na tzv. Vystěhovalecký fond pro Čechy a Moravu. V červenci 1945 byla na nemovitost uvalena národní správa, a ta byla po kratším přerušení obnovena dne 21. 7. 1948. Usnesením Okresního soudu civilního v Ostravě bylo dne 20. 1. 1950 určeno, že přechod nemovitostí na Vystěhovalecký fond je podle §2 zákona č. 128/1946 Sb. neplatný a dům s pozemkem se vrací do pozůstalosti po R. F. Výměrem ze dne 22. 11. 1954 povolil odbor výstavby Městského národního výboru v O. generální opravu domu čp. 237 (jakož i domů čp. 215 a 187); v roce 1961 byly nemovitosti „přiděleny“ S. k. s. s. Dne 11. 4. 1962 byla Obvodním národním výborem O.-M. H. přikázána a posléze 12. 4. 1963 provedena demolice všech tří domů. Následovalo rozhodnutí MěNV v O. ze dne 17. 9. 1963, jehož obsahem byl přechod domů čp. 237, 215 i 187 na stát podle §5 vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a podle vyhlášky č. 88/1959 Ú. l.
K převzetí věci státem podle §6 zákona č. 87/1991 Sb. došlo tedy bez právního důvodu (odst. 2 cit. ustanovení), neboť vyvlastňovací akt správního orgánu byl učiněn až poté, co byl dům čp. 237 spolu s dalšími dvěma domy zbourán. Restituční nárok, založený zákonem č. 128/1946 Sb. mj. o neplatnosti některých majetkových jednání z doby nesvobody a nárocích z této neplatnosti, stát již dříve dne 20. 1. 1950 soudně přiznal.
K otázce uspokojení nároku je namístě podrobná interpretace §3 odst. 2 in fine zákona č. 87/1991 Sb. Nutno vycházet z toho, že zákon o mimosoudních rehabilitacích měl za cíl napravit jen některé křivdy vzniklé v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Při jeho výkladu je však žádoucí užívat extenzivní interpretace se záměrem odčinit či zmírnit co největší počet následků takových protiprávních jednání, jejichž skutkové okolnosti lze pod restituční předpis subsumovat. Jak zdůraznil i Ústavní soud v nálezu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. II. ÚS 386/99 (Sbírka nálezů a usnesení sv. 23, str. 163 a násl.), při aplikaci zákona o mimosoudních rehabilitacích není možné postupovat příliš restriktivně a formalisticky, nýbrž je třeba jej používat velmi citlivě a s ohledem na okolnosti konkrétního případu.
Dovolací soud nesdílí právní názor odvolacího soudu o uspokojení nároku. Připomíná, že určení neplatnosti převodu domu čp. 237 na Vystěhovalecký fond se současným vrácením nemovitosti do pozůstalosti po R. F., o něž opřela nižší instance svůj závěr o uspokojení nároku, je podle dikce zákona skutečností předcházející uspokojení nároku. Termín „uspokojení nároku“ má dosah zjevně širší a za překážku uspokojení nároku se považuje politicky perzekuční jednání či postup namířený proti lidským právům a svobodám (§2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb.). Především ve světle posledně uvedené formulace nelze považovat za uspokojení nároku stav, kdy sice bylo rozhodnuto o neplatnosti majetkového převodu za nacistické okupace a formálním vrácení věci do pozůstalosti, nemovitost však zůstala pod národní správou, správkyně pozůstalosti (L. F.) opustila jako osoba židovské národnosti z politických důvodů republiku (toto tvrzení žalobců nebylo zpochybněno) a stát se poté bez právního důvodu choval k nemovitosti tak, jako by byla jeho vlastnictvím. Dlužno též dodat, že po soudním rozhodnutí o poválečné restituci zůstala nemovitost v pozůstalosti jen jako tzv. holé vlastnictví, bez reálné možnosti realizovat byť jen některé ze základních vlastnických oprávnění (užívání věci, dispozice s ní) a bez vyhlídky na úspěch návrhu na zrušení národní správy na nemovitosti váznoucí.
Ve vztahu k pozůstalosti po R. F. tedy byly splněny podmínky stanovené v §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Jednoroční lhůta k podání žádosti o restituční náhradu tu počala běžet podle čl. II bodu 4 zákona č. 116/1994 Sb. a §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. dnem 1. 7. 1994 a bylo-li o finanční náhradu požádáno původním žalobcem 19. 10. 1994, a posléze dne 1. 11. 1995 žalováno u soudu, stalo se tak včas.
Pozůstalost po H. M. (roz. F.) – 11/30 spoluvlastnického podílu k domům čp. 215, 187
H. M. byla prohlášena za mrtvou dnem 5. 4. 1943. Její spoluvlastnický podíl byl převeden na Vystěhovalecký fond 30. 9. 1942. Zavedení národní správy na podíl z důkazního materiálu nevyplývá; z následného usnesení Okresního soudu civilního v Ostravě ze dne 18. 8. 1950, kterým byla vyslovena neplatnost převodu na Vystěhovalecký fond podle §2 zákona č. 128/1946 Sb. a podíl k nemovitostem včetně pozemků vrácen do pozůstalosti po jmenované, se podává, že postačila dříve (za okupace) soudně zavedená vnucená správa. Další osudy spoluvlastnického poměru k oběma domům jsou shodné jako u pozůstalosti po R. F.
Z řečeného vyplývá, s nepodstatnou výjimkou nezavedené národní správy, obdobný skutkový a právní stav jako u pozůstalosti po R. F. Restituční důvod je dán podle §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., podmínka existence nároku podle zákona č. 128/1946 Sb. byla naplněna soudním rozhodnutím, a pokud jde o právní otázku uspokojení nároku, pak - vzhledem k již popsanému stavu, jaký nastal zejména po roce 1950 - platí opět negativní závěr vyslovený v relaci k pozůstalosti R. F.
Shrnutí tu ústí opět v právní názor, že předchůdce žalobců uplatnil restituční nárok opřený o §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. včas a že tento nárok zůstal zachován i žalobcům.
Pozůstalost po G. B. – 11/30 spoluvlastnického podílu k domům čp. 215, 187
G. B. byla prohlášena za mrtvou dnem 31. 12. 1943. Její spoluvlastnický podíl se nestal předmětem převodu na Vystěhovalecký fond, aniž je ze spisu patrný bližší důvod. Nedošlo k uvalení národní správy na podíl a Okresní soud civilní v Ostravě, ač konstatoval (jako u H. M.) existenci nucené správy, usnesením ze dne 18. 8. 1950 odmítl návrh správkyně pozůstalosti jak na vrácení předmětného podílu do pozůstalosti, tak i na zrušení národní správy. Zdůvodnil, že za okupace ohledně tohoto podílu nedošlo k novému zápisu do pozemkové knihy a po osvobození nebyla zavedena národní správa; pozůstalost po jmenované tedy zůstala nedotčena. Děj poté následující je shodný s již dříve popsaným.
Titul pro restituci je zde opět dán podle §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Nárok také nemohl být uspokojen, neboť skutečnosti zjištěné ve vztahu k rozhodnému období, především po roce 1950, svědčí proti opačné možnosti. Faktické ovládání obou domů i výkon vlastnických práv stát do budoucna znemožnil i vůči tomuto spoluvlastnickému podílu.
Otázkou tu zůstalo naplnění druhého ze tří úvodem vytýčených předpokladů, totiž samotná existence nároku podle některého z poválečných restitučních předpisů. Jinými slovy, zda poválečnou restitucí „bylo co napravovat“, jak předpokládá §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Žalobci v dovolání mj. namítali, že byly splněny podmínky §24 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. ve spojení s §6 zákona č. 128/1946 Sb., neboť došlo k poškození vlastnického práva zemřelé. Dovolací soud není přesvědčen o správnosti této argumentace; ta protiřečí dikci §24 citovaného dekretu, předpokládající v odstavci 1 existenci národní správy váznoucí na nemovitosti (k čemuž nedošlo a konstatování tehdejšího soudu o pokračující nucené správě se nejeví být přesvědčivým). Nutno ovšem zohlednit shodný osud této pozůstalosti s ostatními. Spravedlivému uspořádání věci odpovídá závěr, že se vzhledem ke spjatosti s ostatními částmi restitučního nároku ocitl i tento spoluvlastnický podíl per analogiam legis (otázku vztahu spoluvlastnických podílů v této atypické situaci zákon neupravil) podle §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. ve stejném právním postavení nevyřešeného poválečného restitučního nároku, jak se stalo zejména u pozůstalosti po H. M.
Také v této části byl proto restituční nárok žalující stranou uplatněn v zákonných lhůtách a oprávněně.
Všechny vyslovené názory vedly dovolací soud k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, neboť jeho skutkový základ se v této podobě dosud nestal předmětem právního posouzení dovolacím soudem. Poněvadž odvolací soud i soud prvního stupně shodně pochybily při hmotněprávním posouzení věci, dovolací soud jejich rozsudky zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř.).
V dalším řízení, v němž se rozhodne i o nákladech dovolacího řízení, budou soudy obou nižších stupňů vázány právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 31. května 2004
JUDr. Ludvík David, CSc., v.r.
předseda senátu