ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.236.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 236/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ireny Hladíkové v právní věci žalobců A/ K. M., B/ V. B., obou zastoupených advokátem, C/ O. B., D/ M. B., zastoupené advokátkou, E/ M. B., F/ T. B., proti žalovanému S. s. s. L., státní podnik v likvidaci, o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 7 C 103/92, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 10. 2003, č. j. 9 Co 883/99-120, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem výše označeným rozsudkem změnil (v celém rozsahu zamítavý) rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 7. 7. 1999, č. j. 7 C 103/92-48, potud, že žalobkyni K. M. byl žalovaný zavázán vydat podíl v rozsahu 5/33 vlastnictví k nemovitostem; těmito nemovitostmi byly pozemky parc. č. 875/3, 875/6 a 876, všechny v k. ú. L. Žalobce T. B. odvolání nepodal a ve vztahu k ostatním žalobcům – odvolatelům byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že po společné výzvě všech žalobců k vydání nemovitostí, učiněné v zákonné lhůtě, uplatnila svůj nárok u soudu včas pouze žalobkyně K. M. Nárok žalobců byl spravován právním režimem zákona č. 116/1994 Sb. a lhůta k uplatnění nároku u soudu skončila podle článku II bodu 3. citovaného zákona všem žalobcům dnem 1. 7. 1995. Původní žalobci A. a V. B. však přistoupili do řízení až 20. 12. 1995 a další žalobce O. B. dokonce až dne 16. 3. 1998. Tím došlo k prekluzi nároků většiny žalobců, která se vztahuje i jejich právní nástupce v řízení.
Žalobkyně M. B. (v sukcesi za zemřelého A. B., označená jako žalobkyně D/) napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním. Namítla, že odvolací soud nesprávně posoudil věc po stránce právní zejména v tom směru, že lhůta k uplatnění nároku u soudu nebyla zbylým žalobcům prekludována. Dovodila též, že status žalobců jako oprávněných osob má v podrobnostech za následek, že každému z nich – i pro případ prekluze nároku některého z ostatních žalobců – náleží nárok na vydání celé věci, tedy všech pozemků. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaný, který se stal jediným dalším účastníkem dovolacího řízení, se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podala M. B., zastoupená advokátkou, v otevřené lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst.1 občanského soudního řádu – dále „o. s. ř.“). Vzhledem k datu vydání prvostupňového rozsudku však bylo nutno posuzovat přípustnost dovolání podle o. s. ř. ve znění platném před datem 1. 1. 2001, tj. před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (část dvanáctá, hlava I, body 15, 17 posledně citovaného zákona).
Vzhledem ke shodě relevantních výroků (ve vztahu k dovolatelce) rozsudků nižších instancí, bez předchozí kasace se závazným právním názorem, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §239 odst. 1, 2 o. s. ř. Odvolací soud však, jak se podává ze spisu, nevyslovil přípustnost dovolání podle prvního odstavce tohoto ustanovení. Nedošlo ani ke stavu předvídanému druhým odstavcem téhož ustanovení, totiž že by odvolací soud nevyhověl návrhu žalobkyně M. B. na vyslovení přípustnosti dovolání – takový návrh nebyl v odvolacím řízení podán. Proto ani dovolací soud nemůže nyní dovodit, že dovolání je přípustné pro zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu; ostatně právní závěry odvolacího soudu lze považovat ve všech aspektech za správné.
Dovolací soud proto dovolání žalobkyně M. B. jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o .s. ř.).
Žalované straně nevznikly v řízení o dovolání žádné náklady.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. srpna 2004
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu