ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.2364.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 2364/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání V. Ch., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 19.6.2003, sp.zn. 15 Co 141/2003, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp.zn. 16 C 314/2002 (žalobkyně V. Ch., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) Ing. V. M. a 2) L. M., zastoupeným advokátem, 3) A. K. a 4) D. K., zastoupeným advokátem, o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 20.12.2002, se žalobkyně domáhala, aby bylo uloženo žalovaným Ing. V. M. a L. M. vydat jí jednu ideální devítinu domu čp. 889 a pozemku parc. č. 1680 v katastrálním území P. – Ž., a také žalovaným A. K. a D. K. vydat jí rovněž jednu ideální devítinu týchž nemovitostí, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Podle názoru žalobkyně nabyli žalovaní uvedené spoluvlastnické podíly kupními smlouvami z 11.10.1994 a z 26.10.1994 od prodávajících Š. Č. a J. B., které však nenabyly tyto nemovitosti řádně soudním rozhodnutím, jak ve smlouvách tvrdily, když totiž toto soudní rozhodnutí bylo v dovolacím řízení zrušeno a v dalším průběhu soudního řízení již nedošlo k vydání rozhodnutí, podle něhož by Š. Č. a J. B. nabyly nějaké nemovitosti.
Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s tím, že v žalobě uvedené spoluvlastnické díly nemovitostí jim prodaly prodávající Š. Č. a J. B. v době, kdy bylo v právní moci soudní rozhodnutí, podle něhož spoluvlastnické díly získaly, takže jejich spoluvlastnická práva k těmto dílům nemovitostí nemohly být
ve smyslu ustanovení §243d odst. 2 občanského soudního řádu dotčeny tím, že později došlo v dovolacím řízení ke zrušení rozsudku a v dalším průběhu řízení již byly nároky Š. Č. a J. B. na tyto nemovitosti zamítnuty.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze 6.3.2003, č.j. 6 C 314/2002-28, byly žalobní návrhy žalobkyně jak proti Ing. V. M. a L. M., tak i proti A. K. a D. K. zamítnuty. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit do 3 dnů od právní moci rozsudku žalovaným Ing. V. M. a L. M. na náhradu nákladů řízení 48.425,- Kč a rovněž žalovaným A. a D. K. v téže lhůtě 48.425,- Kč.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že tento soud nepokládá za důvodné tvrzení žalobkyně, že kupní smlouvy z 11.10.1994 a z 26.10.1994, kterými žalovaní získali své spoluvlastnické podíly na domě čp.889 a na pozemku parc. č. 1680 v P. – Ž., jsou neplatné pro údajný rozpor se zákonem, jmenovitě s ustanovením §424 občanského zákoníku; podle názoru soudu prvního stupně účastníci této smlouvy právem vycházeli z pravomocných rozhodnutí soudů obou stupňů, která v té době ještě nebyla zrušena dovolacím soudem. Neplatnost těchto smluv nebyla soudem shledána ani v tom, na co poukazovala žalobkyně, že totiž, podle jejího názoru, nebyly převáděné spoluvlastnické podíly nemovitostí ve smlouvě postačujícím způsobem označeny a identifikovány, zejména když tu bylo, jak na to poukazoval soud prvního stupně, konkrétně a správně uvedeno katastrální území, kde tyto nemovitosti jsou. Přihlížet bylo třeba k tomu, co je stanoveno v §243d odst. 2 občanského soudního řádu, podle něhož právní vztahy někoho jiného než účastníků řízení nemohou být dotčeny novým rozhodnutím soudu, vydaným po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu.
Soud prvního stupně neshledával opodstatněnou námitku žalobkyně, že platnosti uváděných smluv z 11.10.1994 až 26.10.1994 brání skutečnost, že na dohodě o vydání dvou ideálních devíti nemovitostí, o něž v tomto řízení jde, není vlastnoruční podpis žalobkyně; souhlas žalobkyně s dohodou o vydání spoluvlastnických dílů na nemovitostech byl totiž nahrazen soudním rozsudkem, jímž bylo uloženo ve smyslu ustanovení §161 odst. 3 občanského soudního řádu „prohlášení vůle“.
Soud prvního stupně neshledal důvodnými ani další námitky žalobkyně, které podle jejího názoru bránily tomu, aby bylo možné považovat uvedené smlouvy z 11.10.1994 a z 26.10.1994, uzavřené mezi Š. Č. a J. B., jako prodávajícími, a žalovanými, jako kupujícími, za platné a účinné – totiž, že údajně uvedenými smlouvami došlo k obcházení zákona, dále že došlo k pochybení v řízení o vkladu smlouvy o převodu nemovitosti do katastru nemovitostí, v němž nebylo se žalobkyní jednáno jako s účastnicí řízení, a posléze, že průběhu řízení v této právní věci (sp. zn. 16 C 314/2002 Obvodního soudu pro Prahu 3) brání jako překážka řízení to, že u téhož soudu probíhá řízení (pod sp.zn. 18 C 188/2000 Obvodního soudu pro Prahu 3), v němž tatáž žalobkyně V. Ch. žaluje tytéž žalované (Ing. V. M. a L. M. i A. a D. K.), jakož i Š. Č. a J. B. o určení vlastnictví V. Ch. ke dvěma devítinám domu čp. 889 a pozemku parc. č. 1680 v P. – Ž.
Z uvedených důvodů tedy soud prvního stupně žalobu žalobkyně v celém rozsahu zamítl a o nákladech řízení rozhodl s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku ze dne 6.3.2003 (čj. 16 C 314/2002-28 Obvodního soudu pro Prahu 3) rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 19.6.2003, sp.zn. 15 Co 141/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovanými V. a L. M.. Ve výroku
o nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovanými A. a D. K. byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve znění, že žalobkyně je povinna jim zaplatit na úhradu nákladů řízení 48.435,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Na náhradu nákladů odvolacího řízení bylo žalobkyni uloženo zaplatit žalovaným V. a L. M. 48.360,- Kč, a také žalovaným A. a D. K. 48.360,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uváděl, že soud prvního stupně aplikoval na správně zjištěný skutkový stav odpovídající právní předpisy, které si také správně vyložil.
Odvolací soud poukazoval na ustanovení §159 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (ve znění účinném do 31.12.2000), podle něhož byl v daném případě doručen účastníkům občanského soudního řazení rozsudek, který již nebylo možné napadnout odvoláním, takže byl v právní moci a byl závazný pro účastníky řízení a pro všechny orgány. Proto mohly Š. Č. a J. B. po vkladu smlouvy
o převodu jejich podílu na nemovitostech i do katastru nemovitostí realizovat své spoluvlastnické právo a převést své podíly na žalované, aniž by tím porušily zákon, nebo jej obcházely anebo by jednaly v rozporu s dobrými mravy (§39 a §3 občanského zákoníku).
Námitka žalobkyně, že kupní smlouvy z 11.10.1994 a z 26.10.1994 byly uzavřeny v rozporu se zákonem anebo, že jimi došlo k obcházení zákona (ve smyslu
§39 občanského zákoníku) z důvodu nepřiměřeně nízké ceny převáděných podílů na nemovitostech, podle názoru odvolacího soudu neobstojí, protože výsledky řízení před soudy obou stupňů tuto námitku žalobkyně nedoložily. Pro tento důvod relativní neplatnosti smluv podle ustanovení §40a občanského zákoníku se také žalobkyně této relativní neplatnosti nedovolávala postupem uvedeným v tomto ustanovení. V daném případě ostatně kupní cena podílů na nemovitostech nepodléhala cenové regulaci podle některého obecně závazného předpisu.
Odvolací soud poukazoval i na to, že ze spisu Katastrálního úřadu P., sp.zn. V 6-2385/94, nevyplývá, že by se žalobkyní nebylo v řízení před katastrálním úřadem vůbec jednáno a došlo i k osobnímu jednání s ní; v souladu s ustanovením i zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických i jiných věcných práv k nemovitostem, tu pak nastaly účinky vkladu vlastnického práva k 1/9 nemovitostí na Š. Č. a k 1/9 nemovitostí na J. B. ke dni 13.4.1994. Uvedené spoluvlastnice podílů pak tyto podíly převedly na osoby blízké (srov. §140 občanského zákoníku), takže nebylo porušeno ustanovení §603 občanského zákoníku
o předkupním právu.
Měl proto odvolací soud za to, že důvody, uplatněné žalobkyní v jejím odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, nejsou dány a proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný. O nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení
§142 odst. 1 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 8.8.2003 a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno u dovolacího soudu (Nejvyššího soudu) dne 6.10.2003, tedy ve lhůtě a způsobem stanoveným v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Ve svém dovolání dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné a jako dovolací důvody uplatňovala, že řízení v této právní věci bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka namítala především nesprávnost názoru odvolacího soudu na to, že „dobrá víra není předpokladem nabytí vlastnického práva postupem podle §243d odst. 2 občanského soudního řádu“. Dovolatelka byla toho názoru, že jestliže nové rozhodnutí, vydané poté, co předchozí rozhodnutí bylo zrušeno dovolacím soudem, může to mít vliv nejen na účastníky řízení samotné, ale i na právní vztahy třetích osob. Dovolatelka připomínala, že v tomto řízení vždy uváděla, že právní vztahy mezi prodávajícími Š. Č. a žalovanými Ing. V. M. a L. M., jakož i právní vztahy mezi prodávající J. B. a kupujícími A. a D. K. „nikdy de iure nevznikly“. Novým rozhodnutím soudu, vydaným po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu nemohou být dotčeny pouze ty právní vztahy, které vznikly na základě právního úkonu v souladu se zákonem. V daném případě žalobkyně v řízení tvrdila a nabízela o tom soudu k provedení důkazy, že kupní smlouvy z 11.10.1994 a z 26.10.1994 byly učiněny v rozporu se zákonem, a proto na jejich základě nemohly vzniknout žádné právní vztahy.
Dovolatelka zdůrazňovala, že tu šlo o převod nemovité věci na základě smlouvy, takže vlastnictví tu bylo možné nabýt až vkladem tohoto převodu nemovitosti do katastru nemovitostí. Proto byl rozsudek odvolacího soud (Městského soudu v Praze sp.zn. 25 Co 609/93) z 28.1.1994, který byl později zrušen dovolacím soudem, po materiální stránce nevykonatelný, a tedy soudem nahrazený projev vůle a z něho vycházející smlouvy nezpůsobilé ke vkladu do katastru nemovitostí. Přes tento nedostatek a zároveň i při porušení zákona č. 265/1992 Sb. (když totiž žalobkyně nebyla účastníkem řízení o vkladu do katastru nemovitostí) došlo tu nesprávně ke vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch žalovaných.
Dovolatelka uváděla také své přesvědčení, že v řízení uváděné kupní smlouvy byly uzavřeny v rozporu se zákonem a s dobrými mravy. Tyto kupní smlouvy byly uzavřeny pouze účelově, s cílem znemožnit uspokojení nároku žalobkyně V. Ch.
Dovolání dovolatelky směřovalo v daném případě proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, takže přípustnost dovolání dovolatelky bylo možné posuzovat podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, jak na to bylo účastníkům řízení poukázáno i v písemném vyhotovení rozsudku odvolacího soudu.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soud má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy anebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z obsahu soudního spisu v této právní věci, ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu nevyplývá, že by tu v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, byla řešena právní otázka, která by byla rozhodována odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozdílně. V řízení
o dovolání bylo však třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V daném případě projednávaly soudy obou stupňů žalobu o vydání nemovitostí (spoluvlastnických podílů na nemovitostech), podanou proti žalovaným, jež tyto podíly nabyli kupní smlouvou od prodávajících, kterou žalobkyně ve své žalobě z 18.12.200? označila (v části V. této žaloby) za absolutně neplatnou, a to jak pokud šlo o smlouvu z 11.10.1994, tak i pokud jde o smlouvu z 26.10.1994.
Šlo tu o žalobu, kterou byl sledován cíl ochrany žalobkyní tvrzeného vlastnického práva, tedy to, co vlastník uplatňuje obvykle žalobou o vyklizení nemovitosti. V řízení o žalobě tohoto obsahu může soud předběžně posoudit otázku platnosti smlouvy, i když účastníky řízení nejsou všechny osoby, které smlouvu uzavřely (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 53/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Protože šlo o případ, v němž předběžné posuzování smlouvy (z hlediska její platnosti) souvisela se zrušením rozhodnutí odvolacího soudu v dovolacím řízením, které se týkalo práv osob, od nichž žalovaní nabyli své spoluvlastnické podíly na nemovitostech, jejichž vydání se žalobkyně domáhá, měly soudy obou stupňů při svém rozhodování na zřeteli právní úpravu uvedenou v ustanovení §243d odst. 2 občanského soudního řádu, podle něhož nemohou být novým rozhodnutím (vydaným po zrušení původního rozhodnutí dovolacím soudem) dotčeny právní vztahy někoho jiného než účastníka řízení.
Z hlediska vývoje této právní úpravy ve srovnání s úpravou dříve platnou lze konstatovat, že ustanovení §243d odst. 2 občanského soudního řádu (zákona č. 99/1963 Sb. ve znění novel tohoto zákona provedených zákony č. 519/1991 Sb. a č. 263/1992 Sb.) předcházela právní úprava, která byla obsažena v dříve platném ustanovení §243 odst. 3 občanského soudního řádu (zákona č. 99/1963 Sb.), jež mělo toto znění: „Právní poměry někoho jiného než účastníka řízení nemohou být novým rozhodnutím dotčeny, pokud jim nebylo známo porušení zákona.“
Z uvedeného vyplývá, že nelze v daném případě přesvědčivě vytýkat odvolacímu soudu, že se nezabýval objasňováním a posuzováním dobré víry na straně žalovaných co do jejich informovanosti ohledně průběhu a výsledků řízení v právní věci (sp. zn. 4 C 119/92 Obvodního soudu pro Prahu 3), týkajícího se V. Ch. a Š. Č. i J. B., když takové zákonný předpoklad není v ustanovení
§243d občanského soudního řádu zakotven. Stejně tak nelze vzhledem k obsahu
i slovnímu znění ustanovení §243d odst. 2 občanského soudního řádu přesvědčivě vytýkat, že soudy obou stupňů v tomto případě vycházely z právního názoru, že právní postavení fyzických nebo právnických osob, jež nejsou účastníky řízení, které bylo ovlivněno předchozím (zrušeným) rozhodnutím odvolacího soudu, zůstává nezměněno bez ohledu na to, jaký dopad má nové rozhodnutí na práva a povinnosti účastníků občanského soudního řízení, v němž k vydání zrušovacího rozsudku dovolacího soudu došlo. Obsah a slovní znění §243d odst. 2 občanského soudního řádu nebrání tedy výkladu tohoto ustanovení v tom smyslu, že třetí osoba je ustanovením §243d občanského soudního řádu chráněna tak, jako by nabyla např. koupenou věc, jíž se týkalo zrušovací rozhodnutí dovolacího soudu, od vlastníka věci.
Z důvodů, které žalobkyně V. Ch. v tomto řízení uváděla k doložení svého tvrzení, že smlouvy z 11.10.1994 a z 26.10.1994, které uzavřely Š. Č. a J. B. se žalovanými, jsou neplatné, nelze vytýkat odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně), že vzhledem k ustanovení §243d odst. 2 občanského soudního řádu nespatřoval důvod neplatnosti uvedených smluv v tom, že by šlo o nabytí spoluvlastnických podílů, jichž se tyto smlouvy týkaly, od nevlastníka.
Pokud pak žalobkyně v tomto řízení o vydání nemovitostí (spoluvlastnických podílů na nemovitostech) uplatňovala další důvody neplatnosti smluv z 11.10.1994 a z 26.10.1994, jak na ně posléze poukazovala i ve svém dovolání z 1.10.2003 (založeném na č.l. 63 až 67 spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 sp.zn. 16 C 314/2002) je třeba konstatovat, že se jimi soudy obou stupňů zabývaly, provedly ke jejich doložení i důkazy, které pokládaly za potřebné k doložení skutkového i právního stavu věci, a že tyto provedené důkazy zhodnotily ve smyslu ustanovení §132 občanského soudního řádu. Je třeba v této souvislosti poukázat na to, že již v rozhodnutí uveřejněném pod
č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že ani vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem uvedeným v ustanoveních občanského soudního řádu a že také nejsou jako dovolací důvod stanoveny v občanském soudním řádu vady či omyly při hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §132 občanského soudního řádu, které soudům nepochybně náleží, a že rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, které bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá. Žalobkyní uváděné skutečnosti a okolnosti slouží tedy k uplatnění výtek neúplnosti dokazování a vadného hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů; nelze proto tyto skutečnosti a okolnosti, uváděné žalobkyní, považovat za důvody, jež by mohly ovlivnit úvahu dovolacího soudu o přípustnosti dovolání, zvláště když zkoumání dovolacích důvodů přichází v posuzování dovolání dovolacím soudem zásadně v úvahu u dovolání přípustného.
Úvaze dovolacího soudu o přípustnosti dovolání, podaného proti rozsudku, vydanému v tomto občanském soudním řízení o žalobě domáhající se vydání nemovitostí (spoluvlastnických dílů na nemovitostech), uplatněné proti osobám, které nebyly účastníky smluv, jejichž platnost či neplatnost tu soudy jako předběžnou otázku posuzovaly, nemůže být podložena ani tím, že soudy neposuzovaly všestranně právní vztahy mezi žalobkyní a převodkyněmi nemovitostí na žalované, tj. Š. Č. a J. B. (včetně případných vztahů odpovědnostních či závazkových), tedy osobami, které nebyly účastnicemi tohoto občanského soudního řazení.
Z uvedených důvodů proto dovolací soud neshledal, že by v daném případě byly splněny i další zákonné předpoklady přípustnosti dovolání, jak jsou uvedeny v ustanoveních §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, a to pokud šlo o jiné důvody než rozdílnost rozhodování o téže právní otázce v rozhodování odvolacích soudů nebo dovolacího soudu, na který již bylo shora poukázáno.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů vynaložených žalovanými A. a D. K. na vyjádření k dovolání dovolatelky, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i účastníku v řízení úspěšnému; dovolací soud tu přihlížel zejména k povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání, rekapitulujícího v mnohém obsah přednesu uvedených žalovaných, učiněných již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. června 2004
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu