ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.2461.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 2461/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání H. K., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích z 19.6.2003, sp. zn. 23 Co 173/2001, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 4 C 261/92 (žalobkyně H. K., zastoupené advokátkou, proti žalovanému Kraji V., zastoupenému advokátem, o uzavření dohody o vydání nemovitostí), takto:
I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka Pardubice z 19.6.2003, sp. zn. 23 Co 173/2001, i rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě z 1.3.2001, čj. 4 C 261/96-366 (ve znění opravného usnesení z 12.3.2001, čj. 4 C 261/92-367).
II. Věc se vrací Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 30.3.1992, se původní dvě žalobkyně H. K. a R. B. domáhaly, aby žalované VOŠ a OA v Ch. bylo uloženo uzavřít s nimi dohodu o vydání domu čp. 200 a pozemků parc. č. 1380, parc. č. 1379 a parc. č. 1381 v Ch.. V žalobě bylo uvedeno, že tyto nemovitosti byly na stát převedeny kupními smlouvami ze 16.7.1962 původními vlastníky H. K. a J. B. (jehož právní nástupkyní byla žalobkyně R. B.), ale tyto smlouvy byly uzavřeny v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Žalobkyně včas vyzvaly k vydání těchto nemovitostí, ale bezvýsledně.
Žalovaná škola navrhla zamítnutí žaloby s tím, že kupní smlouvy ohledně žalobkyněmi uváděných nemovitostí nebyly uzavřeny v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, a také z toho důvodu, že dům čp. 290 v Ch. ztratil provedenou zásadní přestavbou svůj původní stavebně technický charakter.
Rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě z 8.12.1998, čj. 4 C 261/92-289, byla zamítnuta žaloba žalobkyně H. K. o uzavření dohody o vydání domu čp. 290 v Ch. a pozemků parc. č. 1380/1, parc. č. 1380/2, parc. č. 1379, parc. č. 1381, parc. č. 1385/2 v katastrálním území Ch. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalované VOŠ a OA v Ch. na náhradu nákladů řízení 5.387 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku. Žalobkyni H. K. bylo rovněž uloženo nahradit Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě náklady řízení placené jím v této právní věci.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo především uvedeno, že ze dvou původních žalobkyň dne 22.5.1994 zemřela žalobkyně R. B., po níž závětní dědičkou nemovitostí se stala druhá žalovaná H. K., takže s ní bylo dále v tomto občanském soudním řízení jednáno.
Na základě výsledků provedeného dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že kupní smlouvy ze 16.7.1962 a z 12.12.1962, uzavřené mezi původními spoluvlastníky žalobkyní uváděných nemovitostí a Čs. státem – Okresním národním výborem v H., je nutno považovat za smlouvy uzavřené v tísni, zejména pod tlakem možnosti případného vyvlastnění tohoto nemovitého majetku. Pokud však šlo o žalobkyní tvrzené nápadně nevýhodné podmínky u těchto smluv, poukazoval soud prvního stupně na závěry znaleckého posudku, pořízeného v tomto občanském soudním řízení, podle nichž v uvedených kupních smlouvách sjednaná kupní cena (pro H. K. za podíl 49/200 cena 12.852,70 Kč, u O. G. za podíl 49/200 cena 12.857,70 Kč, pro K. B. za podíl 40/200 cena 10.492,60 Kč, u K. S. za podíl 4/200 cena 1.049/20 Kč a u J. B. za podíl 58/200 cena 15.213,40 Kč (se neodlišovala od ceny vypočtené ve znaleckém posudku (ve třech variantách) podle metodik cen výpočtu v době uzavření smluv, a to takovým způsobem, aby tento cenový rozdíl bylo možné považovat za nápadně nevýhodné podmínky (srov. §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb.) na straně žalobkyně ohledně jejího podílu na nemovitostech. Proto byla žaloba žalobkyně zamítnuta a o nákladech řízení bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 a §148 odst. 2 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze 4.4.2000, sp. zn. 23 Co 121/99. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku ve věci samé (označeném I.), pokud jím byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované školy uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání spoluvlastnického podílu ve výši ideálních 151/200 na domu čp. 290 a pozemcích parc. č. 1380/1, parc. č. 1380/2, parc. č. 1381, parc. č. 1385/1 a parc. č. 1385/2 v katastrálním území Ch. Pokud se však žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované školy uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání ideálních podílů 49/200 na týchž nemovitostech byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen (stejně jako ve výrocích o nákladech řízení, označených jako výroky II. a III.) a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Výrokem rozsudku odvolacího soudu byl zamítnut návrh na připuštění dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že si soud prvního stupně pro své rozhodnutí opatřil důkazy, jichž bylo zapotřební, a vyvodil z nich odpovídající skutkové závěry. Odvolací soud byl (shodně se soudem prvního stupně) toho názoru, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb. jen ohledně spoluvlastnického podílu ve výši 49/200 z celku v její žalobě uváděných nemovitostí, protože jen tento podíl žalobkyni původně náležel; nemohla se tedy, uváděl odvolací soud, žalobkyně domoci vydání dalších spoluvlastnických podílů, které jí (a ani jejím právním předchůdcům) nenáležely. Odvolací soud byl shodně se soudem prvního stupně toho názoru, že žalobkyně byla při uzavření kupní smlouvy ohledně jí uváděných nemovitostí ve stavu tísně; stejně tak byl odvolací soud i toho názoru, že tu nedošlo v kupní smlouvě ke sjednání údajně nízké kupní ceny (v krajním případě by se jí mohlo dostat kupní ceny o 7.8 % vyšší). Přesto však byl odvolací soud toho názoru, že přítomnost nápadně nevýhodných podmínek prodeje je tu třeba ještě zvážit podle okolností daného případu. Odvolací soud poukazoval na to, že žalobkyně až v průběhu odvolacího řízení zcela nově uvedla, že si jako podmínku uzavření kupní smlouvy vymínila zajištění náhradních bytů (pro sebe a pro svého otce), jež však jí zajištěny nebyly; podle názoru odvolacího soudu tu šlo o novou skutečnost, která je v kontextu s ostatními okolnostmi prodeje způsobilá ovlivnit výsledek posouzení otázky, zda žalobkyně uzavřela kupní smlouvu za nápadně nevýhodných podmínek či nikoli.
Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zčásti zrušil (ohledně nároku žalobkyně na uzavření dohody o vydání spoluvlastnického podílu ve výši ideálních 49/200 nemovitostí, o něž v tomto řízení šlo) a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V dalším průběhu řízení vynesl Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudek z 1.3.2001, čj. 4 C 261/92-366, jímž zamítl žalobu žalobkyně H. K. o uložení povinnosti žalované škole uzavřít s touto žalobkyní dohodu o vydání podílu ideálních 49/200 na domu čp. 290 a na pozemcích parc. č. 1380/1, parc. č. 1380/2, parc. č. 1379, parc. č. 1381, parc. č. 1385/1 a parc. č. 1385/2 v Ch. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalované škole na úhradu nákladů řízení 11.075 Kč do dvou měsíců od právní moci rozsudku; žalobkyni bylo rovněž uloženo zaplatit Okresnímu úřadu v H. na náhradu zálohovaných nákladů řízení 26.808,80 Kč do šesti měsíců od právní moci rozsudku.
V odůvodnění tohoto rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobkyně je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., která řádně a včas uplatnila podle ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb. své nároky výzvou povinné osobě i žalobou u soudu. Podle názoru soudu prvního stupně žalobkyně uzavřela kupní smlouvu se státem v tísni, ale tento soud měl za to, že „žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně existence nápadně nevýhodných podmínek“ prodeje, a proto soudu nezbylo než její žalobu zamítnout. V této souvislosti už potom nebylo nutno se zabývat změnou stavebně technického charakteru domu čp. 290 v Ch., na niž bylo poukazováno ze strany žalované školy.
Ohledně nákladů řízení bylo soudem prvního stupně rozhodnuto s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 a §148 občanského soudního řádu.
Odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně z 1.3.2001 bylo odvolacím soudem projednáváno se žalobkyní a se žalovaným označeným pro další řízení jako Kraj V., protože tu došlo v souladu se zákonem č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky do majetku krajů, od 1.7.2001, k tomu, že movité a nemovité věci ve správě školy, proti níž byl nárok žalobkyně uplatněn, přešly do vlastnictví Kraje V. O odvolání žalobkyně bylo pak rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích z 19.6.2003, sp. zn. 23 Co 173/2001. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn jen ve výroku o nákladech řízení vzniklých státu, a to tak, že žalobkyni nebyla uložena povinnost hradit státu náklady řízení (26.808,80 Kč). Jinak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v odvoláním napadených výrocích označených I. a II. Žalobkyni bylo uložena nahradit žalovanému na náhradu nákladů řízení 7.326 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně není opodstatněné.
Pokud šlo o posouzení otázky žalobkyní tvrzených nápadně nevýhodných podmínek prodeje nemovitostí státu v roce 1962, odvolací soud zdůrazňoval, že při posouzení toho, zda kupní cena ve smlouvě ze 16.7.1962 nebyla nápadně nízká, bylo třeba vycházet z tehdejších cen v době prodeje; cenové předpisy z té doby podhodnocovaly věci, které byly předmětem soukromého vlastnictví. Ke koupi došlo za platnosti nařízení č. 175/1939 Sb. o tzv. stopcenách, což byly obecné ceny nemovitostí vycházející z úrovně cen k 20.6.1939, redukované v poměru 5:1 podle zákona č. 41/1953 Sb., o peněžní reformě, a u staveb i se snížením ceny se zřetelem k opotřebení staveb; odvolací soud tu zdůrazňoval, že tato cenová úprava tu působila vůči všem soukromým vlastníkům vůbec, takže nešlo o nějakou výjimku představující nápadně nevýhodné podmínky v daném případě.
Pokud šlo o tvrzení žalobkyně, že jí byly přislíbeny dva náhradní byty pro případ, že žalobkyně prodá předmětný dům státu, poukazoval odvolací soud na to, že náhradní byty musely být zajištěny v tomto případě už přímo v souvislosti s vyklizováním domu za účelem jeho přestavby, ale tato přestavba tu byla na jistou dobu odložena, což uváděla i sama žalobkyně; měl tedy odvolací soud za to, že původní vlastníci mohli ještě v domě bydlet v důsledku tohoto odložení přestavby. Odvolací soud konstatoval ostatně, že žalobkyně původně ani netvrdila, že jí byla způsobena křivda tím, že nedostala dva náhradní byty. Ani odvolací soud tedy neshledal důvod odchýlit se od hodnocení důkazů, jak je provedl soud prvního stupně a dospět tak k odlišným skutkovým a právním závěrům než soud prvního stupně. Proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný, a to včetně i výroku o nákladech řízení mezi účastníky řízení. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nebyla úspěšná v odvolacím řízení, zavázal ji odvolací soud k tomu, aby uhradila žalovanému náklady odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobkyni v řízení zastupovala, dne 8.8.2003 a dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě dne 6.10.2003, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka ve svém dovolání navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Své dovolání pokládala dovolatelka za přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu má, podle jejího názoru, zásadní význam po právní stránce. Z obsahu dovolání dovolatelky vyplývalo, že dovolatelka uplatňovala jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka ve svém dovolání zdůrazňovala, že v tomto občanském soudním řízení bylo zcela jednoznačně doloženo, že žalobkyně byla pohrůžkami vyvlastnění nemovitostí donucena prodat dům, který prodat nechtěla, protože jej chtěla užívat pro potřeby své a své širší rodiny; k tomuto závěru dospěly také shodně soudy obou stupňů. Těmito soudy byla však zcela nesprávně posouzena otázka zákonného předpokladu „nápadně nevýhodných podmínek“ při prodeji nemovitostí státu. Šlo tu o případ vyplacení kupní ceny, která neodpovídala tehdejším hodnotám nemovitostí, zajišťujícím fyzickým osobám bydlení; za takto státem vyplacenou kupní cenu nebylo možné získat srovnatelný dům a nebyla splněna ani podmínka zajištění dvou bytů jako náhradních bytů pro rodinu žalobkyně a pro jejího otce, který měl v převáděném domě vlastní byt; žalobkyni byly kupní smlouvou ze 16.7.1962 vnuceny podmínky, které nebyly pro uzavření smlouvy odpovídající a zbavovaly žalobkyni a její rodinu uspokojivých bytových možností, když totiž za domy převáděné v té době mezi fyzickými osobami navzájem byly vypláceny naprosto odlišné ceny a ze státního vlastnictví nebyly domy občanům prodávány vůbec; byl tu „zastavován vývoj kupních cen“ mocenským zásahem do volné tvorby cen. Pokud by žalobkyně prodávala dům jiné soukromé osobě, získala by vyšší cenu, případně jinou uspokojivou možnost bydlení či jinou výhodu; v nemožnosti něčeho takového dosáhnout spatřovala dovolatelka nápadně nevýhodné podmínky prodeje při uzavírání kupní smlouvy ze 16.7.1962; žalobkyně dokonce při odložení vyklizení bytu ještě prodané nemovitosti dále udržovala se svou rodinou, třebaže už tu šlo o dům ve státním vlastnictví. Velmi obtížné bylo pro dovolatelku, jak uváděla, obstarat si sama náhradní byt pro sebe a pro otce, což posléze dosáhla až po úhradě družstevního podílu, týkajícího se bytu v jiném městě, a její otec dosáhl náhradou k bydlení jen místnost, která byla původně určena jen pro izolaci nemocných v prostorách školy a v této místnosti byl otec žalobkyně ubytován až do své smrti.
Dovolatelka také uváděla, že nesprávně bylo rozhodnuto i o nákladech řízení, když soud sice žalobkyni osvobodil od soudních poplatků, ale neshledal důvodným její osobní poměry co do neplacení nákladů řízení, které ze státních prostředků platil v této právní věci soud prvního stupně.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož tento zákon, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), platí i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1.1.2001).
Přípustnost dovolání tu bylo třeba posoudit jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 30/2000 Sb.), podle něhož je dovolání přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní význam
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu v této právní věci (sp. zn. 4 C 261/92 Okresního soudu v Havlíčkově Brodě), ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelky, řešil právní otázku, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně. V řízení o dovolání bylo třeba se ještě zabývat tím, zda tu odvolací soud ve svém rozhodnutí řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, jež by nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. se povinnost vydat věc podle tohoto zákona vztahuje i na ty případy, kdy v rozhodném období (25.2.1948 – 1.1.1990) věc přešla na stát na základě kupní smlouvy, uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že „tíseň a nápadně nevýhodné podmínky ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. je třeba posuzovat odděleně, třebaže věcně, případně skutkově spolu často úzce souvisí jako dva předpoklady, bez jejichž současného naplnění v době právního úkonu nelze uplatňovat právo podle uvedeného ustanovení.
Tísní se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav, jenž takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila.
Nápadně nevýhodné podmínky (§6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb.) musí objektivně existovat v době právního úkonu a nemohou spočívat v subjektivním cítění dotčené osoby. Zda jde o nápadně nevýhodné podmínky, je nutno posuzovat vždy konkrétně podle okolností jednotlivého případu. U úplatných smluv půjde především o posuzování toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění. Jinou v tomto smyslu relevantní skutečností by mohly být pro kupní smlouvou dotčenou osobu značně nevýhodné smluvní podmínky či vedlejší ujednání, souvisící s předmětem plnění, který by ve svých důsledcích dotčenou osobu význačně a zjevně znevýhodňovaly v porovnání s předsmluvním stavem“.
S poukazem na tyto právní závěry z citované uveřejněné judikatury soudů má dovolací soud za to, že se tu v daném případě odvolací soud nezabýval právní otázkou, která by dosud dovolacím soudem nebyla vyřešena, když tu již byl podán uvedený zevrubný výklad ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., které se vztahovalo i na posouzení této projednávané právní věci.
Citovaný výklad ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. bylo tu třeba vzít také jako východisko pro posouzení toho, zda v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelky, byla řešena některá právní otázka v souladu nebo v rozporu s hmotným právem (srov. §237 odst. 3 občanského soudního řádu).
Soud prvního stupně ve svém rozsudku z 1.3.2001 (čj. 4 C 261/92-366 Okresního soudu v Havlíčkově Brodě) dospěl k výslednému závěru, že „žalobkyni se, dle názoru soudu, nepodařilo prokázat existenci nápadně nevýhodných podmínek, spočívající v tvrzené nízké kupní ceně, ani v tvrzeném odepření bytové náhrady (tj. k vymíněné kvantitě i kvalitě bytové náhrady a tím méně k jejímu plnému odepření)“.
Odvolací soud ve svém rozsudku z 19.6.2003 (sp. zn. 23 Co 73/2001 Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích) uváděl, že lze souhlasit se žalobkyní v tom, že „tam, kde se tvrzené okolnosti, z nichž je dovozován uplatněný nárok, opírají o logický sled událostí, lze vystačit jen s tvrzením a není zapotřebí činit to předmětem dokazování. Jenže skutečnosti, že jí byly přislíbeny dva náhradní byty pro případ, že žalobkyně prodá předmětný dům státu, z logiky věci neplyne. Ať by již žalobkyně spoluvlastnický podíl na nemovitostech prodala či nikoli a nechala by si spoluvlastnický podíl teprve až vyvlastnit rozhodnutím příslušného orgánu, tak jako tak by musel být zajištěn náhradní byt pro ni a jejího otce, když každý z nich užíval v obytném domě, který se stal předmětem prodeje vůči státu, samostatný byt“.
Dovolatelka ve svém dovolání naproti tomu vyjadřovala názor, že tu šlo nejen o prodej nemovitostí za kupní cenu, která neodpovídala tehdejším hodnotám nemovitostí, zajišťujícím bydlení, ale i o to, že za takovou cenu nebylo možné získat srovnatelný dům, ale i o to, že kupní smlouvou ze 16.7.1962 jí byly vnuceny podmínky, které nebyly pro uzavření smlouvy výhodné a zbavovaly ji i její rodinu spokojivých bytových podmínek.
Při srovnání citovaných závěrů soudů obou stupňů s uvedeným koncentrovaným procesním vyjádřením žalobkyně ke zdůvodnění jejího tvrzení o nápadně nevýhodných podmínkách kupní smlouvy ze 16.7.1962, nemohl dovolací soud jednoznačně přisvědčit tomu, že soudy obou stupňů aplikovaly v daném případě ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. a že si jej také vyložily stejně, jak byl tento výklad podán v již citovaném rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, z něhož vychází dovolací soud i v daném případě. Šlo zejména o to ještě zevrubněji a všestranněji si objasnit, uvážit a posoudit konkrétní okolnosti daného případu kupní smlouvy, jež byla shodně žalobkyní i soudy obou stupňů posouzena jako smlouva uzavřená v tísni. Šlo také o to, aby byla přesvědčivěji vysvětlena a posouzena ekvivalentnost vzájemných plnění z kupní smlouvy ze 16.7.1962, tedy zda tato smlouva nepřinášela jen jednostranný přínos či výhody jedné smluvní straně a zda prodávající nebyla znevýhodněna v porovnání s předsmluvním stavem. Posléze šlo i o to, zda tu skutečně byly, třeba i mimo rámec vlastní smlouvy z 16.7.1962, sjednána vedlejší ujednání či podmínky, pro něž prodávající H. K. posléze přistoupila, byť i v tísni, k uzavření smlouvy, a zda tyto podmínky byly či nebyly splněny. Nebylo tu možné spokojit se jen s posouzením logiky věci a logického sledu událostí, jak na to klad důraz odvolací soud.
Protože tedy odvolací soud vycházel v daném případě při svém rozhodování z ne zcela shodných výkladových závěrů při aplikaci ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., než tento výklad vyplývá z uveřejněné judikatury ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, nemohl dovolací soud přisvědčit závěru, že je rozhodnutí odvolacího soudu v plném souladu s hmotným právem (§237 odst. 3 občanského soudního řádu).
Přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu, neboť nebylo možné pokládat rozhodnutí odvolacího soudu bez dalšího za správné.
Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 občanského soudního řádu). V tomto dalším řízení se soud prvního stupně znovu zaměří na objasnění, vysvětlení a posouzení toho, jaké byly v celém rozsahu konkrétní okolnosti při uzavření kupní smlouvy ohledně nemovitostí, uváděných v žalobě žalobkyně, zda tu nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění, popřípadě zda tu byly smluvní podmínky či vedlejší ujednání, souvisící s předmětem plnění, které by ve svých důsledcích prodávající zjevně znevýhodňovaly v porovnání s předsmluvním stavem (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
V tomto dalším řízení rozhodne soud prvního stupně také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (viz §243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 22. července 2004
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu