ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.2490.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 2490/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc. v právní věci žalobců A) H. D. a B) V. B., proti žalovaným 1) V. H. a 2) L. H., oběma zastoupeným advokátkou, o zrušení kupní a darovací smlouvy a zaplacení částky, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 8 C 311/93, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 17. 6. 2003, č.j. 40 Co 609/2002 - 159, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobě na zrušení kupní a darovací smlouvy podané dne 30. 8. 1993 vyhověl Okresní soud v Šumperku jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 2. 1998, č.j. 8 C 311/93-39. K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 18. 1. 2000, č.j. 40 Co 424/98-64 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a to pro nedostatečné skutkové zjištění.
Soud prvního stupně nato rozsudkem ze dne 20. 8. 2002, č.j. 8 C 311/93-135, žalobě opět vyhověl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že dne 22. 8. 1975 uzavřela A. B. jako převodkyně a oba žalovaní jako nabyvatelé kupní a darovací smlouvu, na základě které převodkyně prodala předmětné nemovitosti. Vzal za prokázané, že v souvislosti s prodejem domu bezúplatně převedla i pozemky, které byly tehdy v užívání JZD N. M. Soud prvního stupně dále zjistil, že kupní a darovací byla registrována Státním notářstvím v Š. dne 9. 9. 1975 pod sp. zn. R1 789/75. Rovněž vzal za prokázané, že dne 16. 10. 1992 mezi žalovanými a Lesním statkem T., v.o.s. byla uzavřena kupní smlouva, na základě které žalovaní prodali část zemědělských pozemků Lesnímu statku T., v.o.s. za kupní cenu 312.100,- Kč. Dospěl k závěru, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle §4 odst. 2 písm. c) zákona č. 229/91 Sb. ve znění změn a doplňků (dále jen zákon o půdě) jako děti původní vlastnice předmětných nemovitostí A. B., která zemřela dne 14. 9. 1988 bez zanechání závěti. Uzavřel, že žalobci též prokázali uplatnění nároku do konce prekluzivní lhůty podle §13 odst. 4 zákona o půdě. Věc posoudil podle §8 odst. 4 písm. a), odst. 5 zákona o půdě s tím, že došlo k bezúplatnému převodu předmětných pozemků.
Na základě odvolání žalovaných odvolací soud rozsudkem ze dne 17. 6. 2003, č.j. 40 Co 609/2002-159, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil. Převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Souhlasil s názorem soudu prvního stupně, že podpis A. B. na potvrzení ze dne 21. 8. 1975 není pravým podpisem A. B. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že daný nárok žalobců je nutno posoudit podle §8 odst. 4 písm. a), odst. 5 zákona o půdě, neboť bylo prokázáno, že původní vlastnice zemědělských pozemků A. B. bezúplatně převedla předmětné zemědělské pozemky v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy ze dne 22. 8. 1975. Podle odvolacího soudu později žalovanými uplatněné skutečnosti a důkazy nejsou podřaditelné podle §205a o.s.ř., proto k nim nelze přihlédnout. Námitku, zda předmětné pozemky byly darovány v tísni, rovněž tak požadavek na vypracování znaleckého posudku o výši ceny sporných pozemků ke dni 24. 6. 1991, hodnotil jako zcela nedůvodné. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně postupoval v souladu s ustanovením §8 odst. 4 písm. a), §5 zákona o půdě.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dne 22. 9. 2003 dovolání, jehož přípustnost blíže nezdůvodnili. Tvrdili, že účastníci řízení nebyli poučeni o možnosti ustanovení právního zástupce soudem a jejich finanční situace jim nedovolovala vzít si advokáta. Namítali též nedostatečná skutková zjištění soudů obou stupňů. Podle dovolatelů na projednávanou věc se nevztahuje §8 odst. 3, 5 zákona č. 195/93 Sb. Navrhli proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. v posuzovaném případě přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozsudek odvolacího soudu nebyl ve výroku o věci samé rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť dovoláním napadený rozsudek potvrdil rozsudek soudu prvního, aniž tomu předcházelo obsahově jiné rozhodnutí soudu prvního stupně, které by bylo zrušeno odvolacím soudem s účinky vázanosti tohoto soudu právním závěrem odvolacího soudu.
Zbývá posoudit, zda potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam s důsledky založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve vztahu k §237 odst. 3 téhož zákona. O takový případ v dané věci nejde.
S povahou přípustnosti dovolání podle §237 odst. 3 o.s.ř. souvisí předpoklady uvedené v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.
Námitky směřující k neúplnosti skutkových zjištění tedy nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 3 o.s.ř. Vzhledem k nepřípustnosti dovolání dovolací soud nemohl přihlédnout ani k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) o.s.ř. a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Nelze proto přisvědčit žalovaným, že by přípustnost dovolání byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §224 odst.1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaní neměli v dovolacím řízení úspěch a žalobcům v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. července 2004
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu