ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.2491.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 2491/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce J. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému ing. J. P., zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 247.016,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 80/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2002, č. j. 22 Co 491/2002-87, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 2. 2002, č. j. 16 C 80/2001-60 (ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 21. 5. 2002), v odvoláním napadeném vyhovujícím výroku pod bodem II. o přisouzení částky 27.016,- Kč s příslušenstvím žalobci, jakož i ve výrocích o nákladech řízení sub IV., V. Žalovaný byl zavázán k náhradě nákladů odvolacího řízení.
Původním předmětem žaloby byla částka 247.016,- Kč, požadovaná žalobcem jako pronajímatelem po žalovaném jako nájemci nebytových prostor (kanceláří), a to za rok 2000; částka se skládala z nájemného a úhrady za služby, jak byly sjednány smlouvou mezi účastníky ze dne 3. 1. 2000. V průběhu řízení žalovaný 120.000,- Kč zaplatil, další suma ve výši 100.000,- Kč byla žalobci pravomocně přisouzena výše označeným rozsudkem soudu prvního stupně, a zůstala tedy částka 27.016,- Kč s příslušenstvím, ohledně níž podal žalovaný odvolání a poté i dovolání.
Ve svém dovolání brojil žalovaný především proti právnímu posouzení věci. Za otázky zásadního právního významu považoval 1) nezrušení předchozí nájemní smlouvy s P., s. r. o. – shledával tedy platnou jen tuto smlouvu na předmětné prostory, nikoli smlouvu následující, dále 2) neplatnost smlouvy z důvodu, že si žalobce po podpisu smlouvy do ní doplnil počátek doby nájmu, a 3) označení pouze žalobce jako pronajímatele ve smlouvě, ač spoluvlastníků nemovitosti, jejíž část byla pronajata, je více. K posledně řečenému dovolatel připouštěl zmocnění žalobce spoluvlastníky ke sjednání nájemní smlouvy, tvrdil však, že je zejména pro daňové účely žádoucí uvedení všech spoluvlastníků jako pronajímatelů. Konečně pak po stránce procesní dovolatel tvrdil, že nižší soudy neměly odmítnout výslech účastníků řízení, neboť ten mohl objasnit další sporné skutečnosti. Dovolatel žádal, aby dovolací soud zrušil, ve vztahu k dovoláním napadenému výroku, rozsudky obou nižších instancí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. .
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že žalovaný, zastoupený advokátem, podal dovolání včas (§240 odst. 1, §241 odst. 1 občanského soudního řádu – dále „o. s. ř.“). Přípustnost dovolání mohla být založena jen podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., tj. pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, neboť nižší instance rozhodly shodně a nedošlo k předchozí kasaci s odlišným právním názorem odvolacího soudu (viz odst. 1 písm. a/, b/ posledně citovaného ustanovení).
Zákonné podmínky přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí však nebyly naplněny.
Má-li jít o právní otázku zásadního významu, jejíž řešení vyplní mezeru v judikatuře nebo odstraní kontradikci rozhodování dovolacího nebo nižších soudů, pak tato otázka musí být v dovolání formulována (nebo z jeho obsahu, eventuálně z posuzované věci patrna) s dostatečnou mírou obecnosti i závažnosti. Žalovaný však v dovolání nastolil otázky posouzení neplatnosti nájemní smlouvy či eventuální konkurence dvou nájemních smluv k témuž předmětu nájmu; v těchto případech se ale jedná o takové právní otázky, jejichž těžiště tkví v posouzení specifických skutkových okolností, nikoli v jejich obecné závažnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/99, publikované v Souboru rozhodnutí sv. 2, str. 352).
Zbývalo tedy posoudit, zda postupem odvolacího soudu nedošlo k řešení právní otázky, pro rozhodnutí ve věci určující, v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud k takovému závěru nedospěl.
Otázku existence předchozí smlouvy o nájmu týchž nebytových prostor ze dne 1. 1. 1997 (první z hmotněprávních námitek) vyřešil odvolací soud správně. Uzavřeli-li účastníci nájemní smlouvu dne 3. 1. 2000 s tím, že předmětné prostory žalovaný užíval, platil za ně nájemné a žalobce reprezentoval pronajímatele jako spoluvlastníky, pak má vůle účastníků pozdější smlouvy přednost zejména za stavu, kdy plnění z předchozí smlouvy nebylo poskytováno ani vynucováno. Už tento závěr, přiznávající nájemní smlouvě ze dne 3. 1. 2000 právní účinky, stačí jako prejudice pro rozhodnutí v posuzované věci; případné další dokazování by navíc zjevně vedlo k závěru o konkludentním zániku předchozí smlouvy dohodou účastníků.
Doplnění data počátku účinnosti smlouvy žalobcem (druhá námitka) nemohlo způsobit neplatnost nájemní smlouvy. Písemný kontrakt obsahoval všechny náležitosti podle §3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb. o nájmu a podnájmu nebytových prostor a datum vzniku smlouvy podpisem druhé ze smluvních stran bylo stejně zjišťováno dokazováním (zejména výslechem svědka ing. B. k dění dne 3. 1. 2000). Tvrdil-li žalovaný, že kontrakt platil až od září roku 2000, protiřečí tomu i užívání prostor a bezrozporné placení nájemného v mezitímním časovém úseku.
Ani třetí námitka žalovaného nebyla důvodná. Ustanovení §2 zákona č. 116/1990 Sb. nebrání, aby smlouvu o nájmu nebytových prostor uzavřel ve smyslu §139 odst. 1, 2 občanského zákoníku i jen jeden – ostatními zmocněný – spoluvlastník nemovitosti.
Při posouzení procesní námitky dovolatele o neprovedení důkazu výslechem účastníků (zřejmě k datu sjednání smlouvy) dovolací soud zdůrazňuje, že při svém přezkumu vychází ze skutkového základu zjištěného nižšími instancemi, aniž by byl oprávněn jej svou aktivitou měnit. Z podmínek přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. mu pak žádná neumožňuje posoudit postup nižších instancí, neprovedly-li výslech účastníků – ten rozhodně není sám o sobě „řešením právní otázky“. (Ostatně odvolací soud vysvětlil, proč nebyl výslech účastníků proveden.)
Ze shora řečeného vyplývá, že přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nebyla ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. dána.
Dovolací soud proto dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Přes možnost danou ustanovením §146 odst. 3 o. s. ř. nepřiznal dovolací soud úspěšnému žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť mu takové náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 22. dubna 2004
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu