ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.2508.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 2508/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání P. s. a v. s., a.s., zastoupených advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 28. 5. 2003, sp. zn. 62 Co 382/02, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 5 C 95/92 (žalobců: 1. K. P., a 2. M. P., zastoupených advokátkou, proti žalovaným: A. P. s. a v. s., státnímu podniku, zastoupeným advokátem, a B. P. s. a v. s., a.s., zastoupeným advokátem, o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 30. 3. 1992, se žalobce domáhal, aby žalovanému státnímu podniku bylo uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání části pozemku parc. č. 1915/2 (o výměře 34 491 m2, utvořeného z původního pozemku parc. č. 116/1 a z původního pozemku parc. č. 118/1) v katastrálním území K., a to každému ze žalobců jednou ideální polovinou. V žalobě bylo uvedeno, že žalobci byli původními vlastníky pozemků parc. č. 116/1 a parc. č. 118/1 v P. Uvedený pozemek parc. č. 116/1 byl prodán smlouvou z 12. 10. 1977 bývalému národnímu podniku P. s. a v. s., ale tato smlouva byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Stejně tomu bylo i ohledně pozemku parc. č. 119/1 v katastrálním území K., patřícím dříve rovněž žalobcům. Pozemek parc. č. 118/1 ve K. byl žalobcům odňat rozhodnutím finančního odboru bývalého Obvodního národního výboru P. z 1. 9. 1960 podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a podle vyhlášky č. 88/1959 Úředního listu; později došlo i k odnětí pozemků parc. č. 122 a parc. č. 124 v katastrálním území K. V průběhu dalšího období došlo k přerozdělení pozemků v tomto katastrálním území a k přečíslování pozemků. Na těchto pozemcích nejsou zřízeny žádné stavby, které by měly charakter nemovitostí; jsou užívány jako skladovací plocha, obslužné komunikace a jako tzv. retenční nádrž. Žalovaný státní podnik P. s. a v. s. byl vyzván k vydání uvedených pozemků, ale bezvýsledně. Žaloba žalobců byla v průběhu řízení rozšířena proti vzniklé akciové společnosti P. s. a v. s. v P.
Žalovaný státní podnik P. s. a v. s. navrhl zamítnutí žaloby žalobců. Poukazoval především na to, že údaje ohledně rozlohy žalobci uváděných pozemků neodpovídají skutečnosti. Stejně tak není ze strany žalobců doloženo, že by smlouva z 12. 10. 1977 o koupi bývalého pozemku parc. č. 116/1 v katastrálním území K. byla uzavřena žalobci v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. K pozemku, který byl dříve označen jako parc. č. 118/1 v katastrálním území K. má žalovaný státní podnik právo hospodaření na základě hospodářské smlouvy z 20. 3. 1978 a hospodářské smlouvy z 13. 6. 1977. K pozemku, který byl dříve označen jako parc. č. 119/1 v katastrálním území K. má žalovaný podnik právo hospodaření podle hospodářské smlouvy z 25. 5. 1977. Pozemky dříve označené jako parc. č. 116/1, parc. č. 118/1 a parc. č. 119/1 v katastrálním území K. jsou nyní součástí pozemku parc. 1915/2. Na všech pozemcích uváděných žalobci jsou umístěny stavby, které byly zřízeny až po převzetí pozemků státem (jsou tu postaveny: sklad MTZ, skladová hala Z 2 a sociální objekt) a jsou také využívány jako zpevněné pozemky pro skladování materiálu, jako zemní val, jako objízdné a příjezdové komunikace a jako skladovací plocha.
Žalovaná akciová společnost navrhla rovněž zamítnutí žaloby žalobců s tím, že některé žalobci uváděné pozemky má nyní ona, získala je v privatizaci a jde o pozemky zastavěné.
Obvodní soud pro Prahu 9 vydal dne 2. 12. 1996 pod čj. 5 C 95/92-174, usnesení, jímž řízení v této právní věci zastavil s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena pozemkovému úřadu h. m. P. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Dalším usnesením Obvodního soudu pro Praha 9 z 30. 6. 1997, čj. 5 C 95/92-195, nebylo připuštěno rozšíření žalobního návrhu o určení, že „vklad pozemku parc. č. 1915/2 v katastrálním území K. (o rozloze 34 491 m2) do základního jmění P. s. a v. s. je neplatný“.
K odvolání žalobců i žalovaných Městský soud v Praze svým usnesením z 28. 11. 1997, sp. zn. 14 Co 676/97, zrušil uvedené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 z 2. 12. 1996, čj. 5 C 95/92-174, o zastavení řízení a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 z 2. 8. 1999, čj. 5 C 95/92-369, byla zamítnuta žaloba žalobců Ing. K. P. a M. P. s žalobním návrhem, aby žalovanému státnímu podniku P. s. a v. s. bylo uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání pozemků parc. č. 1915/2 (o výměře 33 084 m2), parc. č. 1915/15 (o výměře 1 748 m2) a parc. č. 1915/16 (o výměře 11 m2) v katastrálním území K., jakož i s žalobním návrhem, aby žalované akciové společnosti P. s. a v. s. byla uložena povinnosti uzavřít se žalobci dohodu o vydání pozemků parc. č. 1915/2 (o výměře 33 084 m2) parc. č. 1915/15 (o výměře 1 768 m2) a parc. č. 1915/16 (o výměře 11 m2) v katastrálním území K. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze usnesením ze 16. 3. 2000, sp. zn. 14 Co 593/99, zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 z 2. 8. 1999, čj. 5 C 95/92-369, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že „v současné době přes dlouhou délku tohoto soudního řízení nejsou dány procesní předpoklady ani pro potvrzení, ani pro změnu odvoláním napadeného rozsudku“.
Odvolací soud po podrobné rekapitulaci a rozboru skutkových zjištění, učiněných v tomto řízení, přikročil ke zrušení odvolání napadeného rozsudku a k vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Pro toto další řízení odvolací soud zdůrazňoval, že soud prvního stupně bude vázán právním názorem odvolacího soudu k otázkám tísně, jakož i nápadně nevýhodných podmínek na straně prodávajících při uzavření kupní smlouvy z 12. 10 1977 a také k otázce pasívní legitimace obou žalovaných v tomto sporu. Odvolací soud ukládal dále soudu prvního stupně, aby se zaměřil i na otázku zastavěnosti pozemků, jež jsou předmětem tohoto sporu (ve smyslu ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.); odvolací soud měl za to, že bude na místě ustanovit v tomto řízení znalce k vyřešení otázky, jaké pozemky jsou tu zastavěny stavbami a jakými stavbami, zda jde o stavby ze stavebně technického hlediska trvalé a zda je lze ve smyslu ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. přemístit na jiné místo, s jakými finančními náklady a s jakým případným znehodnocením.
Dne 24. 4. 2002 vynesl Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudek (čj. 5 C 95/92-605), jímž bylo žalovanému státnímu podniku P. s. a v. s. uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání pozemků parc. č. 1915/2 (o výměře 33 084 m2), parc. č. 1915/15 (o výměře 1 748 m2) a parc. č. 1915/16 (o výměře 11 m2) v katastrálním území K., vyznačených na geometrickém plánu č. 502/12/1998, vyhotoveném Ing. P. V. pod č. 57-9/98 a potvrzeném 24. 4. 1998 (pod č. 1855/98) Katastrálním úřadem P., a to každému ze žalobců jednou ideální polovinou. Dalším výrokem tohoto rozsudku bylo uloženo žalované akciové společnosti P. s. a v. s. vydat žalobcům, každému jednou ideální polovinou, pozemky parc. č. 1915/2 (o výměře 33 084 m2), parc. č. 1915/15 (o výměře 1 748 m2) a parc. č. 1915/16 (o výměře 11 m2). Oběma žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobcům společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení 11.475,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a také státu na náhradu jím placených nákladů tohoto řízení 104.200,- Kč rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku a posléze i na soudní poplatek 1.000,- Kč na účet Obvodního soudu pro Prahu 9 také ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uvedl, že shodně se závěry odvolacího soudu (obsaženými v jeho zrušovacím usnesení) byl toho názoru, že žalobci uzavřeli smlouvu z 12. 10. 1977 v tísni (když žalobci pro své postihy z důvodů vytýkaného třídního původu žili v celém období 1948 –1989 ve stavu určitého psychického napětí a nepochybně i v tísni) a že tu byly dány i nápadně nevýhodné podmínky při uzavírání uvedené smlouvy, když totiž převáděné pozemky byly už dlouho před uzavřením kupní smlouvy z roku 1977 užívány právním předchůdcem žalovaných bez právního důvodu a bez úhrady a bez jakékoli protihodnoty. Z posudku znalkyně Ing. H. pak soud prvního stupně dospěl k závěru, že cena převáděných pozemků měla činit 79.175,- Kč, zatím co žalobci obdrželi jen 34.448,- Kč, tedy méně než 50 % ceny, která jim příslušela.
Soud prvního stupně pokládal rovněž za doložené, že výzvy žalobců k vydání pozemků byly podány 17. 4. 1991 (podle zákona č. 403/1990 Sb.) a dne 2. 9. 1991 (podle zákona č. 87/1991 Sb.) a žaloba žalobců byla podána u Obvodního soudu pro Prahu 9 dne 30. 3. 1992, tedy ve lhůtách uvedenými zákony stanovených.
Z posudku znalkyně Ing. H., provedeného v tomto řízení, dospěl soud prvního stupně k závěru, že pozemky, o něž v tomto řízení jde, nesplňují podmínku zastavěnosti, přičemž převážná část objektů na těchto pozemcích a terénních úprav na nich představují jen zařízení staveniště a stavby dočasné a vedlejší; žalovanými uváděná retenční nádrž leží na jiném pozemku, stejně jako panelová zpevněná plocha a textilní hala a zčásti je tomu i u tzv. protihlukového valu. Pozemky tvořící předmět sporu, jsou vklíněny do zastavěné plochy a lze je považovat za pozemky za hranicí zastavěnosti.
Z uvedených důvodů proto soud prvního stupně žalobě žalobců vyhověl a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu a podle ustanovení §148 odst. 1 občanského soudního řádu; o soudním poplatku bylo rozhodnuto podle ustanovení §2 odst. 3 a 4 zákona č. 549/1991 Sb.
O odvolání žalovaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně z 24. 4. 2002, čj. 5 C 95/92-605 (ve znění opravného usnesení ze 6. 7. 2002, čj. 5 C 95/92-623) rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 28. 5. 2003, sp. zn. 62 Co 383/2002. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výrocích o věci samé, o náhradě nákladů řízení vůči státu a o soudním poplatku. Ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení navzájem byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovaným bylo uloženo zaplatiti společně a nerozdílně žalobcům 28.275,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalovaným bylo dále uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobcům na náhradu nákladů odvolacího řízení 7.665,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že si soud prvního stupně opatřil dostatečný skutkový podklad, provedené důkazy správně zhodnotil ve smyslu ustanovení §132 občanského soudního řádu a nepochybil ani v právním posouzení věci, jestliže žalobě v celém rozsahu vyhověl.
Také odvolací soud byl toho názoru, že tu došlo k uzavření smlouvy z 12. 10. 1977 ze strany prodávajících v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, že oba žalovaní jsou v této právní věci pasívně legitimovaní a že žalobci, jako oprávněné osoby, podali řádně a včas výzvu k vydání pozemků.
Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalovaných, že by tu vydání nemovitostí bránil mezinárodní závazek České republiky o ochraně investic vůči rakouskému investorovi. Odvolací soud tu poukazoval na to, že žalovaný státní podnik obdržel výzvu žalobců (učiněnou řádně a včas) a také na ni žalovaný podnik reagoval výzvou k zaslání potřebných dokladů ze strany žalobců; nemohly být proto žalobci uváděné pozemky za těchto okolností zařazeny do privatizačního projektu.
K další námitce žalovaných, týkající se posouzení zastavěnosti pozemků, o něž v tomto řízení jde, byl odvolací soud toho názoru, že závěry znalkyně Ing. H. v této otázce odpovídají provedeným důkazům (včetně důkazů listinných) a vyzněly v tom smyslu, že na sporných pozemcích není žádná stavba relativně trvalého charakteru, která by bránila vydání pozemku oprávněným osobám; odvolací soud zdůrazňoval zejména, že zpevněné skladové plochy a obslužné konstrukce nejsou stavbami a zůstávají jen pozemkem se ztvárněným povrchem.
Výroky o nákladech řízení zdůvodnil odvolací soud ustanoveními §220 odst. 1, §142 odst. 1 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který v řízení zastupoval žalovanou akciovou společnost, dne 30. 6. 2003 a dovolání ze strany této žalované bylo předáno dne 6. 8. 2003 na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 9, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolávající se akciová společnost navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazovala tato dovolatelka na ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle názoru dovolatelky nebyla v daném případě správně posouzena otázka tvrzených nápadně nevýhodných podmínek pro prodávající při kupní smlouvě z 12. 10. 1977. Dovolatelka vyslovovala své přesvědčení, že na rozdíl od závěru odvolacího soudu má za to, že v řízení bylo zjištěno, že nemovitosti byly tu prodány za cenu odpovídající tehdejším cenovým předpisům, tj. ustanovením vyhlášky č. 43/1969 Sb. V žádném případě tu nemohlo jít o nápadně nevýhodné podmínek při uzavírání kupní smlouvy, neboť tato nevýhodnost nemohla být nevýhodností obyčejnou a typickou, když v daném případě šlo o obvyklý postup podle tehdy platných cenových předpisů a jen prodej nemovitosti za vyšší cenu činil kupní smlouvu neplatnou.
Dovolávající se akciová společnost poukazovala i na to, že otevřena zůstala v daném případě i otázka, zda pozemky byly či nebyly zastavěny.
Dovolatelka posléze zdůrazňovala, že v tomto případě nedošlo k žádnému převodu nemovitostí mezi žalovaným státním podnikem a žalovanou akciovou společností. Poukazovala na to, že podle ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. dnem zrušení podniku, případně dnem vynětí části majetku podniku, přechází tento majetek na F. n. m., takže zákon výslovně stanoví, že takový případ nastává a kdy se tak stane. Majetkem pak nadále disponoval F. n. m., na nějž tento majetek přešel; dovolávající se akciová společnost proto majetek, o nějž v tomto řízení jde, řádně nabyla.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona (jímž byl změněn a doplněn zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád) platí i pro řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. tj. před 1. 1. 2001. Výjimky z této zásady uvedené v bodech 15 a 17 přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. se na daný případ nevztahují.
Dovolání dovolatelky tu bylo přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil. Také v daném případě totiž byl dřívější zamítavý rozsudek soudu prvního stupně z 2. 8. 1999, čj. 5 C 95/92-369 Obvodního soudu pro Prahu 9, zrušen usnesením odvolacího soudu ze 16. 3. 2002 (sp. zn. 14 Co 593/99 Městského soudu v Praze) a soud prvního stupně pak rozhodl jinak vyhověním žalobám žalobců rozsudkem ze 6. 6. 2002, čj. 5 C 95/92-623.
Dovolatelka uplatňovala jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis, nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení §6 odst. 1 písm. g) a §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Tato ustanovení se projednávané právní věci týkala a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil.
K výkladu ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. byl podán v rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (vydávané Nejvyšším soudem) podrobný výklad:
„Tíseň a nápadně nevýhodné podmínky ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. je třeba posuzovat odděleně, třebaže věcně, případně skutkově spolu často úzce souvisí jako dva předpoklady, bez jejichž současného naplnění v době právního úkonu nelze opodstatněně uplatňovat právo podle uvedeného ustanovení.
Tísní se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav (např. rozrušení, obavy o blízkou osobu apod.), jenž takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování na tolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila.
Zda jde o nápadně nevýhodné podmínky, je nutno posuzovat vždy konkrétně podle okolností jednotlivého konkrétního případu. U úplatných smluv půjde především o posuzování toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění. Jinou v tomto smyslu relavantní skutečností by mohly být pro kupní smlouvou dotčenou osobu značně nevýhodné smluvní podmínky či vedlejší ujednání, souvisící s předmětem plnění, které by ji ve svých důsledcích významně a zjevně znevýhodňovaly v porovnání s předsmluvním stavem“.
K výkladu ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. bylo ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na str. 120, odst. 2) uvedeno: „Za stavbu ve smyslu ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. je třeba považovat takovou stavbu, která z dříve nezastavěného pozemku činí pozemek zastavěný, přičemž jde o stavbu hlavní (k níž mají případné ostatní stavby funkci doplňkovou)“.
Stavbou, kterou má na zřeteli ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., lze rozumět pouze takovou stavbu, kterou nelze bez nežádoucích potíží, spočívajících zejména v neúměrných nákladech, technické náročnosti, v nebezpečí nadměrného poškození nebo znehodnocení přemístit z pozemku, na němž stojí, na jiné místo, tedy stavbu relativně trvalého charakteru (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 23/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 91/1991 Sb. může být majetek, na jehož vydání mohl vzniknout nárok fyzické osobě podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., použit podle zákona č. 92/1991 Sb. pouze v případě, když tento nárok nebyl uplatněn ve stanovené lhůtě nebo byl zamítnut (viz stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993, str. 105 odst. 2 a 4, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Lze-li určitou věc považovat za majetek, který je ustanovením §1 odst. 3, §3 a §47 zákona č. 92/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) vyloučen z privatizace podle tohoto zákona, nemohla být taková věc podle části druhé a třetí zákona č. 92/1991 Sb. privatizována; přitom je nerozhodné, že byla uvedena ve schváleném privatizačním projektu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 42/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Citované právní závěry z uveřejněné judikatury soudu pokládal dovolací soud za použitelné i na daný případ. Při uvážení smyslu a účelu těchto právních závěrů ve srovnání se závěry, k nimž dospěl odvolací soud ve svém rozsudku z 28. 5. 2003 (sp. zn. 62 Co 383/02 Městského soudu v Praze), proti němuž směřovalo dovolání dovolávající se akciové společnosti, musel však dovolací soud konstatovat, že z týchž právních závěrů vycházel v podstatě i uvedený odvolací soud ve svém rozhodnutí.
Nemohl tedy dovolací soud přisvědčit názoru dovolatelky, že je rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné, jak to má na zřeteli ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu pro případy, kdy je na místě zrušení rozsudku odvolacího soudu dovolacím soudem. Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit k zamítnutí dovolání dovolatelky podle téhož ustanovení občanského soudního řádu.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ostatním účastníkům tohoto řízení v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 7. září 2004
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu