ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.252.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 252/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ireny Hladíkové v právní věci žalobce M. z. m. v B., proti žalovanému M. G., zastoupenému advokátem, o zaplacení 67.413,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 33 C 269/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8.10.2003, č.j. 19 Co 400/2001-65, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Výše označeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl změněn rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 30.8.2001, č.j. 33 C 269/99-50, a to tak, že byl zamítnut návrh, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci (z titulu dluhu na nájemném z nebytových prostor) částku 67.413 Kč,- se 16% úrokem z prodlení od 1.1.1999 do zaplacení. Zároveň byl změněn výrok o nákladech řízení tak, že žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím.
Odvolací soud se po doplnění dokazování znaleckými posudky ztotožnil s názorem žalovaného, že se žalobce dopustil jednání v příkrém rozporu s dobrými mravy a že nájemní smlouva, uzavřená mezi žalobcem jako pronajímatelem a žalovaným jako nájemcem dne 1.11.1994, je právním úkonem absolutně neplatným podle ustanovení §39 občanského zákoníku (dále „o.z.“). Důvodem pro tento závěr byly především znalecké posudky VUT B. z let 1990 a 1991; odvolací soud z nich zjistil, že nemovitost, v níž měl žalovaný pronajaté nebytové prostory, vykazovala závažné stavebně-technické závady a to nejméně již od roku 1990. Ze strany znalců bylo již tehdy doporučeno vypracovat projekt sanačních prací, má-li objekt splňovat stavebně-technické požadavky. Stav objektu se poté ještě zhoršil, přesto však v roce 1994 žalobce uzavřel se žalovaným nájemní smlouvu na dobu 10 let, aniž by ho na stav nemovitosti a bezprostřední nutnost její rekonstrukce upozornil. Smlouvu pak žalobce jednostranně ukončil dne 3. 9. 1998 výpovědí. Žalobce mohl vzhledem k neplatnosti nájemní smlouvy eventuálně požadovat jen případný dluh z titulu bezdůvodného obohacení, to však – přes poučení soudem prvního stupně – neučinil.
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním. V něm namítl, že stav pronajatých prostor byl žalovanému dobře znám, a že žalovaný i po převzetí výpovědi v prostorách dále podnikal, ač byl seznámen s nutností jejich rekonstrukce. Přitom přestal platit nájemné a nevyužil možnosti požádat o slevu na něm. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil, z čehož by vyplynulo vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že žalobce, zastoupený podnikovým právníkem, podal dovolání včas (§240 odst. 1, §241 odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu - dále „o.s.ř.“). Dovolání bylo přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., dovolací soud je tedy přezkoumával meritorně.
Dovolání není důvodné.
Z obsahu dovolání je patrno, že dovolatel je nespokojen s právním posouzením věci; lze tedy dovodit, že uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Dovolací soud je však striktně vázán konkrétním vylíčením dovolacího důvodu, jak plyne z ustanovení §242 odst. 3 věty první o.s.ř. Žalobce ovšem v dovolání brojí proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu – namítá vědomost žalovaného o stavu nemovitosti a pozastavuje se nad jeho chováním po převzetí výpovědi.
Přezkumná oprávnění dovolacího soudu jsou však omezena v tom směru, že (jak je patrno zejména ze znění i výkladu §243a o.s.ř.) tento soud není oprávněn zasahovat do skutkového základu věci, jak byl zjištěn v řízení před nižšími instancemi. Předmětem mimořádného přezkumu dovolacím soudem je právní posouzení věci, a to především z hlediska aplikace a interpretace hmotného práva; jen v limitované míře se připouští přezkum dodržení procesních předpisů.
Z řečeného vyplývá, že dovolací soud byl povinen přijmout za východisko svých úvah ta rozhodná skutková zjištění odvolacího soudu, z nichž (neupozornění žalovaného na stav nemovitosti) rezultoval právní závěr odvolací instance o neplatnosti nájemní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy. Vzhledem k závislosti tohoto závěru na skutkových zjištěních pak nebylo možné shledat právní posouzení věci nesprávným ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Poznamenává se současně, že se to – z hlediska logického skloubení argumentace v odůvodnění rozsudku – nejevilo ani důvodným; odvolací soud totiž dostatečně podrobně odůvodnil svůj závěr o rozporu konání žalobce s dobrými mravy a dostál tak judikatornímu požadavku, kladenému na něj např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12.8.2003, sp.zn. 21 Cdo 633/2002 (Soubor rozhodnutí NS sv. 26, č. 2084).
Odvolací soud (a ani soud prvního stupně) nezatížil řízení ani procesní vadou neuplatněnou v dovolání, která by v důsledcích vyvolala zmatečnost rozhodnutí ve věci samé (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Dovolací soud proto dovolání žalobce zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o.s..ř.).
Úspěšnému žalovanému nevznikly v řízení o dovolání žádné náklady.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. září 2004
JUDr. Ludvík David, CSc.
předseda senátu