ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.2556.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 2556/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce J. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Zemědělskému družstvu Ž. v likvidaci, o poskytnutí náhrady za znehodnocené nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 C 121/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 8. 2003, č. j. 6 Co 1556/2003-290, ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 29. 10. 2003, č.j. 6 Co 1556/2003-297, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 9. 2002, č.j. 23 C 121/99-238, uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci 233.469,- Kč. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že právní předchůdci žalobce byli vlastníky předmětných nemovitostí, které byly podle §13 vládního nařízení č. 50/55 Sb. přikázány Strojní a traktorové stanici v T. n. V., a to z užívání předchozího uživatele JZD H. Vzal za prokázáno, že v průběhu užívání předmětných nemovitostí žalovanými došlo k jejich devastaci. Stejně tak vzal za prokázáno, že tyto nemovitosti byly vráceny rodičům žalobce v roce 1971 a nebylo zjištěno, že by po tomto roce žalovaní předmětné nemovitosti užívali. Soud prvního stupně též zjistil, že škoda vzniklá na zemědělské usedlosti čp. 34 v H. za dobu od 1. 2. 1958 do roku 1971 v důsledku jejího užívání žalovanými představuje částku 233.469,- Kč. Vyslovil závěr, že žalobce jako právní nástupce předchozích vlastníků je oprávněnou osobou pro uplatnění nároku na náhradu podle §23 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o půdě“). Dospěl k závěru, že oba žalovaní jsou ve věci pasivně legitimováni, a to pro rozhodnutí o nároku společně a nerozdílně, analogicky v souladu s ustanovením §438 odst. 1 o.z., neboť nelze přesně oddělit užívání předmětných nemovitostí Strojní a traktorovou stanicí a JZD Ź. Tentýž soud doplňujícím rozsudkem ze dne 26. 9. 2002, 23 C 121/99-238, zamítl návrh žalobce, kterým by oběma žalovaným byla uložena povinnost společně a nerozdílně uvést zemědělskou usedlost, blíže specifikovanou ve výroku, do stavu, v němž se nacházela ke dni jejich odnětí podle vládního nařízení č. 50/55 Sb.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako odvolací soud usnesením ze dne 1. 7. 2003, č.j. 6 Co 1565/2003-269, v odstavci I. řízení proti JUDr. B. Š., správkyni konkurzní podstaty Státního podniku zemědělské techniky v likvidaci, vyloučil k samostatnému řízení. Současně v odstavci II. rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu zrušil a řízení ohledně této žalované zastavil. Tentýž soud dále usnesením ze dne 23. 7. 2003, č.j. 6 Co 1556/2003-280, připustil změnu žaloby, aby žalovanému Zemědělskému družstvu Ž. v likvidaci byla uložena povinnost uvést předmětné nemovitosti do stavu, ve kterém se nacházely ke dni jejich odnětí podle vládního nařízení č. 50/1955, eventuelně zaplatit žalobci na náhradě škody částku 233.469,- Kč.
Odvolací soud dále rozsudkem ze 28. 8. 2003, č.j. 6 Co 1565/2003-290, změnil v odstavci I. rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované Zemědělské družstvo Ž. v likvidaci je povinno zaplatit žalobci částku 233.469 Kč. Současně v odstavci II. zamítl návrh žalobce, kterým by žalovanému byla uložena povinnost uvést předmětné nemovitosti do stavu, ve kterém se nacházely ke dni jejich odnětí. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením s tím, že na daný případ je třeba aplikovat ustanovení §23 odst. 1 zákona o půdě. V této souvislosti poukazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 9. 1999, č.j. 24 Cdo 62/98-160, v němž zaujal právní názor, že pokud užívání obytné nebo hospodářské budovy organizací podle zvláštních předpisů skončilo před nabytím účinnosti zákona o půdě má právo na náhradu podle §23 odst. 1 zákona o půdě i ten dědic původní vlastníka, který byl vlastníkem budov ke dni účinnosti zákona o půdě. Dále podle odvolacího soudu nelze vyhovět žalobě na uvedení předmětných nemovitostí do stavu, ve kterém se nacházely ke dni jejich odnětí podle vládního nařízení č. 50/1955 Sb., neboť zákon o půdě neumožňuje tzv. naturální restituci a nelze aplikovat ani ustanovení §442 odst. 2 o.z. Vyslovil rovněž závěr, že nebyly zjištěny žádné důvody pro výjimečné použití §438 odst. 1,2 o.z.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dne 24. 11. 2003 dovolání, jehož přípustnost dovozoval zřejmě z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Uplatnil existenci dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř. Tvrdil, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítal, že předmětné stroje, které se v nemovitosti nachází, nejsou v jeho vlastnictví. Poukazoval na skutečnost, že soudy obou stupňů se nevypořádaly s tím, z jakého titulu uplatňuje žalobce svá práva ze zákona o půdě. Podle dovolatele nelze projednávanou věc podřadit pod režim tohoto zákona. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci k dalšímu řízení a současně odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobce navrhl odmítnutí dovolání.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.). Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.). Přes formální znění výroku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, bylo nutno mít na zřeteli, že šlo ve skutečnosti obsahově o rozhodnutí potvrzující.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.
Jak je patrno z obsahu odůvodnění odvolacího soudu, posouzení důvodnosti žaloby bylo závislé na zjištění, zda žalobci přísluší náhrada za znehodnocené nemovitosti podle zákona o půdě. Odvolací soud správně aplikoval v úvahu přicházející ustanovení zákona, jmenovitě §23 odst. 1 zákona o půdě. Je nutno přisvědčit odvolacímu soudu, pokud uzavřel, že v projednávané věci je nutno vycházet z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 1999, č.j. 24 Cdo 62/98-160. Dovolací soud nemá důvodu se odchýlit ani od právního závěru odvolacího soudu, že ustanovení §23 odst. 1 zákona o půdě neumožňuje tzv. naturální restituci.
Dovolací soud se výkladem tohoto ustanovení se vícekráte zabýval, a jeho judikatura se ustálila s přihlédnutím k tomu, že i ustanovení §23 zákona o půdě bylo novelizováno. Pod pojmem “vlastník” použitým v ustanovení §23 odst. 1 nelze dle názoru dovolacího soudu rozumět toho, kdo byl vlastníkem budov v době jejich znehodnocení při užívání organizacemi podle zvláštních předpisů, pokud nebyl jejich vlastníkem ke dni účinnosti zákona o půdě, ale v prvé řadě toho, kdo byl k tomuto dni (tj. 24. 6. 1991) jejich vlastníkem. Úmyslem zákonodárce bylo totiž založit právo na náhradu za znehodnocení budov současnému vlastníkovi, a umožnit mu tak obnovu hospodaření na půdě včetně budov potřebných k zajištění této výroby; doba účinnosti zákona se zpravidla shodovala s dobou zániku práva užívání (§22 odst. 1 zákona o půdě); v praxi ovšem docházelo k případům, kdy právo užívání skončilo před účinností zákona o půdě, např. rozhodnutím správního orgánu podle zákona č. 114/1990 Sb., jímž byl změněn a doplněn zákon č. 123/1975 Sb., o užívání půdy a jiného zemědělského majetku k zajištění výroby; podle něj se náhrada (byť jinak vyjádřená) poskytovala tomu, kdo byl vlastníkem v době rozhodnutí správního orgánu. Stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České republiky z 19. 12. 1995, publikované pod č. 16/1996 Sbírky soudního rozhodnutí a stanovisek, pak je v současné judikatuře vykládáno tak, že náhradu za znehodnocení budov podle ustanovení §23 odst. 1 zákona o půdě nelze přiznat třetí osobě, která budovu získala již znehodnocenou, převodem od dřívějšího vlastníka. Rovněž Ústavní soud České republiky ve svém nálezu z 18. března 1999, sp. zn. IV. ÚS 435/98, zabývajícím se výkladem ustanovení §23 odst. 1 zákona o půdě, vyslovil, že není rozhodující, kdo byl vlastníkem stavby v době jejího znehodnocení.
Dovolací soud v dané věci považuje za rozhodující, že žalobce byl vlastníkem předmětných zemědělských budov ke dni účinnosti zákona o půdě jako dědici původních vlastníků, a že budovy byly znehodnoceny v době užívání zemědělskou organizací podle zvláštních předpisů, jimiž je třeba rozumět i vládní nařízení č. 50/1955 Sb. Tím považuje za splněné podmínky vzniku nároku na náhradu za znehodnocené budovy podle ustanovení §23 odst. 1 zákona o půdě žalobci jako vlastníku předmětných budov.
Posouzení věci odvolacím soudem tedy odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Nelze proto přisvědčit žalovanému, že by přípustnost dovolání byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 ost. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatel sice neměl se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalobce k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 až 3 vyhč. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. července 2004
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu