ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.2561.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 2561/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ireny Hladíkové v právní věci žalobce Města O., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J. P. a 2) H. P., druhá žalovaná, zastoupena advokátem, o zaplacení částky 738.557,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 7 C 165/94, o dovolání obou žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1.4.2003, č.j. 11 Co 269/2002-257, takto:
I. Řízení o dovolání první žalované se zastavuje.
II. Dovolání druhé žalované se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni výše označeným byl změněn rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 16.10.2001, č.j. 7 C 165/94-213, tak, že obě žalované jsou povinny zaplatit solidárně žalobci částku 97.028,- Kč s poplatkem z prodlení ve výši 0,5 promile za každý den prodlení od 10.7.1993 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Ve zbytku napadeném odvoláním žalovaných, tj. v částce 173.178,30 Kč s přísl., došlo ke změně přisuzujícího rozsudku soudu prvního stupně tak, že žaloba byla zamítnuta. Podle výsledku řízení byla žalobci uložena poměrná povinnost zaplatit druhé žalované náklady řízení před soudy obou stupňů a první žalované náklady řízení před soudem prvního stupně.
Odvolací soud rozhodoval o dlužném nájemném ze smlouvy o nájmu nebytových prostor, sjednané mezi žalobcem jako pronajímatelem a žalovanými jako nájemkyněmi dne 18.4.1991. Dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že dlužné nájemné představovalo na straně obou žalovaných částku celkem 270.206,30 Kč. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že z této částky by bylo přiznání Kč 173.178,30 s přísl. v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 občanského zákoníku). V průběhu doby nájmu bylo totiž nutno provádět úpravy a rekonstrukce předmětných nebytových prostor, takže jejich užívání bylo v období měsíců června až listopadu 1991 vyloučeno. Po odpočtu nájemného za tyto prostory, reprezentovaném posledně uvedenou finanční částkou, pak byla výsledkem úvah odvolacího soudu částka 97.028,- Kč, ohledně níž byl rozsudek soudu prvního stupně - z hlediska věcného obsahu - potvrzen.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly obě žalované dovolání.
První žalovaná, přes výzvu soudu prvního stupně doručenou jí 20.8.2003, neodstranila vadu dovolání, spočívající v nedostatku povinného zastoupení advokátem (§241 odst. 1 občanského soudního řádu – dále „o.s.ř.“). Dovolací soud proto dovolací řízení ve vztahu k dovolání první žalované zastavil (§104 odst. 2 o.s.ř.).
Druhá žalovaná, zastoupená advokátem, podala dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o.s.ř.). Pokud však jde o subjektivní přípustnost dovolání, pak druhá žalovaná se mohla dovolat pouze do přisuzujícího výroku odvolacího soudu
o částce 97.028,- Kč s přísl. Jak již zmíněno, tento výrok byl ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně výrokem potvrzujícím. V úvahu pak tedy nepřicházela objektivní přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a podle průběhu řízení ani přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Dovolací soud proto posuzoval dovolání, z hlediska jeho přípustnosti, pouze podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř., tedy z toho hlediska, zda jde o dovolání proti takovému rozhodnutí odvolacího soudu, které má ve věci samé pro právní stránce zásadní význam.
O takový případ však v posuzované věci nešlo.
Druhá žalovaná v dovolání namítala, že spolu s první žalovanou vynaložily na zhodnocení pronajaté nemovitosti značné náklady. Přestože město O. (žalobce) přislíbilo započtení těchto nákladů na rekonstrukci nebytového prostoru, účelně vynaložených vzhledem k jeho předchozí devastaci, oproti požadovanému nájemnému, nestalo se tak. Žalované přitom byly schopny prokázat v rámci těchto nákladů zaplacení částky celkem 86.647,- Kč, představující součet dvou faktur vystavených za rekonstrukce. Soudy nižších stupňů proto podle dovolatelky pochybily, nevzaly-li v tuto částku v úvahu a neprovedly-li její zápočet oproti žalovanému dluhu na nájemném. Druhá žalovaná navrhovala, aby oběma žalovaným bylo stanoveno dovolacím soudem zaplatit pouze částku 10.381,- Kč s přísl., tedy částku po provedené kompenzaci, a aby byl žalobce zavázán k náhradě nákladů řízení druhé žalované ve změněném poměru, odpovídajícím jinému rozhodnutí o výši dlužného nájemného.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Posuzoval-li dovolací soud obsah dovolání, spatřující dovolací důvod, v nesprávném právním posouzení věci, nemohl dovodit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v tom ohledu, že by snad šlo o právní otázku dosud nejudikovanou či řešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu, eventuálně odvolacích soudů, rozdílně. Otázka započtení určité částky jako obrany proti návrhu (§98 o.s.ř.) je interpretována stávající judikaturou zcela konstantně.
Zbývala tedy možnost, že by v případě kompenzační námitky šlo v důsledcích
o takovou právní otázku, která by byla vyřešena nižší instancí v rozporu s hmotným právem ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. Nutno tu ovšem zdůraznit, že součástí právní argumentace v dovolání byl i skutkový aspekt věci (označení faktur, účelnost vynaložení nákladů, údajný příslib žalobce o započtení), který nemohl být předmětem dovolacího přezkumu. Dovolací soud není oprávněn zasahovat do skutkového základu věci, jak byl zjištěn nižšími instancemi, a posuzuje jen právní aspekty napadeného rozhodnutí. Po této stránce pak mohl dovolací soud jen konstatovat, že soud prvního stupně se vypořádal s otázkou úhrady nákladů vzniklých oběma žalovaným tak, že k nim nebyl dán souhlas ze strany pronajímatele (bod VI. smlouvy o nájmu nebytových prostor) a proto k těmto nákladům nebylo přihlédnuto jako k nákladům vynaloženým oprávněně; nemohlo tedy jít o právně podloženou obranu obou žalovaných. Odvolací soud pak převzal závěry soudu prvního stupně včetně posledně uvedeného bez toho, že by se otázkou případného započtení nákladů vzniklých na straně žalované zabýval samostatně a s odlišným závěrem.
Při takto rekapitulovaném právním posouzením věci neshledal dovolací soud, že by došlo k řešení právní otázky, pro meritum věci určující, v rozporu s hmotným právem. Právní závěry nižších instancí podklad k takové úvaze neposkytují a přihlédne-li se k prioritnímu účelu úpravy přípustnosti dovolání v §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř., kterým je sjednocování judikatury a náprava typových hmotněprávních pochybení nižších instancí, pak nezbylo, než zaujmout negativní stanovisko i vůči dovolání druhé žalované.
Dovolací soud proto dovolání druhé žalované jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) o.s.ř.].
V dovolacím řízení úspěšnému žalobci nevznikly žádné náklady, které by mu měly být přisouzeny.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 31. května 2004
JUDr. Ludvík David, CSc.
předseda senátu