ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.2562.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 2562/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce Ing. I. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Střednímu odbornému učilišti zemědělskému se sídlem v M., zastoupenému advokátem, o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp.zn. 7 C 283/92, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19.8.2003, čj. 28 Cdo 324/20034-188, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení 1.200 Kč k rukám jeho právního zástupce do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburku opakovaně (poprvé usnesením z 29.7.1997, čj. 7 C 283/92-42) rozhodl, že řízení o návrhu žalobce na vydání domu čp. 6 v M. včetně souvisejících budov a stavebních parcel, se zastavuje podle §104 odst. 1 OSŘ. Návrh byl uplatněn podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen \"zákon o mimosoudních rehabilitacích\"). Soud dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že je požadováno vydání budov původní zemědělské usedlosti, nejde o věc svěřenou do pravomoci soudu, ale do pravomoci správního orgánu – pozemkového úřadu; u něj také řízení o vydání předmětných nemovitostí proběhlo podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"zákon o půdě\") . Poté, co tento rozsudek byl zrušen usnesením Krajského soudu v Praze z 6.11.1997, soud prvního stupně doplnil řízení provedením důkazů o tom, zda požadované nemovitosti byly ke dni přechodu na stát zemědělskou usedlostí, popřípadě byly k tomuto účelu využívány.
Novým rozsudkem ze dne 28.3.2003. čj. 7 C 283/92-151, rozhodl soud prvního stupně opětovně tak, že řízení zastavuje a věc postupuje Ministerstvu zemědělství České republiky – odboru zemědělské agentury a pozemkového úřadu, oddělení Pozemkový úřad N. Vyšel z ustanovení §1 odst. 3 a 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích, podle nichž se tento zákon nepoužije na zmírnění křivd, jež jsou předmětem úpravy zvláštního zákona, a dále křivd, které vznikly převzetím zemědělské půdy využívané k zemědělské výrobě, včetně souvisejících obytných hospodářských budov. Toto ustanovení pak aplikoval na daný případ, tj. na zjištění, zda předmětné nemovitosti měly ke dni převodu na stát, (k němuž došlo na základě kupní smlouvy z 15.10.1970), charakter zemědělského majetku, na nějž se vztahuje zákon o půdě, a které tedy nepatří pod režim zákona o mimosoudních rehabilitacích. V tomto směru shledal důkazní břemeno na žalobci, a to zvlášť za situace, že o vydání předmětných nemovitostí již proběhlo řízení dle zákona o půdě. Ze spisu Okresního úřadu – Pozemkového úřadu v N. zjistil, že žalobce uplatnil nárok na vydání totožných nemovitostí podle zákona o půdě. Pozemkový úřad jeho návrhu nevyhověl, přestože dospěl k závěru, že objekt čp.6 v M. měl v době přechodu na stát charakter zemědělské usedlosti. Rovněž Městský soud v Praze, který rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil, (nejprve rozsudkem z 16.5.1997, a po zrušení tohoto rozsudku nálezem Ústavního soudu z 9.6.1998, pak nově rozsudkem z 2.2.1999), nepochyboval o zemědělském charakteru předmětných nemovitostí. Městský soud se ztotožnil se závěry pozemkového úřadu, totiž že restituční nárok navrhovatele je třeba posoudit podle zákona o půdě. Rovněž tento rozsudek napadl žalobce ústavní stížností, jež však byla usnesením Ústavního soudu z 18.9.2001 odmítnuta.
Podle dalších zjištění soudu prvního stupně převedla právní předchůdkyně žalobce M. Š. kupní smlouvou z 15.10.1970 na kupující Československý stát – Zemědělské učiliště v M. vlastnické právo ke stavební parcele č.kat. 203/1 s obytným a hospodářským stavením čp. 6 a nové č.44 v M., za kupní cenu 123.233,35 Kč. Původní stavební parcela byla dále rozdělena a žalovaný je vlastníkem části nově vzniklých parcel. Z výpovědi svědků vzal soud za prokázáno, že řadu let před rokem 1970 byl v obytném domě mimo bytu též obchod s látkami v přízemí, v roce 1970 v tomto obchodě působila J. V roce 1957 popsal znalec z oboru stavitelství předmětné nemovitosti jako jednopatrovou budov ve dvorním křídle, s přízemní hospodářskou částí ( sýpka, bývalý chlév, jehož jedna část sloužila jako garáž, perna , vepřince).V roce 1969 se tehdejší vlastnice M. Š. domáhala uvolnění stodoly a opětovného postavení zbouraných chlívků.
Z uvedeného skutkového zjištění učinil soud prvního stupně závěr, že předmětné nemovitosti měly k 15.10.1970 charakter zemědělské usedlosti Okolnost, že v přízemí obytné budovy vlastnili manželé Š. obchod s látkami, posoudil soud tak, že \"není vyloučeno, aby předmětné nemovitosti měly zároveň charakter zemědělské usedlosti ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 zákona o půdě\", zvláště za situace, kdy majitelé byli současně vlastníky zemědělských pozemků , které rodina obhospodařovala až do roku 1955. Nelze ani přehlédnout, že o vydání předmětných nemovitostí proběhlo velmi zdlouhavé správní řízení v režimu zákona o půdě a věc prošla i řízením před Městským soudem v Praze a před Ústavním soudem, přičemž všechny tyto orgány posuzovaly uvedené nemovitosti jako zemědělskou usedlost\".
K odvolání žalobce Městský soud v Praze toto usnesení soudu prvního stupně potvrdil usnesením z 19.8.2003, čj. 28 Co 324/2003-188. V odůvodnění konstatoval, že soud prvního stupně správně a úplně zjistil skutkový stav věci pokud jde o stavební stav a užívání sporných nemovitostí ke dni jejich přechodu na stát, tj. k 15.10.1970, provedené důkazy hodnotil podle §132 OSŘ jednotlivě a v jejich vzájemných souvislostech. Ztotožnil se i s právním hodnocením věci soudem prvního stupně a plně na ně odkázal.
Žalobce podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovodil z §239 odst. 2 písm.a) OSŘ a dovolací důvody opřel o ustanovení §241a odst. 1 a odst. 2 písm.a) a b) OSŘ. Navrhl, aby rozhodnutí obou soudů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.Vytýká jim nesprávné právní posouzení věci, pokud dospěly k závěru, že jeho nárok nelze projednat podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, když dům čp. s pozemky nesporně v roce 1970 sloužil jako prodejna textilu, žalovaný je dále užíval jako učiliště, a z žádného důkazu nebylo možno dovodit, že i v roce 1970 byl dům s pozemky využíván pro zemědělské účely. Poukázal na to, že orgánem, v jehož působnosti je rozhodovat v pochybnostech o tom, zda se jedná o nemovitosti, na něž se vztahuje zákon o půdě, je dle §17 odst. 6 tohoto zákona příslušný ústřední orgán státní správy republiky, v daném případě Ústřední pozemkový úřad ministerstva zemědělství ČR. Jeho rozhodnutí však nebylo vyžádáno. Další výtka dovolatele směřuje k tomu,že soudy se nevěnovaly jeho námitce, týkající se absolutní neplatnosti kupní smlouvy, kterou M. Š. převedla dům čp. 6 s pozemky do vlastnictví státu. Neplatnost spatřuje v tom, že kupní smlouva, která podléhala podle §399 odst. 2 ObčZ schválení Okresním národním výborem v N., nebyla schválena pokud jde o navýšení ceny, za niž byla nemovitost prodána.
Žalovaný podal písemné vyjádření k dovolání, v němž uvedl, že pochybnosti o tom, zda na konkrétní restituční nárok se vztahuje zákon o půdě, mají s ohledem na charakter daného majetku rozhodovat orgány, které rozhodují o restitučním majetku, tj. soudy nebo pozemkové úřady, v čemž se shoduje soudní praxe s teorií. Tomu také odpovídá systematické zařazení ustanovení §17 až v třetí části zákona. Žalovaný dále poukazuje na to, že sám žalobce v řízení před pozemkovým úřadem, Městským soudem v Praze i Ústavním soudem vehementně zastával stanovisko, že nemovitost, o jejíž vydání usiluje, je třeba posuzovat jako zemědělskou usedlost. Pokud jde o výraz \"původní zemědělská usedlost\", nemusí jít o majetek, který byl v době přechodu na stát nebo na jinou právnickou osobu výlučně nebo převážně užíván k zemědělským účelům. Tomu nasvědčuje i porovnání s §30 zákona o půdě, podle něhož se za majetek uvedený v §1 odst. 1 zákona považuje i majetek, který byl v době odnětí vlastnického práva k těmto účelům užíván. Není proto relevantní námitka dovolatele, že nebylo prokázáno, že by hospodářská část usedlosti byla v době převodu na stát využívána pro zemědělské účely. V tomto směru připomíná, že ostatně v té době byla nemovitost užívána pro zemědělské učiliště, tedy vlastně k zemědělským účelům.
Námitku dovolatele, že smlouva o převodu nemovitostí byla absolutně neplatná proto, že kupní cena přesáhla maximální přípustnou cenu dle cenových předpisů, vyvrací žalovaný tím, že smlouva byla schválena příslušnými správními orgány, a že z této námitky dovolatele lze dovodit jen přiznání, že nebyly splněny základní restituční podmínky, tj. prodej v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Žalovaný navrhl, aby dovolání, pokud nebude odmítnuto jako bezdůvodné, bylo zamítnuto.
Dovolání splňuje náležitosti stanovené v §241 a 241a OSŘ a je přípustné podle
§239 odst. 2 OSŘ, protože napadeným usnesením dovolacího soudu bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle §104 odst. 1 OSŘ. Dovolání se také opírá o možné dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm.a) a b) OSŘ. Dovolací soud proto přezkoumal napadené usnesení dovolacího soudu v rámci dovolacích důvodů (§242 odst. 3 věta prvá OSŘ).
Vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolatel nekonkretizoval a dovolací soud je neshledal. Pokud dovolatel měl na mysli okolnost, že soudy posoudily otázku, zda restituční nárok žalobce se řídí zákonem o mimosoudních rehabilitacích nebo zákonem o půdě, aniž si vyžádaly rozhodnutí správního orgánu podle §17 odst. 6 zákona o půdě, dovolací soud takový postup za vadu řízení nepovažuje. Ustanovení o pravomoci správního orgánu k rozhodování v pochybnostech o tom, zda se na nemovitosti vztahuje zákon o půdě, je zařazeno do §17, upravujícího podle nadpisu působnost Pozemkového fondu ČR, a může jít podle obsahu tohoto ustanovení jen o pochybnosti v otázkách správy při nakládání s nemovitostmi.
Základní otázkou, týkající se právního posouzení věci, je výklad ustanovení §1 odst. 1 zákona o půdě a §1 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích z hlediska vyloučení restitučních nároků podle zákona o mimosoudních rehabilitacích v případě, že je uplatňován nárok na vydání nemovitosti, jež byly původně zemědělskou usedlostí (tj.souborem zemědělské, případně i lesní půdy, a obytných i hospodářských budov, které původně k obhospodařování půdy sloužily), a přitom sloužily zčásti i k provozování obchodu, jenž se zemědělskou výrobou nesouvisel. Jinými slovy, zda mohly znak přináležitosti k zemědělské usedlosti budovy ztratit v případě, že jejich vlastník současně provozoval v některé budově i činnost nezemědělskou, např. obchod.
Podle §1 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích se tohoto zákona nepoužije na zmírnění křivd, které vznikly převzetím zemědělské půdy, využívané k zemědělské výrobě, včetně souvisejících obytných a hospodářských budov … . Křivdy vzniklé převzetím takového majetku totiž řeší zvláštní zákon,tj. zákon o půdě, který se mimo zemědělské a lesní půdy vztahuje podle §1 odst. 1 písm.b) na obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby patřící k původní zemědělské usedlosti, včetně zastavěných pozemků, a který působnost k rozhodování o nárocích na vydání věci svěřuje nikoli soudům, ale správnímu orgánu – pozemkovému úřadu. Protože podle nesporného zjištění soudu prvního stupně vlastníci uvedených nemovitostí provozovali do roku 1955 zemědělskou výrobu na polích, a užívali přitom i hospodářské budovy související s obytnou budovou, v níž sami bydleli, jsou splněny znaky zemědělské usedlosti ve smyslu §1 odst. 1 zákona o půdě i vyloučení obytných a hospodářských budov jako souvisejících se zemědělskou výrobou dle §1 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích z jeho působnosti. Je tomu tak přesto, že vlastníci budov současně provozovali v domě obchod s látkami, protože tento stav existoval dle zjištění soudu i za situace, kdy své nemovitosti užívali k zemědělské výrobě, tedy před rokem 1955. Takové smíšené hospodaření nebylo v zemědělství výjimkou, i když zpravidla byla zemědělská výroba spojena spíše s provozováním hostince nebo obchodu se zpracovanými zemědělskými výrobky. Žalovaný má pak pravdu v tom, že zákon o půdě pomýšlel i na případy, kdy budovy původní zemědělské usedlosti v době přechodu na stát s ohledem na tehdejší politické a hospodářské poměry již se zemědělskou výrobou nesouvisely. Ke stejným závěrům o tom, že s ohledem na charakter předmětných nemovitostí jako zemědělského majetku se restituční nároky v tomto případě řídí zákonem o půdě, dospěly i další orgány, včetně Ústavního soudu, který se věcí velmi podrobně zabýval ze všech hledisek, uplatňovaných žalobcem.
Dovolací soud také vykládá v návaznosti na tyto úvahy ustanovení §30 zákona o půdě; ten představuje jen další rozšíření působnosti zákona o půdě i na majetek, který původně neměl zemědělský charakter, ale byl k zemědělským účelům užíván ke dni odnětí vlastnického práva k němu.
Dovolací soud se proto shoduje se závěry obou soudů o tom, že na nemovitosti, jejichž vydání se žalobce domáhá podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, se tento zákon nevztahuje a není dána pravomoc soudu k rozhodnutí o návrhu na jejich vydání. Soud tedy postupoval správně, když řízení zastavil podle §104 odst. 1 OSŘ.
Dovolací soud má zato, že soudy se správně nezabývaly tvrzeními o absolutní neplatnosti smlouvy o převodu majetku, protože taková otázka by mohla být řešena jen v řízení o žalobě vlastnické, která uplatněna nebyla, a kterou s řízením restitučním nelze spojovat.
Dovolací soud tedy shledal rozsudek odvolacího soudu správným a dovolání podle §243b odst.1 OSŘ zamítl.
Výrok o nákladech je dán tím, že žalovaný měl v dovolacím řízení úspěch a podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ má nárok na náhradu nákladů za jeden právní úkon – vyjádření k dovolání, podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví výše paušální sazby při zastupování účastníka advokátem … . Základní sazba 4.500 Kč (§8 písm.a)) byla snížena o polovinu, protože dovolání směřovalo proti usnesení o zastavení řízení (§13 odst.2 a §15), přičemž výslednou částku snížil soud opět o polovinu podle §18 téže vyhlášky vzhledem k tomu, že v dovolacím řízení byl učiněn jen jeden právní úkon. Celkem činí proto odměna 1.125 Kč a náhrada hotových výdajů 75 Kč, dohromady 1.200 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2004
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu