ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.2599.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 2599/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ireny Hladíkové v právní věci žalobce N. Č. f. u., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. K., zastoupenému advokátem, o vydání nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 99/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2003, č. j. 20 Co 63/2003-59, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na nákladech dovolacího řízení žalovanému částku 1.975,- Kč, a to k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 4. 2002, č. j. 22 C 99/2001-37, kterým byla zamítnuta žaloba na vydání domu čp. 232 s pozemkem parc. č. 385/1 – zastavěnou plochou, obojí v k. ú. S. M., obec H. m. P. Žalobce byl zavázán k náhradě nákladů řízení, vzniklých žalovanému před soudy obou stupňů.
Zatímco žalobce tvrdil, že jako právní nástupce zrušené organizace Dílo, podnik ČFVÚ, sukcedoval do práva trvalého užívání nemovitostí (výpověď Obvodního úřadu P. ze dne 30. 9. 1991 a dohodu tohoto úřadu o vydání nemovitostí se žalovaným ze dne 17. 12. 1991 podle zákona č.87/1991 Sb. považoval za neplatné), odvolací soud dovodil nedostatek jeho aktivní věcné legitimace. Dospěl k závěru, že právo trvalého užívání bylo podniku Dílo zřízeno dne 10. 7. 1974 jako právo obligační, nikoli věcné; toto právo pak mohlo přejít jen univerzálním nástupnictvím. V tomto případě však bylo právo trvalého užívání, odhlédne-li se od výpovědi a restituce, vázáno na v mezidobí již zaniklou právnickou osobu, a její likvidátor o něm nebyl oprávněn samostatně rozhodovat. Žalobce převzal po podniku Dílo, jako singulární sukcesor, jen majetek vymezený protokolárně v rámci likvidace, naposledy v lednu 1998.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovodil v něm zásadní právní význam napadeného rozsudku a brojil proti hmotněprávnímu posouzení věci odvolacím soudem. Určující právní otázku vymezil tak, že právo trvalého užívání bylo – jako zapsané v tehdejší evidenci nemovitostí – blízké právu vlastnickému a pro jeho povahu, zejména trvalost, byl likvidátor podniku Dílo oprávněn převést zmíněné právo na žalobce (zejména stal-li se ten zřizovatelem likvidovaného subjektu). Dovolatel navrhoval, aby byly zrušeny rozsudky obou nižších instancí a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl ve vyjádření k dovolání jeho odmítnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v otevřené lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 občanského soudního řádu – dále „o. s. ř.“). Z hlediska přípustnosti dovolání jako předpokladu dalšího dovolacího přezkumu přicházela v úvahu pouze přípustnost pro zásadní význam napadeného meritorního rozhodnutí po právní stránce (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud však neshledal dovolání přípustným.
Právní posouzení věci odvolacím soudem se jeví, zejména z pohledu interpretace povahy práva trvalého užívání věcí a jejího důsledku pro rozhodnutí, jako správné a přesvědčivé. Zajisté že právo trvalého užívání majetku resp. jeho částí mělo v podmínkách dřívějšího socialistického hospodaření zvláštní postavení, patrné již z jeho bezplatnosti, účelovosti a časové neomezenosti (srov. §70 tehdejšího hospodářského zákoníku č. 109/1964 Sb., později ještě §10 vyhlášky č. 119/1988 Sb. o hospodaření s národním majetkem). Tento status však uvedený institut, jako nepřípustně omezující vlastnické právo, ztratil již přijetím Listiny základních práv a svobod, a postupně byl – zejména šlo-li o trvalé užívání pozemků – i formálně transformován v instituty neprotiřečící principům demokratického právního státu. Stalo se tak přechodnou úpravou v občanském zákoníku (§879c, d, e vtělenou zákony č. 103/2000 Sb. a 367/2000 Sb.) a posléze v zákoně o majetku České republiky (a hospodaření s ním) č. 219/2000 Sb., kde byla v §59 odst. 1 upravena konverze práva trvalého užívání na výpůjčku na dobu určitou.
Právo trvalého užívání věci mělo přes svá specifika nepochybně charakter obligační (nikoli věcný) a tím méně mohlo při likvidaci podniku Dílo přejít, či dokonce být úkonem likvidátora převedeno, na právního nástupce. V tomto směru lze jen odkázat na výklad odvolacího soudu a dodat, že i z materiálního pohledu nežádoucí sukcesi či dispozici s právem trvalého užívání předmětných nemovitostí zeslabuje fakt soudem nezrušených (a vůči nemovitostem relevantních) právních úkonů předchozích, zejména restituční dohody o vydání nemovitostí. Její priorita je mimo vší pochybnost a povinnost vydat nemovitosti by stíhala i (singulárního) právního předchůdce žalobce.
Nastolená právní otázka tedy byla vyřešena v souladu s hmotným právem a dovolacímu soudu nejsou známy případné obtíže, které by snad činila při rozhodování odvolacích soudů; ani ke kontradikci judikatury dovolacího soudu tu nedošlo. Nedostatek zásadního právního významu napadeného rozhodnutí je implicite podpořen i shora opakovaně zmíněnou povahou práva trvalého užívání; jde o reliktní právní institut, jenž byl legislativně odklizen a jehož výskyt v rozhodovací praxi bude pro futuro nevýznamný.
K naplnění podmínek předvídaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. tedy nedošlo a dovolací soud proto dovolání žalobce za použití §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Odmítnutí dovolání vyvolalo povinnost žalobce nahradit žalovanému účelně vynaložené náklady dovolacího řízení (§243c odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř.). Za ty nebylo možné, vzhledem k trvajícímu zastoupení týmž advokátem, považovat odměnu za převzetí a přípravu zastoupení v dovolacím řízení. Za vyjádření k dovolání však náležela odměna v základní sazbě 3.800,- Kč (§7 písm. d/ vyhlášky č. 484/2000 Sb.), krácená vzhledem k odmítnutí dovolání na polovinu představující částku 1.900,- Kč (§14 odst. 1, §15 téže vyhlášky). K této částce byl připočten režijní paušál ve výši 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. června 2004
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v.r.
předseda senátu