ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.266.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 266/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl o dovolání I. M., zast. advokátkou, podaném proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. listopadu 2002, sp.zn. 26 Co 438/2002 (v právní věci žalobce M. S., s.r.o., zast. advokátkou, proti žalované I. M., zast. advokátkou, o zaplacení 43.412,- Kč s příslušenstvím vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp.zn. 8 C 180/2000), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově rozsudkem pro zmeškání ze dne 16. srpna 2000 pod č.j. 8 C 180/2000-19 uznal žalovanou povinnou žalobci zaplatit částku 43.412,- Kč s 12% úrokem od 1.9. 1999 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalovaná byla navíc zavázána nahradit žalobci náklady řízení.
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 1. listopadu 2002 pod č.j. 26 Co 438/2002-46 odmítl odvolání proti rozsudku prvního stupně. Náhrada nákladů odvolacího řízení nebyla přiznána žádnému z účastníků.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí připomněl, že podle §202 občanského soudního řádu ve znění platném do 31.12. 2000 (dále jen o.s.ř.) není přípustné odvolání proti rozsudku pro zmeškání nebo proti rozsudku pro uznání, leda že je podáno proto, že nebyly splněny předpoklady pro jejich vydání. Okresní soud v dané věci nařídil první jednání na 16.8. 2000 za situace, kdy již předtím byla žalované do vlastních rukou doručena žaloba. Předvolání k jednání bylo žalované doručováno prostřednictvím pošty do vlastních rukou. Protože žalovaná nebyla zastižena, byla zásilka uložena u pošty, přičemž o tom žalovaná byla oznámením vyrozuměna a zároveň byla vyzvána, aby si zásilku na poště vyzvedla. Žalovaná si však zásilku do 3 dnů od uložení nevyzvedla, a proto nalézací soud v souladu s §47 odst. 2 o.s.ř. správně považoval poslední den lhůty za den doručení. Tuto tzv. fikci doručení uložením je možné použít za předpokladu, že se adresát v době doručování v místě svého bydliště zdržuje. Žalovaná namítala, že se domů vracela až večer a poštu jí vyzvedávala matka. V tomto ohledu odvolací soud uzavřel, že žalovaná měla možnost učinit taková opatření, aby se oznámení o uložení zásilky dostalo do její dispozice, a že tudíž předvolání k jednání dne 16.8. 2000 bylo žalované doručeno správně a včas.
Kromě této podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání byly splněny i ty zbývající. Předvolání bylo – za použití fikce – doručeno více než pět dnů přede dnem jednání, šlo o prvé jednání a žalovaná byla v předvolání o následcích nedostavení se poučena. K jednání se nedostavila a neomluvila se. Žalobce, který se k jednání dostavil, vydání rozsudku pro zmeškání navrhl.
Proti rozsudku pro zmeškání je odvolání přípustné pouze v případě, je-li podáno proto, že nebyly splněny předpoklady pro jeho vydání, nebo že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovanou tvrzený nedostatek předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání odvolacím soudem nebyl shledán, a správnost právního posouzení žalovaná v odvolání nenamítala, krajský soud proto její odvolání jako nepřípustné odmítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Podle dovolatelky dohoda ze dne 30.4. 1999 mezi stranami sporu o vyrovnání pohledávek neobsahovala konkrétní částku za spotřebovanou el. energii, ale odkazovala na budoucí vyúčtování, které se žalobce v dohodě zavázal předložit, ale neučinil tak. Žalobce proto nesplnil podmínky sjednané v dohodě a jeho tvrzení se tak dostala do rozporu s předloženými důkazy. Odvolací soud měl v rámci rozhodování o vydání rozsudku pro zmeškání přezkoumat, zda jsou rozhodující tvrzení žalobce dostatečná.
Dovolací soud – v návaznosti na procesní postup soudu odvolacího - věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1. 1. 2001, a to v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. l o.s.ř., §24l odst. l o.s.ř.), je přípustné (§238a odst. l písm. e/ o.s.ř.) a opírá se o zákonem stanovený dovolací důvod (§24l odst. 3, písm. d/ o.s.ř.). Přezkoumal proto napadené rozhodnutí v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§242 odst. l, 3 o.s.ř.), když nezjistil žádné takové vady předchozího řízení, které by odůvodňovaly postup podle §237 odst. l o.s.ř.
Po projednání věci soud dospěl k přesvědčení, že dovolání není důvodné.
Dovolatelka ve svém uplatněném mimořádném opravném prostředku napadá právní posouzení věci ze strany odvolacího soudu, který podle ní měl jinak posoudit skutkové okolnosti předmětu sporu. Tato argumentace však v dovolacím řízení, ve kterém dovolatel polemizuje s rozhodnutím odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání proti rozsudku pro zmeškání, nemůže být úspěšná.
Jak bylo judikováno již v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1910/2000: „jsou-li splněny ostatní předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání, omezuje se právní posouzení věci soudem prvního stupně v zásadě jen na to, zda by vydáním rozsudku nedošlo ke vzniku, změně nebo zrušení právního poměru mezi účastníky, zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít nebo schválit smír, a zda podle žalobních tvrzení, která se pro zmeškání žalovaného stala nespornými, lze výrokem rozsudku přiznat právě to plnění, kterého se žalobce v žalobě domáhá.“
Zúžený prostor pro přezkumnou činnost odvolacího soudu v případě rozhodování o rozsudku pro zmeškání byl potvrzen v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.3. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, ve kterém bylo vysloveno:“rozsudkem pro zmeškání může být rozhodnuto bez ohledu na to, zda k žalobním tvrzením účastníci předložili či označili důkazy a jaký byl obsah nabízených důkazů, přičemž charakter rozsudku pro zmeškání vylučuje hodnocení důkazů. Odvolání proti rozsudku pro zmeškání nemůže být založeno na zpochybnění skutkového stavu plynoucího z nesporných žalobních tvrzení ve smyslu §153b odst. 1 o.s.ř.“
Dovolací soud neshledává důvodu, proč by se měl odchýlit od výše naznačené konstantní judikatury. Dovolatelka napadá rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu, který není způsobilý přijaté rozhodnutí zpochybnit a dovolacímu soudu proto nezbylo, než dojít k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné (§243b odst. l o.s.ř.). Dovolání žalované tudíž bylo nutné podle citovaného ustanovení zamítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §224 odst. l o.s.ř., §l5l odst. l o.s.ř. a §l42 odst. l o.s.ř. Žalovaná neměla v dovolacím řízení úspěch a žalobci v souvislosti s podaným dovoláním žádné ze spisu zjistitelné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 31. srpna 2004
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu