ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.2725.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 2725/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně JUDr. E. T., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. F., o uložení povinnosti zprovoznit a umožnit spoluužívání sociálního zařízení, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 8 C 67/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8.4.2004, č.j. 24 Co 462/2003-181, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 17.2.2003 u Okresního soudu v Mladé Boleslavi domáhala se žalobkyně umožnit spoluužívání sociálního zařízení - WC v 1. patře domu čp. 51 v L. Tvrdila, že ústní dohoda o spoluužívání sociálního zařízení byla uzavřena podle §51, respektive §659 o.z. jako smlouva o výpůjčce, neboť hygienický předpis ukládal, aby zaměstnanci restaurace užívali WC oddělený od téhož zařízení určeného návštěvníkům.
Okresní soud v Mladé Boleslavi jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13.8.2003, č.j. 8 C 67/2003-97, žalobu zamítl. Vyšel ze zjištění, že na základě kupní smlouvy ze dne 9.8.1996 (s právními účinky vkladu ke dni 11.9.1996) je žalovaný výlučným vlastníkem domu č.p. 51 v L., postaveného na pozemku - stavební parcela č. 40 o výměře 334 m2, který je zapsán pro obec a katastrální území L., v katastru nemovitostí na LV č. 230 u Katastrálního úřadu pro S. kraj, Katastrální pracoviště M. Vzal za prokázané, že dne 11.1.2002 byla uzavřena mezi žalobkyní a žalovaným smlouva o nájmu nebytových prostor, přičemž předmět nájmu byl vymezen tak, že se jedná o podzemní podlaží (pivní sklep), přízemí (restaurační prostory, tj. lokál, kuchyň, pokoj, sociální zařízení, sklad, sál). Výše uvedenou smlouvu účastníci uzavřeli na dobu určitou od 11.1.2002 do 31.12.2007 a dohodli si roční nájemné za dohodnutý předmět nájmu ve výši 49.200,- Kč, splatné v měsíčních splátkách po 4.100,- Kč. Předmětem nájmu podle této smlouvy nebylo sociální zařízení – WC v I. patře domu. Soud prvního stupně proto shledal, že žalobkyně nemá hmotněprávní nárok k užívání sociálního zařízení. Věc posoudil podle ustanovení §3 odst. 3, 4 zákona č. 116/1990 Sb. s tím, že nájemní smlouva musí mít písemnou formu, jinak je neplatná. Dovodil, že předmětnou smlouvu nelze posuzovat ve smyslu §51 o.z. jako ústní nepojmenovanou smlouvu ani jako smlouvu o výpůjčce podle §659 o.z. Dále konstatoval, že rovněž ani dodatek nájemní smlouvy ze dne 3.11.2002 neobsahoval ujednání zakládající spoluužívání předmětného WC. Tvrzení o ústní nepojmenované smlouvě či smlouvě o výpůjčce hodnotil jako dodatečnou konstrukcí, kterou se žalobkyně snažila zajistit si splnění hygienických podmínek pro provoz restaurace podle ustanovení §11 odst. 1, 4 vyhlášky č. 107/2001 Sb., účinné od 26.3.2001.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací připustil změnu žaloby ve znění směřujícím na uložení povinnosti žalovanému zprovoznit a žalobkyni umožnit spoluužívání sociálního zařízení – WC, nacházejícího se v I. patře domu čp. 51 v L., které je přístupné z chodby domu vlevo při vstupu do I. patra“. Poté rozsudkem ze dne 8.4.2004, č.j. 24 Co 462/2003-181, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu ve shora uvedené podobě zamítl. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, která doplnil o zprávu Městského úřadu M., odbor výstavby a životního prostředí ze dne 12.3.2004, z níž zjistil, že v březnu roku 2003 bylo zahájeno řízení ve věci zjištění stavebních závad v restauraci v L. čp. 51. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že vymezení předmětu nájmu nebytových prostor v článku II. písemně uzavřené smlouvy o nájmu nebytových prostor podle zákona č. 116/1990 Sb., ve znění změn a doplňků, k datu uzavření smlouvy dne 11.1.2002 neumožňuje závěr, že na základě této nájemní smlouvy byl žalovaným žalobkyni dán do nájmu prostor v I. patře domu čp. 51 v L., zařízený účelově jako WC a umývárna pro personál restaurace. Konstatoval, že skutečná vůle toho, kdo právní úkon učinil, může být při jeho výkladu relevantní jen za předpokladu, že není v rozporu s jednoznačným jazykovým projevem. Zaujal názor, že jednou vyjádřený obsah právního úkonu (smlouvy) lze sice vykládat, nelze však výkladem již jednou učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat. Vyslovil, že pokud není v písemné nájemní smlouvě v rámci vymezení předmětu nájmu uveden i prostor místnosti v I. patře domu čp. 51 (zařízený jako sociální zařízení a umývárna), nelze pomocí výkladového ustanovení o výkladu projevu vůle podle §35 odst. 2 o.z. chybějící údaj o části předmětu nájmu doplňovat. Dospěl k závěru, že žalobkyně tedy nemá dán žádný právní titul pro užívání sporného prostoru v I. patře domu č.p. 51 v L.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 26.8.2004 dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Namítala, že pronajímatel i nájemce jsou povinni dodržovat předpisy Evropské unie, přičemž pronajímatel je povinen předat nájemci předmět nájmu ve stavu způsobilém k užívání. Není proto rozhodné, že toto předání nebylo provedeno v písemné formě, neboť zákon je povinen dodržovat jak pronajímatel, tak i nájemce. Poukazovala na skutečnost, že při uzavírání nájemní smlouvy byly obě smluvní strany srozuměny, že provozovatel restaurace je oprávněn spoluužívat společné WC v patře. Nesouhlasila s právním hodnocením odvolacího soudu, podle něhož jednou vyjádřený obsah právního úkonu (smlouvy) lze sice vykládat, nikoli však výkladem již jednou učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat. Vytýkala odvolacímu soudu nesprávné právní hodnocení, že jen pomocí výkladového ustanovení o výkladu projevu vůle nelze podle §35 odst. 2 o.z. chybějící údaj o části předmětu nájmu doplňovat. Podle dovolatelky povinností pronajímatele je poskytovat nebytový prostor v provozuschopném stavu v souladu s ustanovením §5 zákona č. 116/1990 Sb. Dovozovala tak v dané věci nesprávný výklad zákona. Tvrdila, že právo na užívání sporného WC jí svědčí na základě ústní dohody, faktického stavu a ustanovení §5 zákona č. 116/1990 Sb. Zásadní význam spatřovala v tom, že výklad zákona, a to §5 zákona č. 116/1990 Sb. svědčí v její prospěch a to tak, že žalovaný jako pronajímatel je povinen odevzdat nebytový prostor nájemci ve stavu způsobilém ke smluvenému užívání, tedy dodržet všechny související požadavky a právní předpisy, které se na smluvený předmět nájmu vztahují. Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání v této věci plyne z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Odvolací soud totiž rozsudek soudu prvního stupně změnil, žalobu ve znění, jak tato změna byla odvolacím soudem připuštěna, zamítl. Zdánlivě tak jde o pouze o formální označení měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu, když žalovaná nebyla v odvolacím řízení se svým nárokem úspěšná. Ve skutečnosti však odvolací soud rozhodoval (ve svém výsledku) sice zamítavým výrokem, avšak za situace, kdy předmět řízení byl vymezen odlišně od toho, co bylo předmětem řízení v prvním stupni. Pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., není sice rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. V daném případě však nelze přehlédnout, že předmět řízení je vymezen nejen tvrzeními žaloby (která zůstávala v podstatě shodná), ale rovněž vymezením požadovaného nároku, jak byl formulován v žalobní žádání. Věc souvisí i s problematikou rozdílných možností výkonu rozhodnutí těchto dvou formulovaných petitů. Ten se v dané věci v odvolacím řízení od petitu uplatněného žalobkyní před soudem prvního stupně. Dovolání je proto způsobilé projednání, přičemž dovolatelka uplatňovala výslovně dovolací důvod podle §237 odst. 3 o.s.ř. Uvedené ustanovení se pojí s dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Z toho plyne důsledek, že předmětem dovolacího přezkumu nemohou být otázky úplnosti či správnosti skutkových zjištění.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Samozřejmým předpokladem pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu je, aby bylo rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
O takový případ v posuzované věci nejde.
Dovolací soud nemá důvodů posuzovat odlišně otázky, na kterých bylo založeno rozhodnutí odvolacího soudu v této věci. Pro úspěšnost žaloby (byť i v podobě, jak její změnu připustil odvolací soud) bylo zapotřebí, aby žalobkyně prokázala platný právní titul, z něhož by pro ni plynulo právo na spoluužívání WC nacházejícího se v I. patře shora uvedené nemovitosti. Odvolací soud správně poukázal na požadavky plynoucí na obsahové náležitosti smlouvy o nájmu nebytových prostor podle platné úpravy dané zákonem č. 116/1990 Sb. Dovolací soud pro stručnost na tyto závěry jako správné odkazuje. Z citované smlouvy o nájmu nebytových prostor nelze spolehlivě dovodit existenci práva dovolatelka na spoluužívání předmětné prostory.
Stejně tak třeba přisvědčit závěrům odvolacího soudu vztahujícím se k tvrzením (podle zjištění odvolacího soudu dokonce neprokázaným) o existenci nepojmenované smlouvy ve smyslu §51 o.z. uzavřené údajně ústně mezi stranami, mimo rámec písemně uzavřené smlouvy o nájmu nebytových prostor. V tomto směru dovolací soud pouze připomíná ustanovení §40 odst. 1 o.z., podle něhož nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný. Podle odstavce druhého téhož ustanovení písemně uzavřená dohoda může být změněna nebo zrušena pouze písemně.
Pro projednávanou věc vede aplikace posledně uvedeného ustanovení k závěru (bez ohledu na neprokázání tohoto tvrzení ze strany dovolatelky), podle něhož byla-li smlouva o nájmu nebytových prostor uzavřena písemně, mohlo dojít k její platné změně v podobě jejího doplnění opět jen v písemné formě. Jde o závěr platný pro oblast občanskoprávních vztahů, kde obecně platí, že všechny písemně uzavřené dohody (ať již písemná forma byla stanovena zákonem či dohodnuta) mohou být ze stejných důvodů, pro které byla stanovena písemná forma již při jejich vzniku, opět změněny nebo zrušeny pouze písemně. Tento důsledek plynul z výslovné dikce citovaného ustanovení, aniž by bylo zapotřebí, aby účastníci výslovně ve smlouvě i pro případ změn smlouvy požadavek písemné formy si sami stanovili. Souhlas účastníků s písemnou formou právního úkonu byl založen již tím, že původní smlouvu, zakládající mezi nimi nově práva a povinnosti ze smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 11.1.2002, v písemné formě (bez příkazu zákona) uzavřeli. Vzhledem k výše uvedenému bylo tak namístě vycházet z vázanosti účastníků smlouvy o nájmu bytu uzavřené dne 5. 1. 1992 z jejího obsahu, a to s přihlédnutím k vymezení předmětu nájmu. Lze tedy přisvědčit odvolacímu soudu, že předmětná smlouva pak mohla být změněna dalším ujednáním účastníků, které by však muselo naplňovat náležitost písemné formy, k čemuž v dané věci nedošlo.
Pro úplnost nutno uvést, že odkaz dovolatelky na ustanovení §5 zákona č. 116/1990 Sb. je nepřípadný. Podle odstavce prvního tohoto ustanovení není-li ujednáno jinak, pronajimatel je povinen odevzdat nebytový prostor ve stavu způsobilém k smluvenému nebo obvyklému užívání, v tomto stavu jej svým nákladem udržovat a zabezpečovat řádné plnění služeb, jejichž poskytování je s užíváním nebytového prostoru spojeno. Podle odstavce druhého téhož ustanovení je nájemce oprávněn užívat nebytový prostor v rozsahu dohodnutém ve smlouvě.
Z výše uvedených ustanovení tak sice plyne řada povinností pronajimatele uvedených v §5 odst. 1 citovaného zákona, tyto povinnosti se však vzhledem k dikci odstavce druhého upínají pouze k obsahu smlouvy o nájmu nebytových prostor, uzavřené v písemné formě, jak plyne z ustanovení §3 odst. 3 věty první zákona, jež má kogentní povahu.
Nelze proto přisvědčit správnosti argumentace dovolatelky o možnosti, že by obsah písemně uzavřené smlouvy o nájmu nebytových prostor mohl být doplňován přímo povinnostmi plynoucími z jiného zákonného ustanovení, notabene normy nižší právní síly. Je věcí pečlivosti účastníka při uzavírání smlouvy, aby ji uzavřel tak, aby odpovídala tomu, co on od předmětu nájmu požaduje. Tvrzení o nezpůsobilém předmětu nájmu by bylo právně relevantní v řízení o nárocích z neplatné smlouvy, např. při uplatnění nároků z bezdůvodného obohacení nebo náhrady škody. Tento aspekt se ovšem z předmětu řízení v této věci a tudíž i z rámce dovolacího přezkumu vymyká.
Sluší se pouze připomenout, že v této věci nelze povinnosti provozovatele restaurace, tedy žalobkyně, které ji stíhají z předpisu veřejnoprávní povahy, přenášet na druhou smluvní stranu. Je totiž na účastníku – navrhovateli smlouvy – zda a nakolik přiléhavě zformuluje obligatorně písemný návrh smlouvy o nájmu nebytových prostor, aby odpovídal kauze – tedy hospodářskému důvodu, který on pronájmem sleduje. Jde o aplikaci klasické zásady kladoucí důraz na pečlivost účastníků při uzavírání smlouvy včetně jejího obsahu vyjádřený sentencí „vigilantibus iura“.
Dovolací soud proto neshledal, že by právní posouzení věci odvolacím soudem trpělo jakýmkoli pochybením, jež by přivodilo věcnou nesprávnost rozsudku tohoto soudu. Nedošlo tedy k řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem. Dovolání bylo proto zamítnuto (§243b odst.1 písm. a) o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 ost. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně neměla v dovolacím řízení úspěch, vyjádření žalovaného k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu §11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. prosince 2004
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu