ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.290.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 290/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ireny Hladíkové v právní věci žalobce Česká republika – Ministerstvo obrany, se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, proti žalovaným 1. J. T. a 2. B. T., zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Plzeň – sever, pod sp. zn. 4 C 162/99, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 10. 2003, č.j. 18 Co 413/2003-136, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni výše označeným byl - podle formulace výroku - změněn rozsudek Okresního soudu Plzeň – sever ze dne 12. 6. 2003, č.j. 4 C 162/99-117, a to tak, že se určuje vlastnictví žalobce k pozemkům parc. č. 1237/2 (ostatní plocha), 1237/21, 22 (obojí zastavěná plocha a nádvoří) a 1237/38 (ostatní plocha), všem zapsaným na LV č. 978 u Katastrálního úřadu P. pro obec a k.ú. L. Vzájemná žaloba, podaná žalovanými na určení, že pozemek parc. č. 1237/2 (ostatní plocha shora identifikovaná), je ve společném jmění žalovaných, byla zamítnuta. Odvolací soud zavázal žalované nahradit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud přistoupil ke „změně“ napadeného rozsudku, ač v prvním z výroků rozhodl ve prospěch žalobce a ve druhém zamítl protinávrh žalovaných stejně, jako soud prvního stupně. Učinil tak proto, že během odvolacího řízení došlo k upřesnění žaloby v souladu se zápisem v katastru nemovitostí. K původně jedinému pozemku parc. č. 1237/2 přibyly (rozdělením) další pozemky, jak výše uvedeno, součet výměry všech pozemků však stále činí 1326 m2. V relaci k takto upřesněné identifikaci pozemků pak též žalovaní upravili svou žalobu v tom ohledu, že výměra pozemku parc. č. 1237/2 činí nikoli 1326 m2, ale 1177 m2.
Po hmotněprávní stránce odvolací soud nepřisvědčil odvolání žalovaných, které vytýkalo soudu prvního stupně zejména nesprávnou odpověď na otázku, zda v roce 1997, tedy v době vydání předmětných pozemků P. f. Č. r. právnímu předchůdci žalovaných MVDr. S., spadaly tyto pozemky pod správu fondu; zda tedy byly součástí zemědělského půdního fondu ve smyslu §1 odst. 2 zákona č. 334/1992 Sb. o ochraně zemědělského půdního fondu. Prvostupňový soud měl podle žalovaných vycházet nejen z údajů v katastru nemovitostí, ale i ze skutečného způsobu využití pozemků v době jejich vydání.
Odvolací soud však po rekapitulaci skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně dovodil správnost jeho závěru, že sporné pozemky (předtím pozemek parc. č. 1237/2) nespadaly pod správu P. f. Tyto pozemky nemohly být součástí z. p. f. podle §1 odst. 2 zákona č. 334/1992 Sb. P. f. tedy nemohl s pozemky disponovat, tj. ani je platně vydat; bránila v tom jednak jejich zastavěnost, a kromě toho jejich určení a využití pro obranu státu. Obojí měl odvolací soud za prokázáno z listin - z potvrzení Vojenského stavebního úřadu Ministerstva obrany ze dne 22. 4. 2002 a z potvrzení sekce logistiky generálního štábu téhož ministerstva ze 6. 5. 2003; obojí důkaz byl proveden již v první instanci. Za takto zjištěného skutkového stavu pak pozemky zůstaly ve vlastnictví státu a protinávrh žalovaných na určení jejich vlastnictví (pozemky jim byly v mezidobí převedeny a v katastru je veden duplicitní zápis obou sporných stran) nemohl být úspěšný.
Proti tomuto rozsudku podali žalovaní dovolání. Dovozovali jeho přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a/, b/ občanského soudního řádu (dále „o.s.ř.“) a tvrzené důvody dovolání opírali jak o vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tak o nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelé namítali, že odvolací soud nesprávně rozhodl též o pozemku parc. č. 1237/38, přičemž mu zde postačilo jako důkaz čtení listu vlastnictví. Takový důkaz však nebyl dostatečný a odvolací soud měl identifikaci pozemku podepřít dalšími důkazy. Další námitka dovolatelů směřovala proti závěru, že sporné pozemky nemohly platně být ve správě P. f. Bylo-li výchozí skutečností zjištění o změně kultury pozemků v roce 1957 (pak došlo k přídělu ve prospěch státu v roce 1964), tak změna kultury nemusela znamenat vynětí ze z. p. f. Z jednotlivých pozemků pak k parcele č. 1237/2 tvrdili dovolatelé, že není zastavěna; nesouhlasili tedy s obsahem potvrzení Vojenského stavebního úřadu ministerstva obrany z 22. 4. 2002. Ohledně téhož pozemku pak nebylo správné dovodit, že je využíván pro obranu státu, jak o tom mělo svědčit potvrzení sekce logistiky generálního štábu ze 6. 5. 2003. Ve skutečnosti nejsou objekty stojící na pozemcích užívány a samotný pozemek parc. č. 1237/2 slouží od roku 1995 k činnosti zahradnické či zemědělské. Odvolací soud tu pochybil, odmítl-li důkazní návrh žalovaných zjistit skutečné využití pozemků. Na základě těchto důvodů dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že žalobci podali dovolání proti výrokům odvolacího soudu, vyznívajícím v jejich neprospěch, včas a za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o.s.ř.).
Nebylo však možné ztotožnit se jejich argumentací, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., případně podle písm. b/ téhož ustanovení. Rozsudek odvolacího soudu nelze považovat za obsahově měnící rozsudek prvostupňový. Došlo pouze k upřesnění identifikace pozemku, rozděleného na jednotlivé dílčí pozemky, a součet všech pozemků představuje shodnou výměru jako pozemek parc. č. 1237/2, původně žalovaný. Formální změna prvostupňového rozsudku tedy byla jen reakcí na jiné znění žalobního petitu, materiálně však byl tento rozsudek potvrzen. Totéž se týká i zamítavého výroku odvolacího soudu vůči vzájemnému návrhu žalovaných; ti žalovali stále na určení vlastnictví k pozemku parc. č. 1237/2 (jen výměra pozemku se mírně snížila), a bylo-li rozhodnuto opět zamítavě, pak šlo z hlediska odvolací instance, v rozsahu upřesněného návrhu, opět o rozsudek potvrzující. K další v úvahu přicházející podmínce přípustnosti dovolání, totiž k tzv. skryté diformitě rozhodnutí nižších instancí ve smyslu §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., nutno uvést, že sice došlo sice k předchozímu zrušení a vrácení věci odvolacím soudem usnesením ze dne 11. 12. 2002, v tomto usnesení však nebyl vysloven – byť následovalo jiné než původní rozhodnutí – závazný právní názor. Kasace tu byla zdůvodněna pokyny odvolacího soudu k doplnění dokazování, motivovanými rozsáhlými tvrzeními žalobce k otázce oprávnění Pozemkového fondu ČR příslušné pozemky spravovat a disponovat s nimi; tato tvrzení vznesl žalobce až v průběhu odvolacího řízení a přesahovala rozsah přezkumné činnosti odvolacího soudu.
V úvahu tedy přicházela pouze přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm.c/, odst. 3 o.s.ř., tedy pro případný zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí. Dovolací soud se cítil – i s ohledem na námitky dovolatelů - vázán definicí zásadního právního významu v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. (zejména in fine) a učinil předmětem posouzení přípustnosti dovolání otázku, zda při řešení pro věc určujících právních otázek nedošlo k rozporu s hmotným právem.
Pokud to vylíčení dovolacích důvodů umožnilo, vyjádřil se dovolací soud k právním aspektům věci. Nemohl ovšem důsledky znění dovolacích námitek z toho hlediska, zda by mohly představovat – v případě přípustnosti dovolání – kvalifikovanou konkretizaci zákonných dovolacích důvodů; podle dovolatelů mělo jít o důvody podle §241a odst. 2 písm. a/, b/ o.s.ř.
Posledně nastolený problém považuje dovolací soud za vhodné řešit nejdříve. Vytýkají-li dovolatelé odvolacímu soudu nedostatečnost listu vlastnictví pro důkazní závěr o existenci pozemku parc. č. 1237/38, pak se jejich námitka týká tvrzené nesprávnosti zjištěného skutkového základu věci. Týž závěr platí o další námitce dovolatelů, totiž že pozemek parc. č. 1237/2 není zastavěn resp. že není využíván pro obranu státu a je užíván jinak.
Tato část vylíčení dovolacích důvodů však nemohla být předmětem dovolacího přezkumu. Konstantní judikatura dovolacího soudu (zejména interpretace §243a o.s.ř.) opakovaně dovodila, že dovolací soud nelze vmanévrovat do pozice třetí (řádné) instance a že skutkový základ věci, jak byl zjištěn nižšími instancemi, nemůže být dovolacím soudem měněn. Nelze tedy oprávněně napadat zjištění dovolacího soudu, převzatá od první instance, vztahující se ke stavu předmětných pozemků z hlediska existence či identifikace, skutečného využívání a zastavění. Jak též patrno ze znění §241a odst. 3, nepřichází při možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. v úvahu dovolací přezkum z důvodu případného nesouladu skutkových zjištění s průběhem dokazování.
Nesprávné hmotněprávní řešení určující právní otázky, jež mohlo jedině znamenat přípustnost dovolání, pak nelze odvolací instanci vytknout. Odvolací soud nepochybil, jestliže při svých závěrech o tom, že pozemky nebyly součástí z. p. f. ve smyslu §1 zákona č. 334/1992 Sb., vycházel nejen z obsahu zápisů v katastru nemovitostí, ale i z důkazů o faktickém stavu pozemků. Respektoval tak nejen ustanovení §11 zákona č. 265/1992 Sb. o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, podle něhož může být princip dobré víry v zápis v katastru prolomen zjištěním o skutečném stavu věci, ale též z relevantní judikatury. Zde nutno odkázat zejména na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 1995, sp. zn. 6 A 905/94, podle něhož pro zahrnutí pozemku do z. p. f. ve smyslu §1 odst. 1, 2 zákona č. 334/1992 Sb. jsou rozhodné dva znaky. Jedním z nich je znak faktický, tj. skutečné obhospodařování pozemku jako zemědělského, druhý z nich je pak znakem formálním, tedy označení kultury pozemku v katastru nemovitostí. V posuzované věci oba znaky, při učiněných skutkových zjištěních, hovořily ve prospěch závěru, že předmětné pozemky (či předchozí pozemek parc. č. 1237/2) nejsou součástí z. p. f. Navíc i pokud by byly pozemky jako zemědělské v katastru označeny (jak tuto situaci též řešil citovaný judikát), pak by fakticita nevyužití pozemků jako zemědělských vedla buď opět k negativnímu závěru, nebo (za jiných než v této věci vzniklých procesních okolností) k přenechání konečného rozhodnutí v tomto směru správním orgánům.
Právní závěry odvolacího soudu, jimž tedy není důvodu vytknout aplikační či interpretační pochybení, vycházely z provedených skutkových zjištění. Nejsou-li tato zjištění dovoláním napadnutelná, pak nebylo možné dovodit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 in fine o.s.ř. pro řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem. Jen na okraj: jiné definiční znaky téhož ustanovení, které by opravňovaly k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí (rozpornost či neexistence relevantní judikatury), zjevně nebyly naplněny a ani proto nebyl dán podklad pro pozitivní závěr o přípustnosti dovolání.
Dovolání žalovaných proto dovolací soud odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř.
Žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, které by přicházely v úvahu k přiznání náhrady podle §146 odst. 3 a §243c odst. 1 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. září 2004
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v.r.
předseda senátu