ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.359.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 359/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně J. J., zastoupené advokátkou, proti žalovanému Z. o. d. Z., zastoupenému advokátem, o náhradu za znehodnocení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 5 C 125/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 11. 2002, čj. 19 Co 249/2002-42, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala náhrady 84.000,- Kč za znehodnocení stodoly podle §23 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"zákon o půdě\"). Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 6. 9. 2001, čj. 5 C 125/2000-24, žalobě vyhověl do výše 23.129,- Kč, ve zbytku žalobu zamítl a ohledně úroků z prodlení řízení zastavil. Zjistil, že stodola byla původně částí zemědělské usedlosti čp. 3 v T., jež z poloviny patřila matce žalobkyně I. B., později L., z jedné čtvrtiny žalobkyni a z jedné čtvrtiny jejímu bratrovi V. B. Rozhodnutím rady Místního národního výboru v T. z 11. 4. 1958 byly hospodářské budovy patřící k usedlosti přikázány podle §10 vládního nařízení č. 50/1955 Sb., o některých opatřeních k zajištění zemědělské výroby, do bezplatného užívání Jednotnému zemědělskému družstvu v T., a to polovina ve vlastnictví I. B. natrvalo, zbývající dvě čtvrtiny do doby nabytí zletilosti žalobkyně a jejího bratra, tehdy nezletilých. Ti po nabytí zletilosti, konkrétně v roce 1967, požádali o uvolnění hospodářských budov. Budovy byly skutečně uvolněny vlastníkům v roce 1969. Všichni spoluvlastníci pak uzavřeli 28. 5. 1970 smlouvu o reálném rozdělení nemovitostí, jež byla registrována Státním notářstvím v Ú. n. O. dne 27. 8. 1970. Na základě geometrických plánů byly pozemky rozděleny na tři díly, z nichž stavební pozemek s obytnou budovou a část zahrady zůstala ve vlastnictví Ireny Bačové, další část stavební parcely a zahrady zůstala ve vlastnictví žalobkyně a poslední část stavební parcely a zahrady zůstala ve vlastnictví V. B. O hospodářských budovách bylo ujednáno, že zůstávají ve vlastnictví vlastníků příslušných nově vytvořených stavebních pozemků. Stodola, za jejíž znehodnocení se žalobkyně domáhá plné náhrady, tak po reálném rozdělení stála z menší části i na pozemcích I. B. a V. B., v podstatné části pak na pozemku žalobkyně. Soud proto uzavřel, že žalobkyně neprokázala, že by se po reálném rozdělení nemovitostí stala výhradnou spoluvlastnicí stodoly. Protože k ukončení užívání stodoly ze strany žalovaného došlo v roce 1969, tedy v době, kdy byla v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně z jedné čtvrtiny, soud jí přiznal náhradu (jejíž výše byla jinak mezi účastníky nesporná) ve výši jedné čtvrtiny.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové změnil zamítavý výrok soudu prvního stupně tak, že žalobkyni přisoudil dalších 7.000,- Kč, jinak rozsudek potvrdil a zrušil výrok o zastavení řízení týkajícího se úroků z prodlení a výrok o nákladech řízení. Nárok žalobkyně je dle jeho názoru třeba posoudit podle §22 a §23 zákona o půdě. S odkazem na publikovanou judikaturu vyslovil názor, že právo na náhradu má osoba, jež byla vlastníkem nemovitosti ke dni zrušení práva užívání, resp. ke dni účinnosti zákona o půdě, tj. k 24. 6. 1991. Konstatoval rovněž, že uplatněný nárok spadá do dědictví, přičemž dědice je třeba až do doby rozhodnutí o potvrzení nabytí dědictví považovat za podílové spoluvlastníky majetku spadajícího do dědictví, přičemž podíly se řídí poměrem dědických podílů. Nárok na náhradu za znehodnocení stodoly měly osoby, jež byly jejími spoluvlastníky ke dni zrušení práva užívání, resp. ke dni 24. 6. 1991. Odvolací soud dospěl k závěru, že podílovými spoluvlastníky byli v době obou těchto rozhodných skutečností žalobkyně, její matka a její bratr, a to žalobkyně jednou čtvrtinou. Smlouvou z 28. 5. 1970 totiž došlo jen k reálnému rozdělení pozemků, nikoli staveb na nich. Vzhledem k tomu, že spoluvlastník těchto budov, matka žalobkyně I. L., zemřela poté, co uplatnila nárok na náhradu za znehodnocení stodoly, má žalobkyně jako její dědička ze zákona (za situace, kdy zůstavitelka učinila universální dědičkou svého majetku jinou dědičku) nárok na polovinu svého dědického podílu z tohoto titulu ve výši 7.000,- Kč, které jí tak přísluší mimo nároku na čtvrtinu náhrady s ohledem na její čtvrtinový spoluvlastnický podíl na stavbě stodoly.
Žalobkyně podala dovolání proti výroku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý výrok soudu prvního stupně (zřejmě nad částku 7.000,- Kč). Přípustnost dovolání dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, neboť rozsudek odvolacího soudu má podle jejího názoru po právní stránce zásadní význam. Vytýká soudu nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) OSŘ, pokud dospěl k závěru, že smlouvou z 28.5.1970 došlo mezi spoluvlastníky usedlosti čp. 3 v T. jen k reálnému rozdělení pozemků, nikoli k reálnému rozdělení budov. Podle jejího názoru ze smlouvy jednoznačně vyplývá vůle smluvních stran rozdělit i části budov usedlosti, a to zejména z článků II. a IV. smlouvy, podle nichž rozdělením vzniklé reálné díly nemovitostí, tj. pozemků i budov, odpovídají svou hodnotou hodnotě dosavadních spoluvlastnických podílů, a rozděleno je i placení pojistek připadajících na budovy. Žalobkyně tak nabyla stodolu, která však nebyla samostatně evidována v katastru nemovitostí. Pokud by budovy nebyly uvedenou smlouvou reálně rozděleny, byla by smlouva neplatná podle §37 občanského zákoníku, protože právní úkon musí být určitý a srozumitelný. Žalobkyně by pak měla nárok i na další náhrady, které byly již vyplaceny I. L. jako výhradní vlastnici domu čp. 3 v T. Žalobkyně navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání bylo podáno včas a splňuje náležitosti stanovené v §241 a 241a OSŘ. Protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, který byl jeho rozhodnutím v této věci prvým, posuzoval dovolací soud zásadní právní význam napadeného rozhodnutí z hlediska přípustnosti dovolání proti němu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, na něž dovolatelka poukazuje. Přitom vzal v úvahu, že i když řešil již řadu otázek spojených s posouzením aktivní věcné legitimace k uplatnění nároku podle §23 odst. 1 zákona o půdě, dosud se nezabýval touto problematikou v souvislosti s reálným rozdělením budov po jejich znehodnocení; dospěl proto k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má zásadní právní význam a dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Pro posouzení rozsahu nároku žalobkyně považuje dovolací soud za rozhodující následující sled právních skutečností, jež se týkaly předmětné zemědělské usedlosti čp. 3 v Tisové :
- Hospodářské budovy usedlosti byly přikázány do užívání zemědělské organizace 11. 4. 1958, a to pokud jde o podíl ideální jedné čtvrtiny, jež patřila v té době nezletilé žalobkyni, na dobu do její zletilosti, jež nastala v roce 1964.
- Hospodářské budovy byly vráceny spoluvlastníkům do jejich užívání na základě dohody mezi spoluvlastníky a užívající organizací v roce 1969.
- Spoluvlastníci uzavřeli 28. 5. 1970 smlouvu o reálném rozdělení pozemků, s tím, že do reálného vlastnictví jednotlivých vlastníků přecházejí i části budov stojících na nově vzniklých pozemcích. Pouze u obytné části bylo v článku IV. smlouvy jmenovitě konstatováno, že zůstává celá ve vlastnictví I. B. (později L.). Pro účely platby pojistky živelního pojištění se předpokládalo její rozdělení a bylo sjednáno, že budou „výhradní vlastníci těch kterých budov rozdělením vzniklých platit sami pojistné živelního pojištění na tyto budovy připadajícího“.
- Někdy po roce 1970 byla stodola zbourána.
Z uvedené časové posloupnosti vyplývá, že v době mezi rokem 1948 a 1990 byla stodola po určitou dobu užívána zemědělskou organizací podle tehdy platných předpisů, tj. podle vládního nařízení č. 50/1955 Sb., o některých opatřeních i zajištění zemědělské výroby, takže vlastníkovi vznikl nárok na náhradu za její znehodnocení podle §23 odst. 1 zákona o půdě. Nevzniklo však právo užívání podle zákona č. 123/1975 Sb., o užívání půdy a jiného zemědělského majetku k zajištění výroby, neboť k 1. 1. 1976 již zemědělská organizace stodolu neužívala, a to ani fakticky, ani právně (viz §5 citovaného zákona). Nemohlo proto dojít k zániku tohoto práva podle §22 odst. 1 písm. b) zákona o půdě, ani k jeho zrušení podle §12a odst. 3 zákona č. 114/1990 Sb., kterým byl uvedený zákon novelizován. Rozhodující z hlediska určení osoby aktivně věcně legitimované k uplatnění nároku je proto v dané věci stav vlastnictví ke dni účinnosti zákona o půdě, který právo na náhradu znehodnocených budov jejich vlastníkům založil. Dle ustálené judikatury pak v případě, že budova byla odstraněna, náleží toto právo vlastníkovi pozemku (pozemků), na němž budova původně stála.
Odvolací soud takový závěr učinil; dovolatelka však argumentuje, že odvolací soud nesprávně posoudil rozsah jejího původního vlastnictví budovy, protože vlastnictví jí náleželo celé s ohledem na reálné rozdělení nemovitostí učiněné smlouvou z 28. 5. 1970. Dovolací soud jí však nemohl dát zapravdu, i když jí uvěřil, že vůlí tehdejších spoluvlastníků nemovitostí bylo i rozdělení budov. Ze změně ve vlastnických vztazích spoluvlastníků k nemovitosti mohlo dojít jen na základě jasné a určité písemné smlouvy – ta však dostatečně jasně tuto vůli nevyjádřila, zejména u hospodářských budov usedlosti. Aby došlo ke změně vlastnictví oproti dosavadnímu stavu, jímž bylo spoluvlastnictví k budovám, by ve smlouvě muselo být vyjádřeno, (tak jako to bylo vyjádřeno u obytné části), že stodola zůstává ve výhradním vlastnictví žalobkyně, když byla zčásti umístněna i na pozemcích druhých dvou vlastníků, případně v jakém podílu je spoluvlastnicí ona a v jakém další vlastníci pozemků, na nichž budova rovněž stála. Protože takovéto vyjádření nových vlastnických vztahů smlouva neobsahuje, nelze než vycházet ze stavu předchozího; odvolací soud proto rozhodl správně o nároku žalobkyně jako spoluvlastnice jedné ideální čtvrtiny stodoly.
Další argument žalobkyně, že při stanovení reálných podílů bylo přihlédnuto k hodnotě nemovitostí tak, aby po reálném rozdělení vyjadřovaly reflektovaly spoluvlastnické podíly, nemá na odlišné posouzení vlastnického stavu vliv – naopak je možno přihlédnout k tomu, že při ocenění stodoly v době reálného dělení pozemků bylo přihlédnuto k jejímu znehodnocení, což muselo být vyváženo cenou pozemku. Dále lze uvést, že i v případě, že by smlouva o reálném rozdělení nemovitostí z roku 1970 byla v části, týkající se hospodářských budov pro svou neurčitost a nejasnost neplatná, nedošlo by v důsledku takového závěru k jinému posouzení výše spoluvlastnického podílu žalobkyně.
Z uvedených důvodů shledal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu správným a podle §243b odst. 2 věta před středníkem OSŘ dovolání zamítl.
Podle výsledku dovolacího řízení by měl nárok na náhradu jeho nákladů žalovaný (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 OSŘ), tomu však prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly. Náhrada nákladů tohoto řízení proto nebyla uložena žádnému z účastníků.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. května 2004
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu