ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.368.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 368/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ireny Hladíkové v právní věci žalobkyň A/ ing. B. K. a B/ A. K., obou zastoupených advokátem, proti žalované P., spol. s r.o., zastoupené advokátem, za účasti vedlejších účastnic na straně žalované 1) Z. J. a 2) J. H., o vyklizení nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 263/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2003, č. j. 22 Co 301/2003-66, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyním společně a nerozdílně k rukám jejich zástupce náklady řízení o dovolání v částce 1.215,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 5. 2003, č. j. 26 C 263/2002-33, kterým byla žalované stanovena povinnost vyklidit nebytové prostory v suterénu domu č.p. 1457 na pozemku parc. č. 2410 v k. ú. V., obec P. (na adrese P., U. 10), a vyklizené prostory předat žalobkyním do 15ti dnů od právní moci rozsudku. Zatímco soud prvního stupně nepřiznal žalobkyním náhradu nákladů řízení, odvolací soud změnil jeho rozsudek tak, že zavázal žalovanou zaplatit žalobkyním náklady řízení, vynaložené před oběma instancemi.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání. Považovala napadený rozsudek za rozhodnutí zásadního právního významu s tím, že „otázka platnosti právního úkonu učiněného jen některými spoluvlastníky a výkladu ustanovení §139 občanského zákoníku… není dosavadní judikaturou dosud vyřešena.“ Dovolatelka dále namítla, že právní závěry odvolacího soudu jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a že tato zjištění byla učiněna v rozporu s provedenými důkazy; v důsledku toho je rozhodnutí nepřezkoumatelné a v rozporu s principy spravedlivého procesu. Konkrétně pak žalovaná tvrdila, že závěr o absenci zmocnění spoluvlastnice J. H. k uzavření Dodatku č. 1 ke smlouvě o nájmu nebytových prostor se žalovanou (prodloužení doby určité o dalších 10 let ze dne 28. 6. 2002) neměl oporu v provedeném dokazování a že jmenovaná sjednala dodatek na základě ústní dohody s ostatními spoluvlastnicemi, včetně žalobkyň. Ve věci dále neexistovalo žádné rozhodnutí spoluvlastnic (žalobkyně měly vůči vedlejším účastnicím majoritu celkem 5/8 proti 3/8) podle §139 odst. 2 občanského zákoníku (dále „o. z.“) a proto se v případě Dodatku č. 1 nemohlo jednat o neplatnost právního úkonu pro rozpor s tímto ustanovením. Je proto třeba vyložit situaci, kdy je prováděn právní úkon jen některým ze spoluvlastníků. Zmíněný dodatek k nájemní smlouvě navíc netrpí žádnou z vad podle obecných ustanovení o. z., a není ani v rozporu s dobrými mravy. V dalším textu dovolání se žalovaná opětovně zabývala otázkami skutkovými ve vztahu k výsledkům dokazování a jejich hodnocení, pokud jde o okolnosti souvisící s prodloužením nájemní smlouvy (závěr části II., část III.) i s navazující výpovědí z nájmu a následně dovodila, že odvolací soud nesprávně rozhodl i o náhradě nákladů řízení (část IV.). Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně žádaly ve vyjádření k dovolání, aby bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že žalovaná, zastoupená advokátem, podala dovolání včas (§240 odst. 1, §241 odst. 1 občanského soudního řádu – dále „o. s. ř.“). Přípustnost dovolání mohla být založena jen podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., tj. pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, neboť nižší instance rozhodly shodně a nedošlo k předchozí kasaci s odlišným právním názorem odvolacího soudu (viz odst. 1 písm. a/, b/ posledně citovaného ustanovení).
Dovolací soud však dovolání neshledal přípustným.
Předem nutno poznamenat, že i při dovolání tvrdícím zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí je dovolací soud vázán ve smyslu §242 odst. 3 věty první o. s. ř. dovolacími důvody, jak byly uplatněny v dovolání, resp. jejich vylíčením. Dovolatelka podle obsahu dovolání namítla jak nesprávné právní posouzení věci, jež by v případě přípustnosti dovolání založilo dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tak i nedostatek opory skutkových zjištění v provedeném dokazování a potažmo z toho plynoucí procesní vady řízení, tedy i eventuální dovolací důvody podle odst. 3 a odst. 2 písm. a/ §241a o. s. ř.
V posuzované věci i obecně je však dovolací přezkum při situacích, jaká vznikla, limitován dvěma významnými omezeními.
Předně třeba zdůraznit, že dovolací soud není oprávněn zasahovat do skutkového základu věci, zjištěného soudy nižších stupňů. Oprávnění, vyplývající z mimořádné povahy dovolacího přezkumu, se omezují na posouzení správnosti aplikace zejména hmotněprávních předpisů na zjištěný skutkový stav; tím spíše to platí, má-li jít o rozhodnutí zásadního právního významu.
A dále, jediná v úvahu připadající alternativa přípustnosti dovolání, tj. zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, odpovídá – z hlediska obecné úpravy dovolacích důvodů – ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy nesprávnému právnímu posouzení věci. Tím spíše je pak vyloučen dovolací přezkum z důvodů podle §241a odst. 2 písm. a/, odst. 3 o. s. ř., jak ostatně dílem i výslovně vyplývá z dikce odstavce 3 §241a o. s. ř. Přitom právě posledně uvedené dovolací důvody měly být naplněny podstatnou částí námitek dovolatelky.
Dovolací soud se proto nezabýval těmi dovolacími tvrzeními (viz část II. v závěru a dílem i část III. dovolání), podle nichž neměla mít skutková zjištění nižších instancí řádnou oporu v provedeném dokazování, zejména pokud šlo o oprávnění spoluvlastnice J. H. jednat se žalovanou o dodatku nájemní smlouvy a samostatně jej podepsat. Stejně tak dovolací soud neposuzoval v části IV. dovolání nastolenou otázku náhrady nákladů řízení, neboť – nehledě na to, že rozhodnutí o nich má povahu usnesení, tedy není meritorní – ta by přicházela doprovodně v úvahu jen tehdy, jestliže by dovolací soud shledal dovolání přípustným.
Z pohledu aplikace relevantního hmotněprávního předpisu odvolacím soudem pak nelze, než jeho závěrům přisvědčit. Druhá instance správně dovodila, že prodloužení nájmu dodatkem ke smlouvě je neplatným právním úkonem pro rozpor se zákonem podle §39 o. z. Kontradikce tu vyplynula z požadavku respektování majority spoluvlastníků při rozhodnutí o hospodaření se společnou věcí, zakotveného v §139 odst. 2 o. z. Přiléhavě se současně konstatuje, že absentovalo písemné zmocnění spoluvlastnice H., které by jedině – podpořeno většinou – mohlo podle §31 odst. 4 o. z. oprávnit jednání jmenované.
Ústní zmocnění tu, jak se o něm zmiňuje dovolatelka, nemohlo postačit k právnímu úkonu, který by bez většinového souhlasu spoluvlastnic nájemní smlouvu prodloužil. Názor prezentovaný v dovolání, že nedošlo-li k rozhodnutí o problému sporném mezi spoluvlastnicemi (další trvání nájemní smlouvy), nemohl být porušen §139 odst. 2 o. z., není správný. Termínem „rozhodování“ o hospodaření se společnou věcí nezamýšlel zajisté zákonodárce nějaký blíže formalizovaný postup, ale shodu či neshodu při řešení určité věcné otázky. O tom, že tato otázka se stala předmětem společného rozhodování, mají být všichni spoluvlastníci informováni, při zachování možnosti se vyjádřit a konečné rozhodnutí tak ovlivnit. Toto rozhodnutí pak může nalézt písemný výraz i v následném právním úkonu vůči třetím osobám – zde vůči nájemci -, z jehož znění bude patrno, že spoluvlastníci většinově určitý postup schválili. K tomu v posuzované věci zjevně nedošlo.
Žádný právní význam pak nelze přičíst té argumentaci dovolatelky, že sjednaný Dodatek č. 1 k nájemní smlouvě netrpí žádnou z vad v porovnání s obecnými ustanoveními o. z., která se vztahují k právním úkonům (§34, §39 o. z. a dobré mravy). Podstatný je rozpor se speciálním zákonným ustanovením, jímž je §139 odst. 2 o. z.
Výklad ustanovení §139 odst. 2 o. z. je v relaci ke konkrétním okolnostem případu již z hlediska gramatického a logického natolik očividný, že není třeba citace zcela konstantní judikatury dovolacího soudu. Problematika většinového rozhodování spoluvlastníků o důležité změně společné věci i o hospodaření s nebytovými prostorami se jinak stala obsahem rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1313/97 (Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek č. 19/2001), a ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2608/2000, jež jsou ve svém vyznění konformní s nynějšími závěry a jež bylo vhodné pro úplnost zmínit.
Odvolací soud se tedy nedopustil hmotněprávního pochybení při řešení pro věc určující hmotněprávní otázky. Jeho rozhodnutí také není zatíženo vadou, eventuálně vyvolanou negací konstantní judikatury, rozporu v ní nebo neexistencí relevantního judikátu. Předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. se proto nenaplnily a dovolací soud dovolání žalované pro nedostatek zásadního právního významu odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Odmítnutí dovolání vyvolalo podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. povinnost dovolatelky nahradit žalobkyním náklady dovolacího řízení. Ty spočívaly v jednom úkonu jejich právního zástupce, a to v dodatečně přímo dovolacímu soudu doručeném vyjádření k dovolání. Za tento úkon sice výchozí sazba odměny činí 4.560,- Kč (viz odůvodnění sazby odvolacím soudem), ale bylo nutno ji krátit dvakrát o 50%, jednak vzhledem k odmítnutí dovolání a dále proto, že šlo o jediný úkon v tomto řízení (§14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.). K výsledným 1.140,- Kč poté náleželo 75,- Kč režijního paušálu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. září 2004
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v.r.
předseda senátu