ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.370.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 370/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně J. H., proti žalovaným 1/ J. V., a 2/ I. V., o přechod vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp.zn. 6 C 1034/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2002, čj. 26 Co 337/2001-400, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na nákladech dovolacího řízení každému 750,- Kč k rukám jejich právního zástupce, advokáta, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Návrh žalobkyně, aby soud rozhodl že na ni přechází vlastnické právo žalovaných k blíže specifikovaným pozemkům ve V. n. V., zamítl Okresní soud Praha-západ původně rozsudkem z 6. 6. 1995. Uzavřel, že tyto nemovitosti sice žalobkyně spolu se svým otcem prodala státu, nikoli však v tísni, takže není splněna podmínka dle §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"zákon o půdě\"), totiž že na pozemky by se vztahovalo právo na vydání, pokud by nebyly podle dřívějších předpisů dány do osobního užívání žalovaných. Krajský soud v Praze v odvolacím řízení ze stejných důvodů rozsudek soudu prvního stupně potvrdil svým rozsudkem ze dne 12. 6. 1996. Oba rozsudky byly na základě ústavní stížnosti žalobkyně zrušeny nálezem Ústavního soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. II.ÚS 287/96, s odůvodněním, že soudy se neřídily judikaturou Ústavního soudu o posuzování stavu tísně s ohledem na tehdejší širší politické souvislosti a nezabývaly se již dalšími podmínkami pro restituci.
Soud prvého stupně pak po doplnění řízení znovu žalobu zamítl rozsudkem ze 13. 12. 2000, který byl pak po rozsáhlém doplnění dokazování potvrzen rozsudkem odvolacího soudu ze dne 11. 12. 2002, čj. 26 Co 337/2001-400. Podle zjištění odvolacího soudu nebyl na žalobkyni a jejího otce činěn nátlak a nebylo jim vyhrožováno vyvlastněním všech jejích pozemků, naopak bylo prokázáno, že jim byl doručen začátkem roku 1980 dopis jako ostatním vlastníkům pozemků vhodných pro stavbu rodinných domků. Dopis byl označen jako \"Využití pozemků\" a obsahoval informaci, že jejich pozemek byl vybrán jako vhodný k zástavbě rodinnými domky a že domek mohou postavit oni nebo jejich příbuzní. Byli požádáni o sdělení, jak hodlají s pozemkem naložit, či zda souhlasí s odkupem za cenu 4,- Kč za metr čtvereční. Byli upozorněni, že pokud by na taková řešení nepřistoupili, existovala by možnost vyvlastnění podle zákona č. 50/1976 Sb. V obci žádný z určených pozemků vyvlastněn nebyl a byla respektována dohoda vlastníků s budoucími uživateli. Žalobkyně pak jednala se zájemcem o pozemek panem Vondruškou, který předal žalobkyni za pozemek 20.000,- Kč a následně požádal MNV za jeho přidělení. Pozemek mu byl přidělen poté, co jej vlastníci prodali státu, do osobního užívání rozhodnutím ONV P. z 22. 8. 1984. Žalobkyně obdobným způsobem získala finanční prostředky i za jiné pozemky, za něž inkasovala od zájemců finanční částky, v jednom případě 24.500,- Kč, v dalších 25.000,- Kč a 30.000,- Kč, přičemž takto postupovala již v roce 1974; v roce 1975 žádala sama místní národní výbor o možnost odprodeje pozemku, který pak převedla na stát. Podle závěru odvolacího soudu to byla za této situace žalobkyně, kdo měl zájem o převod pozemků na stát a pracovníci MNV ve V. n. V. naopak postupovali benevolentně, když prakticky pouze právně zastřešili předchozí dohodu vlastníka pozemku s jeho budoucím uživatelem. Odvolací soud nezjistil, že by prodej pozemků státu byl ze strany žalobkyně ovlivněn politickým nátlakem. Smlouvy o převodu pozemků nebyly uzavřeny za nápadně nevýhodných podmínek, ale dle platného cenového předpisu. Pokud nebylo oceněno oplocení a trvalé porosty, měly nepatrnou cenu, která byla vysoce překročena zaplacením určitého odstupného ze strany budoucího uživatele. K závěru, že smlouvy o převodu pozemků na stát nebyly uzavřeny v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, dospěl i Úřad dokumentace a vyšetřování, jenž se zabýval obviněním činitelů MNV ze zneužívání pravomocí veřejného činitele a jejich trestní stíhání zastavil usnesením z 17. 12. 2001. Odvolací soud se nad rámec těchto závěrů zabýval i dalšími tvrzeními žalobkyně, že žalovaní pozemek získali za podmínek uvedených v §8 odst. 1 zákona o půdě, neučinil však ani z tohoto hlediska žádné zjištění, které by odůvodňovalo postup podle §8 odst. 1 zákona o půdě.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jenž nabyl právní moci dne 27. 3. 2003, podala žalobkyně dne 22. 5. 2003 dovolání, jehož přípustnost dovodila z §237 odst. 1 písm.c) OSŘ (ve znění účinném po 1. 1. 2001), což odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, \"jelikož řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem\". Dovolání odůvodnila vadami řízení, jež měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i nesprávným právním názorem odvolacího soudu. Trvá na tom, že k prodeji pozemku na stát přistoupila ve stavu tísně, vyvolaném pohrůžkou vyvlastnění, byť to i bylo v souladu se stavebním zákonem, a že jednala pod tlakem okolností, které by v demokratickém státu nemohly nastat. Popírá, že přijala od budoucích uživatelů značné finanční částky, bylo by dle ní nelogické, aby nabyvatelé platili za pozemky, jež jim byly dány do osobního užívání až 4 roky poté. Za nesprávné považuje i závěry odvolacího soudu o tom, že při zřízení užívacího práva žalovaným nedošlo k porušení platných právních předpisů. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaní podali k dovolání vyjádření, v němž upozorňují na to, že dovolací řízení se řídí zněním občanského soudního řádu platným do 31. 12. 2000. Dovolání je proto podáno opožděně a navíc není přípustné, protože napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, který i v dřívějším rozsudku žalobu zamítl, a v řízení nedošlo k vadám, jež by měly za následek jeho zmatečnost. I když lze dovolání přiznat včasnost s ohledem na nesprávné poučení odvolacího soudu o lhůtě k jeho podání, nelze přehlédnout, že je nepřípustné, protože žalobkyně ani nepožádala o vyslovení přípustnosti dovolání a odvolací soud ji sám nevyslovil. Dovolatelka také netvrdí, že řízení trpělo vadami ve smyslu §237 odst. 1 OSŘ a z obsahu spisu nevyplývá, že by v něm k takovým vadám došlo. Navrhli, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Dovolací soud souhlasí s názorem vysloveným ve vyjádřením žalovaných. Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedením podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 (dále jen \"OSŘ\"). Podle §240 odst. 1 OSŘ je možno podat dovolání do 1 měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu; v daném případě končila zákonná lhůta k podání dovolání dne 28. 4. 2003. Protože však rozsudek odvolacího soudu obsahuje nesprávné poučení o dvouměsíční dovolací lhůtě, kterou dovolatelka dodržela, dovolací soud učinil závěr, že dovolání bylo podáno včas ( §243c, §204 odst. 2 věta prvá OSŘ).
Dovolací soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Nezjistil, že by v řízení došlo k vadám ve smyslu §237 odst. 1 OSŘ, protože vady řízení v něm vyjmenované nebyly namítány ani ze spisu nevyplývají; v úvahu nepřichází ani přípustnost dovolání podle §238 odst. 1 písm.a) nebo b) OSŘ, protože napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, který ve svém dřívějším rozsudku rozhodl stejně, tj. zamítnutím žaloby. Odvolací soud proti svému rozsudku nepřipustil dovolání (§239 odst. 1 OSŘ) a žalobkyně ani návrh na vyslovení přípustnosti dovolání neučinila (§239 odst. 2 OSŘ).
I když z poučení obsaženého na závěr rozsudku odvolacího soudu, jež je spíše obecného rázu, a týká se přípustnosti dovolání, aby účastník mohl případně učinit závěr, že dovolání by bylo přípustné v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek dovolacího soudu má zásadní význam po právní stránce, nelze v tomto případě přípustnost dovolání z nesprávného poučení dovodit. Dovolací soud však, v zájmu zajištění co nejširší možnosti účastníka jednat před soudem, se zabýval i touto otázkou. Přitom dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soud takový zásadní právní význam nemá. K tomu je třeba uvést, že skutková zjištění v případě, kdy se jedná o posouzení zásadního právního významu rozhodnutí odvolacího soudu, nemohou být dovolacím soudem přezkoumávána. Otázka, zda v konkrétním případě jednala žalobkyně a její otec v tísní za nápadně nevýhodných podmínek, však nutně vyplývá ze skutkových zjištění a je věcí volného hodnocení soudu v tom kterém případě. V dané věci pak podrobná skutková zjištění o postupu žalobkyně při jednání se zájemci o pozemek, jež odpovídalo spíše postavení prodávajícího, i s příslušným orgánem, který na její návrh měl pozemek odkoupit ve prospěch státu, v ničem neodporují závěru odvolacího soudu o nedostatku tísně a nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu §8 odst. 1 a §6 odst.1 písm. k) zákona o půdě a nelze proto dojít k závěru, že rozhodnutí odporuje hmotnému právu.
Dovolání bylo proto jako nepřípustné odmítnuto (§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm.c) OSŘ).
Podle výsledku dovolacího řízení mají nárok na náhradu jeho nákladů žalovaní (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §146 odst. 2 OSŘ per analogiam). Náklady řízení se skládají z odměny advokáta v dovolacím řízení podle §8 písm. a) vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem, tj. z částky 4.500,- Kč (§8 písm.a) vyhlášky), zvýšené o 20% za zastupování dvou účastníků (§17 odst. 1 vyhlášky), sníženo při odmítnutí dovolání o 50% (§14 odst. 1, §15 vyhlášky) a poté o polovinu při jednom úkonu právního zastoupení (18 vyhlášky) s připočtením dvou částek paušálních výloh po 75,- Kč, celkem 1.500,- Kč dohromady pro oba žalované.
Proti tomuto usnesení nelze podat opravný prostředek.
V Brně dne 5. května 2004
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu