ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.390.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 390/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání Č. z. s., ZO – č. 2 D., zast. advokátem, které bylo podáno proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. října 2003, sp. zn. 25 Co 267/2003 (v právní věci žalobkyně J. T., zast. advokátem, proti žalovanému Č. z. s., ZO – č. 2 D., zast. advokátem, o vyklizení pozemku a o vzájemné žalobě o zřízení věcného břemene za náhradu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 32/2002) takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 2.10. 2003, č.j. 25 Co 267/2003–46 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23.4. 2003, č.j. 11 C 32/2002-18, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 12.6. 2003, č.j. 11 C 32/2002-27, kterým byl žalovaný uznán povinným vyklidit pozemek parc. č. 1718/2 – zahrada o výměře 7.339 m2 v katastrálním území D., obec P., a vyklizený jej předat žalobkyni do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Žalobkyně nabyla sporný pozemek děděním v roce 1969. Žalovaný tento pozemek užíval od 1.1. 1984 až do 31.12. 2001 na základě dohody nejprve se Státním statkem m. P., a poté se žalobkyní. Účastníci mezi sebou uzavřeli dne 31.3. 1992 ve smyslu §663 občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů nájemní smlouvu na dobu určitou od 1.1. 1992 do 31.12. 2001. Uplynutím této doby nájem pozemku skončil. Žalovanému tudíž vznikla povinnost předmět sporu žalobkyni vrátit, tuto povinnost však nesplnil. Žalobkyně se proto svého práva na vyklizení jejího pozemku domáhala soudně, a soudy obou stupňů uznaly oprávněnost jejího požadavku.
Jako účelový posoudil nalézací soud argument žalovaného, který tvrdil, že předmětný pozemek v současné době neužívá, nýbrž že ho užívají jednotliví členové žalovaného. Žalovaný přitom jako právnická osoba není schopen pozemek ve skutečnosti užívat. Po celou dobu trvání nájmu jej fakticky užívali členové žalovaného – jednotliví zahrádkáři. Pokud tedy žalovaný získal pro své členy smlouvou právo užívat pozemek, je po skončení tohoto smluvního vztahu povinen tento pozemek zase vrátit jeho vlastníku zpět. Žalobkyně přitom, ač poučena soudem o možnosti požadovat i odstranění nemovitých věcí z pozemku, trvala pouze na jeho vyklizení, tj. na odstranění movitých věcí a vykázání osob na pozemku se zdržujících na základě dřívějšího nájemního práva žalovaného.
Odvolací soud nepřiznal váhu ani námitkám žalovaného vůči jeho nedostatku pasivní legitimace ani údajně nepřesnému označení předmětného pozemku. Ohledně specifikace předmětu sporu městský soud vycházel jak z ust. §5 odst. 1 písm. a/ zákona č. 344/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů (katastrální zákon), tak z ustálené judikatury a dospěl k závěru, že předmětný pozemek je náležitě identifikován, a to jeho parcelním číslem a označením katastrálního území, v němž se nachází, navíc pak i jeho výměrou a charakterem. Navíc mezi účastníky v předchozích fázích řízení nebylo ani sporu o tom, o který pozemek se jedná.
Z těchto důvodů soudy obou instancí vyhověly žalobnímu návrhu žalobkyně.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Dovolatel uvádí, že soudy obou stupňů na základě nedostatečně provedeného dokazování dospěly shodně k chybnému hodnocení důkazů. Namítá, že předmětem původní nájemní smlouvy byl pozemek parc. č. 1718/2 v k.ú. D., obec P. Následně došlo k rozdělení tohoto pozemku a pozemek nyní takto označený žalovaný neužívá, a nemá tedy co vyklízet. Navíc ve smlouvě ze dne 31.3. 1992 je předmět nájmu označen jako „pozemek č. kat. 547, který je součástí pozemku č. kat 1718 v k.ú. D.“. Jestliže byl předmět nájemní smlouvy určen nesprávně, potom zřejmě i nájemní smlouva byla neplatná od samého počátku, protože vyklizení pozemku, který nebyl předmětem nájmu, není nejen logicky, ale ani právně realizovatelné.
Dovolací soud věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1. 2001, a to v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř.).
Dovolací soud se nejprve musel zabývat tím, zda je podané dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolatel vyvozuje přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalovaný, jehož dovolání splňuje požadované obsahové i formální náležitosti (§241a odst. 1, §214a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), bylo podáno včas (§240 odst. 1 o.s.ř.), v zastoupení advokáta (§241 odst. 1 o.s.ř.), napadá výrok odvolacího soudu s tím, že „soudy obou stupňů na základě nedostatečně provedeného dokazování dospěly shodně k chybnému hodnocení důkazů“.
Podle ust. §242 odst. 3 lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout jen z důvodů uplatněných v dovolání. Dovolatelem uvedený důvod však způsobilým dovolacím důvodem není.
Způsobilé dovolací důvody jsou uvedeny v §241a odst. 2 a 3 o.s.ř.
Podle §241a odst.2 písm. a/ o.s.ř. lze dovolání podat z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; podle písm. b/ téhož ustanovení je dovolání důvodné pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelem napadený způsob hodnocení důkazů nemůže být vadou řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Pochybení v tomto směru se totiž v rozhodnutí odvolacího soudu může projevit jen ve správnosti skutkových zjištění, a lze je tedy úspěšně napadat jen dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř.
Podle ust. §241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání uplatnit jen za předpokladu, že je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř., to však uplatněný mimořádný opravný prostředek není.
K vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám podle §229 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti), jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nezakládají.
Přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř., ve znění účinném od 1.1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř., za použití ustanovení §218 písm. c/ o.s.ř., dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.
O nákladech řízení o dovolání bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř., za použití §224 odst.1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř., protože dovolatel nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobkyni v souvislosti s řízením o dovolání žádné ze spisu zjistitelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 31. srpna 2004
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu