ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.414.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 414/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání Městské části P.-K., K zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 3. 9. 2003. sp. zn. 18 Co 175/2003, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 98/2001 (žalobce K. S., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) městu P., zastoupenému advokátem, a 2) Městské části P.-K., zastoupené advokátem, o vyklizení nemovitostí), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 1. 8. 1996, se žalobce domáhal, aby žalovaným bylo uloženo vyklidit a vyklizené žalobci odevzdat dům čp. 246 a pozemky parc. č. 91, parc. č. 92 a parc. č. 93 v katastrálním území P.-K. V žalobě bylo uvedeno, že tyto nemovitosti jsou jeho vlastnictvím, jehož se žalobce nikdy nevzdal, a to ani tzv. renunciačním prohlášením ze 7. 2. 1949, které byl donucen podepsat před vystěhováním se z Československa v roce 1949, protože toto prohlášení o vzdání se vlastnictví se týkalo jen domu čp. 699 v P., M. ulice č. 15, jakož i firmy H. S. se sídlem na téže adrese, nikoli však nemovitostí žalobce v K. Uvedené nemovitosti jsou nyní v držení Městské části P.-K. a nebyly žalobci přes jeho výzvu k jejich vyklizení vydány. V žalobě žalobce bylo uváděno, že tu nejde o nárok žalobce podle restitučních předpisů.
Žalovaná městská část navrhla zamítnutí žaloby jako nedůvodné.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem z 11. 12. 1997, č. j. 12 C 172/96-22, zamítl žalobu žalobce proti žalované Městské části P. o vyklizení domu čp. 246 a pozemků parc. č. 91, 92 a 93, zapsaných na listu vlastnictví č. 1 a č. 2 pro katastrální území K. u Katastrálního úřadu P. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně byl usnesením Městského soudu v Praze z 20. 4. 1998, sp. zn. 18 Co 168/98, rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že postupem podle ustanovení §43 občanského soudního řádu nevedl žalobce k odstranění vadného označení žalovaného (žalovaných) v daném případě, když žalobce mínil zřejmě uplatnit svůj nárok jednak proti obci město P. a jednak proti Městské části P. K odstranění vady žalobního návrhu žalobce byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V dalším průběhu řízení vynesl Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudek z 21.12. 1998, č. j. 12 C 172/96-48, jímž opět zamítl žalobu žalobce o vyklizení domu čp. 246 a pozemků parc. č. 91, 92 a 93, zapsaných na listu vlastnictví č. 1 a č. 2 pro katastrální území K. u Katastrální úřadu P. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobce proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně z 21. 12. 1998, č. j. 12 C 172/96-48, rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 10. 9. 1999, sp. zn. 18 Co 292/99. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Bylo rozhodnuto, že žalobce a žalovaná Městská část P. nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalované obci město P. na náhradu nákladů odvolacího řízení 1.150 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem rozsudku odvolacího soudu byla vyslovena přípustnost dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem z 3. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2163/2000, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze z 10. 9. 1999, sp. zn. 18 Co 292/99, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 z 21. 12. 1998, č. j. 12 C 172/96-48, a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
V odůvodnění rozsudku dovolacího soudu bylo především uvedeno, že dovolací soud vycházel ze skutkového zjištění, učiněného v dosavadním průběhu řízení před soudy obou stupňů, a ve smyslu ustanovení §239 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) se soud v dovolacím řízení zabýval pouze právní otázkou, posuzovanou v tomto řízení, tj. otázkou platnosti tzv. renunciačního prohlášení ( tedy prohlášení o vzdání se vlastnictví, které žalobce učinil 7. 2. 1949 ) ohledně svého nemovitého majetku. Platnost tohoto úkonu, učiněného žalobcem, který není občanem České republiky, je třeba, podle názoru dovolacího soudu, posuzovat podle občanského zákoníku z hlediska žalobce tvrzeného práva na ochranu jeho vlastnictví, tedy práva nepodléhajícího promlčení, a to podle obecných předpisů občanskoprávních. V daném případě šlo o opuštění věci, které je právním úkonem, na nějž se vztahují zákonná pravidla o právních úkonech, včetně pravidla o svobodě vůle jednajícího subjektu. V této souvislosti bylo třeba se zabývat tvrzením žalobce, že pokud by soud dospěl k závěru, že zmíněné renunciační prohlášení skutečně podepsal, šlo by o právní úkon učiněný nesvobodně, pod tlakem bezprávné výhrůžky. Tímto tvrzením se soudy obou stupňů nezabývaly s tím, že tu nelze uplatňovat ochranu vlastnického práva podle ustanovení §126 občanského zákoníku, takže rozhodnutí soudů obou stupňů tu spočívalo na nesprávném právním posouzení věci. Řízení před soudy obou stupňů zůstalo v tomto smyslu neúplné a také úvaha odvolacího soudu o vydržení věci státem tu byla zatím předčasná. V dalším řízení bude třeba, uváděl dovolací soud, posoudit, zda tu vůči žalobci došlo v roce 1949 k bezprávné výhrůžce ve smyslu ustanovení tehdy platného obecného zákoníku občanského z roku 1811 a v důsledku toho, zda tu šlo o neplatný právní úkon, a zároveň půjde rovněž o posouzení toho, zda tu došlo nebo nedošlo k vydržení ( ve smyslu ustanovení §145 odst. 1 zákona č. 141/1950 Sb., tj. dříve platného občanského zákoníku ).
V dalším průběhu řízení soud prvního stupně po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu vydal dne 18. 10. 2001 usnesení ( č. j. 19 C 98/2001-100 ), že se řízení zastavuje ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou Městskou částí P. s tím, že žádný z těchto dvou účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Dne 21.12.2001 vydal Obvodní soud pro Prahu 9 usnesení (č. j. 19 C 98/2001-126), jímž připustil, aby do tohoto řízení vstoupila na straně žalované jako další žalovaná Městská část P.-K.
Posléze bylo Obvodním soudem pro Prahu 9 rozhodnuto rozsudkem z 21.12.2002, č. j. 19 C 98/2001-157, a to tak, že žalované Městské části P.-K. bylo uloženo vyklidit a vyklizené odevzdat žalobci dům čp. 246, stavební parcelu č. 91 (o výměře 176 m2), pozemek parc. č. 92 ( o výměře 29 m2) i pozemek parc. č. 93 (o výměře 1.660 m2 ), zapsané na listu vlastnictví č. 914 pro katastrální území K. u Katastrálního úřadu P, a do do 15 dnů od právní moci rozsudku. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným městem P. byla žaloba žalobce zamítnuta. Účastníkům řízení nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že v daném případě se žalobce počátkem roku 1949 rozhodl vystěhovat z Československé republiky v důsledku začínajícího pronásledování čs. letců, kteří za války sloužili u britského letectva ( RAF ), neboť se obával o svou svobodu, zdraví a život; učinil to pod tlakem bezprávné výhrůžky, takže jeho vůle k podepsání tzv. renunciačního prohlášení o vzdání se svého nemovitého majetku byla tu projevena pod vlivem strachu a tento svůj úkon o předání majetku státu neučinil svobodně. Nešlo tu o opuštění věci (derelikci), ale o převod vlastnictví ve smyslu ustanovení §423 tehdy platného občanského zákoníku, ale vůle žalobce k odevzdání věcí tu chyběla; šlo tu tedy o neplatný právní úkon, který nemohl být důvodem ke změně (přechodu) vlastnického práva. Ze stejného důvodu nemohlo dojít ani k vydržení vlastnictví pro stát; stát tu nemohl být, podle názoru soudu prvního stupně, v dobré víře, „když žalobce svými nátlakovými prostředky donutil k převodu jeho vlastnického práva“ na stát.
Ani na straně žalovaného města a žalované městské části nebyly splněny zákonné předpoklady vydržení vlastnictví, zejména pokud jde o zákonem požadovanou lhůtu oprávněného držení nemovitostí.
Dospěl tedy soud prvního stupně k závěru, že žaloba žalobce je důvodná. Žalované městské části, která nemovitosti, uváděné žalobcem, drží, uložil soud tyto nemovitosti vyklidit a odevzdat je žalobci. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 a §150 občanského soudního řádu.
O odvolání žalované Městské části P.-K. rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 3. 10. 2003, sp. zn. 18 Co 175/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Ve výroku o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovanou Městskou částí P.-K. byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žádný z těchto účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované městské části bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení 3.950 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uváděl, že na rozdíl od soudu prvního stupně nemá za prokázané, že by žalobce podepsal tzv. renunciační prohlášení ohledně nemovitostí uváděných v žalobě žalobce. Listina tohoto prohlášení se nedochovala, nelze prokázat rozsah renunciačního prohlášení, když tato listina neexistuje; žalobce sám přiznal podepsání renunciačního prohlášení ohledně jiných nemovitostí, než které jsou předmětem tohoto řízení. Nelze tedy v daném případě mít za prokázané, že žalobce podepsal renunciační prohlášení ohledně nemovitostí uváděných v tomto řízení a nelze také prokazovat, zda byl takový právní úkon platný ve smyslu obecného zákoníku občanského (zákona č. 146/1811 ř. z.).
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku poukazoval na to, že podle ustanovení §380 obecného zákoníku občanského z roku 1811 se nevyžadovalo prokázání skutečné vůle vlastníka při opuštění nemovitosti, ovšem zákonnou podmínkou zde bylo, že šlo o nemovitost neudržovanou (u budovy zchátralou), u níž pak byla stanovena nevyvratitelná zákonná domněnka, závislá jen na zhoršení faktického stavu nemovitosti, vzniklého jejím dlouhodobým neužíváním a neudržováním v dobrém stavu. V pochybnostech se nemělo za to, že se někdo chce vzdát svého vlastnictví; proto nebylo možné věc pokládat za opuštěnou a přivlastnit si ji.
Podle názoru odvolacího soudu tu šlo na straně státu jen o obmyslnou držbu ve smyslu ustanovení §326, věta druhá, obecného zákoníku občanského z roku 1811. Obmyslná držba nepožívala zákonné ochrany (§335 a §336 obecného zákoníku občanského z roku 1811) a tedy se na ni nemohl vztahovat ani intabulační princip, zakotvený v ustanoveních §321 a §350 téhož právního předpisu. Z tohoto důvodu tu proto nemohlo dojít k vydržení vlastnického práva k nemovitostem.
Na straně žalované městské části šlo jen o svěření nemovitostí do její péče. Podle názoru odvolacího soudu však svěření správy nemovitostí neznamená počátek běhu vydržecí lhůty pro vydržení vlastnictví k nemovitosti. Tato lhůta začala tu běžet pouze obci – městu P., které bylo v dobré víře v zápis svého vlastnictví do katastru nemovitostí ve smyslu ustanovení zákona č. 172/1991 Sb., avšak uvedená lhůta tu byla u této obce podáním žaloby žalobce v této právní věci přerušena, takže k vydržení vlastnictví tu nedošlo.
Na základě výsledků provedeného dokazování pokládal odvolací soud za prokázané existující vlastnictví žalobce k nemovitostem, uvedeným v jeho žalobě; poukazoval v této souvislosti na zápisy v pozemkové knize pro katastrální území K. ze 4. 5. 1948 a z 28. 2. 1949.
Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a změnil jej jen ve výroku o nákladech řízení u soudu prvního stupně, a to s poukazem na ustanovení §150 občanského soudního řádu. O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 a §224 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který v řízení zastupoval žalovanou městskou část, dne 11. 11. 2003 a dovolání ze strany žalované městské části bylo podáno dne 17. 12. 2003 u Obvodního soudu pro Prahu 9, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Ve svém dovolání navrhovala dovolávající se městská část, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné a své dovolání odůvodňovala „procesním pochybením soudu“, „nesprávným hodnocením důkazů soudem“ a „nesprávným posouzení věci“.
Dovolatelka měla především za to, že tato právní věc měla být posouzena podle zákona č. 87/1991 Sb. a nikoli podle občanského zákoníku; uvedeného zákona o mimosoudních rehabilitacích žalobce nevyužil a proto je jeho nárok promlčen; věc se týkala otázek upravených uváděným zvláštním zákonem a nikoli otázek upravených obecnými právními předpisy. Podle zákona č. 87/1991 Sb. bylo tu třeba mít na zřeteli, že dům, jehož se toto řízení týká, byl podroben zásadní přestavbě a bylo tu vybudováno školské zařízení, které nemůže být vydáno v rozporu s ustanovením §8 zákona č. 87/1991 Sb.
Dovolatelka ovšem i z hlediska posouzení občanskoprávních důvodů, uplatňovaných žalobcem, má za to, že podle výsledku v řízení provedeného dokazování (zejména notářským zápisem ze 7. 2. 1949, ale i dopisem žalobce jeho právnímu zástupci, napsaným 13. 5. 2002) se žalobce svých vlastnických práv k nemovitostem skutečně vzdal. Žalobce po celou dobu od jeho odchodu do zahraničí v roce 1949 (k němuž došlo se souhlasem čs. orgánů) neprojevil o svůj nemovitý majetek zájem, a to ani co do způsobu jeho užívání, ani co do technického stavu nemovitostí. Je nesporné, že žalovaná městská část se k majetku, který je mezi účastníky tohoto řízení sporný, chovala jako k majetku vlastnímu, užívala jej a řádně spravovala a vkládala do něj i finanční prostředky (které by podle rozpočtových pravidel nemohla jinak na cizí věc vynakládat).
Procesní pochybení soudů v této právní věci, které mělo význam i pro posouzení otázky vydržení, spočívalo podle dovolatelky v tom, že vyloučily žalovanou obec – město P. z tohoto řízení; pokud totiž odvolací soud nepřiznal právo vydržení žalované městské části, pak toto právo vydržela po právu tato obec.
Při posuzování tohoto dovolání dovolatelky vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož tento zákon, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), platí zásadně i na řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2001).
Přípustnost dovolání dovolávající se městské části bylo možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, pokud ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě z obsahu soudního spisu, ani z obsahu dovolání dovolatelky nevyplývalo, že by dovoláním napadeným rozhodnutím odvolacího soudu byla řešena právní otázka, která je rozdílně rozhodována odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V dovolacím řízení bylo třeba se ještě zabývat i tím, zda rozhodnutím odvolacího soudu byla řešena některá otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V tomto případě však šlo o to, že tu rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno v dalším průběhu řízení po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu z 3. 5. 2001 (22 Cdo 2163/2000 Nejvyššího soudu).
V důsledku toho bylo nutno se při posuzování dalšího dovolání, týkajícího se téže právní věci, zabývat především tím, zda odvolací soud (i soud prvního stupně) v dalším průběhu řízení postupoval po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu s respektováním vázanosti právním názorem dovolacího soudu, jak stanoví §243d odst. 1 i §226 občanského soudního řádu.
Při posuzování této otázky, kterou tu dovolací soud pokládá za rozhodující v tomto stadiu řízení v této právní věci, bylo nutno konstatovat, že odvolací soud i soud prvního stupně v dalším průběhu řízení se od právních závěrů předchozího rozhodnutí dovolacího soudu neodchýlily, což nenamítá ani dovolatelka ve svém dovolání z 15.12.2003. Další průběh řízení pak nepřinesl žádné takové nové poznatky o zjišťovaných skutečnostech a okolnostech, které by vedly k jiným právním závěrům, než ke kterým dospěl dovolací soud ve svém rozsudku z 3. 5. 2001 ( 22 Cdo 2163/2000 Nejvyššího soudu ).
Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že jsou tu dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 občanského soudního řádu, když dovolání dovolatelky směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, při jehož vydání soudy obou stupňů vycházely z právních závěrů předchozího rozhodnutí dovolacího soudu, vydaného v téže právní věci. Nemohl tedy dovolací soud posoudit dovolání dovolatelky jako dovolání přípustné podle uvedených ustanovení občanského soudního řádu.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu jako dovolání nepřípustného.
Dovolávající se městská část nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žádnému z dalších účastníků řízení nevznikly v dovolacím řízení náklady řízení.
Proti tomuto usnesení je nepřípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 22. července 2004
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu