ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.441.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 441/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání 1. Ing. M. P. a 2. Ing. I. P., zast. advokátem, podaném proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2003, sp.zn. 12 Co 147/2003 (v právní věci žalobců A. J. P. a B. S. P., C. K. Š. a D. nezletilé K. S., zastoupené matkou Ing. M. S., všichni zast. advokátem, proti žalovaným 1. Ing. M. P. a 2. Ing. I. P., zast. advokátem, o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5, pod sp.zn. 11 C 177/2002), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. září 2003 pod č.j. 12 Co 147/2003-234 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. října 2002 pod č.j. 11 C 177/2002-218, kterým byli žalovaní uznáni povinnými vydat žalobcům každý jednu ideální šestinu sporných nemovitostí specifikovaných v enunciátu tohoto rozhodnutí tak, aby každý ze žalobců nabyl jednu ideální dvanáctinu těchto nemovitostí.
V předmětném sporu se žalobci vůči žalovaným domáhají vydání jedné ideální třetiny daných nemovitostí, a to jako opomenuté oprávněné osoby dle ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích. Požadovaná ideální část věci přešla do vlastnictví státu od zemřelé L. J., jejíž syn (právní předchůdce žalobců) – rovněž již zemřelý – M. J. řádně uplatnil restituční nárok, věc však byla vydána žalovaným, kteří jsou pouze synovci L. J.
Nalézací soud, který v této věci rozhodoval již opakovaně, dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobců podal včas jak výzvu k vydání věci, tak i žalobu. Dne 24.3. 1995 podali žalobci návrh na vstup žalovaných do řízení. Soud I. stupně (vázán právním názorem dovolacího soudu vysloveným v rozsudku ze dne 11.12. 2001 sp. zn. 28 Cdo 1651/2001) v této souvislosti vycházel z toho, že lhůta, ve které se mohou oprávněné opomenuté osoby domáhat po osobách, jimž byla věc vydána, vydání věci dle §5 odst. 5 zák. č. 87/1991 Sb., je tříletá. Dovodil přitom, že tato tříletá lhůta začala běžet dne 27.1. 1993, kdy byla do katastru vložena dohoda o vydání předmětných nemovitostí žalovaným. Pokud byl tedy návrh žalobců na vstup žalovaných do řízení učiněn dne 24.3. 1995, byl učiněn v zákonné tříleté lhůtě.
Žalobci tak splnili všechny podmínky pro vydání věci podle zákona o mimosoudních rehabilitacích a jako právní nástupci osoby oprávněné podle ust. §3 odst. 4 písm. c/ mají při vydání věci přednost před žalovanými, kteří jsou oprávněnými osobami podle ust. §3 odst. 4 písm. e/ zák. č. 87/1991 Sb. Nalézací soud proto žalobě vyhověl, když jako irelevantní zhodnotil skutečnost, že žalovaní v mezidobí převedli věc na jiné, neboť takový převod je podle soudu neplatný dle §9 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb.
Odvolací soud závěr soudu prvního stupně o oprávněnosti žaloby potvrdil, byť korigoval některé jeho dílčí právní závěry.
Městský soud vycházel z toho, že i po podání žalobců, které soudu došlo dne 24.3. 1995, zůstal předmětem řízení původní návrh na vydání věci. Změna žaloby byla upřesněna až podáním došlým soudu 23.12. 1997, kterým žalobci po žalovaných jednoznačně požadují vydání jedné třetiny předmětných nemovitostí.
Odvolací soud souhlasil i se závěrem o včasnosti žaloby proti žalovaným uplatněné dne 24.3. 1995. Tříletá promlčecí lhůta k uplatnění nároku dle §5 odst. 5 zák. č. 87/1991 Sb. však podle městského soudu nepočala běžet dne 27.1. 1993, ale až ke dni 15.1. 1997, kdy nabyl účinnosti nález Ústavního soudu č. 2/1997 Sb., který zrušil jednoroční lhůtu k uplatnění nároku původně zakotvenou v ust. §5 odst. 5 zák. č. 87/1991 Sb. Toto rozhodnutí totiž otevřelo novou tříletou lhůtu všem neuspokojeným osobám, kterým to zrušená část zákona dosud neumožňovala. Mezi tyto osoby nepochybně náleží i žalobci, neboť žalovaným byl předmět sporu vydán s právními účinky ke dni 27.1. 1993, tedy až po uplynutí původní jednoroční lhůty počínající běžet od 1.4. 1991. I u této výzvy - stejně jako u výzvy k vydání věci vůči povinné osobě – platí, že byla-li žaloba opomenutými oprávněnými osobami podána již před tímto datem, byla podána řádně ve lhůtě. Opačný výklad by byl v rozporu s dosavadní judikaturou a neústavně by znevýhodňoval osoby, které žalobu podaly již před 15.1. 1997.
Odvolací soud nepřiznal důvodnost ani námitce žalovaných podle které nemohou předmět sporu vydat, protože nemovitosti převedli na dceru jednoho z žalovaných a jejího manžela. I městský soud považuje tento převod za neplatný, nikoli ovšem dle §9 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., neboť toto ustanovení omezuje pouze povinné osoby. Podle odvolacího soudu lze dovodit, že účelem smluv o převodu bylo i znemožnit úspěch žalobců v tomto sporu. Tyto smlouvy svým účelem odporují zák. č. 87/1991 Sb. ve znění nálezu č. 2/1997 Sb. a jsou tedy dle ust. §39 občanského zákoníku neplatné. Žalovaní proto jsou ve věci pasivně legitimováni a odvolací soud – vzhledem k výše uvedenému – jejich odvolání neshledal jako důvodné a potvrdil rozhodnutí nalézacího soudu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Dovolatelé jsou toho názoru, že nálezem Ústavního soudu č. 2/1997 Sb. byla nová lhůta počínající dne 15.1. 1997 otevřena osobám, které dosud nemohly svůj nárok uplatnit s ohledem na svůj pobyt mimo ČR. Ostatním osobám (včetně původního žalobce M. J.) počala nově založená tříletá lhůta běžet dnem, kdy byla „actio nata“, tedy dnem, kdy se některé z oprávněných osob staly vlastníky předmětných nemovitostí s tím, že jiné oprávněné osoby byly opomenuty. V daném případě tato lhůta počala běžet dne 27.1. 1993, tj. dnem zápisu dohody o vydání předmětných nemovitostí do katastru nemovitostí. Pokud soud 1. stupně dovodil, že žaloba na vydání věci dle §5 odst. 5 zák. č. 87/1991 Sb. byla proti žalovaným uplatněna dne 9.3. 1995, žalovaní upozorňují, že tímto podáním žalobci žádali po žalovaných a ještě dalších subjektech náhradu škody, kterou se zavázali ještě dostatečně specifikovat. Teprve až dnem 23.12. 1997 změnili žalobci žalobní petit, když nyní žádali vydání nemovitostí po žalovaných. V ten okamžik již však jejich nárok byl promlčen.
Žalovaní dále uvádějí, že osoby zavázané dle §5 odst. 5 zák. č. 87/1991 Sb. nejsou zavázány společně a nerozdílně tak, aby si žalobci mohli vybrat, po které z nich budou vydání věci požadovat. V dané věci byly předmětné nemovitosti kromě žalovaných vydány také M. H. a Z. E., které své podíly později převedly na žalované. Žalovaní nechápou, proč jim byla uložena povinnost k vydání i v rozsahu, ke kterému byly povinny i jmenované. Žalovaní by měli být zavázáni pouze do dílu, který na ně připadá.
Žalovaní namítají, že rozsudek není vykonatelný protože své vlastnické podíly převedli na L. H. a Ing. arch. M. H. Nebylo prokázáno, že by tito věděli o předmětném sporu. Odvolací soud neuvedl, podle kterého restitučního ustanovení by takovýto převod měl být zakázaný.
Závěrem dovolatelé napadají nedostatečně zjištěný skutkový stav ohledně přechodu spoluvlastnického podílu L. J. na stát a okolnosti, zda byla výzva M. J. skutečně doručena povinné osobě.
Nejvyšší soud jako soud dovolací s přihlédnutím k ustanovením části dvanácté, hlavy první, bodům 1, 15 a 17 zákona číslo 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, posoudil věc podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1. 2001 (dále jen o. s. ř. ).
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými advokátem (§240 odst. l o.s.ř., §24l odst. l o.s.ř.) Dovolací soud se však především musel zabývat otázkou, zda v daném případě - kdy byl ve věci samé odvolacím soudem potvrzen rozsudek soudu prvního stupně - je dovolání přípustné, přičemž dovolatelé opírají jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., neboť jsou toho názoru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán důvody uplatněnými v dovolání včetně jejich obsahového vymezení. Z úřední povinnosti posuzuje pouze zmatečnostní vady vyjmenované v ustanovení §229 odst. 1, 2 písm. a/ a b/ a odst. 3 o.s.ř. a jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř.). Žádné z uvedených vad však z obsahu spisu nevyplývají a dovolatelé je ani nevytýkají.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud České republiky v této souvislosti zjistil, že projednávaný spor se týká právní otázky, která již sice judikaturou vyšších soudů byla řešena, ale její pojetí dosud není možné považovat za plně ustálené. Dovolací soud proto rozhodl o přípustnosti podaného dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Právní otázkou, která zakládá zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, je dovolateli vznesená otázka, kdy v daném případě počala běžet promlčecí doba k uplatnění žaloby podle ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. Podle právního názoru žalovaných odvolací soud pochybil, když počátek této lhůty navázal na účinnost nálezu Ústavního soudu ČR č. 2/1997 Sb., tedy na den 15.1. 1997. Podle dovolatelů tato lhůta počala běžet dnem 27.1. 1993, tedy dnem, kdy se žalovaní (podle žalobců z části neoprávněně) stali vlastníky předmětných nemovitostí.
Podle ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích v původním znění (do 14.1. 1997): “byla-li věc vydána, mohou osoby, jejichž nároky uplatněné ve lhůtě uvedené v odstavci 2 nebyly uspokojeny, tyto nároky uplatnit u soudu vůči osobám, kterým byla věc vydána, do jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona.“ – tedy do 1.4. 1992.
Nálezem Ústavního soudu ze dne 4.12. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 24/96, publikovaného pod č. 2/1997 Sb., bylo zrušeno ustanovení §5 odst. 5 cit. zákona, a to v části uvedené za poslední větnou čárkou, znějící \"do jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona\", a to dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů (15.1. 1997). Ústavní soud přitom ve svém zrušujícím rozhodnutí pobídnul zákonodárce, aby „uvedl právní úpravu do takového stavu, aby bylo evidentní, že tento nárok mohou uplatnit pouze ty osoby, kterým to zrušená část citovaného ustanovení dosud neumožňovala, stanovil novou, tímto nálezem vypuštěnou, lhůtu, a umožnil vypořádat se se situacemi, jaké nastanou v důsledku toho, že v mezidobí od vydání věci do současnosti došlo již k převodu nebo přechodu věci na jiné osoby“. Ze strany zákonodárce však k žádné navazující legislativní úpravě nedošlo. Posouzení časového aspektu nároků osob uplatňujících svá práva dle uvedeného ustanovení, které aktuálně neobsahuje žádnou lhůtu, tedy zůstalo na rozhodovací činnosti soudů zabývajících se restituční problematikou.
Jak v dané věci Nejvyšší soud ČR dovodil již ve svém předchozím rozsudku ze dne 11.12. 2001 sp. zn. 28 Cdo 1651/2001, lhůta, ve které se mohou oprávněné opomenuté osoby domáhat po osobách, jimž byla věc vydána, vydání věci dle §5 odst. 5 zák. č. 87/1991 Sb. ve znění rozhodnutí Ústavního soudu 2/1997 Sb., je lhůtou tříletou.
Dovolatelé váží počátek běhu této lhůty v daném případě ke dni 27.1. 1993, tedy ke dni zápisu jejich vlastnického práva k předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí. S tímto názorem však není možné souhlasit, už vzhledem ke konstantní judikaturou zastávaným východiskům výkladu restituční legislativy.
Jak vyslovil např. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 24.3. 2004 sp. zn. I. ÚS 38/02: „Jestliže existuje více možností výkladu určitého právního předpisu či některého jeho ustanovení, je třeba přihlížet k účelu právní úpravy. Tím je v případě zákona č. 87/1991 Sb. nepochybně snaha o zmírnění následků některých majetkových křivd způsobených totalitním státem v rozhodném období. Jsou-li k dispozici dva rovnocenné výklady, z nichž jeden je extenzivní a druhý restriktivní, musí soud zvolit ten z nich, jenž odpovídá dalším metodám výkladu, zejména pak úvaze teleologické. Ratio legis restitučních zákonů je alespoň v určité míře napravit následky porušení základních práv fyzických a právnických osob v době totality. Ústavně konformním výkladem je tedy zpravidla výklad extenzivní: zákon a jeho jednotlivá ustanovení je třeba vykládat tak, abych jejich aplikací bylo možno dosáhnout účelu, který zákonodárce sledoval.
Ve světle tohoto interpretačního přístupu lze jen stěží souhlasit s dovolateli, kteří vybízejí k výkladu, podle kterého Ústavní soud svým rozhodnutím účinným od 15.1. 1997 založil žalovaným tříletou lhůtu k uplatnění jejich nároku, která by ovšem v daném případě skončila již ke dni 27.1. 1996.
Ústavní soud svým nálezem č. 2/1997 Sb. nově otevřel tříletou lhůtu všem neuspokojeným oprávněným osobám, kterým to zrušená část zákona dosud neumožňovala. Jak správně dovodil odvolací soud, k těmto osobám patří i žalobci, jakožto osoby, které nemohly svůj nárok vůči žalovaným uplatnit v původně dané jednoroční lhůtě běžící od 1.4. 1991, neboť žalovaní nemovitost nabyli až 27.1. 1993. Je přitom třeba přisvědčit názoru odvolacího soudu, podle kterého lhůta založená uvedeným rozhodnutím Ústavního soudu počíná pro všechny nově oprávněné osoby běžet až dnem účinnosti tohoto nálezu (tj. 15.1. 1997), protože v daném rozhodnutí není založen důvod pro jakoukoliv diferenciaci mezi nově oprávněnými osobami. Navíc rozlišování mezi oprávněnými skupinami, na základě kterého by pro některé z nich nově založená lhůta běžela od 15.1. 1997 a pro jiné už zpětně od doby, kdy „jejich“ věc (část věci) nabyla jiná oprávněná osoba, by znamenalo neúměrné znevýhodnění druhé skupiny, jejíž nároky dle ustanovení §5 odst. 5 zák. č. 87/1991 Sb. by už často mohly být promlčeny. Pokud tedy odvolací soud dovodil, že žalobci uplatnili své právo vůči žalovaným včas, nezatížil tím své rozhodnutí žádnou relevantní chybou.
Pokud dovolatelé dále uvádějí, že by měli být zavázáni pouze do dílu, který na ně připadá, poznamenává k tomu dovolací soud, že na základě ustanovení §5 odst. 5 zák. č. 87/1991 Sb. lze oprávněnou osobu, které byla věc vydána, zavázat k vydání všeho, co drží nad míru svého podílu. Podle článku IV. dohody o vydání věci ze dne 27.12. 1991 Bytový podnik v P. vydal oběma žalovaným vždy „id. 1/6 po Ing. G. P., id. 1/12 po O. D. a id. 1/6 po L. J.“. Předmětem sporu je podíl po L. J., která je právní předchůdkyní žalobců. Skutečnost, že dohodou ze dne 27.12. 1991 byl Z. E. a M. H. každé vydán podíl „id. 1/12 po O. D.“, a že tyto jej poté převedly na žalované, je pro předmětné řízení zcela bez významu.
Odvolací soud nijak nepochybil ani při svém závěru o pasivní legitimaci žalovaných. Ti sice předmětné nemovitosti v průběhu sporu převedli na své příbuzné, tento převod však městský soud správně posoudil jako neplatný. Podle §39 občanského zákoníku je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Jak vyslovil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 29.4. 1999, sp. zn. 28 Cdo 1659/97: „právními úkony, jimiž se zákon obchází, jsou - na rozdíl od úkonů zákonu odporujících - právní úkony, které sice neodporují výslovnému zákazu zákona, které však svými důsledky směřují k výsledku zákonu odporujícímu“. Podle odvolacím soudem citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26.8. 1998, sp. zn. 2 Cdon 736/97, publikovaném v Právních rozhledech č. 1/99 je „třeba zkoumat nejen případné vady v obsahu právního úkonu, ale (i) … to, zda účel právního úkonu nespočívá v obcházení zákona a zda se nepříčí dobrým mravům. Je přitom nepochybné, že převod věci, ke které byl uplatněn restituční nárok …, na osobu, proti které zákon uplatnění restitučního nároku neumožňuje, objektivně vylučuje další uplatnění tohoto zákonného ustanovení.“
Z uvedených rozhodnutí vyplývá, že pokud žalovaní převedli sporné nemovitostí (ještě před právní mocí rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 54 Co 656/2000-164) na dceru jednoho z žalovaných a jejího manžela, není sice tento úkon v rozporu s žádným konkrétním ustanovením dotčeného restitučního zákona, ale jako úkon obcházející tento zákon je nutné jej nahlížet jako úkon rozporný s ustanovením §39 obč. zák.
Pokud pak dále dovolatelé napadají nedostatečně zjištěný skutkový stav ohledně přechodu spoluvlastnického podílu L. J. na stát a okolnosti, zda byla výzva M. J. skutečně doručena povinné osobě, jde spíše o hodnocení důkazů týkajících se prokazovaných skutečností. V řízení o dovolání přitom samotné hodnocení důkazů s úspěchem napadat nelze. Na nesprávné hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. V daném případě však odvolacímu soudu nelze vytknout, že by v tomto ohledu v jeho postupu byl z hlediska závažnosti nebo věrohodnosti logický rozpor.
Z výše uvedených důvodů proto dovolacímu soudu nezbylo, než dojít k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné (§243b odst. 2 o.s.ř.) a dovolání žalovaných proto bylo podle citovaného ustanovení nutné zamítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o.s.ř. za použití §224 odst. l o.s.ř. a §151 o.s.ř., když žalovaní nebyli úspěšní a žalobcům v rámci řízení o dovolání žádné ze spisu zjistitelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 31. srpna 2004
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu