ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.502.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 502/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání M. Ch., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 8.10.2003, sp. zn. 13 Co 297/92, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 359/92 /žalobců: 1. Městské části P., zastoupené advokátem, a 2. Bytového podniku P., státního podniku v likvidaci, zastoupeného advokátkou, proti žalované M. Ch., zastoupené advokátem, o určení neplatnosti dohody o vydání nemovitostí a o určení vlastnictví k nemovitostem/, takto:
I. Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze z 8.10.2003, sp. zn. 13 Co 297/2003, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 23.1.2003, č.j. 13 C 359/92-711, s výjimkou vynesených /a odvolacím soudem potvrzených/ výroků rozsudku soudu prvního stupně /označených I., III. odstavec první/.
II Dovolání proti uvedeným výrokům rozsudku soudu prvního stupně i odvolacího soudu, které zůstaly nezrušeny, se zamítá.
III.Věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení v rozsahu zrušených výroků rozsudků soudů obou stupňů.
Odůvodnění:
Žalobou žalobců, jež byla podána u soudu 29.7.1992, bylo uplatňováno, aby bylo rozsudkem soudu určeno, že je neplatná dohoda, uzavřená dne 27.1.1992 mezi Bytovým podnikem P. a M. Ch. o vydání domu čp. 102/8 a pozemku parc. č. 183 v P., L. č. 8. V žalobě bylo poukázáno na to, že uvedené nemovitosti přešly podle zákona č. 172/1991 Sb. na obec Hlavní město Praha a podle zákona č. 418/1990 Sb. a byly svěřeny Městské části P. V žalobě bylo poukázáno i na to, že v souvislosti s uzavřením zmíněné smlouvy vzniklo vůči žalované podezření z pozměňování veřejné listiny a bylo proti ní zahájeno trestní stíhání.
Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že dohoda o vydání domu čp. 102/8 a pozemku parc. č. 184 v P., L. 8, je právním úkonem platným i účinným, neboť byla registrována i bývalým státním notářstvím podle občanského zákoníku a notářského řádu. Tvrzení o údajném trestném jednání žalované není v tomto občanském soudním řízení doloženo.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 28.4.1998, č.j. 13 C 359/92-169, byla zamítnuta žaloba Městské části P. o určení, že je neplatná dohoda o vydání domu čp. 102 a pozemku parc. č. 184 v katastrálním území P.-H.,uzavřená dne 27.1.1992 mezi Bytovým podnikem P., státním podnikem, a M. Ch., registrovaná dne 28.2.1992 Státním notářstvím pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 REH 67/92. Žalující Městské části P. bylo uloženo nahradit žalované náklady řízení částkou 88.195,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
K odvolání Městské části P. i M. Ch. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně z 28.4.1998 byl usnesením Městského soudu v Praze z 20.10.1998, sp. zn. 13 Co 388/98, zrušen rozsudek soudu prvního stupně a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud nesdílel názor, že žalující Městská část P. neprokázala naléhavý právní zájem na určení neplatnosti dohody z 27.1.1992, neboť v případě neplatnosti této dohody o vydání nemovitostí by se stalo jejich vlastníkem Hlavní město Praha za podmínek stanovených zákonem č. 172/1991 Sb. a Městská část P. na základě ustanovení §9 zákona č. 418/1990 Sb. a Statutu hlavního města Prahy, což by bylo i podkladem pro zápis do katastru nemovitostí. V dalším řízení se tedy bude soud prvního stupně zabývat, ukládal odvolací soud, otázkou platnosti či neplatnosti dohody z 27.1.1992, tj. otázkou, kterou se dosud nezabýval, protože posuzoval jen otázku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení na straně žalující Městské části P.
V dalším průběhu řízení vynesl Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudek z 23.1.2003, č.j. 13 C 359/92-711. Tímto rozsudkem bylo určeno /na základě žaloby Bytového podniku P., jehož vstup do řízení byl soudem pravomocně připuštěn/, že je neplatná dohoda z 27.1.1992 o vydání domu čp. 102 a pozemku parc. č. 184 v katastrálním území H., uzavřené mezi Bytovým podnikem P., s.p. , a M. Ch. Týmž rozsudkem bylo v dalším výroku určeno, že Česká republika je vlastníkem domu čp. 102 a pozemku parc. č. 184 v obci P. a v katastrálním území H. Následujícím výrokem tohoto rozsudku soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba Městské části P., jíž se domáhala stejných určení jako žalující Bytový podnik P., s.p. Městské části P. bylo uloženo zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 135.801,- Kč a žalované na náhradu nákladů řízení 312.870,- Kč rovněž do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalované M. Ch. bylo uloženo zaplatit Bytovému podniku P., s.p. na náhradu nákladů řízení 202.345,- Kč také do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že v řízení nebyly zjištěny takové skutečnosti a okolnosti, které by zakládaly splnění hmotněprávních podmínek, jež musí být dány u dohod o vydání věcí podle zákona č. 87/1991 Sb., a to již pokud šlo o doložení vlastnických práv původních vlastníků nemovitostí B. a G. Z. anebo původního vlastnictví žalované M. Ch. Nebylo také v řízení zjištěno a prokázáno, kdy a jakým způsobem přešlo na stát vlastnictví k nemovitostem, uvedeným v žalobě žalobců, ani v jakém vztahu je žalovaná vůči osobám, které nemovitosti vlastnily před jejich přechodem nebo převodem na stát; nebylo také doloženo, kdy a komu podala žalovaná výzvu k vydání nemovitosti před uzavřením dohody z 27.1.1992. Pokud tedy za těchto okolností uzavřel Bytový podnik P. dne 27.1.1992 dohodu o vydání nemovitých věcí s tím, že žalovaná byla dříve vlastníkem těchto nemovitostí na základě trhové smlouvy z 13.12.1950, i když toto tvrzené původní vlastnictví žalované z předložených listinných dokladů nevyplývalo, a nebylo doloženo ani odnětí těchto věcí v rozhodné době /25.2.1948 až 1.1.1990/, pak podle názoru soudu prvního stupně nebylo možné pohlížet na žalovanou jako na oprávněnou osobu ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb. Dohodu o vydání věcí z 27.1.1992 bylo tedy nutno, podle názoru soudu prvního stupně, pokládat za odporující zákon č. 87/1991 Sb. a tedy neplatnou podle ustanovení §39 občanského zákoníku.
Pokud šlo o doložení vlastnictví k nemovitostem uvedeným v žalobě žalující městské části vycházel soud prvního stupně z toho, že podle usnesení bývalého Okresního soudu civilního v Praze z 27.4.1950, Zd 1264/50, přestala být jejich vlastníkem Země Česká s tím, že vlastnické právo k nim bylo vloženo do pozemkových knih podle ustanovení §39 odst. 5 zákona č. 280/1948 Sb. pro Hlavní město Prahu. Avšak ve smyslu ustanovení zákona č. 279/1949 Sb. bylo napojeno vlastnictví obcí na státní rozpočet a podřízeno jednotnému hospodářskému plánu. Národní výbory tehdy spravovaly národní majetek v jejich správě, včetně majetku dřívějších svazků lidové správy; obce samy ztratily možnost s tímto majetkem nakládat; na tento majetek bylo pohlíženo jako na národní majetek, tedy na majetek, který náleží státu.
Při úvaze o tom, zda na základě zákona č. 172/1991 Sb. přešlo vlastnictví k nemovitostem, o něž v tomto občanském soudním řízení jde, vycházel soud prvního stupně z výsledků provedeného dokazování včetně provedeného znaleckého posudku. Dospěl k závěru, že není-li dům čp. 102 v P., L. č. 8, bytovým domem, nemohlo na Obec Hlavní město Praha přejít vlastnické právo k němu a k pozemku jím zastavěnému podle zákona č. 172/1991 Sb.; dům s pozemkem zůstal tedy ve vlastnictví státu a právo hospodaření s tímto domem má Bytový podnik P., státní podnik. Proto žalobní návrhy Městské části P. byly soudem prvního stupně zamítnuty na rozdíl od žalobních návrhů Bytového podniku P., státního podniku, jehož návrhům bylo vyhověno a bylo rozhodnuto, že Česká republika je vlastníkem domu čp. 102 a pozemku parc. č. 184 v P.-H.
Naproti tomu ohledně žalující Městské části P. dospěl soud prvního stupně k závěru, že Hlavní město Praha není vlastníkem nemovitostí uvedených v žalobě této žalobkyně a že i Městská část P. je bez jakéhokoli vztahu k domu čp. 102 a k pozemku parc. č. 184 v P.-H. a není také subjektem, který by byl oprávněn domáhat se určení neplatnosti dohody 21.1.1992, uzavřené mezi Bytovým podnikem P. a žalovanou M. Ch. Z těchto důvodů byly tedy žalobní návrhy žalující Městské části P. zamítnuty.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalující Městské části P. a o odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně z 23.1.2003 bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 8.10.2003, sp. zn. 13 Co 297/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalující Městské části P. bylo uloženo zaplatit žalované M. Ch. 20.150,- Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalované M. Ch. bylo naproti tomu uloženo zaplatit Bytovému podniku P., s.p., 20.150,- Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že soud prvního stupně úplným způsobem zjistil skutkový stav věci a nepochybil ani při právním posouzení věci.
Odvolací soud poukazoval na to, že v řízení bylo zjištěno, že nemovitosti, o něž v tomto řízení jde, byly do roku 1950 ve vlastnictví Země České a později bylo vlastnické právo převedeno na Hlavní město Prahu. Nebylo v řízení doloženo tvrzení žalované, že původními vlastníky těchto nemovitostí byli B. a G. Z., otec a děd žalované. Odvolací soud vycházel z posudku Kriminalistického ústavu v Praze z 24.4.1992, že totiž listiny, jimiž bylo dokládáno tvrzení žalované v řízení o registraci dohody z 27.1.1992 u bývalého Státního notářství pro Prahu 1, sp. zn. 1 REH 67/92, jsou listinami nepravými. Proto podle názoru odvolacího soudu žalovaná není a nebyla oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a proto dohoda, uzavřená 27.1.1992 mezi Bytovým podnikem P. a žalovanou M. Ch., byla uzavřena neplatně ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku. Za tohoto stavu je tedy zřejmé, že žádný jiný subjekt nebyl vlastníkem žalobci uváděných nemovitostí, jak to tvrdila žalovaná.
Pokud se soud prvního stupně zabýval tím, zda nemovitosti přešly ze státu na obec podle zákona č. 172/1991 Sb, dospěl ke zjištění, že dům v P., L. č. 102/8, nebyl ve smyslu ustanovení §59 tehdy platného zákona č. 41/1964 Sb. /o hospodaření s byty/ obytným domem. Soud prvního stupně při této úvaze vycházel z posudku znalce Ing. M., týkajícího se zejména rozlišení obytných místností, nebytových místností a sklepních prostor v domě čp. 102 v P., L. č. 8; posudek uvedeného znalce vycházel z přesného měření jednotlivých prostor v domě a z písemných dokladů stavebního úřadu. Odvolací soud byl toho výsledného názoru, že nemovitosti zůstaly ve vlastnictví státu, nepřešly na Obec Hlavní město Prahu a nebyly svěřeny Městské části P. Tato žalující městská část nemá tedy naléhavý právní zájem na určení neplatnosti již uvedené dohody z 27.1.1992 a nemůže se úspěšně domáhat určení, že Hlavní město Praha je vlastníkem nemovitostí, jež byly uvedeny v této dohodě.
Proto odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně /označený III./ ve věci samé, týkající se žalující Městské části P. a žalované, a to jako věcně správný ve smyslu ustanovení §219 občanského soudního řádu.
Pokud šlo o vztah mezi žalujícím Bytovým podnikem P. a žalovanou M. Ch., namítala žalovaná, že bytový podnik nemohl v tomto řízení jednat za stát a ohledně sporných nemovitostí se mohl domáhat pouze určení, že má k nemovitostem právo hospodaření. Odvolací soud byl však toho názoru, že je tu nutno přihlížet k tomu, že zákon č. 77/1997 Sb. byl novelizován zákonem č. 202/2002 Sb. Podle nového znění ustanovení §16 odst. 2 uvedeného zákona je nyní stanoveno: „Podnik /státní podnik/ vykonává při hospodaření s majetkem státu práva vlastníka podle zvláštních předpisů, vlastním jménem jedná v právních vztazích, týkajících se majetku státu, a účastní se řízení před soudy a jinými orgány ve věcech týkajících se majetku státu, včetně řízení o určení, zda tu vlastnické nebo jiné obdobné právo „je či není“. Od účinnosti tohoto novelizovaného ustanovení /tj. od 1.7.2002/ může mít státní podnik za podmínek, uvedených v ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, naléhavý právní zájem na určení, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota, s níž státní podnik provozuje podnikatelskou činnost, je ve vlastnictví státu. Odvolací soud proto shledal správným závěr soudu prvního stupně, že žalující Bytový podnik P., státní podnik, má naléhavý právní zájem jak na určení neplatnosti dohody o vydání věcí podle zákona č. 87/1991 Sb., tak i na určení toho, že stát-Česká republika je vlastníkem předmětných nemovitostí v této právní věci. Proto i tento výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil odvolací soud jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací sodu s poukazem na ustanovení §142 odst. 1, §148 odst. 1 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovanou v řízení zastupoval, dne 21.11.2003 a dovolání ze strany žalované bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 21.1.2004, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž byly potvrzeny výroky rozsudku soudu prvního stupně o určení neplatnosti dohody z 27.1.1992 o vydání domu čp. 102 s pozemkem parc. č. 184 v katastrálním území P. H., jakož i o určení vlastnictví České republiky ohledně týchž nemovitostí, a aby věc byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatelka měla za to, že její dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, protože rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje její dovolání, je svým obsahem rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. Dovolatelka vytýkala rozsudku odvolacího soudu, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka uváděla, že má podstatné výhrady ke správnosti skutkových zjištění v tomto občanském soudním řízení i proti způsobu, jakým bylo vedeno řízení v tomto soudním sporu; dovolatelka má za to, že v důsledku těchto vad nemohla řádně v řízení uplatnit svá procesní práva.
Dovolatelka je toho názoru, že jejím dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku, která dosud nebyla v rozhodnutí dovolacího soudu vyřešena. Šlo tu o posouzení toho, zda kterýkoli státní podnik je s odkazem na ustanovení §16 odst. 2 zákona č. 77/1997 Sb. /ve znění účinném od 1.7.2002/ oprávněn vystupovat ve sporech, jejichž předmětem je určení vlastnického práva státu k majetku, k němuž měl podnik právo hospodaření před 1.1.2001. S tím souvisí i posouzení toho, zda právo hospodaření se spornými nemovitostmi přešlo dnem 1.1.2001 na Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Protože odvolací soud rozhodl o této otázce tak, že shledal aktivní legitimaci na straně žalujícího bytového podniku, rozhodl o této otázce, podle názoru dovolatelky, v rozporu s hmotným právem.
Dovolatelka byla i toho názoru, že soudy zatím jednoznačně judikovaly, že pokud neplatnost smlouvy má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci vlastnického práva, je žaloba o určení neplatnosti tohoto právního úkonu nepřípustná, neboť není dán naléhavý právní zájem na tomto určení. Dovolatelka má proto za to, že uvedená právní otázka byla v daném případě řešena odvolacím soudem v rozporu s rozhodováním dovolacího soudu.
Dovolatelka je posléze toho názoru, že i po novelizaci ustanovení §16 odst. 2 zákona č. 77/1997 Sb. zákonem č. 202/2002 Sb. není žalující bytový podnik státním podnikem, který má ve smyslu tohoto právního předpisu provozovat podnikatelskou činnost se spornými věcmi, o něž jde v tomto řízení. Dovolatelka je zároveň toho názoru, že právo dispozice s majetkem, tvořeným v daném případě spornými nemovitostmi, přešlo na Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Pokud by tedy žalující bytový podnik neměl právo disponovat se spornými nemovitostmi, nemůže osvědčit naléhavý právní zájem na určování skutečností, které byly v daném případě stanoveny v určovacích výrocích rozsudku soudu prvního stupně.
Dovolatelka poukazovala i na to,že žalující bytový podnik je státním podnikem v likvidaci, který splňuje podmínky uvedené v ustanovení §57 odst. 1zákona č. 219/2000 Sb. Zakladatelem tohoto podniku byl původně bývalý Obvodní národní výbor v Praze 1; podle §36 zákona č. 418/1990 Sb. byla pravomoc tohoto zakladatele přenesena na Městskou část P.; obvodní zastupitelstvo Městské části P. pak dne 11.5.1992 rozhodlo o zrušení Bytového podniku P. a o jeho likvidaci. Z toho dovolatelka dovozovala ve svém dovolání: „Protože výnos z likvidace by v tomto a obdobných případech měl připadnout zakladateli, tedy územní správě, proto v §57 odst. 5 zákona č. 219/2000 Sb. bylo zrušeno dosavadní právo hospodaření těchto státních podniků k věcem ve vlastnictví státu a tyto věci byly označeny za majetek státu, s nímž žádná organizační složka nehospodaří podle ustanovení §10 písm. c) zákona č. 219/2000 Sb. Protože sporné nemovitosti v daném případě nelze zařadit pod ustanovení §11 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., hospodaření s těmito věcmi náleží Úřadu pro zastupování zájmu státu ve věcech majetkových“. Dovolatelka měla proto za to, že odvolací soud v rozporu s hmotným právem došel k závěru, že žalující bytový podnik má možnost provozovat podnikatelskou činnost s majetkem, o nějž v tomto řízení jde, i když je to po právní stránce vyloučeno. Ustanovení §16 odst. 2 zákona č. 77/1997 Sb., na které poukazuje odvolací soud lze, podle názoru dovolatelky vztáhnout pouze na státní podniky, vzniklé podle zákona č. 77/1997 Sb., což není žalující bytový podnik v daném případě; právní poměry podniků ke dni účinnosti zákona č. 77/1997 Sb. v likvidaci se řídí dosavadními předpisy, tj. ustanoveními zákona č. 11/1990 Sb“.
Dovolatelka zastává i názor, že rozhodnutí o určovací žalobě v daném případě nezmění nic na postavení žalujícího bytového podniku; ten by se totiž musel svých případných práv domáhat samostatnou žalobou o plnění. Žalující bytový podnik v této právní věci žaloval o určení neplatnosti dohody o vydání věcí i o určení vlastnického práva, ačkoli otázka platnosti smlouvy ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu je předběžnou otázkou; nebylo tu tedy možné žalovat o určení vlastnického práva; vyhovění oběma těmto určovacím žalobním návrhům tu nebylo odpovídající procesním předpisů.
Dovolatelka v závěru svého dovolání také uváděla, že dohodu o vydání věcí uzavřenou mezi ní a Bytovým podnikem P., s.p. ze dne 27.1.1992, pokládá nadále za dohodou uzavřenou v souladu se zákonem č. 87/1991 Sb.
Žalující Městská část P. ve svém vyjádření k dovolání žalované navrhovala, aby toto dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné. Žalující Bytový podnik P., s.p., navrhoval, aby toto dovolání bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto.
Při posuzování dovolání dovolatelky vycházel dovolací sodu z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád /zákon č. 99/1963 Sb./, platí i na řízení zahájená před účinností zákona č. 30/2000 Sb. /tj. před 1.1.2001/.
Dovolání dovolatelky směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu , jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, protože šlo o potvrzení /odvolacím soudem/ rozhodnutí soudu prvního stupně z 23.1.2003, č.j. 13 C 359/92-711 Obvodního soudu pro Prahu 1/, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak /než rozsudkem z 28.4.1998, č.j. 13 C 359/92-169/, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu , který dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil /usnesením Městského soudu v Praze z 20.10.1998, sp. zn. 13 Co 388/98/.
Z obsahu dovolání dovolatelky vyplývalo, že dovolatelka uplatnila dovolací důvody, jež jsou uvedeny v ustanovení §241 odst. 2 písm. a) a b) i odst. 3 občanského soudního řádu.
Pokud šlo o dovolatelkou uplatňovaný důvod – postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, vycházel dovolací soud z právního závěru, obsaženého v rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, že u takovýchto vad musí jít o vady, které se projeví postupem soudu v průběhu řízení /např. odnětím možnosti jednat před soudem kupř. při nesprávném předvolání k jednání u soudu/ a nikoli až při rozhodování a byl-li tento postup nesprávný. V daném případě však žádnou takovou vadu v řízení dovolací soud neshledal a žádná taková vada nebyla konkretizována ani v dovolání dovolatelky.
Pokud šlo o dovolatelkou uplatňovaný důvod odvolání, týkající se skutkového zjištění, které údajně nemá oporu v provedeném dokazování, vycházel dovolací soud z toho, co bylo k takovému dovolacímu důvodu vyloženo v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek : Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů, stanovených výslovně v ustanoveních občanského soudního řádu o dovolacích důvodech /srov. §241a občanského soudního řádu/. Dovolacím důvodem nemohou být ani vady nebo omyly při hodnocení důkazů /§132 občanského soudního řádu/. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá; musí jít o zjištění právně významné.
Ani z těchto hledisek však dovolací soud neshledal, že by bylo možné přisvědčit zejména názoru,že by tu odvolací soud vzal za zjištěno něco, co v soudním spise vůbec není, a ani v obsahu dovolání dovolatelky nelze shledat konkrétní výtku takového druhu. Výtky dovolatelky směřují v podstatě proti hodnocení důkazů, provedených soudy obou stupňů; hodnocení důkazů je však ustanovením §132 občanského soudního řádu svěřeno soudům, a to v plném rozsahu vymezeném tímto ustanovením a v dovolacích důvodech podle občanského soudního řádu není zakotven dovolací důvod, spočívající ve výtkách dovolatelů, založených jen na tvrzených nedostatcích či vadách směřujících proti výslednému hodnocení soudu ohledně provedených důkazů.
Výtky spočívající v poukazu dovolání dovolatelky na to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, lze spatřovat v tom, že soud použil na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyložil /viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 12 (45)/.
V daném případě odvolací soud posoudil projednávané odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně zejména podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, podle ustanovení §39 občanského zákoníku a podle ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb. Tato ustanovení se nepochybně projednávané právní věci týkala a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali.
Již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 33/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že skutečnost, že smlouva byla ve smyslu ustanovení §63 a §64 zákona č. 95/1963 Sb. /dříve platného/ přezkoumána a registrována státním notářstvím /jak tomu bylo i v daném případě ohledně dohody z 27.1.1992/, nebrání tomu, aby soud v občanském soudním řízení sám posoudil platnost smlouvy ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku, popřípadě podle jiných zákonných ustanovení.
Rozhodování o žalobách o neplatnost dohod o vydání věcí podle předpisů restitučních /rehabilitačních/ spadá nepochybně do pravomoci soudů /srov. k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 19/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek/.
V občanském soudním řízení o neplatnost dohody, uzavřené mezi povinnou osobou a oprávněnou osobou /oprávněnými osobami/ o vydání věci podle zákona č. 403/1990 Sb. i zákona č. 87/1991 Sb. musí být účastníky řízení všichni, kdo dohodu uzavřeli /popřípadě jejich právní nástupci/, a to ať jako žalobci nebo žalovaní /viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 42/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek/. V řízení, v němž se žalobce domáhá vyklizení nemovitosti, může soud předběžně posoudit otázku platnosti smluv, i když účastníky řízení nejsou všechny osoby,které smlouvu uzavřely /viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 53/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek/.
Lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká (§80 písm. c/ občanského soudního řádu) /viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek/.
Městská část Hlavního města Prahy se nemůže úspěšně domáhat určení, že je vlastníkem věci, která přešla na Obec Hlavní město Prahu podle zákona č. 172/1991 Sb. /viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 30/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek/.
Ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. vylučuje z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí pouze ty věci, ohledně nichž byl uplatněn nárok na jejich vydání podle zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb. Ostatní věci přešly do vlastnictví obcí (s výjimkami plynoucími z ustanovení §4 odst. 1 citovaného zákona/ se všemi právy a povinnostmi, které se k tomuto majetku vztahují, včetně povinnosti věc vydat /viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 17/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek/.
S přihlížením k právním závěrům z citovaných rozhodnutí ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek dovolací soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém by tento rozsudek dovoláním napaden /§242 odst. 1 občanského soudního řádu/ a z důvodů uplatněných v dovolání /§242 odst. 3 občanského soudního řádu/.
Žalující bytový podnik se domáhal určení, že je neplatná dohoda z 27.1.1992, kterou vydal podle zákona č. 87/1991 Sb dům čp. 102 a pozemek parc. č. 184 v P.-H. žalované M. Ch. I ze samotné žaloby tohoto žalobce je patrno, že při tomto postupu žalobce jako povinná osoba nepostupoval s potřebnou obezřetností, pokud šlo o ověření si listin, předložených oprávněnou osobou k doložení jejích uplatněných nároků. V daném občanském soudním řízení /vedeném pod sp. zn. 13 C 359/92 Obvodního soudu pro Prahu 1/ bylo zjištěno, že žalující bytový podnik přikročil uzavřením dohody z 27.1.1992 k vydání věcí, aniž by bylo bezpečně doloženo /srov. §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb./, zda byl tento nárok uplatněn oprávněnou osobou podle ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb. a aniž bylo bezpečně doloženo, že tyto nemovité věci, jichž se výzva k jejich vydání týkala, přešly na stát způsobem uvedeným v §6 zákona č. 87/1991 Sb. Tento postup žalujícího bytového podniku nebyl napraven ani v řízení před bývalým státním notářstvím o registraci uvedené dohody, jež probíhalo podle dříve platných ustanovení §63 a §64 zákona č. 95/1963 Sb. /notářského řádu/. Jako účastník dohody z 27.1.1992 uplatnil žalující bytový podnik proti žalované /jako vůči další účastnici této dohody/ žalobu o neplatnost dohody, když zejména z poznatků a výsledků trestního řízení soudního, jež bylo vedeno proti žalované vyplynul důvod neplatnosti uzavřené dohody, a to jako neodpovídající ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb. a tedy takto odporující zákonu, jak to má na zřeteli ustanovení §39 občanského zákoníku. Soudy obou stupňů proto správně posoudily žalobní návrh žalujícího bytového podniku na určení neplatnosti dohody z 27.1.1992. V tomto rozsahu jejich rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, stejně jako zamítnutí žalobního návrhu žalující městské části, která účastníkem dohody z 27.1.1992 nebyla, a tedy nebyla již z tohoto důvodu aktivně legitimována k podání žaloby a neplatnost této dohody.
Teprve po pravomocném vyřešení otázky neplatnosti dohody z 27.1.1992 bylo možné, aby se žalující bytový podnik /ale i žalující městská část/ mohl obrátit na soud se žalobním návrhem na vyřešení otázky vlastnického práva k nemovitostem, jež byly předmětem dohody z 27.1.1992, a otázky ochrany svých tvrzených práv k těmto nemovitostem, protože až do doby vyřešení otázky platnosti této dohody nemohlo být souběžně řešeno i určení vlastnického práva jiné osoby než osoby, jíž byly nemovitosti vydány podle dohody o vydání nemovitosti, které bylo podle tehdy platné právní úpravy vyvázáno na registraci bývalým státním notářstvím a pouze soud mohl svým rozhodnutí určit neplatnost této registrované dohody o vydání nemovitosti /srov. k tomu již shora citované rozhodnutí uveřejněné pod č. 33/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek i stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 111 (245)/. Na pravomocném vyřešení otázky platnosti či neplatnosti dohody z 27.1.1992 závisela také otázka pasivní legitimace v této právní věci, tedy otázka, proti komu lze po právu uplatňovat žalobu o určení, zda tu na straně žalujícího subjektu je či není vlastnické právo, jehož určení se domáhá, a to ať již pro sebe či jiný subjekt, a za jakých důvodů se tohoto určení domáhá. Po pravomocném určení neplatnosti dohody o vydání věci oprávněné osobě podle ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. rozsudkem soudu, který může mít i své důsledky na zápis v katastru nemovitostí, by zřejmě nebylo po právu uplatňování žaloby o určení vlastnického práva vůči osobě, již se neobnovilo takovou dohodou právo vlastnictví k věcem podle zákona č. 87/1991 Sb., pokud by své vlastnictví nedovozovala z jiného právního důvodu než z restitučního nároku, což v daném případě za tím dovozováno nebylo.
Jestliže tedy v daném případě soudy obou stupňů přikročily k meritornímu rozhodování o určení vlastnictví k nemovitostem, jež byly předmětem dohody o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., ještě před tím, než byla pravomocně vyřešena otázka neplatnosti dohody z 27.1.1992, uzavřené mezi Bytovým podnikem P., s.p., a žalovanou M. Ch., postupovaly v rozporu s ustanovením §80 písm. c) i §159 odst. 3 občanského soudního řádu /které bylo nutno chápat tak, že se vztahovalo i k pravomocnému rozhodnutí bývalého státního notářství, vydanému v řízení o registraci smluv podle dříve platného ustanovení §63 a §64 zákona č. 95/1963 Sb./.
Nemohl tedy dovolací soud přisvědčit názoru, že je rozhodnutí odvolacího soudu správné, jak to má na zřeteli ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu. Přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu podle téhož ustanovení občanského soudního řádu, a to s výjimkou výroků tohoto rozhodnutí, potvrzujících výroky rozsudku soudu prvního stupně, týkajících se otázky neplatnosti dohody z 27.1.1992, uzavřené Bytovým podnikem P., s.p., a M. Ch.
Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí /§243b odst. 3 občanského soudního řádu/ a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení v této právní věci, v rozsahu vymezeném ve výroku rozsudku dovolacího soudu /označeném I./.
V tomto dalším řízení, v němž bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu /viz §243d odst. 1 a §226 občanského soudního řádu/, soud prvního stupně v součinnosti s účastníky řízení především povede žalobce k upřesnění údajů obsažených v jejich dosavadních žalobních návrzích na určení vlastnictví, tedy v tom smyslu, zda na těchto návrzích trvají, zda a proti komu je v dalším průběhu řízení v této právní věci uplatňují nebo již neuplatňují a teprve bude-li na nich trváno v tomto řízení /jež je zatím vedeno proti žalované M. Ch./ rozhodne o nich soud prvního stupně novým rozhodnutím. V každém případě bude soud prvního stupně rozhodovat o dosavadních nákladech řízení, a to včetně nákladů řízení dovolacího /§243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu/.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 31. srpna 2004
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.
předseda senátu