ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.505.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 505/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatelů: 1. J. V., 2. Ing. E. H., 3. V. H. a 4. V. H., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 8.10.2003, sp.zn. 30 Co 371/2003, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp.zn. 3 C 756/92 (žalobkyně I. D., zastoupené advokátkou, proti žalovaným J. V., Ing. E. H., V. H. a V. H., zastoupeným advokátem, o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání dovolatelů se zamítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 24.4.1992, se domáhal původní žalobce M. T., aby bylo žalovaným uloženo uzavřít s ním dohodu o vydání nemovitostí-rekreační chaty evid.č. 0151, pozemků parc. č. 215, parc. č. 184/1, parc. č. 184/4 a parc. č. 184/5 v katastrálním území S. (obec D.). Uvedené nemovitosti byly předmětem dědictví po původním vlastníku Z. T. (bratru původního žalobce M. T.), zemřelém 10.9.1982. Před tímto řízením M. T. podepsal při převzetí vystěhovaleckého pasu tzv. renunciační prohlášení z 22.3.1982, ale dědicem po Z. T. se stal. Na stát přešly uváděné nemovitosti v důsledku uvedeného renunciačního prohlášení a od státu je pak nabyli nabyvatelé RSDr. E. H. a V. H., a to ohledně uvedené rekreační chaty kupní smlouvou z 9.8.1984, registrovanou bývalým Státním notářstvím Praha-západ pod sp.zn. R I 970/84. Podle názoru žalobce byli žalovaní při tomto nabytí nemovitostí protiprávně zvýhodněni. Žalovaní byli vyzváni k vydání nemovitostí, ale bezvýsledně.
Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s tím, že z nemovitostí uváděných žalobcem M. T. mají v držení chatu č. 0151 s pozemky parc. č. 184/1 (o výměře 751 m2) a parc. č. 215 (o výměře 75 m2) v katastrálním území S., nikoli však pozemky parc. č. 184/4 a parc. č. 184/5 v katastrálním území S., a že tyto jimi držené nemovitosti získali od státu v souladu s právními předpisy tehdy platnými v roce 1984 a bez jakéhokoli zvýhodnění.
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ z 25.4.1994, čj. 3 C 756/92-50, byla zamítnuta žaloba žalobce M. T. proti žalovaným RSDr. E. H. a V. H. o vydání rekreační chaty č. 0151 s pozemky parc. č. 215 a parc. č. 184/1, parc. č. 184/4 a parc. č. 184/5 v katastrálním území S. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 1.380 Kč.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením z 27.4.1995, sp.zn. 14 Co 276/94, jednak připustil zpětvzetí žaloby týkající se pozemků parc. č. 184/4 a parc. č. 184/5 v katastrálním území S. a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno. Rozsudek soudu prvního stupně byl pak zrušen ve výroku týkajícím se vydání pozemků parc. č. 215 a parc. č. 184/1 i rekreační chaty č. 0151 v katastrálním území S. a ve výroku o nákladech řízení a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že v řízení před ním nebyla plně objasněna otázka, zda při uzavírání smlouvy z 9.8.1984 došlo na straně žalovaných k protiprávnímu zvýhodnění a také otázka, zda na straně žalobce M. T., který získal také kanadské státní občanství, nedošlo k majetkovému vypořádání jeho nároků v souvislosti s mezivládní dohodou mezi Československem a Kanadou o vypořádání finančních otázek (z 18.4.1973).
Okresní soud Praha-západ pak vynesl rozsudek ze 4.12.2002, čj. 3 C 756/92-312, jímž bylo uloženo žalovaným vydat žalující rekreační chatu evidentní č. 151 s pozemky parc. č. 215 a parc. č. 184/1 v katastrálním území S. (obec D.), a to do 30 dní od právní moci rozsudku. Žalovaným bylo uloženo zaplatit žalující 8.810 Kč na náhradu nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalovaným bylo dále uloženo zaplatit na účet Okresního soudu Praha-západ na úhradu placeného znalečného 887,60 Kč a na úhradu placeného svědečného 21 Kč, a to rovněž do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že původní žalobce M. T. byl oprávněnou osobou podle ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb., jehož majetek přešel na stát podle ustanovení §6 odst. 1 písm. b/ téhož zákona, a žalobce také řádně a včas vyzval žalované k vydání nemovitostí, uvedených v jeho žalobě. Ohledně žalovaných pokládal soud prvního stupně za prokázáno, že uzavření kupní smlouvy se žalovanými z 9.8.1984 předcházelo působení na bývalý Místní národní výbor v D., a to ze strany bývalého Okresního národního výboru P. a ze strany Ministerstva financí i Ministerstva práce a sociálních věcí, aby tu došlo k převodu nemovitostí v obci D. ze strany MNV D. na nabyvatele E. a V. H., třebaže podle ustanovení zákona č. 69/1967 Sb., o národních výborech, měl jen Místní národní výbor v D. pravomoc rozhodnout o majetku, který byl převeden do jeho prozatímní správy. Jestliže tedy takto bylo v tomto případě postupováno s ohledem na tehdejší postavení žalovaného RSDr. E. H. (který působil ve funkci ministra) na prodávající orgán v rozporu s právním předpisem, došlo tu ke zvýhodnění žalovaných oproti jiným zájemcům o koupi chaty v katastrálním území S. (obec D.). Proto bylo soudem prvního stupně vyhověno žalobě žalobkyně, která byla dědicem původního žalobce M. T..
O odvolání žalovaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně ze 4.12.2002 rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem z 8.10.2003, sp.zn. 30 Co 371/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve věci samé, a to v upřesněném znění výroku o vydání nemovitostí, že totiž žalovaní J. V., Ing. E. H., V. H. a V. H. jsou povinni vydat žalobkyni I. D. žalovaná V. H. jednu ideální polovinu v rozsudku soudu prvního stupně vyznačených nemovitostí a ostatní tři žalovaní každý jednu ideální šestinu těchto nemovitostí. Ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalované J. V., žalovanému Ing. E. H. a žalovanému V. H. bylo uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení každý částku 215 Kč a žalované V. H. bylo uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 614 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalované J. V., žalovanému Ing. E. H. a žalovanému V. H. bylo také uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení každý z nich 1.058 Kč a rovněž žalované V. H. bylo uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení 3.175 Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaných nebylo důvodné.Bylo také uvedeno, že při posuzování věci vycházel odvolací soud z důkazů provedených v řízení před soudem prvního stupně.
Odvolací soud byl toho názoru, že tuto právní věc s mezinárodním prvkem (když žalobkyně má bydliště v USA) lze projednat před soudem v ČR podle zákona č. 97/%1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním.
Dále odvolací soud poukazoval na to, že v průběhu řízení o této právní věci zemřel dne 16.4.1996 původní žalobce M. T., takže v řízení bylo dále jednáno s jeho dědičkou I. D. (podle výsledků řízení o dědictví u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. D 1460/97). Rovněž odvolací soud poukazoval na to, že dne 27.10.1997 zemřel i žalovaný RSDr. E. H. a jeho právními nástupci se stali (podle výsledků řízení o dědictví u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 27 D 2183/97) žalovaná J. V., Ing. E. H. a V. H.; v řízení bylo proto dále s nimi jednáno zároveň i s původní žalovanou V. H.
Nemovitosti, které byly předmětem tohoto řízení, přešly na stát ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. b/ zákona č. 87/1991 Sb., když po smrti původního vlastníka Z. T. se stal jeho dědicem jeho bratr M. T., který však v souvislosti s jeho odchodem do zahraničí podepsal tzv. renunciační prohlášení z 22.3.1982 o zřeknutí se majetku, zanechaného na území ČR, při vystěhování se do ciziny.
Poté dne 18.7.1984 byla uzavřena kupní smlouva mezi Čs. státem-Místním národním výborem D. a nabyvateli E. H. a V. H. ohledně rekreační chaty evidenční číslo 0151 v katastrálním území S. (obci D.) s garáží, příslušenstvím a součástmi a dne 30.8.1984 byla uzavřena manžely H. s Místním národním výborem D. i dohoda o osobním užívání pozemků parc. č. 215 a parc. č. 184/1 v katastrálním území S. (v obci D.).
Z výsledků provedeného dokazování pokládal odvolací soud za prokázané, že tu nedošlo k objektivnímu výběru uchazečů o získání nemovitostí, uvedených v žalobě žalobkyně, a to vzhledem k intervencím, který vyvolal původně žalovaný RSDr. E. H. (působící tehdy ve funkci člena vlády) prostřednictvím úředníků Ministerstva práce a sociálních věcí i Ministerstva financí, jakož i prostřednictvím předsedy Okresního národního výboru P., a to u předsedkyně a tajemníka Místního národního výboru v D. Takto tu došlo, podle názoru odvolacího soudu, k porušení ustanovení §38 zákona č. 69/1967 Sb., o národních výborech. Dospěl proto odvolací soud k výslednému závěru, že původní žalovaní RSDr. E. H. a V. H. jsou povinnými osobami ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., takže všechny žalované stíhá povinnost nemovitosti žalobkyni vydat.
Nebylo v řízení zjištěno, že by nárok žalobkyně byl v tomto případě nějakým způsobem uspokojen poskytnutým plněním na základě mezivládní dohody, jež byla v roce 1973 uzavřena mezi vládami Československa a Kanady (jejímž státním občanem se stal původní žalobce M. T.).
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu. O nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §142 a §224 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalované v řízení zastupoval, dne 28.11.2003 a dovolání ze strany žalovaných bylo předáno dne 26.1.2004 na poště k doručení Okresnímu soudu Praha-západ. Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé měli za to, že rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje jejich dovolání, trpí vadou – nedostatkem přesné identifikace nemovitostí, které mají být vydány (neuvedení listu vlastnictví katastru nemovitostí a neuvedení příslušného katastrálního úřadu, u něhož jsou nemovitosti zapsány).
Výrok rozsudků soudu obou stupňů ohledně stanovení povinnosti vydat žalobkyni pozemky parc. č. 215 a parc. č. 184/1 v katastrální území S. (obec D.) neodpovídá, podle názoru dovolatelů, ustanovení §872 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož se nabyvatelé pozemků v osobním užívání – E. H. a V. H. stali v daném případě bezpodílovými spoluvlastníky těchto pozemků. Uložení povinnosti vydat tyto pozemky nebere také zřetel na to, co je stanoveno v §11 zákona č. 87/1991 Sb., týkajícím se nároku na vrácení kupní ceny za nemovitost, kterou nabyvatel nemovitosti zaplatil při její koupi, když totiž u pozemků v osobním užívání nešlo o kupní cenu, nýbrž šlo o „úhradu“ za zřízení práva osobního užívání pozemku. Podle názoru dovolatelů neexistovalo a neexistuje žádné zákonné ustanovení nutící vydat jiné fyzické osobě pozemek, který byl do konce roku 1991 ve vlastnictví státu a který se po skončení tzv. rozhodného období (25.2.1948 až 1.1.1990) stal dnem 1.1.1992 ze zákona vlastnictvím osoby, která jej měla v zákonném osobním užívání. Uložení takové povinnosti je tedy, podle názoru dovolatelů, v rozporu se zákonem a „znamená vlastně konfiskaci de facto“.
Podle názoru dovolatelů je nesrozumitelný a nepřezkoumatelný závěr soudu prvního stupně, že totiž „s ohledem na tehdejší postavení původního žalovaného RSDr. E. H. došlo k porušení právního předpisu a žalovaní tak nabyli předmětnou nemovitost v rozporu s právním předpisem“. Tento názor neodpovídá výsledkům provedeného dokazování v tomto řízení, přičemž i odvolací soud tu uváděl, že v daném případě nedošlo k nabytí věci v rozporu s tehdy platnými předpisy. Odvolací soud však přesto nepřikročil ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně pro tento zmatečný závěr. Kromě toho nebylo potřebným způsobem objasněno, jak se v daném případě dostalo do kolize dědické řízení ohledně majetku zůstavitele Z. T., zemřelého 10.12.1982, a vyvlastnění tohoto majetku na základě renunciačního prohlášení M. T. z 22.3.1982; podle názoru dovolatelů je za tuto kolizi odpovědné Ministerstvo financí.
Dovolatelé v žádném případě nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že projevení zájmu původního žalovaného RSDr. E. H. o koupi rekreační chaty ev.č. 0151 v katastrálním území S. došlo k nějakému zasahování do působnosti bývalého Místního národního výboru v D. a k údajnému zvýhodnění nabyvatelů chaty-manžely H., aniž by vůbec bylo uvedeno a doloženo vůči komu ke zvýhodnění došlo a v čem spočívá protiprávnost tohoto zvýhodnění.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), platí zásadně i pro řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001). Výjimky uvedené v bodech 15 a 17 uváděných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. se na daný případ nevztahují.
Protože v daném případě došlo k tomu, že odvolací soud (Krajský soud v Praze) potvrdil (rozsudkem z 8.10.2003, sp.zn. 30 Co 374/2003) rozsudek soudu prvního stupně (Okresního soudu Praha-západ ze 4.12.2002, čj. 3 C 756/92-312), kterým tento soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak (tj. vyhověním žalobě ve věci samé) než v dřívějším rozsudku (tj. v zamítavém rozsudku z 25.4.1994, čj. 3 C 756/92-50), protože byl vázán názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil (usnesením Krajského soudu v Praze z 27.4.1995, sp.zn. 14 Co 276/94), bylo třeba mít za to, že tu je dovolání dovolatelů přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu.
Dovolatelé uplatňovali jako dovolací důvod, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
V daném případě posoudily soudy obou stupňů projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §6 odst. 1 písm. b/ a ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., která se nepochybně projednávané právní věci týkala a účastníci řízení na ně v průběhu řízení také poukazovali. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda si odvolací soud tato ustanovení při jejich aplikaci také správně vyložil.
Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. b/ zákona č. 87/1991 Sb. se povinnost vydat věc podle zákona č. 87/1991 Sb. vztahuje na ty případy, kdy v rozhodném období (25.2.1948-1.1.1990) věc přešla na stát na základě prohlášení a smlouvy o postoupení pohledávek pro případ vystěhování (tzv. renunciačního prohlášení).
Podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle tohoto zákona též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění.
Při aplikaci ustanovení §6 odst. 1 písm. b/ zákona č. 87/1991 Sb. vycházel odvolací soud v daném případě z listiny z 22.3.1982, označené jako „Prohlášení a smlouva o postoupení pohledávek pro případ vystěhování“, v níž M. T. (původní žalobce v této právní věci) prohlásil, že bere na vědomí, že všechny jeho věci, jakož i věci „které z jakéhokoli právního důvodu ještě nabude“, připadnou jako věci opuštěné státu ve smyslu ustanovení §453 odst. 2 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 509/1991 Sb.), a že postupuje všechny své pohledávky čs. státu.
Při aplikaci a výkladu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. v daném případě vycházel odvolací soud ze zjištění, učiněného v řízení před soudy obou stupňů, že totiž původně žalovaný RSDr. E. H. pověřil svého podřízeného na Ministerstvu práce a sociálních věcí, aby na Ministerstvu financí zařídil vyřízení záležitosti koupě chaty v D., a to tak, aby chata a pozemky s ní souvisící byly převedeny do správy Místního národního výboru v D. a aby chata byla prodána manželům H.; pracovníci Ministerstva financí pak jednali s předsedou bývalého Okresního národního výboru P. o urychlené uzavření hospodářské smlouvy o převedení státem nabytého majetku M. T. z prozatímní správy do správy MNV D., jakož i vypracování kupní smlouvy o úplatném převodu chaty do bezpodílového spoluvlastnictví manželů H. Odvolací soud měl z výpovědi tehdejšího tajemníka MNV D. zjištěno, že „právě působení předsedy ONV P. L. mělo výrazný vliv na členy rady MNV při rozhodování o výběru konkrétního kupce daných nemovitostí“; totéž bylo zjištěno od tehdejší předsedkyně MNV v D. Z toho odvolací soud dovodil, že tu nebyla dodržována pravidla objektivního výběru, neboť ve prospěch nabyvatelů manželů H. byly činěny zásahy, které je upřednostňovaly a které vylučovaly další zájemce o tyto nemovitosti; takto bylo prokázáno zvýhodnění manželů H. oproti dalším uchazečům o koupi nemovitosti v důsledku zásahů Ministerstva financí i bývalého Okresního národního výboru P. ve prospěch H.
Tyto aplikační závěry odvolacího soudu (které jsou shodné i se závěry soudu prvního stupně) nelze považovat za odporující ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Stejně tak tyto závěry odpovídají i závěrům obsaženým v nálezu Ústavního soudu ČR č. 83/1999 Sb., v jehož smyslu lze vydat oprávněným osobám i pozemky, které má v držení fyzická osoba, jež právo osobního užívání k nim získala v souvislosti s nabytím vlastnictvím ke stavbě, stojící na pozemku, za podmínek uvedených v ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
I za těchto uvedených okolností bylo třeba se však ještě zabývat tím, že dovolatelé zdůrazňovali, že „se neztotožňují se závěrem odvolacího soudu o tom, že bylo spolehlivě prokázáno zvýhodnění manželů H. oproti dalším uchazečům“ o koupi chaty. Podstata této námitky dovolatelů však spočívá v tom, že dovolatelé nepokládají za správné hodnocení důkazů, provedených soudy obou stupňů v daném případě, popřípadě že pokládají toto dokazování za neúplné.
Dovolací soud v této souvislosti ovšem nesdílí názor dovolatelů, že by tu dovolacími důvody, odpovídajícími právní úpravě dovolacích důvodů v občanském soudním řízení, bylo skutkové zjištění, které by nemělo podle obsahu spisu v podstatné části oporu v dokazování či nesprávné hodnocení důkazů. Dovolací soud v tomto smyslu vychází i v daném případě z právních závěrů obsažených v uveřejněné judikatuře soudů, jmenovitě v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1974 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem. V tomto rozhodnutí bylo zdůrazněno, že rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího naopak vyplývá. Tento předpoklad dovolacího důvodu, zakotveného nyní v ustanovení §241a odst. 3 občanského soudního řádu, v daném případě však nevyplývá ani z obsahu spisu, ani z obsahu dovolání dovolatelů; v tomto případě totiž odvolací soud i soud prvního stupně shromáždily pro své závěry důkazy, které zhodnotily, a na tomto základu odvolání žalovaných i procení návrh žalobkyně posoudily. Hodnocení důkazů je soudům svěřeno ustanovením §132 občanského soudního řádu; v již uvedeném rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo k tomu vyloženo, že ani vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu) nemohou být (vzhledem k právní úpravě dovolacích důvodů v občanském soudním řádu) dovolacím důvodem. Také Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze 17.4.1999, I. ÚS 478/97, uveřejněném pod č. 94 ve Svazku 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, vyložil, že zásada volného hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu) vyplývá z ústavního principu nezávislosti soudů (článek 82 Ústavy České republiky) a jestliže obecné soudy respektovaly toto ustanovení, není na místě dále „hodnotit“ jimi provedené hodnocení důkazů, respektive posuzování skutkového stavu zjištěného obecnými soudy.
Vycházeje z těchto právních závěrů nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru o důvodnosti dovolání dovolatelů proti jejich dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu z 8.10.2003 (sp.zn. 30 Co 371/2003 Krajského soudu v Praze). Nebyly tu tedy zákonné předpoklady pro zrušení rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243b občanského soudního řádu, kterého se dovolatelé domáhali. Nedůvodné dovolání dovolatelů bylo proto dovolacím soudem zamítnuto (§143b odst. 2 občanského soudního řádu).
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. listopadu 2004
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu