ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.514.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 514/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce MUDr. P. S., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Pozemkovému fondu České republiky se sídlem v Praze 1, Ve Smečkách 33, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání pozemku, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp.zn. 11 C 1906/94, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1.8.2002, čj. 26 Co 217/2002-236, ve znění usnesení ze dne 25.9.2002, čj. 26 Co 217/2002-144, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se původně domáhal vydání ( resp. určení povinnosti uzavřít dohodu o vydání) domu čp. 70 se stavebním pozemkem č. 115 v T. a domu čp. 179 se stavebním pozemkem č.929 a dalším pozemkem č. 236/79 tamtéž, podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. V průběhu řízení bylo pravomocně rozhodnuto o návrhu žalobce ke všem uvedeným nemovitostem s výjimkou pozemku č. 236/79- zahrada.
Na straně žalované původně vystupoval Okresní bytový podnik v T. v likvidaci, proti němuž Okresní soud v Trutnově žalobu zamítl rozsudkem ze dne 6.5.1996, a po jeho zrušení odvolacím soudem opětovně rozsudkem ze dne 30.9.1998, a to pro nedostatek aktivní věcné legitimace na straně žalobce. I tento rozsudek byl zrušen odvolacím soudem, který učinil právní závěr, že žalobce splňuje hlediska oprávněné osoby, stanovená zákonem o mimosoudních rehabilitacích. Řízení pak bylo zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby ohledně domu čp. 179 se stavební parcelou č. 929 v T., protože žalovaný nárok žalobce ohledně těchto nemovitostí uspokojil. Nemohl tak však učinit pokud jde o pozemek č. 236/79- zahrada, u nějž došlo v průběhu řízení ke změně správy - na návrh Pozemkového fondu ČR
(dále jen \" Pozemkový fond\") bylo v katastru vyznačeno, že správu tohoto pozemku, který zůstal ve vlastnictví státu a je veden jako zahrada, vykonává tento subjekt. Dále došlo ke změně vlastnictví u domu čp. 70 s pozemkem č. 115, u nějž bylo v katastru vyznačeno na základě rozhodnutí soudu vlastnictví Města T.
Rozsudkem z 29.3.2000, čj. 11 C 1906/94-176, pak rozhodl soud prvního stupně proti žalovaným Městu T. a České republice – Pozemkovému fondu, kteří se dle jeho závěru stali procesními nástupci prvého žalovaného. Městu T. uložil uzavřít s žalobcem dohodu o vydání domu čp. 70 se stavebními parcelami č. 115/1 a 115/2 v T., žalovanému Pozemkovému fondu uzavřít dohodu o vydání pozemku č. 236/79 tamtéž. Rozsudek nabyl právní moci ve vztahu k žalovanému Městu T.; ve vztahu k Pozemkovému fondu byl rozsudek zrušen usnesením odvolacího soudu, který dospěl k závěru, že je třeba zkoumat, zda předmětný pozemek nepřešel rovněž do majetku obce, z jakého důvodu došlo k zápisu změny jeho správy a zda tato skutečnost mohla mít vliv na změnu povinné osoby.
Soud prvního stupně pak řízení doplnil dle pokynů odvolacího soudu a dne 18.12.2001 vynesl rozsudek čj. 11 C 1906/94-213, jímž uložil žalované České republice - Pozemkovému fondu uzavřít s žalobcem dohodu o vydání pozemku č. 236/79 v T. Vyšel ze zjištění, že tento pozemek byl jako konfiskovaný odevzdán Městu T., ke dni účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích byl ve vlastnictví státu. Pozemek tvořil funkční celek s domem čp. 179 a stavební parcelou č. 929. Přístup na něj je pouze z tohoto domu, je ohraničen plotem a hradbami. Dům i s pozemky zůstal ve vlastnictví České republiky a správě Okresního bytového podniku T. v likvidaci (dále jen \"Okresní bytový podnik\"), který žalobci vydal dům se stavebním pozemkem. Město T. se nestalo jeho vlastníkem na základě zákona č. 172/1991 Sb., o majetku obcí. Povinnou osobou k vydání pozemku byl původně Okresní bytový podnik, proti němuž směřovala i žaloba. Poté došlo k zápisu správy Pozemkového fondu na jeho návrh z 18.6.1996, čímž se stal právním nástupcem původně žalovaného Okresního bytového podniku. Není proto rozhodující, že ke dni účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích dosud Pozemkový fond neexistoval a pozemek nedodržel. Okolnost, že pozemek dnes není obhospodařován jako zahrada, nebránila Pozemkovému fondu v návrhu na zápis jeho správy do katastru a soud ji proto rovněž neshledal relevantní.
K dovolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 1.8.2002, čj. 26 Co 217/2002-236, ve znění usnesení z 25.9.2002, čj. 26 Co 217/2002-244, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolatel napadal závěr soudu prvního stupně, že žalovaná Česká republika – Pozemkový fond, je ve věci pasivně legitimována. V tom mu však odvolací soud nedal zapravdu. V prvé řadě shledal správným závěr, že předmětný majetek se nestal vlastnictvím Města T. a plně v tomto směru odkázal na závěry soudu prvního stupně. Osobou povinnou k vydání pozemku je podle zákona o mimosoudních rehabilitacích v daném případě stát, který jej ke dni účinnosti tohoto zákona držel jako samostatná právnická osoba, a tento stav se nezměnil. Správný je pak závěr, že povinnost pozemek vydat má orgán, který vykonává jeho správu; jím byl Okresní bytový podnik, avšak jen do doby, než se správy ujal Pozemkový fond. Ten se pak z titulu správy národního majetku stal subjektem, jehož se týkají právní úkony ohledně majetku, který spravuje. Jeho námitku, že jeho působnost je vymezena zřizovacím zákonem pozitivně, \" nelze akceptovat již s odkazem na ustanovení §7 odst.1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ( dále jen \"zákon č. 219/2000 Sb.\"), podle něhož jménem státu činí právní úkony vedoucí organizační složky, jíž se tyto úkony týkají, pokud zvláštní předpis nebo tento zákon nestanoví jinak. Zvláštním zákonem by tedy dispozice s majetkem, vyplývají z povinnosti uzavřít s žalobcem dohodu o vydání nemovitosti, musela být výslovně vyloučena.\" Odvolací soud rovněž zvážil charakter předmětného pozemku z toho hlediska, zda se jedná o zemědělskou půdu, která náleží do zemědělského půdního fondu – v tom případě by soud nemohl o vydání rozhodovat, protože by šlo o institut v působnosti správního orgánu podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"zákon o půdě\"). Ze zjištění provedených soudem prvního stupně však vyplývá, že pozemek tvořil funkční celek s domem čp. 179 a nejedná se o pozemek, který je zemědělsky obhospodařován. V kategorii zemědělská půda je veden jen formálně, v rozporu se skutečným stavem. Správně proto soud prvního stupně věc rozhodl podle zákona o mimosoudních rehabilitacích.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm.c) OSŘ. Zásadní právní význam napadeného rozsudku spatřuje v tom, že odvolací soud nesprávně usoudil, že je povinnou osobou k vydání pozemku. Pozemkový fond je totiž právnickou osobou, která spravuje pozemky zemědělského charakteru na základě §17 odst. 1 zákona o půdě a nemůže být osobou povinnou k vydání nemovitostí podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Znovu připomíná, že působnost Pozemkového fondu je vymezena pozitivně a bez příslušného zákonného zmocnění není možné nemovitosti oprávněným osobám vydávat. Pozemkový fond není organizační složkou státu ve smyslu zákona č. 219/2000 Sb. Na základě ustanovení §2 odst. 2 tohoto zákona se vztahují na činnost žalovaného, kterou vykonává v souvislosti se správou majetku státu, jen taxativně uvedená ustanovení, mezi nimiž však není §7 odst. 1; působnost Pozemkového fondu je vymezena zákonem o půdě a zákonem č. 569/1991 Sb. Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání splňuje náležitosti stanovené v §241 a 241a OSŘ a je přípustné podle §237 odst. 1 písm.b) OSŘ. Soud prvního stupně totiž svými prvými rozsudky ve věci zamítl žalobu, byť proti jinému subjektu zastupujícímu stát, a následnými rozsudky žalobě vyhověl proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu o tom, že žalobce splňuje kriteria oprávněné osoby podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. I když dovolatel uplatňuje jiné výhrady vůči poslednímu rozhodnutí soudu, a to nedostatek své pasivní legitimace v řízení, je přípustnost dovolání dána, protože napadené rozhodnutí, potvrzující poslední rozsudek soudu prvního stupně, zakládá odlišné právní vztahy mezi žalobcem a žalovaným, než jak původně rozhodl soud prvního stupně. Dovolací soud proto napadený rozsudek přezkoumal věcně, z důvodů uvedených dovolatelem ( §242 odst. 3 věta prvá OSŘ). Přitom dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Dovolací soud se ztotožňuje s právním závěrem odvolacího soudu, že rozhodující pro určení pasivní věcné legitimace ve sporu je v daném případě zjištění, že pozemek, jenž má být vydán oprávněné osobě, byl ve vlastnictví státu v den účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích a tato skutečnost nedoznala v průběhu soudního řízení změny, a že na uplatněný nárok byl zákon o mimosoudních rehabilitacích soudem aplikován správně. Podle §4 tohoto zákona je povinnou osobou stát, nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona věc drží. Povinnou osobou je tedy na prvém místě stát – ten však jedná při vydání nemovitostí prostřednictvím organizace, která \" věc drží\". Držbou není ovšem míněna držba ve smyslu občanskoprávním (chybí znak dobré víry o tom, že věc náleží právnické osobě do vlastnictví), ale nesporně je tím míněno hospodaření s věcí a jeho správa. Nepochybné je, že na počátku řízení byl právnickou osobou, spravující daný pozemek, Okresní bytový podnik, který by také pravděpodobně pozemek vydal v souvislosti s vydáním domu čp. 179 v T. a příslušným stavebním pozemkem, protože k těmto nemovitostem patřil i pozemek č. 236/79. K tomu nedošlo proto, že předtím, než uvedené nemovitosti žalobci vydal Okresní bytový podnik, Pozemkový Fond (byť byl zřízen až zákonem č. 569/1991 Sb., o pozemkovém fondu České republiky), jednostranným úkonem docílil změny ve správě pozemku tak, že v katastru nemovitostí byl učiněn záznam, že pozemek spravuje Pozemkový fond a stal se tak nástupcem předchozího správce pozemku. Zápis správy Pozemkového fondu k předmětnému pozemku zůstal beze změny po dobu rozhodování soudu, ač Pozemkový fond, pokud byl přesvědčen o nesprávnosti zápisu své správy do katastru, měl dostatek času k tomu, aby docílil změny jím navrženého záznamu. Tím způsobil situaci, že jiný subjekt s ohledem na domněnku správnosti zápisu ve veřejné listině (§11 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem), jakou je katastr nemovitostí, nemohl s pozemkem nakládat a vydat jej. Pokud by soud přihlédl k námitce Pozemkového fondu, že není oprávněn pozemek vydat s ohledem na svou působnost, danou jiným zákonem, nastala by situace, kdy by právo oprávněné osoby dané zákonem o mimosoudních rehabilitacích nemohl soud vůbec chránit.
Dovolací soud je toho názoru, že v dané věci není Pozemkový fond žalován jako přímý účastník hmotněprávního, tj. občanskoprávního vztahu, jímž je vztah mezi žalobcem a státem, protože otázka, který orgán nebo právnická osoba stát zastupuje a jeho majetek spravuje, je věcí předpisů z úseku správního; v souladu s nimi může dojít i ke změně správy, což však již není věcí přímého právního vztahu mezi žalobcem a státem. Odvolací soud se zabýval z tohoto hlediska i zákonem č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupováním v právních vztazích, a dospěl k závěru, že ani tento zákon nebrání Pozemkovému fondu jednat v dané věci a splnit povinnost vydat žalobci pozemek podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, protože zvláštní zákon takové jednání nevylučuje. I s tímto právním závěrem dovolací soud souhlasí a dodává, že nelze vycházet pouze ze zákona č. 569/1991 Sb., jestliže později vydané zákony zásadně nevylučují působnost Pozemkového fondu při správě jiného než zemědělského státního majetku. Zákon č. 219/2000 Sb., jímž žalovaný argumentuje, výslovně zmiňuje v §2 odst. 2 mezi právnickými osobami, které spravují majetek České republiky, i Pozemkový fond České republiky. Podle §51 tohoto zákona jsou organizační složkou i státní fondy za podmínek stanovených zvláštním předpisem, jakým je jistě i zákon o mimosoudních rehabilitacích. Podle §2 odst. 8 zákona č. 569/1991 Sb. se správa nemovitostí Pozemkovým fondem zapisuje do katastru způsobem obdobným záznamu na základě ohlášení Pozemkového fondu. Toto ohlášení osvědčuje přechod správy na Pozemkový fond. To koresponduje s §17 a §20 zákona č. 219/2000 Sb., které umožňují změnu správy státního nemovitého majetku jednostranným opatřením s následným záznamem do katastru.
Rovněž dovolací soud tedy dospěl k závěru, že ani zákon 219/2000 Sb. nevylučuje, aby Pozemkový fond spravoval pozemek označený jako zahrada, který je v jeho správě veden v katastru nemovitostí na jeho návrh, přičemž ani Pozemkový fond neuvádí, která jiná organizační složka státu by měla za této situace pozemek spravovat a na základě jaké právní skutečnosti. K tomu je rovněž třeba uvážit, že jde o dlouhodobě řešenou restituci, která by měla být již urychleně vyřešena bez zbytečných formálních přístupů, jež by ve svých důsledcích navíc vedly ke zmaření účelu zákona o mimosoudních rehabilitacích. Je tedy věcí žalovaného Pozemkového fondu, aby v případě, že se sám necítí plně kompetentním k vydání pozemku vedeného jako zahrada, si zajistil součinnost příslušné organizační složky státu při vydání tohoto pozemku.
Dovolací soud ze všech shora uvedených důvodů tedy shledal rozsudek odvolacího soudu správným a podle §243b odst. 2 dovolání zamítl. Náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal žádnému z žalovaných, protože žalobci, který by s ohledem na výsledek tohoto řízení měl nárok na jejich náhradu (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 OSŘ), náklady tohoto řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2004
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu