ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.532.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 532/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce Ing. L. T., zastoupeného advokátem, proti žalované 1) České republice, zastoupené Pozemkovým fondem České republiky se sídlem v Praze 1, Ve Smečkách 33, a 2) Obci H. Ú., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp.zn. 5 C 1133/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9.10.2002, čj. 12 Co 246/2001-148, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po úpravách svého návrhu domáhal posléze určení, že je vlastníkem blíže specifikovaných pozemků v katastrálním území H. Ú. Svůj návrh opíral o skutečnost, že původním vlastníkem uvedených nemovitostí byl F. V., jeho dědicem byl na základě závěti otec žalobce L. T. Státní notářství v Třebíči při dodatečném projednání dědictví po L. T. 25.6.1992 rozhodlo, že žalobce tyto pozemky nabyl dědictvím.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20.3.2001, čj. 5 C 1133/94-119, ve znění opravného usnesení ze dne 15.6.2001, čj. 5 C 1133/94-128, návrh zamítl. Uznal sice, že žalobce má naléhavý právní zájem na určení vlastnictví, měl však zato, že vlastníkem předmětných pozemků je stát v důsledku rozhodnutí finančního odboru a finanční komise ONV v T., podle nichž vlastnictví k pozemkům přešlo za života F. V. na stát. Podle soudu tato rozhodnutí trpěla určitými vadami, uzavřel však, že i kdyby nebyla způsobilá přivodit změnu vlastnictví, je třeba nároky řešit v restitučním řízení, protože by bylo naplněno ustanovení §6 odst. 1 písm.p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"zákon o půdě\"). Soud uvedl, že pokud by dospěl k závěru, že původní vlastník pozemků F. V. nepozbyl do dne své smrti vlastnictví k těmto pozemkům, nemohl žalobce nabýt vlastnické právo k nim na základě dodatečného projednání dědictví po otci L. T., který byl dědicem F. V.
Na základě odvolání žalobce Krajský soud v Brně shora uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se s jeho právním posouzením věci s tím, že otec žalobce L. T. nenabyl dědictví po F. V. proto, že sporné nemovitosti nebyly předmětem projednání dědictví po něm, a v důsledku toho nemohl v rámci projednání dědictví po L. T. nabýt vlastnického práva k těmto pozemkům ani žalobce. \"Pokud v rozporu s touto skutečností došlo k vydání rozhodnutí Státního notářství v Třebíči, které fakticky založilo duplicitu vlastnictví, nelze než označit toto rozhodnutí za zcela odporující úpravě dědického práva, jakož i obecným zásadám práva občanského\". Odvolací soud se ztotožnil s tím, že akty, kterými došlo k přechodu pozemků původního vlastníka F. V. na stát, trpěly poměrně značnými vadami. Vyslovil však názor, že i pokud by dospěl k závěru, že tyto akty jsou nulitní, je zřejmé, že jimi došlo k převzetí nemovitostí státem. Této situaci odpovídá režim daný zákonem o půdě, který v §6 odst. 1 písm. p) předpokládá situaci, kdy k převzetí nemovitosti státem došlo bez právního důvodu. Žalobce tedy nemůže být vlastníkem uvedených nemovitostí, mohl by však být osobou oprávněnou ve smyslu zákona č. 403/1990 Sb. nebo zákona o půdě, což však v řízení netvrdil, a nebyl proto důvod jeho postavení v tomto smyslu přezkoumávat.
Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovodil z §237 odst. 1 písm. c) OSŘ – odvolací soud dle jeho názoru řešil právní otázku odlišně od judikatury dovolacího soudu a v rozporu s hmotným právem. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá dle něj na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 2 písm. b) OSŘ), ač vychází ze správného skutkového zjištění. Jeho zásadní význam spočívá mj. v tom, že zasahuje do nepromlčitelnosti vlastnického práva. Dovolatel vytýká oběma soudům, že neřešily výslovně otázku, zda došlo k přechodu vlastnictví pozemků na stát, i když z jejich rozhodnutí vyplývá, že pozemky zůstaly ve vlastnictví F. V. Pokud pak soudy argumentovaly tím, že žalobce měl svůj nárok uplatnit v režimu zákona č. 403/1990 Sb., nebo v režimu zákona o půdě, vyplývá z toho, že pokud by takový nárok neuplatnil, svého vlastnického práva by pozbyl. Tento názor nepovažuje dovolatel za správný. Podle něj zákon o půdě působil spíše \"jako zákon, který privilegovaným způsobem upravoval proceduru zpětnavrácení nemovitostí in natura (nikoliv tedy na vrácení vlastnického práva), a tím pádem ani marným uplynutím lhůty uvedené v zákoně nemohlo dojít ke zbavení vlastnického práva, které původní vlastník a jeho dědicové nikdy nepozbyli, naopak pouze uzavřel možnost onoho privilegovaného postupu při znovunavrácení nemovitosti do užívání vlastníka. … Pokud by došlo k přechodu věci (nikoli vlastnictví) na stát bez právního důvodu ve smyslu §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, znamenal by výklad odvolacího soudu paradoxně nikoli nápravu křivd, ale pozbytí vlastnického práva v rozporu s Listinou základních práv a svobod\". Dovolatel v této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci 3 Cdon 1202/96. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Prvá žalovaná podala prostřednictvím Pozemkového fondu ČR vyjádření k dovolání, v němž vyslovuje názor, že oba soudy správně zhodnotily skutkový stav. Žalobce se nemohl stát vlastníkem předmětných pozemků protože zůstavitel nebyl ke dni své smrti jejich vlastníkem - nedědil je totiž po F. V. Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Druhá žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolací soud konstatoval, že dovolání splňuje náležitosti stanovené v §241 a §241a OSŘ a opírá se o přípustný dovolací důvod. Pokud jde o přípustnost samotného dovolání, nepřichází v úvahu aplikace §237 odst. 1 písm. a) nebo b) OSŘ, když odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvého stupně. Ten sice rozhodl nově po zrušení prvého rozsudku odvolacím soudem, ale v obou případech žalobu zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu nelze ani považovat za rozhodnutí, které by řešilo otázku zásadního právního významu, jak to má na mysli ustanovení §237 odst. 3 OSŘ. K problematice řešené odvolacím soudem zaujal totiž Nejvyšší soud České republiky, jmenovitě velký senát, zřízený podle §19 a 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, (zákon o soudech a soudcích) názor vyjádřený v rozsudku ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001. Podle něj mohla-li osoba, jejíž nemovitosti převzal stát v rozhodné době (§4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) bez právního důvodu, žádat o vydání těchto nemovitostí podle §6 odst. 1 písm. p) uvedeného zákona, nemůže se úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (srov. např. §126 o.z.), a to ani formou určení vlastnického práva podle §80 písm. c) OSŘ.
Uvedené závěry odpovídají smyslu a úpravě restitučních zákonů, které sledovaly zmínění některých majetkových křivd, k nimž došlo v rozhodném období mocenskými akty státu a byly v rozporu se zásadami demokratické společnosti. Skutkové vylíčení žaloby, jakož i důkazy k nim provedené, přitom svědčí pro závěr, že v této věci došlo k přechodu předmětu vlastnictví na československý stát v rozhodném období (nikoliv tedy, jak dovolatel nesprávně tvrdí, po uplynutí lhůt k nápravě křivd v onom období vzniklých) způsobem předvídaným ve shora citovaném zákonu. Tento zákon – shodně jako další obdobné předpisy restituční povahy – vymezil osobní, věcný a časový rámec, v němž bylo na oprávněných osobách, aby postupem v zákonu uvedeným, docílily nápravy protiprávního stavu. Nestalo-li se tak, schází zákonný podklad pro vyhovění žaloby na určení vlastnictví v té podobě, jak byla v této věci podána.
Z uvedeného tak vyplývá, že přípustnost dovolání v této věci není dána. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 OSŘ za použití §218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení opírá se o ustanovení §243b OSŘ za použití §224 odst. 1 OSŘ a §142 odst. 1 OSŘ. Žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný, žalobcům pak v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23.června 2004
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu