ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.534.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 534/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně Obce B., zast. advokátkou, proti žalované Obci K., zast. advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 225/2000, k dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26.9.2002, čj. 25 Co 303/2002-190, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 2.575,- Kč, k rukám její právní zástupkyně JUDr. Z. Č., do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26.9.2002, čj. 25 Co 303/2002-190 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 14.12.2001, čj. 14 C 225/2000-163, jímž tento soud určil, že „vlastníkem pozemků zapsaných na listu vlastnictví č. 001 pro katastrální území H., vedených ve zjednodušené evidenci jako parcely původního pozemkového katastru – jiné kat. území B., tj. pozemky čísla parcelní 107 díl jedna a díl dva, 119, 157/2 díl jedna a díl dva, 157/3, 163, 165, 168, 173, 183, 184, 194, 211 a pozemků zapsaných na témže listu vlastnictví dle stavu katastrů nemovitostí, a to st. 75, st. 58/2, st. 76, 68/1, 136, 137, 157/1, 157/2, 157/3, 157/7, 157/8, 157/9, 157/10, 161/2, 161/7, 162/1, 163/1, 163/2, 164/3, 167, 168, 174, 175, 177, 178, 180, 181, 182/1, 182/2, 182/3, 182/4, 182/5, 182/6, 194/1, 194/2, 194/3, 203, 187, 331/1, 504/3, 512/5, 512/6, 512/7, 512/14, 512/16, 517, 107/4 a 126/3 v k.ú. H., je žalobkyně“ (dále jen „předmětné pozemky“). Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že z výpisu z pozemkové knihy, knihovní vložky č. 33, 305, 325, 340, z výpisu z katastru nemovitostí, ze srovnávacího sestavení parcel a z jejich identifikace bylo zjištěno, že ke dni 31.12.1949 byly předmětné pozemky ve vlastnictví obce B. Usnesením plenárního zasedání ONV v P. ze dne 29.9.1971 byla sloučena obec K. a B. do obce K., a to k 27.11.1971. Dalším usnesením ze dne 12.12.1984 se ke dni 1.1.1985 sloučila obec K. s obcí Z. do obce Z. Poté usnesením plenárního zasedání ONV P. ze dne 21.5.1990 byla z obce Z. vyloučena obec K. jako samostatná obec, a to ke dni 1.7.1990. Stejný orgán poté usnesením ze dne 24.9.1990 vyčlenil k témuž dni z obce K., z jejích částí B. a S., samostatnou obec B.
Odvolací soud na základě uvedeného dospěl k závěru, že v jeden okamžik, a to k 24.11.1990, vznikla obec B. a zároveň se stala právním nástupcem Místního národního výboru K. Pokud tedy měl Místní národní výbor K. právo hospodaření k pozemkům, které přešly do území obce B. před integrací, pak toto právo hospodaření přešlo na obec B.
Podle §1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb. by se obec B. stala vlastnicí těch věcí, k nimž by jí příslušelo (po jejich přechodu) právo hospodaření, pokud by s nimi ke dni účinnosti zák. č. 172/1991 Sb. hospodařila, což v řízení žalobkyně netvrdila a tato skutečnost nebyla ani prokázána.
Odvolací soud proto s ohledem na ust. §2 odst. 1 písm. a) zák. č. 172/1991 Sb. a proto, že původní obec B. byla ke dni 31.12.1949 vlastnicí sporných pozemků a žalobkyně je jediným právním nástupcem této původní obce, uzavřel, že na žalobkyni vlastnické právo ke sporným nemovitostem přešlo a rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Dovoláním ze dne 19.12.2002 napadla žalovaná výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že dovolání je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.].
V odůvodnění dovolání žalovaná zejména uvedla, že sporné nemovitosti byly ke dni 23.11.1990 ve vlastnictví státu a MNV K. k nim příslušelo právo hospodaření, jehož práva a závazky poté přešly na obec K., která s nimi ke dni účinnosti zák. č. 172/1991 Sb. hospodařila, a proto splňuje podmínky pro přechod sporných nemovitostí dle §1 uvedeného zákona.
Dovolatelka se dále domnívá, že splňuje podmínky stanovené v §2 zák. č. 172/1991 Sb., neboť je právní nástupkyní původní obce B., neboť obec K., stejně jako MNV K., existovala v rozhodném období pro posouzení podmínek pro přechod věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí dle zák. č. 172/1991 Sb., zatímco obec B. v tomto rozhodném období neexistovala.
Dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a zároveň zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto posléze uvedenému soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se v podání ze dne 5.2.2003 vyjádřila žalobkyně. V obsáhlém vyjádření žalobkyně zejména uvedla, že nesouhlasí s názorem žalované, že ke dni 23.11.1990 příslušelo právo hospodaření s předmětnými pozemky MNV K., jehož práva a závazky přešly na obec K., která s nimi hospodařila ke dni účinnosti zák. č. 172/1991 Sb. a tím splnila podmínky stanovené v §1 uvedeného zákona a zároveň též splnila i podmínky pro přechod uvedených pozemků dle ust. §2 zák. č. 172/1991 Sb., neboť byla právním nástupcem původní obce B.
Žalobkyně dále uvedla, že žalovaná v průběhu řízení nedoložila, že s předmětnými pozemky hospodařila po 23.11.1990 způsobem obdobným právu hospodaření, nebo že by k těmto pozemkům příslušelo ke dni 23.11.1990 MNV K. právo hospodaření, proto se nemohla stát vlastnicí sporných pozemků dle ust. §1 zák. č. 172/1991 Sb.
Žalobkyně v řízení doložila, že byla vlastnicí předmětných pozemků ke dni 31.12.1949 a je jediným právním nástupcem původní obce B., a proto na ni přešlo vlastnické právo dle ust. §2 zák. č. 172/1991 Sb.
S ohledem na uvedené žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako bezdůvodné odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle ust. §240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 2 o.s.ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem, kterým bylo dovolání sepsáno.
Dále se dovolací soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jak to uvedla dovolatelka v dovolání.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné tehdy, jestliže jím bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolání není přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání se podle uvedených ustanovení odvíjí od zásadního významu rozsudku po právní stránce, tedy dovolacím důvodem může být jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] a nelze proto vytýkat např. nesprávnosti skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V posuzovaném případě dovolatelka nejprve zpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že právním nástupcem MNV K. je obec B., na niž přešlo i právo hospodaření ke sporným pozemkům; dovolatelka se domnívá, že práva a závazky z MNV K. přešly na obec K. a tím splnila podmínky ust. §1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb. Z toho je zřejmé, že tato námitka nesprávnosti právního posouzení spočívá především na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění ohledně toho, na který subjekt přešla práva a závazky z MNV K. a teprve poté na jeho právní posouzení, tj. zda byly splněny předpoklady stanovené pro přechod vlastnictví dle ust. §1 zák. č. 172/1991 Sb. Dovolací soud nemůže v dovolacím řízení skutkový základ sporu měnit a na tvrzeném odlišném skutkovém základu věci nelze v této otázce dovodit přípustnost dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Pokud dovolatelka dále namítá, že splňuje podmínky pro přechod vlastnictví sporných pozemků i podle ustanovení §2 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb., je opět především věcí skutkových zjištění, zda dovolatelka (obec K.) je právním nástupcem původní obce B. (žalobkyně) či nikoliv a poté právního posouzení tohoto zjištěného skutkového stavu věci. Ani tato otázka uplatněná v dovolání nezakládá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání není podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné, a proto je podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, 1. věty o.s.ř. v návaznosti na ust. §146 odst. 3 o.s.ř. tak, že žalobkyni byly přiznány náklady dovolacího řízení v částce 2.575,- Kč (§2 odst. 1, §5 písm. b) ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 a §18 vyhl. č. 484/2000 Sb., §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. dubna 2004
JUDr. Ing. Jan Hušek, v.r.
předseda senátu