ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.583.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 583/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatelů: 1. H. V., a 2. V. V., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze 16.9.2003, sp.zn. 22 Co 176/2003, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp.zn. 4 C 365/92 (žalobců: 1. O. P., 2. F. P., 3. H. V., a 4. L. Č., zastoupených advokátem, proti žalovaným: A. H. V., a B. V. V., kteří byli v řízení zastoupeni advokátem, o přechod vlastnického práva k nemovitostem), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 28.5.1992, se žalobci domáhali, aby bylo rozsudkem soudu rozhodnuto, že na žalobce přechází vlastnické právo k obytné části zemědělské usedlosti čp. 5 se stavebním pozemkem parc. č. 8/2 (o výměře 439 m2) v katastrálním území P., a to na žalobce O. P. ideálními pěti osminami, na žalobce . P. jednou osminou, na žalobkyni H. V. jednou osminou a na žalobkyni L. Č. jednou osminou. V žalobě bylo uvedeno, že tyto nemovitosti patřily původně z jedné poloviny žalobci O. P. a jeho matce H. P. Po trestním řízení soudním, vedeném u Okresního soudu v Rakovníku pod sp.zn. T 279/52, došlo k propadnutí uvedené ideální poloviny O. P., ale v roce 1991 byl O. P. rehabilitován podle zákona č. 119/1990 Sb. (usnesením Okresního soudu v Rakovníku, sp.zn. 1 Rt 494/91). Žalobci v žalobě dále uváděli, že na druhou ideální polovinu zemědělské usedlosti čp. 5 byl nařízen nucený pacht a původní vlastníci usedlosti byli násilím z obce vystěhováni. Žalobci O. P. a jeho matka H. P. uzavřeli 15.5.1972 kupní smlouvu, kterou převedli na stát – bývalý Místní národní výbor v P. obytnou část zemědělské usedlosti čp. 5 a stavební pozemek parc. č. 8/2 v katastrálním území P. za 56.592 Kč. Tuto smlouvu však žalobci považují za uzavřenou v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Později došlo mezi bývalým Místním národním výborem v P. a manžely J. V. a H. V. k výměnné smlouvě, uzavřené v rozporu s tehdejšími předpisy o správě národního majetku a také v rozporu s ustanoveními vyhlášky č. 43/1969 Sb. co do ocenění směňovaných nemovitostí. Žalobci usilují v řízení podle ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. o vydání pozemků a hospodářských stavení, patřících k usedlosti čp. 5 v P., ale potřebují získat i bydlení v obytné části zemědělské usedlosti v P. čp. 5. Proto žalobci uplatňují vůči žalovaným (z nichž V. V. je právním nástupcem J. V.) nárok na určení, že na ně přechází vlastnické právo k nemovitosti ve vlastnictví žalovaných, kteří ji nabyli od státu.
Žalovaní k žalobě žalobců uvedli, že sami žádají podle zákona č. 229/1991 Sb. o vydání zemědělské usedlosti čp. 15 v P., jež byla dříve směněna za zemědělskou usedlost čp. 5 v P.; pokud budou v tomto úspěšní, uvolnili by žalobcům usedlost čp. 5.
Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku z 13.10.1992, čj. 4 C 365/92-19, bylo rozhodnuto, že vlastnické právo k obytné části zemědělské usedlosti čp. 5 v P. s pozemkem parc. č. 8/2 (o výměře 439 m2) přechází na žalobce O. P. co do ideálních pěti osmin, na žalobce F. P. co do jedné ideální osminy a na žalobkyni H. V. a na žalobkyni L. Č. rovněž co do jedné ideální osminy, na každou z nich. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalovaných byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušen usnesením Krajského soudu v Praze z 31.10.1995, sp.zn. 15 Co 77/93, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že v řízení před ním nebylo objasněno, zda tu ohledně prodeje zemědělské usedlosti čp. 5 v P. smlouvou z 15.5.1972 byl dán zákonný předpoklad přechodu nemovitosti na stát ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., zda žalobci nabyli nemovitosti v rozporu s správními předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění.
V dalším průběhu řízení vynesl Okresní soud v Rakovníku rozsudek z 19.12.2002, čj. 4 C 365/92-142, jímž bylo rozhodnuto, že vlastnické právo k obytné části zemědělské usedlosti čp. 5 se stavebním pozemkem parc. č. 8/2 v katastrálním území P. přechází na žalobce O. P. co do ideálních pěti osmin, na žalobce F. P. co do jedné ideální osminy a také na žalované H. V. a L. Č. co do jedné ideální osminy na každou z nich. Bylo také rozhodnuto, že se žalobcům nepřiznává náhrada nákladů řízení a také státu nebyla přiznána náhrada státem placených nákladů v tomto řízení.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že v řízení bylo prokázáno, že nemovitosti uvedené v žalobě žalobců byly součástí zemědělské usedlosti, která v důsledku propadnutí majetku přešla zčásti na stát. V roce 1968 byla sice část nemovitosti v důsledku rehabilitace vrácena, ale v roce 1972 došlo k opětovnému převodu nemovitosti na stát – bývalý Místní národní výbor v P. Podle názoru soudu prvního stupně tu došlo k tomuto převodu nemovitostí v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, když tu prodávající byli omezeni ve výběru kupujících ohledně prodeje a koupě jejich nemovitosti, a to u prodávajících, kteří byli již před tím z obce P. nuceně vystěhováni. Soud prvního stupně dospěl proto k výslednému závěru, že tu jsou splněny podmínky stanovené v §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. a proto žalobě žalobců vyhověl; o náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto s použitím ustanovení §150 občanského soudního řádu.
O odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku z 19.12.2002, čj. 4 C 365/92-142, rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze 16.9.2003, sp.zn. 22 Co 176/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobcům nebyla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo zdůrazněno, že žalovaní nabyli nemovitosti, uváděné žalobci, smlouvou v roce 1972 za 96.000 Kč, a to výměnou za nemovitosti v téže obci, které však měly cenu podle tehdy platných cenových předpisů jen 12.000 Kč, takže nyní vlastněné nemovitosti nabyli za cenu nižší, než to odpovídalo tehdy platným cenovým předpisům. Žalobci se pak v tomto soudním řízení domáhají vrácení majetku, který byl jejich rodině odňat, celá rodina byla nucena se vystěhovat z odňaté nemovitosti do jiné obce, byl jim zakázán vstup do obce, kde dříve žili, poté jim sice v roce 1968 byla část nemovitosti vrácena, ale byl současně na ně vyvíjen nátlak, aby nemovitosti v P. prodali, a to za cenu nižší, než to odpovídalo cenovým předpisům.
Z uvedených důvodů proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu, a to i včetně rozhodnutí o nákladech řízení. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto s použitím ustanovení §224 a §150 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalované v řízení zastupoval, dne 9.12.2003 a dovolání ze strany žalovaných bylo podáno dne 2.2.2004 u Okresního soudu v Rakovníku, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které mělo po právní stránce zásadní význam a zabývalo se řešením právní otázky, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena. Jako dovolací důvod uplatňovali dovolatelé, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé namítali, že se na nemovitosti, uvedené v žalobě žalobců, nevztahovalo právo na vydání věcí podle zákona č. 229/1991 Sb. Tuto pochybnost vyjádřil v této právní věci ve svém usnesení z 31.10.1995, sp.zn. 115 Co 77/93, i Krajský soud v Praze, který doporučil, aby soud prvního stupně zaměřil dokazování v dalším řízení blíže na tuto skutečnost, což se však nestalo.
Žalovaní dále namítali, že i v případě posouzení tohoto sporu jako sporu podle zákona o půdě nebylo možné tu aplikovat ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., neboť žalovaní neplatili za získané nemovitosti žádnou kupní cenu v penězích, nýbrž si v daném případě vyměnili nemovitosti se státem – Místním národním výborem v P., přičemž nemovitosti žalovaných byly ve srovnání s domem čp. 5 v P. (a se souvisejícími pozemky) rozsáhlejší. Skutečnost, že podle znaleckých posudků byla cena domu čp. 15 v P. nižší podle tehdy platných cenových předpisů, který rozlišoval vlastnictví soukromé a vlastnictví osobní, znamenala podle názoru dovolatelů jen to, že žalovaní byli při této výměně nemovitostí jednoznačně znevýhodněni.
Žalobci O. P. a F. P. ve svém vyjádření k dovolání žalovaných měli posléze za to, že v daném případě nejsou u tohoto dovolání splněny podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu, takže by to dovolání mělo být odmítnuto.
Při posuzování dovolání dovolatelů vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), platí zásadně i pro řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001). Výjimky stanovené v bodech 15 a 17 uvedených přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. se na daný případ nevztahují.
Přípustnost dovolání dovolatelů bylo tu možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplynulo z obsahu soudního spisu (sp.zn. 4 C 365/92 Okresního soudu v Rakovníku), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelů, právní otázku, která by byla odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud řešil svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. soud rozhodne na návrh oprávněné osoby, že na ni přechází vlastnické právo k nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby, jež ji nabyla od státu nebo od jiné právnické osoby a na kterou by se vztahovalo právo na vydání věci podle tohoto zákona, a to v případech, kdy fyzická osoba nabyla nemovitost buď v rozporu s tehdy platnými cenovými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění, dále i osoby blízké této fyzické osobě, pokud na ně přešlo nebo bylo převedeno vlastnictví nebo osobní užívání k těmto nemovitostem.
V ustanovení §8 zákona č. 229/1991 Sb. je míněna nemovitost, která je uvedena v ustanovení §1 odst. 1 písm. a/, b/ a c/ tohoto zákona (viz č. 16/1996, str. 50 /128/, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), tedy zemědělská půda, obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, a obytné budovy, hospodářské budovy a stavby sloužící zemědělské a lesní výrobě.
V rozsudku soudu, vydávaném ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., jde o určení, že tu přechází vlastnické právo k nemovitosti; jde tu o zmírnění křivd ve smyslu tohoto zákona, a to odstraněním protiprávnosti při převádění vlastnictví, popřípadě protiprávního zásahu do vlastnického práva, tedy navrácením věci do původního právního vztahu s právními účinky ex tunc (viz č. 16/1996, str. 50 /128/, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 72/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo: Přešla-li zemědělská nemovitost na stát za okolností uvedených v ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. a ze státu na fyzické osoby, pak vůči nim přichází ze strany oprávněné osoby jen uplatnění nároku, že na ně přechází vlastnické právo k nemovitosti podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., nikoli uplatnění návrhu na vydání nemovitosti nebo nároku na uložení povinnosti uzavřít s oprávněnou osobou dohodu o vydání nemovitosti.
Způsoby, jimiž podle ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. přešly nemovitosti na stát nebo jinou právnickou osobu, zahrnují v sobě jak případy přechodu nemovitostí, tak i případy převodu nemovitostí na stát (či jinou právnickou osobu), jakož i případy, kdy nemovitosti byly převzaty bez právního důvodu (srov. č. 16/1996, str. 48 /126/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pokud jde o smlouvy o směně (výměně) nemovitostí, je třeba vycházet z toho, že pro tyto smlouvy platí v podstatě obdobná pravidla jako u kupní smlouvy, protože při této smlouvě si účastníci poskytují navzájem věci (srov. k tomu např. č. 65/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 243 /499/, nebo Sborník IV. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1986, str. 169).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl podán zevrubný výklad pojmů tíseň a nápadně nevýhodné podmínky; bylo tu mimo jiného vyloženo, že u „úplatných smluv jde především o posouzení toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smlouvy“.
Ve stanoviskách uveřejněných pod č. 16/1996, na str. 48 /124/, a č. 34/1993, na str. 123 /257/, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo také vyloženo, že nápadně nevýhodnými podmínkami (ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 229/1991 Sb.) lze rozumět i jiné další okolnosti než rozpor s cenovými předpisy.
Rozpor s tehdy platnými předpisy (§8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.) je třeba chápat ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku. Cenovými předpisy jsou míněny předpisy (dříve vydávané) o cenách staveb, pozemků, porostů a o úhradách za užívání pozemků (jako např. vyhlášky č. 73/1964 Sb. a č. 43/1969 Sb.). Došlo-li k nabytí nemovitosti v době, kdy ještě nebyly vydány předpisy stanovící konkrétní ceny nemovitostí, je nutno zvýhodnění nabyvatele z hlediska ceny nemovitostí posuzovat v porovnání s tehdejší obecnou cenou nemovitostí (srov. č. 16/1996, str. 50 /128/, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vlastník nemovitosti, proti němuž je uplatňován nárok podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., není povinnou osobou ve smyslu ustanovení §5 zákona č. 229/1991 Sb. ohledně nároku vyplývajícího z ustanovení §8 odst. 1 téhož zákona; nepřichází tu tedy v úvahu řízení podle ustanovení §9 zákona č. 229/1991 Sb. (viz č. 16/1996, str. 49 /127/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Zvláštním způsobem upravené právo domáhat se, aby soud rozhodl, že na oprávněnou osobu přechází vlastnické právo k nemovitosti, přichází v úvahu v těchto případech, v nichž je splněn zákonný předpoklad předchozího přechodu nemovitosti na stát nebo na jinou právnickou osobu podle ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (viz nález Ústavního soudu ČR z 5.6.1997, III. ÚS 171/96, uveřejněný pod č. 70 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Tyto právní závěry z uveřejněné judikatury soudů, které jsou použitelné i v tomto případě, měl dovolací soud na zřeteli při úvaze o tom, zda je přípustné dovolání dovolatelů proti rozhodnutí odvolacího soudu napadenému tímto dovoláním, a to ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu. Dovolací soud v této souvislosti musel ovšem konstatovat, že také odvolací soud z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů při svém rozhodování vycházel. Nešlo tu tedy o rozhodnutí, jímž by byla řešena právní otázka v rozporu s hmotným právem nebo právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, popřípadě že by šlo (jak na to bylo již shora poukázáno) o řešení právní otázky, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Neshledal tedy dovolací soud, že by u dovolání dovolatelů byly splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu, upravujícího přípustnost dovolání.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů vynaložených žalobci na písemné vyjádření k dovolání dovolatelů, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů i v řízení úspěšnému účastníkovi; dovolací soud přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání dovolatelů, vycházejícího v podstatě z procesního vyjádření žalobců, učiněného již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. října 2004
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu