ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.585.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 585/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání 1) J. V. a 2) O. V., zastoupených advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 19.6.2002, sp. zn. 19 Co 6/2002, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 75/95 (žalobkyně H. D. proti žalovaným 1) J. V. a 2) O. V., zastoupených advokátem, o vydání věcí), takto:
I. Dovolání dovolatelů se zamítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala žalobou, podanou u soudu 11.4.1995, aby žalovaným bylo uloženo vydat jí rodinný domek čp. 1027 (s pozemky parc. č. 1862/24 a parc. č. 1862/8) v P. – R., Č. č. 5. V žalobě bylo uvedeno, že žalobkyně byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 z 22.2.1988, sp. zn. 13 T 11/98, odsouzena pro tehdy trestný čin opuštění republiky a byl jí uložen i trest propadnutí majetku ve prospěch státu. Ze strany státu – Obvodního podniku bytového hospodářství v P. byly pak tyto nemovitosti převedeny ( kupní smlouvou a dohodou o zřízení práva osobního užívání pozemků ) na žalované dne 14.12.1988. Žalobkyně byla potom rehabilitována podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích, usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 4 Rt 2/94, a rozhodnutí o propadnutí majetku bylo zrušeno. Žalobkyně vyzvala žalované k vydání uvedených nemovitostí (písemně dne 1.11.1994), ale bezvýsledně.
Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s tím, že žalobkyní uváděné nemovitosti nabyli kupní smlouvou a dohodou, uzavřenými v souladu s tehdy platnými právními předpisy a bez protiprávního zvýhodnění; na údržbu a rekonstrukci nemovitostí vynaložili za dobu od roku 1989 nemalé finanční prostředky.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl rozsudkem z 11.2.1997, č.j. 11 C 75/94-38, tak, že žalovaní jsou povinni vydat žalobkyni rodinný domek čp. 1027 v P. – R., Č. 5, se stavební parcelou č. 1862/24 a se zahradou parc. č. 1862/8 v katastrálním území P.-R. u Katastrálního úřadu P. Žalovaným bylo uloženo zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 5 na náhradu nákladů řízení 4.558,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze usnesením z 21.1.1998, sp. zn. 12 Co 516/97, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud poukazoval na to, že soud prvního stupně měl k dispozici dva znalecké posudky, mezi nimiž však byly rozdíly v hodnocení posuzovaných položek a rozdíly v konstatování jednotlivých konstrukčních prvků i rozměrů. Byl proto odvolací soud toho názoru, že bude třeba v řízení dát vypracovat revizní znalecký posudek, jemuž by mělo předcházet zjištění o tom, zda a v jakém rozsahu byl domek v mezidobí od roku 1988 stavebně upravován. Dospěl tedy odvolací soud k výslednému závěru, že rozpor s cenovými předpisy a protiprávní zvýhodnění při získání domu a pozemků v prosinci 1988 žalovanými nebyly zatím v řízení spolehlivě prokázány a řízení tedy vyžaduje podstatné doplnění.
V dalším průběhu řízení soud prvního stupně po doplnění dokazování dalším znaleckým posudkem, vypracovaným znaleckým ústavem A., vynesl rozsudek z 25.5.1999 (č. j. 11 C 75/95-96 Obvodního soudu pro Prahu 5), jímž bylo žalovaným uloženo vydat žalobkyni rodinný domek čp. 1027 v P. – R. Č. 5, se stavební parcelou č. 1862/24 a se zahradou parc. č. 1862/8 v katastrálním území P.-R., do 15 dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaným bylo uloženo zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 5 společně a nerozdílně na úhradu zálohovaných nákladů řízení 11.029,50 Kč a na úhradu soudního poplatku 1.000,- Kč.
Také tento rozsudek soudu prvního stupně z 25.5.1999 byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze z 5.4.2000, sp. zn. 12 Co 15/2000, a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal, že nebylo v řízení před soudem prvního stupně postupováno důsledně podle závěrů předchozího zrušovacího rozhodnutí odvolacího soudu. Odvolací soud trval na potřebě vypracovat v řízení revizní znalecký posudek. Podle názoru odvolacího soudu bude úkolem revizního znalce vypracovat doplněk předchozího znaleckého posudku, a to na základě zadání soudu, ve kterém bude u sporných stavebních prvků přímo uvedeno z jakého stavu má revizní znalec při hodnocení vycházet; je nezbytné, aby se znalec podrobněji vyjádřil i k rozdílům v rozměrech domku ve znaleckých posudcích znalce Ing. Růžičky i v dalších posudcích, které měl soud k dispozici, a zejména k otázce, zda byl podle tehdy platných právních předpisů vůbec možný postup, že za splnění určitých podmínek (např. neobyvatelnosti) se určitá plocha při oceňování započítávala nebo nezapočítávala. Odvolací soud měl za to, že se tu nelze spokojit s písemným posudkem znalce, ale je třeba, aby pověřený zástupce znaleckého ústavu byl vyslechnut tak, že by mohl blíže vysvětlit svůj postup při hodnocení sporných stavebních prvků a reagovat přitom i na námitky účastníků řízení.
Soud prvního stupně doplnil dokazování zejména dodatkem ke znaleckému posudku, vypracovaným znaleckým ústavem A. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 z 25.4.2001, č. j. 11 C 75/95-154, bylo pak rozhodnuto tak, že žaloba žalobkyně byla zamítnuta. Žalovaným nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení a také státu nebylo přiznáno právo na náhradu zálohovaných nákladů řízení.
V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uváděl, že ve svém rozhodnutí vycházel z posudku č. 4, který byl soudu posléze podán znaleckým ústavem A. p., s. r. o., dne 6.12.2000, jenž byl posudkem revizním a bral v úvahu zbývající tři posudky, které měl soud k dispozici, a dospěl k závěru, že cena rodinného domku čp. 1027 v P. – R. činila v době jeho prodeje (14.12.1988) žalovaným částku 336.566,- Kč, zatím co žalovaní zaplatili kupní cenu za dům 247.917,- Kč a úhradu za zřízení právo osobního užívání pozemku 2.992,- Kč, takže rozdíl od zaplacené kupní ceny tu činil 26,34%. Podle názoru soudu prvního stupně tu nebyl přesto tento rozdíl dohodnuté kupní ceny v rozporu se zákonem ve smyslu tehdy platného znění ustanovení §399 odst. 2 občanského zákoníku, když bylo možné dohodnout nižší cenu, stanovenou na základě znaleckého posudku, a žalovaní se nijak nezasadili o nižší cenu nabývaných nemovitostí např. pro své politické nebo společenské postavení; nedošlo také k porušení směrnic pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům, vydaných Ministerstvem financí pod č. 10/1964 a uveřejněných v č. 5 ročníku 1964 Věstníku Ministerstva financí. Dospěl proto soud prvního stupně k závěru, že tu nebylo získání nemovitostí dosaženo v rozporu s tehdy platnými právními předpisy a nedošlo tu ani k protiprávnímu zvýhodnění nabyvatelů nemovitostí.
Soud prvního stupně proto žalobu žalobkyně zamítl a o nákladech řízení rozhodl s poukazem na ustanovení §148 odst. 1 a §150 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně z 25. 4. 2001 rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 19.6.2002, sp. zn. 19 Co 6/2002. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku o věci samé tak, že žalovaným bylo uloženo vydat do 15 dnů od právní moci rozsudku žalobkyni rodinný domek čp. 1027 v P. – R., Č. č. 5, se stavební parcelou č. 1826/24 a se zahradou parc. č. 1862/8 v katastrálním území P.-R., zapsané na listu vlastnictví č. 1304 pro katastrální území R. u Katastrálního úřadu P. Ve výroku o nákladech řízení vůči státu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud shledal odvolání žalobkyně důvodným. Soud prvního stupně sice dostatečně zjistil skutkový stav, avšak věc nesprávně posoudil po právní stránce, pokud šlo o zásadní otázku, zda jsou žalovaní povinnými osobami podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Jestliže totiž soud prvního stupně zjistil, že cena nemovitostí převáděných smlouvami ze 14.12.1988 činila tehdy 336.566,- Kč, zatím co žalovaní zaplatili podle této smlouvy o 26,34% méně, pak tu žalovaní nabyli věc v rozporu s platnými předpisy, a to ve značném rozsahu; není tu rozhodné, zda tuto situaci žalovaní svým jednáním zavinili či nikoli. V době prodeje nemovitosti žalovaným platila pro převody z vlastnictví státu vyhláška č. 90/1984 Sb., o správě národního majetku, a tyto převody bylo možné uskutečnit podle tehdy platných cenových předpisů ( §18 odst. 2 vyhlášky č. 90/1984 Sb. ). Jestliže v daném případě takto postupováno nebylo, nabyli žalovaní nemovitosti v rozporu s tehdy platnými právními předpisy a jsou tedy povinnými osobami podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Proto byl odvolacím soudem odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně změněn podle ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu a o nákladech řízení bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení §148 odst. 1, §150, §219 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalované v řízení zastupoval, dne 30.10.2002 a dovolání ze strany žalovaných bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 30.12.2002, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé ve svém dovolání navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé uváděli, že jejich dovolání je přípustné, když směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupce ve věci samé. Jako dovolací důvod dovolatelé uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu ).
Dovolatelé zdůrazňovali, že nemovitosti získali od Čs. státu – Obvodního podniku bytového hospodářství P., přičemž kupní cena za kupovaný rodinný domek byla stanovena podle znaleckého posudku; ke stanovení kupní ceny kupující nijak svým chováním nepřispívali a nevytvářeli žádné podmínky pro určení její výše. Tehdejší cenový předpis (vyhláška č. 128/1984 Sb.) ponechával na znalci otázku zatřídění částí nemovitosti pro účely ocenění, jakož i otázku posouzení opotřebení nemovitosti; i na základě znaleckého posudku bylo tu tedy možno dohodnout nižší kupní cenu. V řízení před soudy nebylo zpochybněno tvrzení žalovaných o vadách nemovitosti v době uzavření kupní smlouvy, které mohly ovlivnit zjištění ceny prodávaného rodinného domku. Žalobkyně ponechala domek při svém odchodu do zahraničí nezajištěn, což umožnilo odcizení některých věcí z domku i znehodnocení jeho stavebně technického stavu.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád, podle něhož ustanovení tohoto zákona platí i na řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti tohoto zákona (tj. před 1.1.2001).
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatelé uplatňovali jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu) tehdy, jestliže soud použije na posouzení právní věci nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží ( srov. k tomu rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/ ).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., které se nepochybně na projednávanou právní věc vztahovalo a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo třeba se ještě zabývat tím, zda si odvolací soud toto ustanovení také správně vyložil.
Podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle tohoto zákona též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s věcí nakládat za okolností uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, a dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena.
Rozpor s tehdy platnými předpisy je třeba chápat ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku. Cenovými předpisy jsou míněny předpisy (dříve vydávané) o cenách staveb, pozemků, porostů a o náhradách za užívání pozemků (jako např. vyhláška č. 128/1984 Sb., vyhláška č. 43/1969 Sb. a vyhláška č. 73/1964 Sb.) (srov. k tomu ze stanoviska uveřejněného pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 50 /128/).
Protiprávní zvýhodnění nabyvatele nelze bez dalšího spatřovat pouze v tom, že nabyl věc za cenu jakkoli nižší než cenu odpovídající podle cenového předpisu, která je cena maximální (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 5/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle ustanovení §18 odst. 2 dříve platné vyhlášky č. 90/1984 Sb., o správě národního majetku, se převody vlastnictví národního majetku uskutečňovaly podle cenových předpisů, a to bez výjimek.
Při výkladu pojmu podstatný rozdíl v ceně věci ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. lze vzít v úvahu i výklad podaný např. pod č. 2/1978, str. 58, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že totiž jako podstatné překročení ceny, jež byla uzavřena odhadem, se v praxi soudů považuje vyšší překročení ceny než o 20% ( k tomuto výkladovému závěru dospěl např. už i bývalý Nejvyšší soud ČSFR ve svém dílčím výkladovém stanovisku pod sp. zn. NcSf 88/91 ).
Z uvedených závěrů z judikatury soudů vyplývá, že odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelů, vycházel v podstatě z téhož právního názoru, který lze podle názoru dovolacího soudu použít i na posouzení dané právní věci. Nemohl tedy dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním dovolatelů, posoudit jako rozhodnutí, jímž by byla projednávaná právní věc posouzena podle nesprávného právního předpisu, nebo že by si odvolací soud použitý právní předpis nesprávně vyložil. Neshledal proto dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu nesprávným, jak to má na zřeteli ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu. Dovolací soud tedy přikročil k zamítnutí dovolání dovolatelů podle téhož ustanovení občanského soudního řádu, a to jako dovolání nedůvodného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. února 2004
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.
předseda senátu