ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.605.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 605/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce V. V., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) V. K., 2) H. S., 3) Ing. L. B., 4) JUDr. M. S., 5) I. M., 6) J. P., 7) M. P. a 8) M. D., o určení vlastnického práva k pozemkům, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 3 C 70/2003, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 26.6.2003, č. j. 15 Co 563/2003-16, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 4.6.2003 u Okresního soudu v Táboře domáhal se žalobce určení, že je vlastníkem pozemků, blíže popsaným v žalobě. Tvrdil, že předmětné pozemky byly znárodněny na základě znárodňovacích výměrů ministryně výživy ze dne 10.10.1949, č.j. 88.688/49-III/2b a ze dne 18.12.1952, č.j. 721/486/52-551, které nelze považovat za platné právní akty.
Okresní soud v Táboře jako soud prvního stupně usnesením ze dne 26.6.2003, č.j. 3 C 70/2003 - 6, řízení zastavil. Vyšel ze zjištění, že žalobce podal žalobu na určení svého vlastnického práva k předmětným pozemkům dne 19.7.1996, rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 18.3.1998, č.j. 3 C 75/96-88 byla žaloba zamítnuta, k odvolání žalobce byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 23.2.1999, č.j. 15 Co 414/98-110, přičemž rozsudky nabyly právní moci dne 7.4.1999. Výše uvedenými rozsudky soudy obou stupňů dospěly k závěru, že znárodňovací výměr č.j. 88.668/49-III/2 ze dne 10.10.1949 byl vydán v rozporu se zákonem č. 115/48 Sb. Soudy obou stupňů odmítly aplikaci ustanovení §39 o.z. na posouzení platnosti či neplatnosti výměru správního orgánu a zaujaly názor, že v daném případě došlo ke znárodnění majetkové podstaty, i když proces znárodnění byl vydáním výměru ze dne 10.10.1949 dovršen protiústavně. Rovněž vzal za prokázáno, že žalobce dne 4.6.2003 podal návrh na obnovu řízení ve věci téhož soudu vedené pod sp.zn. 3 C 75/96. Dovodil, že výměr č. 721/486/62-551 ze dne 18.12.1952 ani nález Ústavního soudu ČR ze dne 31.1.2003, č.j. IV. ÚS 208/2000 nemá žádný vliv na skutkové vymezení věci v žalobě. Uzavřel, že jak v žalobě vedené pod sp. zn. 3 C 75/96, tak i žalobou sp. zn. 3 C 70/2003 se žalobce domáhá téhož nároku. Vyslovil závěr, že pravomocný rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 18.3.1998, č.j. 3 C 75/96-88 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 23.2.1999, č.j. 15 Co 414/98-110, tak představuje překážku věci pravomocně rozhodnuté pro řízení o žalobě podané žalobcem dne 4.6.2003 a vedené pod sp. zn. 3 C 70/2003. Věc posoudil ve smyslu §103,104 o.s.ř. s tím, že se v dané věci jedná o neodstranitelný nedostatek podmínek v řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 30.9.2003, č.j. 15 Co 563/2003-16, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním závěrem. Shodně se soudem prvního stupně vyslovil závěr, že je zde dána totožnost věci ve smyslu §159 odst. 3 o.s.ř., neboť jde o stejný nárok a stejný předmět řízení. Podle odvolacího soudu se jedná o institut procesně formální, takže argument o nepromlčitelnosti vlastnictví podle hmotného práva v dané věci nemá žádný význam. Ztotožnil se rovněž se závěrem soudu prvního stupně, že nález Ústavního soudu ČR ze dne 31.1.2003, sp. zn. IV. ÚS 208/2000 nemá žádný vliv na skutkové vymezení věci.
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal žalobce dne 31.12.2003 dovolání, jehož přípustnost dovozoval zřejmě z ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o.s.ř. Tvrdil, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dále namítal, že ve věci byl neúplně zjištěn skutkový stav, neboť nebyly provedeny navržené důkazy. Dovozoval tedy existenci dovolacích důvodů ve smyslu §241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř. Poukazoval na skutečnost, že v důsledku nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 208/2000 bylo prokázáno, že předmětné nemovitosti na stát nepřešly. Podle dovolatele z obsahu citovaného nálezu Ústavního soudu je zřejmé, že vyvlastňovací dekrety jsou nicotné právní akty, proto je nutné věc znovu rozhodnout. Dále konstatoval, že na základě rozhodnutí soudů obou stupňů byla zpochybněna zásada nedotknutelnosti a nepromlčitelnosti vlastnického práva. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhli zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle §104 odst. 1 o.s.ř. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle §242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. míří na existenci jiných vad, než v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř. uvedených, vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu. Tvrzení dovolatele, nesoucí se k údajnému naplnění takové vady, však nelze přisvědčit.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle §159 odst. 3 v souvislosti s §103, 104 odst. 1 věty první o.s.ř. V řízení o dovolání bylo třeba posoudit, zda nárok žalobce, o kterém bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 18.3.1998, č.j. 3 C 75/96-88, je totožný s nárokem, uplatněným žalobcem ve věci sp. zn. 3 C 70/2003 téhož soudu.
Podle ustanovení §159 odst. 3 o. s. ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být projednávána znovu.
Překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei judicatae) patří mezi podmínky řízení, k nimž soud přihlíží kdykoliv za řízení (§103 o.s.ř. ), a představuje neodstranitelný nedostatek procesní podmínky, který je důvodem k zastavení řízení (§104 odst. 1 o.s.ř. ). Předpokladem ovšem je, že jde o totožnou pravomocně rozsouzenou věc. Totožnost věci je dána totožností účastníků řízení a totožností předmětu řízení.
O totožnost předmětu řízení jde v případě, že v novém řízení se jedná o tentýž nárok, opírající se o tentýž právní důvod, a to za podmínky, že tento důvod plyne ze stejného skutkového stavu jako v předchozím řízení. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 25 Cdo 1751/98, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 11/1999, pod pořadovým číslem 119). Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a ve druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě, že v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky již skončeného řízení (shodně srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/99, uveřejněného pod číslem 60/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V původním sporu žalobce podal dne 19.7.1996 u Okresního soudu v Táboře návrh na určení svého vlastnického práva k předmětným pozemkům. Rozhodující skutečnosti vylíčil tak, že předmětné nemovitosti přešly do vlastnictví státu na základě výměru ministerstva výživy ČSR ze dne 10.10.1949 vydaného pod č.j. 88.668/49-III/2b, který byl učiněn v rozporu se zákonem č. 115/1948 Sb., neboť vykazuje závažné formální a věcné nedostatky, když první z nich nebyl opatřen podpisem ministryně a razítkem ministerstva a druhý není podepsán vůbec. Tvrdil, že se jedná o neplatný a nicotný právní akt. Tento návrh byl zamítnut rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 18.3.1998, č.j. 3 C 75/96-88 a potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 23.2.1999, č.j. 15 Co 414/98-110. Ve výše uvedených rozhodnutích soudy obou stupňů ztotožnily s tvrzením žalobce o rozporu s tehdy platnými předpisy, avšak současně dovodily, že k přechodu vlastnického práva na československý stát v daném případě došlo.
Žalobou podanou dne 4.6.2003 domáhal se žalobce u stejného soudu proti právním nástupcům původních žalovaných určení, že je vlastníkem předmětných pozemků, přičemž v žalobě poukazoval na nález Ústavního soudu ČR ze dne 31.1.2003, sp.zn. IV. ÚS 208/2000. Tímto návrhem se žalobce na základě téhož skutkového stavu domáhá téhož určujícího rozhodnutí o jeho vlastnickém právu k předmětným pozemkům.
Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že v rozhodnutí Okresního soudu v Táboře ze dne 18.3.1998, č.j. 3 C 75/96-88, potvrzeném rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 23.2.1999, č.j. 15 Co 414/98-110, který nabyl právní moci dne 7.4.1999, byla vyřešena otázka určení vlastnického práva k předmětným pozemkům, která je předmětem řízení v projednávané věci. Dovolací soud se tedy ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že projednání dané věci brání překážka věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu §159 odst. 3 o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. nebyl uplatněn důvodně. V mezích dovolacího přezkumu je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné. Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 o.s.ř. dovolání žalobce zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §224 odst.1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatel sice neměl se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalovaných k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. dubna 2004
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu